ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.231.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 231/2017-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 3. 2017 o dovolání, které podal obviněný M. K. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 11. 2016, sp. zn. 10 To 319/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 11 T 83/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 12. 9. 2016, sp. zn. 11 T 83/2016 , byl obviněný M. K. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ v přesněji nezjištěných dnech od 1. 1. 2016 do 4. 3. 2016 jako odsouzený při výkonu trestu odnětí svobody v trvání 3 roků a 10 měsíců, uloženého mu rozsudkem Okresního soudu v Táboře čísla jednacího 3 T 120/2014-2393 ze dne 18. 2. 2015 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře čísla jednacího 14 To 108/2015-2468 ze dne 20. 5. 2015, který vykonával ve Věznici Odolov, okres Trutnov, během svého pracovního zařazení na vnějším nestřeženém pracovišti Věznice Odolov v dopravně recyklačním areálu společnosti Marius Pedersen a. s. v Rychnovku čp. 77, poté, co si nezjištěným způsobem opatřil funkční mobilní telefon a minimálně jednu SIM kartu společnosti Vodafone Czech Republic a. s., vědomě v rozporu s příslušnými ustanoveními zákona číslo 169/1999 Sb. o výkonu trestu odnětí svobody, v platném znění, a vyhlášky číslo 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, v platném znění, tedy neoprávněně, přechovával tento nalezený mobilní telefon se SIM kartou na dosud nezjištěném místě a nedovoleně jej užil ke kontaktování M. D. nejméně v 10 případech telefonicky, ve 20 případech prostřednictvím SMS zpráv, ve 2 případech kontaktoval na nezjištěném telefonním čísle svého známého R. L. s požadavkem na dobití kreditu, tomuto požadavku R. L. vyhověl a kredit mu ve dvou případech dobil v celkové částce 400 Kč “.
Za to byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 12. 9. 2016, sp. zn. 11 T 83/2016, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 21. 11. 2016, sp. zn. 10 To 319/2016, a to tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 11. 2016, sp. zn. 10 To 319/2016, podal obviněný prostřednictvím své advokátky dovolání (č. l. 131–132), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. s tím, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Obviněný namítl, že se měl předmětného jednání dopustit při výkonu práce na třídící odpadní lince společnosti Marius Pederson, přičemž mu bylo pracovníkem prevence sděleno, že bude jeho provinění řešeno kázeňsky a bude podán návrh na kázeňský trest, stejně jako v případě jiných odsouzených ve stejné věznici, za stejné skutky. Následně byl potrestán kázeňským trestem 20 dnů celodenního umístění do uzavřeného oddělení. Je přesvědčen, že pokud by v jiných případech bylo potrestání za stejný skutek řešeno pouze kázeňsky, neměl by být jím páchaný stejný skutek posuzován jako závažné jednání proti účelu trestu. Je přesvědčen, že postup, při němž vězeňská služba sama posuzuje, které jednání je již závadné, a je třeba je projednat před soudem, a které je méně závažné, a stačí projednání ve věznici a kázeňský trest, naráží na zřejmou dvoukolejnost rozhodování o tomtéž činu, což je nepřípustné. Obviněný proto ve věci spatřuje porušení zásady subsidiarity trestní represe, a zejména pak zásady ne bis in idem – zákaz dvojího souzení a potrestání za týž čin skutek – ve smyslu čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práva a základních svobod a §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., který brání trestnímu stíhání a odsouzení toho, proti němuž dřívější přestupkové řízení o témže skutku (činu) trestně právní povahy meritorně skončilo pravomocným rozhodnutím příslušného správního orgánu, a to včetně blokového řízení. Má tedy za to, že pokud je Vězeňské službě ČR svěřena zákonem pravomoc trestat kázeňsky určitá provinění vězňů a vězeňská služba této své pravomoci jako orgán státu využije, je třeba na jí uložené tresty pohlížet jako na obdobné tresty uložené jinými orgány v rámci správního řízení.
Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení odvolacího soudu zrušil a dle §265 l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 14. 3. 2017, sp. zn. 1 NZO 157/2017.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že námitky považuje za zjevně neopodstatněné. Podané dovolání je doslovnou kopií odvolání dovolatele ze dne 3. 10. 2016 a státní zástupce se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, že nebyla porušena zásada ne bis in idem a že nebyl důvod k užití §12 odst. 2 tr. zákoníku. K námitce subsidiarity trestní represe uvedl, že v jednání dovolatele nelze nalézt žádný legitimní cíl souladný s právem (viz nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13), neboť obviněný toliko nedovoleně komunikoval nikoliv se svou rodinou, nýbrž se svou bývalou přítelkyní, které byla tato komunikace nepříjemná, telefonáty ji obtěžovaly a z tohoto důvodu se obrátila na policii. Dále komunikoval se svým známým za účelem dobití kreditu. Žádný legitimní cíl souladný s právem neoznačuje ani samotný dovolatel. Státní zástupce rozsáhle poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu s tím, že na jejich podkladě lze učinit závěr, že neuplatnění trestní odpovědnosti podle §12 odst. 2 tr. zákoníku může přicházet v úvahu pouze v případech zcela výjimečných. Okolnosti konkrétního případu by musely být zcela mimořádné a zákonodárcem při formulování konkrétní skutkové podstaty trestného činu v podstatě nepředpokládatelné, což však v projednávané věci splněno nebylo. Činem dovolatele je běžné nepovolené držení mobilního telefonu osobou nacházející se ve výkonu trestu odnětí svobody. Takové jednání je podle judikatury Nejvyššího soudu běžně považováno za trestné. Ve vztahu k námitkám obviněného stran porušení zásady ne bis in idem pak státní zástupce uvedl, že závěr učiněný soudem odvolacím považuje za správný, toliko má výhrady k judikatuře, kterou odvolací soud argumentoval (zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 8 Tdo 397/2012), neboť tato byla překonána judikaturou novější, na kterou však odvolací soud nereagoval. Kázeňský trest udělený ředitelem věznice nemá podle jeho názoru trestní charakter, kdy i nejpřísnější kázeňské tresty jsou toliko změnou (zpřísněním) způsobu výkonu stávajícího trestu odnětí svobody a toto zpřísnění nemůže mít žádný přímý vliv na celkovou délku vykonávaného trestu, neboť ředitel české věznice není oprávněn původně uložený trest jakkoliv prodloužit. Vliv kázeňského trestu na celkovou délku trestu tak může být jen nepřímý. Proto ani případné kázeňské řízení nemůže v případě totožného skutku vytvořit překážku ne bis in idem pro následný trestní postih stejného skutku. Uvedený závěr vyslovil opakovně i Nejvyšší soud v rámci novější judikatury (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 3 Tdo 309/2014; ze dne 3. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 584/2014; ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 587/2014).
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 11. 2016, sp. zn. 10 To 319/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případě, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné . Důvody, pro které je trestní stíhání nepřípustné, jsou pak uvedeny v §11 tr. ř., přičemž obviněný se dovolává ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., tedy, že byla porušena zásada „ne bis in idem“.
Obviněný namítl, že jeho potrestáním spočívajícím v uložení kázeňského trestu, celodenním umístěním na uzavřeném oddělení na dobu 20 dnů, byla vytvořena překážka věci rozsouzené. Obviněný tuto okolnost považuje za porušení zásady „ne bis in idem“. Zásada „ne bis in idem“ v doslovném překladu znamená „ne dvakrát v téže věci“. Jejím obsahem je právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát za tentýž čin.
Podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána .
Podle článku 10 Ústavy České republiky platí, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva . Ve smyslu článku 95 odst. 1 Ústavy České republiky je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu.
Článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě má v českém překladu název „ Právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát “. Český překlad tohoto článku uveřejněný ve Sbírce zákonů zní: „ Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu. “
Zásadu „ne bis in idem“ ve smyslu Úmluvy je tedy namístě vztáhnout jak na činy patřící podle českého právního řádu mezi trestné činy, tak i na činy spadající mezi přestupky, a to ve všech kombinacích, které mezi nimi přicházejí v úvahu. V praxi proto může dojít k porušení této zásady v případě vynesení dvou po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný v obou případech jako trestný čin (tzn. v kombinaci trestný čin – trestný čin), dvou takových po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný nejdříve jako trestný čin a poté jako přestupek (tzn. v kombinaci trestný čin – přestupek), dvou po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný nejdříve jako přestupek a poté jako trestný čin (tzn. v kombinaci přestupek – trestný čin) a dvou takových po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný v obou případech jako přestupek (tzn. v kombinaci přestupek – přestupek).
To vše pochopitelně platí za předpokladu, že první pravomocné rozhodnutí o daném činu nebylo zrušeno v předepsaném řízení z podnětu mimořádného opravného prostředku. Navíc, s ohledem na specifické pojetí činu podle Úmluvy, nelze uvedené principy vztáhnout na všechny činy kvalifikované správními orgány smluvních stran této úmluvy jako přestupky, nýbrž toliko na ty z nich, které mají trestněprávní povahu (srov. rozhodnutí publikované pod č. T 736. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, nakladatelství C. H. Beck, svazek 10/2004).
Velký senát Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „velký senát Soudu“) sjednotil dosud v některých směrech vnitřně rozpornou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, která se týká článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, a to ve věci Z. proti R. V daném rozsudku velký senát Soudu dospěl k několika podstatným závěrům. „ V projednávané věci vyvstaly před velkým senátem Soudu tři klíčové otázky, a to zdali: 1. první sankce (tj. správní detence) měla trestní povahu ve smyslu čl. 6 Úmluvy, 2. delikty, za které byl stěžovatel stíhán, byly stejné (idem), 3. šlo o dvě řízení (bis) “ (rozhodnutí ve věci Z. proti R. – číslo stížnosti; Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, roč. XII, č. 2/2009, str. 103–112, ze které dovolací soud v tomto usnesení vychází).
ESLP především připomněl, že při posouzení otázky, zda první sankce (tj. správní detence) měla trestní povahu ve smyslu článku 6 Úmluvy , je nutné vycházet z premisy, že toliko označení řízení ve vnitrostátním právu jako správní nemůže být jediným kritériem pro posouzení aplikovatelnosti zásady ne bis in idem zakotvené v článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Velký senát Soudu podotkl, že pojem „trestní řízení“ v článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě musí být vykládán ve světle obecných zásad vztahujících se k pojmu „trestní obvinění“ zakotvenému v článku 6 odst. 1 Úmluvy a k pojmu „trestný čin“ obsaženému v článku 7 Úmluvy. Dále se vyjádřil k samotné totožnosti skutku, kdy výklad sjednotil v tom smyslu, že článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě zakazuje stíhání pro druhý „trestný čin“, pokud je tento druhý „trestný čin“ založen na totožném skutku či v podstatných rysech totožném skutku. Objasnil, že klíčovým okamžikem, kdy se aktivuje článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, je zahájení nového (druhého) trestního stíhání v případě, kdy předchozí osvobozující či odsuzující rozsudek nabyl účinků res iudicata . Popisy skutkového stavu v obou řízeních představují vhodný odrazový můstek pro posouzení otázky, zda jsou skutky v obou řízeních totožné (resp. jsou totožné alespoň v podstatných rysech), a to bez ohledu na případné odlišnosti v právní kvalifikaci tohoto skutku v obou řízeních . Totožnost skutku je dána tehdy, když se konkrétní skutkové okolnosti týkají téhož obžalovaného a jsou neoddělitelně spjaty v čase a místě .
V projednávané věci byl obviněnému nejdříve uložen kázeňský trest podle §46 odst. 3 písm. g) zákona č. 169/1999 Sb. Jednání, jímž obviněný porušil předpisy o výkonu trestu odnětí svobody, bylo vymezeno následovně: „ I. Odsouzený M. K. v době od začátku roku 2016 do 5. 3. 2016 z vnějšího nestřeženého pracoviště Marius Pedersen, kam byl zařazen, přibližně 20x formou SMS a přibližně 10x z mobilního telefonu kontaktoval M. D., která toto vnímala jako obtěžující, což mu sama několikrát sdělila a žádala ho, aby ji nadále nekontaktoval. Dále 2x telefonicky kontaktoval (1x v lednu 2016 a 1x v březnu 2016) bývalého zaměstnavatele R. L.
II. Dne 22. 3. 2016 napsal a následně odeslal dopisy M. D., ačkoli mu bylo známo, že M. D. s ním již kontakt nechce udržovat a pokusy o kontakt bude vnímat jako obtěžující, přičemž dopis ze dne 22. 3. 2016 zaslal vědomě tak, aby byla vyloučena kontrola zaměstnanců Věznice Odolov. “ (č. l. 111–112 spisu).
