ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1333.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1333/2014-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. listopadu 2014 o dovolání, které podal obviněný B. R. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 10 To 24/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 20/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného B. R. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 46 T 20/2013 , byl obviněný B. R. uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. b) zákona. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ dne 24. 8. 2013 v době mezi 18.55 a 19.58 hod. v P., U S. d., před domem přistoupil ke Z. Ch., kterou znal přibližně 10 let, počal na ni křičet a vyčítat, že mu upírá jídlo, které dostává od jejich společného známého, při tom ji opakovaně pěstmi udeřil do hlavy a pravé tváře ranami velké intenzity, přičemž jí z levého ramene po chvilkovém přetahování strhl její kabelku v hodnotě 145,- Kč, která obsahovala klíče od ubytovny za 84,-Kč, peněženku za 49,- Kč, toaletní taštičku za 30,- Kč, větší toaletní tašku za 60,- Kč, nůžky větší za 89,- Kč, nůžky menší za 50,- Kč, malé zrcátko za 6,- Kč, malý zápisník za 10,- Kč, dioptrické brýle na čtení za 90,- Kč, toaletní mýdlo za 6,- Kč, poté s kabelkou utekl směrem k V., kde ji poškozená nalezla odhozenou, náhodnými svědky byla na místo přivolána rychlá záchranná služba, která poškozenou převezla do Všeobecné fakultní nemocnice v P., ul. U n., P., kde byla operována a hospitalizována pro prasknutí pravého oka s výhřezem nitroočních tkání s nezbytnou dobou nutnou k léčení převyšující 6 neděl, se stabilizací stavu za 6 až 12 měsíců, které však zanechá trvalé následky spočívající ve výrazně zhoršeném vidění, kdy v lepším případě poškozená uvidí pouze obrysy, s vysokou pravděpodobností však na toto oko oslepne, čímž Z. Ch. způsobil těžkou újmu na zdraví a škodu ve výši 619,- Kč za uloupené věci “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §173 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit náhradu škody poškozeným:
- Z. Ch., trvale bytem P., J. Ž., ve výši 18.470 Kč,
- Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem v Praze 3, Orlická 4/2020, IČO: 41197518, ve výši 26.075 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození Z. Ch. a Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR se sídlem v Praze 3, Orlická 4/2020, IČO:41197518, odkázáni se zbytkem jejich nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 46 T 20/2013, podal obviněný odvolání. Odvolání podal taktéž státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze.
O odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 10 To 24/2014 , a to tak, že odvolání obviněného i státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 10 To 24/2014, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l . 467 − 470), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. , s tím, že vrchní soud napadeným usnesením zamítl odvolání dovolatele proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž by se vyrovnal s námitkami obsaženými v odvolání, ač tyto směřovaly do oblasti práva na spravedlivý proces, kdy dovolatel namítal porušení práva na spravedlivý proces postupem soudu prvního stupně.
Obviněný dále namítá, že ač navrhl nalézacímu soudu, z důvodu posouzení věrohodnosti poškozené, aby doplnil dokazování dotazem na PČR, zda již poškozená Ch. vystupovala v minulosti v postavení poškozené trestným činem loupeže v horizontu předchozích pěti let, když dle jeho informací již v minulosti obvinila někoho z loupeže a následně si to rozmyslela a svou výpověď změnila, kdy obviněný měl být soudem obžaloby zproštěn, soud prvního stupně jeho návrhu nevyhověl a s jeho důkazním návrhem se vůbec v odůvodnění svého rozhodnutí nevyrovnal, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Dále považuje za vadu napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně, že soud v rozsudku pominul výpověď svědka Š., jeho výpověď vůbec nezahrnul do svých úvah v rámci hodnocení důkazů, což opět vede k nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud se následně touto námitkou vůbec nezabýval. Dále považuje za porušení jeho základních práv, že výpověď poškozené Z. Ch. je věrohodná, nadto v souladu s ostatními provedenými důkazy, kdy soud rozpory ve výpovědi poškozené vysvětluje intelektem poškozené, přestože dle znaleckého posudku je intelekt poškozené v pásmu průměru. Její výpověď je však v rozporu s výpověďmi svědka Š. a svědkyně S., stejně jako se zajištěnou kabelkou, kdy kabelka byla natolik poškozena, že není možné, aby v ní při jejím přehození přes plot zůstaly jakékoli věci. Navíc poškozená si nebyla jistá, zda se o kabelku s obviněným přetahovala, či zda byla kabelka odkopnuta. Obviněný má za to, že soud provedené důkazy dezinterpretoval a jeho postup byl motivován snahou prokázat jeho vinu za každou cenu.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil výrok napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 10 To 24/2014, a současně zrušil v celém rozsahu rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 46 T 20/2013, a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že dovolatel na podporu uplatněného důvodu dovolání uplatňuje argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Výpověď poškozené koresponduje se svědeckými výpověďmi dalších svědků, jakož i se znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, z oboru očního lékařství. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Obviněný se v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah dovolání a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 10 To 24/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným B. R. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin, nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný B. R. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů (zejména výpovědi poškozené Z. Ch., kterou označil za rozpornou, svědka V. Š. a svědkyně V. S., stejně jako znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie stran osoby poškozené; spadá sem i námitka neprovedení navrhovaného důkazu dotazem na Policii ČR stran předešlých oznámení poškozené) a vadných skutkových zjištění z toho vyplývajících (zejména stran zjištění, zda se s poškozenou o kabelku přetahoval či zda byla případně odkopnuta, zda poškození kabelky odpovídá průběhu, který popsala poškozená), kdy prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a zejména pak vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy uvedl, že poškozené kabelku nevytrhl a tuto nehodil přes plot), pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Je pravdou, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, která se stala podkladem napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal.
Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a to jak svědecké výpovědi poškozené, tak výpovědí dalších svědků, stejně tak i listinných důkazů, zejména pak znaleckých posudků, a je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly soudem nalézacím hodnoceny obezřetným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo.
K námitkám týkajících se obviněným navrhovaných a neprovedených důkazů Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Lze shrnout, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro příslušné rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Obviněný se tedy mýlí, pokud se domnívá, že soud je povinen provést všechny navrhované důkazy. Nalézací soud pak řádně odůvodnil, na podkladě jakých závěrů neshledal důvod pro doplňování dokazování dle návrhů obhajoby (str. 13, druhý odstavec rozsudku nalézacího soudu).
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku soudu Městského soudu v Praze jasně vyplývá, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil (zejména str. 10 až 14 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud se následně se závěry soudu nalézacího ztotožnil. Zejména vyzdvihl, že výpověď poškozené není osamoceným důkazem a je naopak podporována dalšími důkazy, zejména znaleckými posudky. K neprovedenému důkazu dotazem na Policii ČR ohledně případných minulých oznámení poškozené uvedl, že „ zkoumat, zda poškozená v minulosti podávala neopodstatněná trestní oznámení, nemá v konkrétním případě žádný vliv neboť jednání obžalovaného bylo bez všech pochybností prokázáno “ (str. 2 napadeného usnesení).
Trestný čin loupeže je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn (srov. SR, 1998-1, č. 20). Dle skutkových zjištění, jimiž je Nejvyšší soud vázán, obviněný opakovaně udeřil poškozenou v úmyslu zmocnit se obsahu její kabelky, kdy se s poškozenou o tuto přetahoval, neboť ji nechtěla vydat. V důsledku tohoto jednání pak poškozená utrpěla poranění oka, které lze kvalifikovat jako těžká újma na zdraví.
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, resp. obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoliv opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného B. R. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. listopadu 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata