ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.1590.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 1590/2010 - 23
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 9. března 2011 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný Ing. P. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2010, sp. zn. 6 To 285/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 2 T 19/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. P. M. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 2 T 19/2010, byl obviněný Ing. P. M. uznán vinným trestným činem týrání svěřené osoby dle §215 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), kterého se dopustil tím, že:
I.) od blíže nezjištěné doby do měsíce července roku 2006 ve svém bytě v P., Č., a jinde opakovaně psychicky a fyzicky týral svého nezletilého syna, poškozeného, zejména tím způsobem, že ho i za drobné výchovné prohřešky nepřiměřeně trestal bitím páskem a křičel na něj, trestal nezletilého i za prohřešky jeho mladšího bratra, nutil nezletilého samostatně vařit jídlo a za chyby při vaření ho rovněž trestal bitím páskem, nutil nezletilého jíst jídlo i přes jeho výslovný odpor, přičemž nezletilý se bál někomu svěřit, aby nebyl ještě více potrestán ,
II.) v přesně nezjištěné dny v období první poloviny roku 2008 nejdéle do měsíce července roku 2008 ve svém bytě v P., Č., a jinde opakovaně psychicky a fyzicky týral svého nezletilého syna, poškozeného, zejména tím způsobem, že za i drobné výchovné prohřešky na něho nepřiměřeně křičel, nutil ho jíst potraviny, které nezletilý odmítal a v důsledku toho se několikrát pozvracel, pokud nezletilý odmítal jíst nebo jít spát, trestal ho bitím páskem, vařečkou nebo rukou, a za vycákání vody z vany nezletilého několikrát potrestal bitím páskem, přičemž nezletilý se bál někomu svěřit, aby nebyl ještě více potrestán .“
Za to byl obviněný Ing. P. M. odsouzen podle §215 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 (patnácti) měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 (třiceti) měsíců.
Současně byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 21 T 64/2008, ze dne 26. 11. 2008, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 61 To 40/2009, který nabyl právní moci dne 5. 3. 2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 podal obviněný odvolání, které směřoval do výroku o vině i trestu z napadeného rozsudku. O odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 8. 2010, sp. zn. 6 To 285/2010, a to tak, že k odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný Ing. P. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 469 – 473) opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), e), g), h) a k) tr. ř. maje za to, že odvolací soud sice aplikoval správné právní předpisy, ale nesprávně tyto právní předpisy vyložil, a to jak v otázce jeho viny, tak i v otázce trestu.
Namítl, že odvolací soud hrubě porušil jeho právo na spravedlivý proces a na jeho osobní účast při soudním jednání, když se veřejné zasedání uskutečnilo v jeho nepřítomnosti, ačkoli se řádně omluvil, důvod své nepřítomnosti věrohodně doložil a požádal o odročení na jiný termín a trval na své osobní účasti. Dále byla dle jeho přesvědčení porušena zásada volného hodnocení důkazů, zásada zákonnosti, zásada legality a zásada materiální pravdy. Celý odsuzující rozsudek ve spojení s napadeným usnesením odvolacího soudu je postaven z rozhodující části na výpovědích bývalé manželky paní A. L. a její dcery z prvního manželství A. M., které nebyly potvrzeny ani výpovědí údajně poškozených synů samotných, kdy mladší z nich vypověděl, že se o údajném bití staršího J. dozvěděl od matky, ne tedy od bratra, ačkoliv k bití mělo docházet před ním a v jeho přítomnosti a za společných návštěv u otce. Obviněný označil svědkyni A. L. za podjatou s tím, že je s ní po rozvodu ve špatných vztazích. Dále uvedl, že soudy nevzaly v potaz jeho osobnost a označil se za nenásilného člověka.
Obviněný dále soudům vytkl, že jeho jednání zcela postrádá intenzity požadované ustanovením §215 trestního zákona. Uvedl, že nikdy nepříznivě nepůsobil na tělesnou ani psychickou stránku svěřených osob a ani jakýmkoli (natož zlým) nakládáním neprojevoval hrubší stupeň necitelnosti a bezohlednosti. Z provedeného dokazování jasně vyplývá jeho upřímná snaha – křesťana a pedagoga – plnit řádně své povinnosti vůči svým dětem i přesvědčení, že tyto své povinnosti řádně plnit. Soudům vytkl, že není vůbec seznatelné, z čeho konkrétně je jeho úmysl dovozován. Dále se obviněný vyjádřil k výpovědím obou dětí s tím, že děti vypovídaly tak, jak jim bylo nadiktováno matkou, a dále, že soudy vůbec nezohlednily tzv. syndrom zavrženého rodiče. Uvedl, že nebyla provedena celá řada zcela zásadních důkazních prostředků, především takové, které by více objasnily vztah dětí k jeho osobě v rozhodném období. Vytkl, že nebyly provedeny žádné výslechy známých a přátel, kteří s ním a dětmi v rozhodném období trávili čas. Poukázal na skutečnost, že soudní znalci PhDr. Bakalář a PhDr. Fiedler popsali vztah mezi ním a jeho dětmi jako velmi kladný a citově obsazený, čímž se tato stanoviska významně liší od závěrů znalců, ze kterých vycházely soudy, a to navzdory těmto zásadním rozporům. Soud, resp. soudní znalci, své závěry vystavěli na principu pravděpodobnosti, a nebyla tak ve vztahu k jeho osobě aplikována zásada in dubio pro reo. Dle obviněného tak za daného stavu věci nemělo být vůbec vyneseno napadené usnesení, a pokud ano, pak rozhodnutí zprošťující. Jelikož je nesprávný výrok o vině, nemůže být správný ani výrok o trestu.
V návaznosti na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2010, sp. zn. 6 To 285/2010, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 2 T 19/2010, zrušil a sám rozhodl tak, že pan Ing. P. M. se zprošťuje obžaloby a žalovaný skutek, ve kterém odvolací soud spatřoval trestný čin, se nestal.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky , které jej obdrželo dne 12. 11. 2010. K dnešnímu dni však dovolací soud vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněného a práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., neobdržel. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2010, sp. zn. 6 To 285/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným Ing. P. M. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle §265b odst. 1 písm. d), e), g), h) a k) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
d) byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání,
e) proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné,
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
h) obviněnému byl uložen takový druh trestu , který zákon nepřipouští , nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným,
k) v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Ze zákonné formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného. Obviněný uplatnil námitku, jejíž podstatou je tvrzení, že odvolací soud pochybil, pokud veřejné zasedání o odvolání (obviněný zde má na mysli veřejné zasedání, které se konalo dne 4. 8. 2010) konal v jeho nepřítomnosti přesto, že se obviněný řádně omluvil, čímž byl obviněný zkrácen na svých právech. Uplatněná námitka zmíněný dovolací důvod obsahově naplňuje.
Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Trestní řád stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení před soudem prvního stupně a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání odvolacího soudu. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání odvolacího soudu tak rigorózně stanoveny nejsou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. října 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002).
Pro přítomnost obviněného při veřejném zasedání nemá trestní řád obdobné ustanovení jako pro přítomnost při hlavním líčení (§202 tr. ř.). Toto ustanovení se pro veřejné zasedání neuplatní ani za použití §238 tr. ř., neboť ustanovení o hlavním líčení se přiměřeně použijí jen na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání, zatímco přítomnost osob u veřejného zasedání upravují odchylně od hlavního líčení zejména ustanovení §234 tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. ledna 2007, sp. zn. 11 Tdo 1457/2006).
Obecné ustanovení §234 tr. ř. přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje. Na nutnost účasti obviněného však lze usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozuměl (tedy nepokládal jeho přítomnost u veřejného zasedání za nezbytnou a toliko mu umožnil se jej účastnit), nebo zda jej k němu předvolal (čímž by dal najevo, že jeho přítomnost je nutná), anebo s ohledem na ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., který stanoví, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002, ze dne 12. září 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002, a ze dne 11. června 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003). V posuzovaném případě nebyl obviněný v době konání veřejného zasedání odvolacího soudu ani ve vazbě, ani ve výkonu trestu odnětí svobody, proto případná aplikace ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. nepřicházela v úvahu.
S ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je třeba umožnit obviněnému účast ve veřejném zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví svůj zájem se veřejného zasedání zúčastnit, a svou neúčast omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které mu objektivně brání se veřejného zasedání zúčastnit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, nebo nález Ústavního soudu ze dne 15. února 2006, sp. zn. II. ÚS 648/05, uveřejněný pod č. 37/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
K posouzení, zda Městský soud v Praze mohl veřejné zasedání o odvolání provést v nepřítomnosti obviněného, bylo nutno se zabývat tím, zda jeho osobě bylo předvolání k veřejnému zasedání nebo vyrozumění o jeho konání řádně a včas doručeno. Doručováním se rozumí úkon, jehož cílem je zajistit, aby písemnost, pocházející zpravidla od orgánu činného v trestním řízení, se dostala nebo alespoň mohla dostat do rukou adresáta.
Z ustanovení §63 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že nestanoví-li tento zákon jinak, užijí se pro způsob doručování fyzickým osobám, právnickým osobám, státním orgánům, státu, advokátům, notářům, obcím a vyšším územně samosprávným celkům přiměřeně předpisy platné pro doručování v občanském soudním řízení . Jelikož trestní řád neobsahuje ustanovení, které by řešilo doručování vyrozumění o konání veřejného zasedání o odvolání, tak na zmíněný úkon dopadají předpisy občanského soudního řízení.
Podle §49 odst. 4 o. s. ř. platí, že nevyzvedne-li si adresát písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla připravena k vyzvednutí, považuje se písemnost posledním dnem této lhůty za doručenou, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Doručující orgán po marném uplynutí této lhůty vhodí písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky, ledaže soud i bez návrhu vyloučí vhození písemnosti do schránky. Není-li takové schránky, písemnost se vrátí odesílajícímu soudu a vyvěsí se o tom sdělení na úřední desce soudu.
Z trestního spisu vyplývá, že předseda senátu Městského soudu v Praze nařídil dne 13. 7. 2010 veřejné zasedání o podaném odvolání na den 4. 8. 2010. Podle protokolu na č. l. 437 spisu se podává, že obviněný Ing. P. M. byl k veřejnému zasedání předvolán, čímž dal soud najevo, že považuje přítomnost obviněného při veřejném zasedání o odvolání a pro rozhodnutí ve věci za nezbytně nutnou. Zásilka mu byla doručena na adresu jím uvedenou pro účely doručování – Č. P., a to do vlastních rukou a výhradně do rukou adresáta (viz doručenka na č. l. 437 spisu).
Z příslušné poštovní doručenky, která byla součástí písemnosti, vyplývá sdělení doručovatele: „protože adresát nebyl zastižen, byla zásilka (písemnost) vložena do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky dne 15. 7. 2010“. Ze sdělení doručovatele se dále podává: „protože si adresát (písemnost) nevyzvedl v úložní době, byla vložena do domovní schránky nebo jiné adresátem užívané schránky dne 28. 7. 2010“. S ohledem na ustanovení §49 odst. 4 o. s. ř. byla v daném případě uplatněna fikce doručení, a to uplynutím lhůty 10 dnů ode dne uložení zásilky, tj. dne 15. 7. 2010. Jelikož 25. 7. 2010 připadl na neděli, na den doručení písemnosti připadlo pondělí 26. 7. 2010.
Předvoláním osoby dává předseda senátu (samosoudce) najevo, že její účast u veřejného zasedání je nutná a že v její nepřítomnosti nelze veřejné zasedání provést (§233 odst. 1 věta první tr. ř.). Proto nedostaví-li se předvolaná osoba, přichází v úvahu zpravidla odročení veřejného zasedání, ledaže by senát (samosoudce) změnil původní názor na nutnost předvolání takové osoby a podle §205 odst. 2 tr. ř. za použití §238 tr. ř. rozhodl (usnesením, které se zaznamená v celém znění do protokolu o veřejném zasedání a není třeba ho vyhotovovat a doručovat – viz §136 tr. ř.), že veřejné zasedání je možno provést, přestože se nedostavila předvolaná osoba. Dodržení tohoto postupu má význam zejména tehdy, jestliže je předvolanou osobou obviněný, který se však k veřejnému zasedání nedostavil (např. v řízení o odvolání). Pokud by soud bez dalšího konal veřejné zasedání v nepřítomnosti předvolaného obviněného, aniž učinil rozhodnutí podle §205 odst. 2 a §238 tr. ř. o možnosti takového postupu, zatížil by řízení procesní vadou, která by mohla naplnit i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spočívající v tom, že bylo porušeno ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání (viz R 36/2004, s. 282, TR NS 4/2004- T 677 a TpR 8/2005, s. 211).
Podle §238 tr. ř. se na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení .
Podle §205 odst. 2 tr. ř. jestliže se některá z předvolaných osob nedostavila, rozhodne soud po slyšení přítomných stran, zda je možno líčení přesto provést, či zda je nutno je odročit .
Podle §202 odst. 2 tr. ř. v nepřítomnosti obžalovaného může se hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom
a) obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a
b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1).
V projednávaném případě obhájce obviněného dne 2. 8. 2010 informoval soud o skutečnosti, že obviněný se k nařízenému veřejnému zasedání nemůže dostavit, neboť se nachází na celoměsíčním intenzivním jazykovém pobytu mimo P. a z tohoto důvodu nepřevzal předvolání, a požádal soud o odročení veřejného zasedání na pozdější termín (č. l. 439 spisu). Z protokolu o veřejném zasedání u Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2010 se podává, že byla čtena žádost o odročení veřejného zasedání a bylo následně konstatováno, že po obdržení doručenky byl včerejšího dne obhájce telefonicky vyrozuměn o tom, že soud žádosti o odročení nevyhověl. Obhájce obviněného byl následně slyšen a uvedl, že jeho klient se do 6. 8. 2010 nachází na jazykovém kurzu. Následně bylo vyhlášeno usnesení ve smyslu ustanovení §202 odst. 2 tr. ř. s tím, že veřejné zasedání se bude konat v nepřítomnosti obviněného. S ohledem na fikci doručení bylo konstatováno, že u obviněného byla zachována pětidenní lhůta od doručení vyrozumění. Stejné zjištění bylo učiněno i u obhájce obviněného.
Z výše uvedeného se tedy podává, že obviněnému bylo předvolání k veřejnému zasedání včas a řádně doručeno (byla uplatněna fikce doručení dle §49 odst. 4 o. s. ř.), čímž byla zachována pětidenní lhůta k přípravě. Soud dodržel všechny trestním řádem předepsané podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného jako osoby, kterážto byla k veřejnému zasedání předvolána. Postupem podle §205 odst. 2 tr. ř. rozhodl po slyšení stran o tom, že lze pokračovat i bez přítomnosti obviněného. Omluvu obviněného neshledal dostatečnou. Navíc je nutno vzít v úvahu skutečnost, že obviněný o konání veřejného zasedání věděl i přestože si osobně zásilku obsahující předvolání osobně nepřevzal, neboť před jeho konáním mluvil se svým obhájcem (viz přípis na č. l. 439 spisu). V souladu s ustanovením §202 odst. 2 tr. ř. bylo vyhlášeno usnesení o konání veřejného zasedání bez přítomnosti obviněného, které bylo řádně zaprotokolováno. Soud tedy došel k závěru, že přítomnost obviněného u veřejného zasedání není nutná. Navíc obviněný žádné nové důkazy nenavrhoval a ani soud žádné důkazy neprováděl.
Postupem odvolacího soudu nebylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces a jeho osobní účast při soudním jednání specifikované především v čl. 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod. Na základě výše uvedeného neshledal Nejvyšší soud dovolání obviněného v této části důvodným.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případech, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tento dovolací důvod tedy spočívá v tom, že ve věci existoval některý z obligatorních důvodů podle §11 tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Dovolací důvod se týká jen nepřípustnosti trestního stíhání podle těchto jmenovaných ustanovení, jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, tento dovolací důvod založit nemohou (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 38/2005 Sb. rozh. tr.).
Podle §11 odst. 1 tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno
a) nařídí-li to prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii,
b) je-li trestní stíhání promlčeno,
c) jde-li o osobu, která je vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení (§10), nebo o osobu, k jejímuž stíhání je podle zákona třeba souhlasu, jestliže takový souhlas nebyl oprávněným orgánem dán,
d) jde-li o osobu, která pro nedostatek věku není trestně odpovědná,
e) proti tomu, kdo zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého,
f) proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno,
g) proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozhodnutím o schválení narovnání, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno,
h) proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozhodnutím o postoupení věci s podezřením, že skutek je přestupkem, jiným správním deliktem nebo kárným proviněním, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno,
i) je-li trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět, nebo
j) stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.
Obviněný se konkrétního ustanovení nedovolává a ani blíže uplatněný dovolací důvod nerozvádí. Nevznáší žádné konkrétní právní námitky, ze kterých by bylo možno některý z obligatorních důvodů podle §11 tr. ř. dovodit. V tomto případě odkazuje Nejvyšší soud na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07, ze kterého mj. vyplývá, že není možno po Nejvyšším soudu požadovat, aby dovozoval z jakých konkrétních důvodů je rozhodnutí napadáno, neboť je-li uplatněná námitka neurčitá, vyvolává svojí neurčitostí nepřezkoumatelnost.
Stejně tak obviněný nerozvedl uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., kterýžto je možno uplatnit v případě, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Obviněný se sice zmíněného dovolacího důvodu dovolává, avšak neuvádí, který výrok v rozhodnutí chybí nebo je neúplný. V tomto ohledu je třeba opětovně konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké vady rozhodnutí vytýká.
S ohledem na výše uvedené se Nejvyšší soud těmito uplatněnými důvody nezabýval.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují částečně do oblasti skutkových zjištění.
Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (především výpovědi bývalé manželky A. L. a její dcery z prvního manželství A. M., stejně jako obou nezletilých synů; nesprávné hodnocení znaleckých posudků PhDr. Bakaláře a PhDr. Fiedlera, resp. hodnocení dvou znaleckých posudků, ze kterých soud vycházel; dále námitka neprovedení důkazů pokud šlo o vztah dětí k obviněnému v rozhodném období, především nevyslechnutí známých a přátel, které s dětmi a obviněným trávili čas – jmenovitě P. K. a Ing. J. F.) a vadná skutková zjištění (námitka, že provedenými důkazy ve věci není prokázána subjektivní stránka jeho jednání, kdy namítá, že se soud nedostatečně zabýval jeho osobností; námitky dotýkající se objasnění jeho vztahu k oběma synům, stejně jako povahou vztahu mezi ním a matkou dětí), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvádí, že se jedná o snahu jeho bývalé manželky, která oba syny popouzí proti otci, pěstuje v nich syndrom zavrženého rodiče, brání obviněnému ve styku s nimi apod., o její obranu proti potencionálnímu trestnímu stíhání, kdy děti naváděla k tomu, aby vypovídaly proti obviněnému). Z uvedených skutkových (procesních) výhrad pak vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněného o nenaplnění skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. ř. ve znaku „týrá osobu“, stejně jako námitku nedostatku subjektivní stránky, tj. úmyslu obviněného.
Trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově . Za to bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.
Objektem tohoto trestného činu je zájem společnosti na ochraně osob, které vzhledem ke svému věku nebo z jiných důvodů jsou v péči nebo výchově jiných osob. Týráním svěřené osoby ve smyslu §215 tr. zák. se rozumí takové zlé nakládání se svěřenou osobou, které se vyznačuje hrubším stupněm necitelnosti a bezohlednosti a určitým trváním. Nevyžaduje se, aby u svěřené osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho hrubost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří. K tomu je třeba uvést, že trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Nevyžaduje se, aby šlo o jednání soustavné nebo delší dobu trvající. Může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické. Z hlediska zavinění jde o úmyslný trestný čin (§5 tr. zák.), ve vztahu k okolnosti páchání činu po delší dobu však postačí nedbalost [srov. §6 písm. b) tr. zák.].
Nejvyšší soud na tomto místě považuje za vhodné připomenout, že soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že bylo (mimo jiné) bezpečně prokázáno, že obviněný „ od blíže nezjištěné doby do měsíce července roku 2006 … opakovaně psychicky a fyzicky týral svého nezletilého syna … tím způsobem, že ho i za drobné výchovné prohřešky nepřiměřeně trestal bitím páskem a křičel na něj, trestal nezletilého i za prohřešky jeho mladšího bratra …, nutil nezletilého samostatně vařit jídlo a za chyby při vaření ho rovněž trestal bitím páskem, nutil nezletilého jíst jídlo i přes jeho výslovný odpor …, a dále, že v přesně nezjištěné dny v období první poloviny roku 2008 nejdéle do měsíce července roku 2008 … opakovaně psychicky a fyzicky týral svého nezletilého syna …, tím způsobem, že za i drobné výchovné prohřešky na něho nepřiměřeně křičel, nutil ho jíst potraviny, které nezletilý odmítal a v důsledku toho se několikrát pozvracel, pokud nezletilý odmítal jíst nebo jít spát, trestal ho bitím páskem, vařečkou nebo rukou, a za vycákání vody z vany nezletilého několikrát potrestal bitím páskem “.
V odůvodnění svého rozhodnutí se blíže zabýval intenzitou jednání obviněného a dospěl k závěru, že obviněný „ naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu dle §215 odst. 1 tr. zákona tím, že nepřiměřeně bil své syny J. a A. a to tak, že je i za malé prohřešky bil páskem, kdy těmito malými prohřešky bylo například špatně uvařené jídlo, vycákání vody z vany, nucení do jídla, které jim nechutnalo “. Současně však dospěl k závěru, že ačkoli se jednalo „ o jednání, které se opakovalo, bylo soustavné, docházelo k němu při každé návštěvě chlapců u obžalovaného “, nebyl naplněn znak „pokračování v páchání jednání po delší dobu“, neboť „nebylo prokázáno, že se jednalo o období trvající 2 léta “, čímž nebyl naplněn znak skutkové podstaty dle ustanovení §215 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Soud vzal v úvahu, že „ týrání ze strany obžalovaného bylo spíše menší intenzity v porovnání s judikaturou uváděnými případy týrání svěřené osoby (např. opakované tlučení týrané osoby do modřin, které nejsou ještě zhojeny, dlouhodobé klečení dítěte s předpaženýma rukama apod.) “, současně však shledal, že jednání obviněného dosahovalo takové intenzity, že „ bylo jeho jednání právně kvalifikováno dle ustanovení základní skutkové podstaty “ (srov. strana 18 rozsudku soudu prvního stupně).
Jednání obviněného poškození vnímali jako bezohledné, hrubé a bolestivé, tedy jako těžké příkoří. „ Jednání obžalovaného bylo pro jeho nezletilé syny rozhodně ponižující a oba ho vnímali jako těžké příkoří, obzvlášť s ohledem na to, že v minulosti byl jejich vztah víceméně v pořádku, ale pak se tento vztah změnil a oba nezletilí museli podstupovat opakovaně nepřeměřené bit páskem . Kromě toho soud poznamenává, že chlapci ve věku 11 let již zcela jistě dokáží rozeznat, kdy jsou trestáni rodičem spravedlivě (oprávněně), a kdy jsou biti a ponižováni bezdůvodně a zcela nepřiměřeně. Jednání obžalovaného pak vedlo oba nezletilé chlapce k tomu, že svého otce zcela odmítli a do současné doby se s ním nechtějí vídat, naopak přimkli se ke své matce, která je pro ně jistotou a jednou z hlavních pozitivních osob jejich života “ (srov. strana 18 rozsudku soudu prvního stupně). Bylo prokázáno, že „… nepřiměřené trestání, které zažili u otce, pro ně muselo být traumatizující, když je vedlo až k tomuto postoji k otci “, a že „ bylo jednoznačně prokázáno, že psychický stav nezletilých je nepříznivý a s největší pravděpodobností budou trvale ovlivněni tím, co prožili u obžalovaného “ …, kdy „ bylo prokázáno, že hlavním viníkem jejich psychického narušení je obžalovaný “ (srov. strany 15 a 17 rozsudku soudu prvního stupně).
S těmito skutkovými zjištěními a následným právním posouzením se odvolací soud plně ztotožnil, když je považoval za správné – „nalézací soud správně konstatoval, že rozsah fyzického trestání ze strany obžalovaného ve vztahu k oběma synům, jak J., tak A. přesáhl hranice přísné výchovy a plnění rodičovských povinností, má již charakter psychického a fyzického týrání obou nezletilých“ (srov. strany 4 a 5 napadeného usnesení). Nejvyšší soud se s tímto závěrem ztotožnil a námitku obviněného shledal neopodstatněnou.
Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
Společné pro oba druhy úmyslu je, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných. Soud shledal u obžalovaného úmysl nepřímý ve smyslu §4 písm. b) tr. zák., kdy uvedl, že si obviněný „ vzhledem ke svému vzdělání a působení v roli učitele, měl být vědom toho, že nepřiměřenými tresty způsobuje svým synům příkoří a ohrožuje tak jejich psychický vývoj “ (srov. strana 18 rozsudku soudu prvního stupně). U nepřímého úmyslu nemusí být způsobení škodlivého následku přímým cílem pachatele. V této části tedy shledal Nejvyšší soud dovolání obviněného neopodstatněným.
Obviněný též uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že není-li správný výrok o vině, nemůže být správný ani výrok o trestu. Svou námitku však nijak blíže neodůvodnil. Jak však již bylo vyloženo výše, takováto námitka vyvolává pro svou neurčitost nepřezkoumatelnost. Nejvyšší soud navíc neshledal nesprávnost výroku o vině obviněného.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu (a ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.) tedy nelze namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 a násl. tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného (nebo naopak mírného) trestu. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem sloužícím k napravení skutečně zásadních a podstatných vad, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát a kdy na právní moci není možno trvat, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování, přičemž v tomto smyslu je koncipován i předmětný dovolací důvod.
Nad rámec těchto skutečností je nutno poznamenat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v rámci zákonné trestní sazby stanovené za trestný čin, jímž byl uznán vinným.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného Ing. P. M. odmítl . Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. března 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a