Tímto porušil obviněný ustanovení §28 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb. , tedy základní povinnosti odsouzených (Odsouzený je ve výkonu trestu povinen dodržovat stanovený pořádek a kázeň …, dodržovat zásady slušného chování s osobami, s nimiž přichází do styku), §28 odst. 3 písm. a) zákona č. 169/1999 Sb. (Odsouzeným je zakázáno navazovat styky s jinými osobami v rozporu s tímto zákonem nebo s pokynem vydaným na základě tohoto zákona), §18 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb. stran užívání telefonu (Odsouzený má právo na použití telefonu ke kontaktu s osobou blízkou v době vymezené vnitřním řádem věznice; při tom může použít pouze telefon určený pro tento účel věznicí. Toto právo odsouzeného lze omezit pouze v odůvodněných případech, zejména je-li to nutné k ochraně bezpečnosti nebo práv jiných osob.), a §18 odst. 5 zákona č. 169/1999 Sb. (Nejde-li o telefonáty s osobou uvedenou v §17 odst. 3 nebo §61 odst. 9, je Vězeňská služba ČR oprávněna se seznamovat formou odposlechu s telefonáty uvedenými v odstavcích 1 a 3 a pořizovat jejich záznam.). Dále obviněný porušil ustanovení §25 odst. 2 Vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb. (O umožnění telefonického hovoru na povolené telefonní číslo odsouzený žádá vychovatele. Veškeré žádosti odsouzeného o umožnění telefonického hovoru se evidují.). Za uvedená porušení předpisů o výkonu trestu odnětí svobody byl obviněnému uložen kázeňský trest podle §46 odst. 3 písm. g) zákona č. 169/1999 Sb., a to celodenní umístění do uzavřeného oddělení na 20 dnů. Kázeňský trest byl uložen nepodmíněně.
Z komparace obou uvedených skutků je zřejmé, že skutek tak, jak je popsán ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, je tímtéž skutkem, jak byl tento vymezen v rámci rozhodnutí o uložení kázeňského trestu pod bodem I., resp. jedná se o detailnější popis téhož skutku ve vztahu k jednání obviněného a okolnostem s tím souvisejících. Lze učinit dílčí závěr, že výše popsané jednání obviněného, které vedlo k uložení kázeňského trestu podle §46 odst. 2 zákona č. 169/1999 Sb., za kázeňský přestupek tvoří nedílnou součást jednání významného z hlediska trestního práva ve vztahu ke skutkové podstatě přečinu, jímž byl uznán vinným. Totožnost skutku (avšak toliko v bodě I.) je zde zachována především proto, že jednání i následek jsou alespoň částečně shodné.
Při posouzení otázky, zda první sankce v projednávané trestní věci (tj. kázeňský trest spočívající v uložení 20 dnů na uzavřeném oddělení) měla trestní povahu ve smyslu článku 6 Úmluvy , Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nikoli. Uložený kázeňský trest byl trestem uloženým v rámci výkonu trestu, resp. byl důsledkem porušení předpisů o řádném výkonu trestu a v obecné rovině tedy pravidel, kterými se osoby ve výkonu trestů odnětí svobody mají povinnost řídit. V rámci kázeňského trestu uvedené povahy se nejedná o trest, jímž by se navyšoval trest odnětí svobody, ale jedná se ve své podstatě o disciplinární zásah proti porušení pravidel, kterými je osoba ve výkonu trestu povinna se řídit . Kázeňské řízení bylo vedeno nikoli ve smyslu řízení trestního, neboť nebylo, a ani z povahy věci nelze usuzovat, že takovýto postup by byl možný, vzneseno obvinění, na jehož podkladě by proběhlo řízení, jehož výsledkem by bylo uložení kázeňského trestu. Navíc kázeňské řízení bylo vedeno i pro další jednání (bod II.), které už však nebylo předmětem trestního postihu.
Trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zák., se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu tím, že se dopustí závažného jednání, aby zmařil výkon nebo účel trestu.
Znak maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí znamená, že rozhodnutí, které má být v době činu vykonáno, fakticky v důsledku jednání pachatele vykonáno není a vykonat ho nelze nebo je vykonáno za podstatně ztížených podmínek. Neznamená to však, že výkon rozhodnutí by byl zmařen, tj. že by už nebylo možné rozhodnutí vykonat. Podstatně ztěžovat výkon rozhodnutí lze například nedodržováním omezení uložených v souvislosti s trestem . Pokud si obviněný opatřil a následně použil ke kontaktům mimo věznici nedovolenou techniku (mobilní telefon), jednal tak úmyslně v rozporu s ustanoveními zákona č. 169/1999 Sb., stejně jako vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb.
Skutečnost, že pachatel trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku telefonoval nebo zasílal SMS zprávy svým rodinným příslušníkům (případně přátelům či jiným blízkým osobám), nevylučuje jeho trestnost za uvedený trestný čin. Omezení kontaktů odsouzených s osobami mimo věznici je nedílnou součástí trestu odnětí svobody. Účelem trestu ve smyslu citovaného ustanovení není zabránění kontaktu s rodinou a přáteli, ale určitá újma na jinak chráněných občanských právech a svobodách pachatele trestného činu. Výkon trestu odnětí svobody sice omezuje pachatelovu možnost styku s jeho rodinou (či přáteli), nicméně ho této možnosti zcela nezbavuje. Pachatel má totiž možnost pravidelných osobních návštěv či komunikace prostřednictvím dopisů a za splnění určitých podmínek i možnost uskutečnit telefonické hovory. Navazování telefonického spojení nekontrolovatelným způsobem nepovoleným technickým zařízením (jako ve věci užitým mobilním telefonem) z věznice navenek je nutno považovat za závažné porušení povinností odsouzeného, přičemž uskutečněním takových hovorů či zasláním SMS zpráv obviněný současně porušil zákaz navazovat styky s jinými osobami. Podle ustálené judikatury je pak mobilní telefon možno charakterizovat jako předmět, který lze použít k útěku či jako svou povahou předmět, který může narušovat pořádek. Skutková podstata trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku přitom může být naplněna jednak tím, že obviněný bez povolení u sebe přechovává mobilní telefon, jednak tím, že jeho prostřednictvím uskutečňuje telefonické hovory a zasílá SMS zprávy (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 3 Tdo 977/2011; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 4 Tdo 760/2015; dále Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 2656–2657).
Uložením uvedeného kázeňského trestu nebyl prodloužen výkon trestu odnětí svobody uložený obviněnému v rámci soudních rozhodnutí, kdy nelze s takovouto možností ani hypoteticky počítat, neboť není v pravomoci ředitele věznice jakkoli prodlužovat trest odnětí svobody. Tímto kázeňským trestem byl toliko upraven výkon trestu odnětí svobody obviněného, resp. byl zpřísněn jeho výkon, a to na podkladě rozhodnutí, které je zcela v pravomoci ředitele věznice, tj. takového, které bylo vydáno v souvislosti s porušením předpisů o řádném výkonu trestu odnětí svobody. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že uvedený kázeňský trest je svou povahou disciplinární sankcí, nikoli však sankcí trestněprávního charakteru.
Porušení zákazu, resp. nedodržení omezení vyplývajících z uloženého trestu odnětí svobody a zařazení obviněného do příslušného druhu věznice, tedy souvisejícího s výkonem trestu, je třeba chápat jako podstatné ztížení výkonu rozhodnutí. Obviněný svým jednáním (získáním a užíváním mobilního telefonu ve výkonu trestu) porušil omezení vyplývající z uloženého trestu odnětí svobody, dopustil se tak nedovolené (resp. zakázané) činnosti, na kterou je třeba nahlížet jako na jednání směřující ke zmaření účelu trestu. Nejvyšší soud proto shledal námitky obviněného neopodstatněnými.
K tomu je třeba dodat, že trestní postih dovolatele byl přípustný i s ohledem na ustanovení §55 odst. 2 zák. č. 169/1999 Sb., podle něhož „ uložením kázeňského trestu odsouzenému se nevylučuje jeho trestní stíhání, je-li skutek trestným činem “. Ostatně i Ústavní soud v rámci svého usnesení ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 62/07, uvedl, že výše uvedené zásady vyslovené v judikatuře ESLP nelze chápat tak, že „ trestněprávní charakter má automaticky každé rozhodnutí o jakémkoliv vnitrostátní úpravou definovaném deliktu. Nadto i v případě, že by kázeňský postih dle hlavy III. zákona č. 169/1999 Sb. o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů tento charakter měl, nejde o porušení zásady ne bis in idem, pokud jde o situaci, kdy jeden čin naplňuje odlišné skutkové podstaty více deliktů (O. proti Š. - 84/1997/868/1080) “. Přestože závěry stran totožnosti skutku byly později v rámci novější judikatury ESLP překonány (viz výše zmiňovaná věc Z. proti R. ), na závěr, že kázeňský trest spočívající v uložení 20 dnů na uzavřeném oddělení nezakládá překážku věci rozsouzené, lze nadále odkázat.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. K. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 3. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu