ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.1482.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 1482/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. ledna 2007 o dovolání podaném obviněným Z. M., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 6 To 173/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 4 T 1/2005, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 6 To 173/2006, a rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 4 T 1/2005.
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Bruntále p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 4 T 1/2005, byl obviněný Z. M. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. spáchaným úmyslně, který po skutkové stránce měl spočívat v tom, že obviněný „v době od 23. 9. 2003 do 13. 12. 2004, v B., ani jinde, mimo částky 7.300,- Kč, zaplacené v osmi platbách, a částky 700,- Kč uhrazené na dlužné výživné v lednu 2005 úmyslně ničím nepřispěl na výživu svých nezletilých dcer J., a M., M., ač mu tato povinnost vyplývala ze zákona o rodině a podle rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 23. 5. 2000, sp. zn. 6 Nc 64/2000, 6 Sv 216/2000 byl tak povinen činit měsíčně částkou ve výši 1.500,- Kč pro obě, splatnou vždy každého prvého dne v měsíci předem, k rukám matky dětí J. M., které tak dluží 14.500,- Kč, když o děti ani jinak nepečoval.“ Za tento trestný čin byl obviněný podle §213 odst. 1 tr. zák. za použití §45 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a §45a odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 100 hodin. Podle §45a odst. 1 tr. zák. bylo obviněnému uloženo, aby po dobu výkonu trestu řádně hradil běžné výživné a podle svých schopností a možností splácel dlužné výživné.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 6 To 173/2006, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 25. 4. 2006 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, přičemž uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě bylo zamítnuto jeho odvolání, ačkoliv rozsudek soudu prvního stupně spočíval na nesprávném hmotně právním posouzení skutku. Základní pochybení soudů obou stupňů spočívalo podle dovolatele v tom, že i za stavu, kdy ohledně stanovení výše výživného existuje pravomocný civilní rozsudek, je třeba v trestním řízení vždy zkoumat, jak vysoké je výživné, jehož neplacením měl být spáchán trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 tr. zák. Uvedenou okolnost je třeba posuzovat v rámci předběžné otázky podle ustanovení §9 odst. 1 tr. ř., z něhož vyplývá, že orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. Rozsudek vydaný v opatrovnickém řízení, jímž bylo o výši výživného rozhodnuto, se v trestním řízení nepřezkoumává a přihlíží se k němu jako ke každému jinému důkazu. V uvedené souvislosti dovolatel dále uvedl, že při posuzování viny, což je výlučně otázka trestní, bylo ovšem v posuzovaném případě namístě vycházet v souladu s ustanovením §9 odst. 1 tr. ř. především z hledisek, která jsou uvedena v §96 odst. 1 zákona o rodině. Při částečném placení výživného pak podle názoru dovolatele bylo proto třeba zkoumat, do jaké výše by bylo neplacení výživného trestným činem zanedbání povinné výživy, a to z hlediska naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu. Za situace, kdy dovolatel prokázal své majetkové poměry i to, že se nevyhýbá práci a ze svých příjmů platí výživné podle svých reálných možností, nebylo přitom soudy nijak blíže zjišťováno ani přihlíženo k tomu, zda dovolatelovo jednání bylo vůbec zahrnuto zaviněním ve formě úmyslu. Otázka posouzení úmyslu je otázkou hmotně právní. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že nedodržení uvedených zásad je možno podřadit pod dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože při hodnocení skutku nebyly dodrženy základní právní normy nejen procesního, ale především hmotného práva. Tím, že odvolací soud tento nedostatek ze strany soudu prvního stupně nenapravil a odvolání zamítl, vytvořil svým rozhodnutím podmínky zakládající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, „aby napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 6 To 173/2006, ze dne 25. 4. 2006 bylo zrušeno a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Bruntále k dalšímu řízení.“
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že v posuzovaném případě bylo dovolání podáno důvodně. Podle státní zástupkyně soud prvního stupně v projednávané věci vycházel při posuzování otázky viny z rozsudku příslušného soudu o povinnosti obviněného platit výživné v částce 1.500,- Kč a vůbec se nezabýval tím, že obviněný v kritickém období, kdy se měl dopustit trestného činu podle §213 tr. zák., nedisponoval žádnými výdělky a jeho jediným příjmem byla dávka sociální péče v nezaměstnanosti, a to v měsíci září až prosinec 2003 ve výši 3.749,- Kč měsíčně, v únoru až dubnu 2004 ve výši 3.849,- Kč měsíčně, v květnu 2004 mu byla dávka odejmuta, v září 2004 ve výši 3.718,- Kč, v říjnu 2004 ve výši 1.307,- Kč, v listopadu 2004 mu byla dávka odejmuta. Zaměstnán byl od 9. 6. 2002 do 31. 8. 2002, kde pracovní poměr ukončil dohodou, jinak byl obviněný od 12. 11. 2002 v evidenci nezaměstnaných na Úřadu práce v B. a pobíral hmotné zabezpečení uchazeče o zaměstnání. Naposledy byl po dobu jednoho měsíce r. 2004 zaměstnán u pí. R. a zaměstnavatelka ukončila pracovní poměr ve zkušební době. Následně nebyl zaměstnán do 10. 11. 2004 a od tohoto data byl opět evidován jako nezaměstnaný na Úřadu práce. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů obviněného soud nezjistil, že by se obviněný vzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, ani že by podstupoval nepřiměřená majetková rizika. Okresní soud neučinil v rámci odůvodnění svého rozhodnutí ani takový jednoznačný závěr, že by obviněný svým přičiněním neměl odpovídající zaměstnání. Naopak, na základě provedeného dokazování zjistil, že obviněný se o práci průběžně zajímal, ale nebyl do pracovního poměru přijat vzhledem k jeho nízké kvalifikaci.
Státní zástupkyně zároveň připomněla, že soud prvního stupně v podstatě akceptoval obhajobu obviněného (dovolatele), že je pro něho obtížné si pro nedostatek kvalifikace opatřit zaměstnání, ale na druhé straně dovodil, že mohl vyživovací povinnost plnit i z dávek sociální péče v nezaměstnanosti, protože ve dvou případech na výživu svých dcer částku 1.500,- Kč k rukám matky zaslal. Na tomto základě byl pak oběma soudy dovozován závěr o jeho úmyslném zavinění.
Podle státní zástupkyně jsou orgány činné v trestním řízení u trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 tr. zák. povinny posuzovat, do jaké míry a v jaké výši byl povinný schopen platit výživné. V posuzovaném případě bylo nutno brát zřetel na to, že dovolatel v době, kdy neplnil vyživovací povinnost, byl kromě výše uvedené podpory v podstatě bez příjmů. Zároveň nebylo zjištěno, že měl možnost získat zaměstnání a soud nedospěl ani k závěru, že by měl možnost opatřit si finanční prostředky z jiných zdrojů. Na základě těchto skutkových zjištění soud žádné odpovídající právní závěry o zavinění dovolatele nevyvodil, protože pokud nezjistil, z jakých zdrojů obviněný ve dvou případech výživné uhradil, nemohl v rozporu s výsledky dokazování mít za to, že stanovené výživné v částce 1.500,- Kč odpovídalo nejen potřebám nezletilých, ale též možnostem dovolatele.
Státní zástupkyně proto ve svém vyjádření k dovolání obviněného navrhla, aby dovolací soud podle §265k odst. 1, odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, jakož i všechna rozhodnutí na ně obsahově navazující, a poté podle 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Bruntále přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Toto rozhodnutí lze za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinit v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak státní zástupkyně vyslovila i pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř.
Obviněný Z. M. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nebyla dovolatelem namítána a druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo zatíženo hmotně právními vadami předpokládanými v dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo ve vadném posouzení jiných hmotně právních skutečností. Soudem zjištěný skutkový stav věci je zde hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude jednak popis skutku obsažený v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé (v němž je formulován soudem zjištěný skutkový stav věci), popř. i další okolnosti relevantní podle norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S přihlédnutím k obsahu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak jej Nejvyšší soud vyložil shora, je zřejmé, že námitky dovolatele vztahující se k absenci jeho úmyslu (§4 tr. zák.) a k tomu, že soudy při posuzování otázek viny nerespektovaly ustanovení §96 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rodině“), jsou z hlediska uplatněného dovolacího důvodu právně relevantní. Poněvadž Nejvyšší soud zároveň neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání relevantně uvedeny, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:
Nejprve je v obecné rovině nutno stručně připomenout, že trestného činu zanedbaní povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák se dopustí pachatel, který neplní, byť i z nedbalosti svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného. To znamená, že po subjektivní stránce může být tento trestný čin spáchán úmyslně i z nedbalosti. Formou zavinění se soud musí vždy zabývat a ve výroku rozsudku ji vyjádřit. Zaviněné neplnění vyživovací povinnosti by mělo být soustavné, tzn. mělo by trvat po delší dobu. Zpravidla by mělo jít o dobu šesti měsíců, i když není vyloučeno, že v závislosti na okolnostech případu budou znaky tohoto trestného činu naplněny i při době kratší, která by se však době šesti měsíců měla blížit (viz R 49/1992). Objektem trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 tr. zák. je nárok na výživu, který přímo vyplývá z příslušných ustanovení zákona o rodině. Z hlediska trestní odpovědnosti pachatele se zpravidla nevyžaduje, aby vyživovací povinnost a její rozsah byly určeny rozhodnutím soudu. Pokud o otázce výše a rozsahu vyživovací povinnosti bylo v občanském (opatrovnickém) soudním řízení již pravomocně rozhodnuto, pak soud v trestním řízení není při posuzování trestní odpovědnosti pachatele za neplnění zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného vázán rozhodnutím, jímž byla tato povinnost (včetně rozsahu výživného) stanovena (srov. R 11/1984, str. 76, B 3/1983-16). Povinností soudu v rámci rozhodování o trestném činu zanedbání povinné výživy podle §213 tr. zák. přitom je, aby při posuzování otázky, v jaké výši byl obviněný schopen plnit vyživovací povinnost, bral zřetel na všechny okolnosti případu a přitom vycházel z kritérií vyplývajících z §96 odst. 1 zákona o rodině. Podle citovaného ustanovení soud zkoumá nejen odůvodněné potřeby oprávněného, ale rovněž možnosti a majetkové poměry povinného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného zkoumá soud mimo jiné rovněž to, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu zaměstnání či výdělečné činnosti. Na tomto místě Nejvyšší soud poznamenává, že nestačí toliko zjištění, že obviněný je bez zaměstnání a pobírá příslušný příspěvek od státu (k tomu srov. přiměřeně např. R 22/1992).
Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, je nejprve nutno upozornit na to, že v tzv. skutkové větě výroku soudu prvního stupně chybí v popisu skutku vyjádření úmyslného zavinění obviněného, jestliže soud v daném případě z právního názoru o úmyslné formě zavinění vycházel (viz tzv. právní věta výroku a též odůvodnění rozsudku /str. 4/). Soud se v rámci formulace skutku omezil v podstatě na to, že obviněný v inkriminovaném období od 23. 9. 2003 do 13. 12. 2004, mimo částky 7.300,- Kč, zaplacené v osmi platbách, a částky 700,- Kč uhrazené na dlužné výživné v lednu 2005, ničím nepřispěl na výživu svých nezletilých dcer, přestože mu tato povinnost vyplývala ze zákona o rodině a podle rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 23. 5. 2000, sp. zn. 6 Nc 64/2000, 6 Sv 216/2000, byl tak povinen činit měsíčně částkou 1.500,- Kč k rukám matky nezletilých. Z popisu skutku přitom nijak nevyplývá, že by obviněný zároveň vědomě jednal za okolností, kdy současně byl reálně schopen svou vyživovací povinnost plnit buď ve výši stanovené mu soudem v občanském soudním řízení, anebo podle svých aktuálních poměrů ve výši a rozsahu odpovídajícím jednotlivým hlediskům uvedeným v ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině. Uvedený nedostatek soud překlenul tím, že do popisu skutku vložil dikci „úmyslně“, jíž se u trestného činu podle §213 odst. 1 tr. zák. vyjadřuje forma zavinění v tzv. právní větě výroku rozsudku.
Podle učiněných skutkových zjištění, která soud prvního stupně shrnul na str. 3 - 4 svého rozhodnutí, byl obviněný (dovolatel) v rozhodném období až na krátkodobé výjimky bez zaměstnání, a v mezidobí byl veden jako uchazeč o zaměstnání u Úřadu práce v B. Do práce však nebyl přijat buď pro nedostatek kvalifikace, nebo neuspěl ve výběrovém řízení, popř. bylo nabízené místo již obsazeno. Soud se zároveň zabýval jeho příjmy a z provedených listinných důkazů zjistil, že se tyto příjmy (tj. dávky sociální péče nebo mzda) v jednotlivých měsících pohybovaly v různé výši, a to v rozmezí od 744,- Kč do 5.457,- Kč. Podle zjištění soudu (viz přehled plateb na č. l. 3 rozsudku) platil obviněný stanovené výživné pouze částečně. Protože v měsíci červenci a srpnu 2004 uhradil výživné na nezletilé dcery v plné výši 1.500,- Kč měsíčně, ač byl v této době veden jako uchazeč o zaměstnání, soud dovodil, že mohl své vyživovací povinnosti dostát v celém rozhodném období. V tomto směru poukázal i na rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 23. 5. 2000, sp. zn. 6 Nc 64/2000, podle kterého byla vyživovací povinnost dohodnuta a soudem schválena v době, kdy byl obviněný (dovolatel) uchazečem o práci, a tudíž neměl příjem ze zaměstnání. Soud proto dospěl k závěru, že pokud by obviněný v daném případě přesto vyživovací povinnost řádně ve stanovené výši neplnil, „činil tak úmyslně ve smyslu §4 písm. a) trestního zákona.“
Shora uvedené skutkové a z nich plynoucí právní závěry soudu prvního stupně si podle názoru Nejvyššího soudu do určité míry odporují. Jak výstižně uvedla ve svém vyjádření k dovolání obviněného též státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, soud na jedné straně na podkladě výsledků dokazování akceptoval obhajobu obviněného (dovolatele), že se mu nepodařilo získat zaměstnání, ač se o práci ucházel, ale na druhé straně dovodil, že mohl alimentační povinnost plnit i z poskytovaných dávek sociální péče, jelikož ve dvou případech byl i jako uchazeč o zaměstnání schopen výživné v plné výši (tj. 1.500,- Kč) k rukám matky nezletilých zaslat. Zda tato platba skutečně pocházela z výše uvedených dávek, nebylo blíže zjišťováno. Nejvyšší soud zároveň poukazuje na to, že soud prvního stupně jinak pečlivě objasnil výši a data jednotlivých plateb obviněného (dovolatele) na výživné nezletilých dcer, a rovněž výši jeho příjmů v rozhodném období. Zároveň nezjistil, že obviněný (dovolatel) měl možnost opatřit si finanční prostředky případně i z jiných zdrojů. Z těchto skutečností pak nevyvodil náležité právní závěry.
Jde především o to, že při posuzování trestní odpovědnosti dovolatele za neplnění zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného podle §213 tr. zák. měl soud vzít zřetel na svá vlastní zjištění, podle kterých obviněný (dovolatel) v rozhodném období svoji vyživovací povinnost jednak částečně (opakovanými platbami) plnil, a dále na to, že v uvedeném období měl sice příjem, ale v různě se měnící (většinou minimální) výši. Uvedené skutečnosti měly vést soud k tomu, aby sám (tzn. nikoliv s odkazem na rozhodnutí soudu v občanském soudním řízení, kterým při posuzování otázky viny nebyl navíc ani vázán) vyhodnotil ve smyslu ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině reálné schopnosti, možnosti a majetkové poměry obviněného (dovolatele) v rozhodné době. To mělo být předmětem posouzení v rámci předběžné otázky podle §9 odst. 1 tr. ř., jak na to dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku důvodně poukázal. Na takto zjištěném základě měl pak soud zhodnotit, zda obviněný měl vůbec reálnou možnost v inkriminovaném období plnit svoji vyživovací povinnost i ve větším rozsahu, než to ve skutečnosti činil. S tím úzce souvisí i otázka posouzení jeho zavinění, které zásadně musí zahrnovat všechny znaky tzv. objektivní stránky trestného činu, a to jednání pachatele, způsobení následku i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Poněvadž soud prvního stupně takto nepostupoval, nemůže ani jeho závěr o vině obviněného (dovolatele) trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. obstát a jeho rozhodnutí je v tomto smyslu zatíženo vadami předpokládanými v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací se v napadeném rozhodnutí s nesprávnými závěry soudu prvního stupně v plném rozsahu ztotožnil, aniž by shora konstatované vady sám zjistil a napravil, přestože v řízení o řádném opravném prostředku (odvolání obviněného) takto postupovat měl. Jeho rozhodnutí je proto založeno jednak na vadách uvedených v dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ve vztahu k řízení předcházejícímu též na vadách uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Vzhledem ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích shledal Nejvyšší soud dovolání obviněného Z. M. z hlediska dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1, písm. g), l) tr. ř. plně důvodným, neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku i na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, což mělo za následek, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., ačkoliv v řízení předcházejícím byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto z podnětu podaného dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 6 To 173/2006, a současně zrušil i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 4 T 1/2005. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil Nejvyšší soud také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu v Bruntále přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak znovu vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, kdy Okresní soud v Bruntále se bude muset věcí znovu zabývat ze všech relevantních hledisek, na která ve svém rozhodnutí poukázal Nejvyšší soud. V novém řízení o této věci pak odstraní vytýkané vady a bude se znovu zabývat tím, zda obviněného Z. M. lze činit trestně odpovědným za trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., zejména též v jaké délce a v jakém rozsahu. Při posuzování věci je přitom vázán právním názorem, který k projednávaným otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
O zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. ledna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler