ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.404.2005.1
sp. zn. 3 Tdo 404/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 4. května 2005 dovolání obviněného J. Z., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 10. 2004, sp. zn. 2 To 89/2004, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 T 8/2000, a rozhodl takto:
Dovolání J. Z. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl obviněný J. Z. uznán vinným jednak trestným činem podvodu dle ust. §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu dle §8 odst. 1 tr. zákona, jednak trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákona dílem dokonaným dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §158 odst. 2 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků. Dle §58 odst. 1, §60a odst. 1, 2 tr. zákona byl výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let, přičemž byl zároveň nad obžalovaným vysloven dohled.
Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zákona mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena obecní rady v obci K., okres F.-M., na dobu 5 let.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obvinění K. S. a J. Z. společně v době od měsíce července do měsíce listopadu roku 1998 v obci K., okres F.-M., i jinde obžalovaný J. Z., jako starosta obce K., a obžalovaný K. S., jako podnikatel podnikající pod obchodním jménem K. S., T., O. –K., po předcházející vzájemné dohodě v úmyslu získat finanční prostředky pro podnikatelskou činnost obžalovaného K. S. předstírali existenci pohledávek firmy K. S., T., za obcí K. za práce provedené firmou K. S., T., v rámci plynofikace obce K., přičemž tyto práce provedeny nebyly, a to tak, že:
1) obžalovaný J. Z. vědomě jednajíc v rozporu s ust. §36a odst. 1 písm. d) zák. č. 367/1990 Sb. o obcích, ve znění pozdějších předpisů, v přesně nezjištěné době od měsíce července roku 1998 do září roku 1998 podepsal „Prohlášení obce“ s udávaným datem vyhotovení dne 4. 9. 1998, jímž jako starosta obce K. nepravdivě stvrdil, že obec K. převzala skutečně vykonané práce týkající se plynofikace obce, dále fiktivní fakturu vystavenou firmou K. S., T., dne 28. 7. 1998 a dobou splatnosti do 30. 11. 1998, kterou měl za obec K. převzít dne 4. 9. 1998, kterou bylo deklarováno, že obec K. má vůči firmě K. S., T., závazek za provedené práce ve výši 10.659.896,- Kč a dále „Potvrzení“ s datem 4. 9. 1998 dokládající, že k datu 25. 8. 1998 vznikl firmě K. S., T., nárok na částku 10.659.896,- Kč za provedené práce dle faktury, přičemž následně byly uvedené doklady obžalovaným K. S. předloženy firmě F. C. podnikatele Ing. J. R., který v domnění, že pohledávka je skutečná, uzavřel dne 11. 9. 1998 s firmou K. S., T., zastoupenou obžalovaným K. S., smlouvu o postoupení pohledávky, kterou jako postupník převzal pohledávku za obcí K. v nominální výši 10.659.896,- Kč za úplatu 5.329.948,- Kč. Výše uvedenou částku zaplatil obžalovanému K. S. dne 18. 9. 1998, přičemž se jednalo o úhradu fiktivní pohledávky, čímž byla Ing. J. R. způsobena škoda ve výši 5.329.948,- Kč;
2) obžalovaný J. Z. vědomě jednajíc v rozporu s ust. §36a odst. 1 písm. d) zák. č. 367/1990 Sb. o obcích, ve znění pozdějších předpisů, v přesně nezjištěné době od měsíce července roku 1998 do měsíce září roku 1998 stvrdil za obec K. převzetí faktury vystavené dne 28. 8. 1998 firmou K. S., T., splatné dne 30. 11. 1998, kterou bylo předstíráno, že firmou K. S., T., byly provedeny ve prospěch obce K. práce v rámci plynofikace obce v objemu 16.853.888,- Kč, dále pak za obec K. vystavil dne 19. 8. 1999 dvě „Potvrzení“, jednak dokumentující fiktivní provedení více prací a jednak odůvodňující, proč nebyly provedené práce průběžně hrazeny a dále avaloval biancosměnku vlastní výstavce obžalovaného K. S. na směnečnou částku 16.853.888,- Kč s datem vystavení 27. 8. 1998, přičemž uvedené doklady a směnka byly obžalovaným K. S. předloženy J. V., který v domnění, že pohledávka existuje, uzavřel dne 2. 11. 1998 s firmou K. S., T., zastoupenou obžalovaným K. S., smlouvu o postoupení pohledávky, kterou jako postupník převzal pohledávku za obcí K. v nominální výši 16.853.888,- Kč za úplatu 10.000.000,- Kč, přičemž však částka 10.000.000,- Kč nebyla J. V. obžalovanému K. S. uhrazena a škoda v této výši tedy J. V. nevznikla,
přičemž oba obžalovaní si byli vědomi skutečnosti, že v době splatnosti fiktivních pohledávek nebudou disponovat finančními prostředky k úhradě závazků, a to ani k úhradě závazku směnečného.
Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podal odvolání obviněný J. Z. a Krajský státní zástupce v Ostravě. Odvolání projednal ve veřejném zasedání konaném dne 5. 10. 2004 Vrchní soud v Olomouci a rozsudkem sp. zn. 2 To 89/2004 z podnětu odvolání Krajského státního zástupce v Ostravě napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), písm. d), písm. e) tr. řádu ohledně obžalovaných K. S. a J. Z. zrušil v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu pak sám nově rozhodl ohledně J. Z. tak, že při stejném popisu skutku jej uznal vinným jednak trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona, ve znění zák. č. 265/2001 Sb., dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona, ve znění zák. č. 265/2001 Sb., a jednak trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákona, ve znění zák. č. 265/2001 Sb., dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 k §158 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákona, ve znění zák. č. 265/2001 Sb.
Za tyto trestné činy mu uložil podle §250 odst. 3 tr. zákona, za použití §35 odst. 1 tr. zákona úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zákona zařadil do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zákona mu dále uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce člena zastupitelstev a obecních rad měst a obcí na dobu 5 let.
Podle §229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený Ing. J. R. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §256 tr. řádu bylo odvolání J. Z. zamítnuto.
Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný ve lhůtě podle §265e tr. řádu proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě dovolání, z jehož obsahu je zřejmé, že napadá rozsudek v celém rozsahu, přičemž se výslovně odkazuje na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku vyslovuje názor, že v důsledku nesprávného právního posouzení některých skutkových otázek i jiných hmotně právních posouzení došly soudy v dosavadním řízení k nesprávným rozhodnutím o vině. Tvrdí, že se sám neobohatil, ani neobohatil jiného a že k takovým následkům jeho jednání nesměřovalo. Dále namítá, že soud v souladu s obžalobou kvalifikoval jeho jednání jako jeden trestný čin, ač šlo o dvě zcela nezávislá jednání a tedy o dva samostatné trestné činy. Dále v souladu s předchozí obhajobou tvrdí, že pokud by byl skutečně trestný čin spáchán, pak motiv trestného činu i skutečnost, že se obžalovaní sami dostali do rukou přinejmenším jednoho podvodníka, vylučoval použití kvalifikované skutkové podstaty ust. §158 odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 2 písm. a), c) tr. zákona, ať již dílem dokonaným nebo dílem nedokonaným ve stadiu pokusu, nýbrž pouze podle ust. §158 odst. 1 písm. a) tr. zákona. Dle názoru dovolatele Vrchní soud v Olomouci „dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že zatímco v případě trestného činu podvodu, který měl dovolatel spáchat v jednočinném souběhu s trestným činem zneužití pravomoci veřejného činitele, nelze použit kvalifikovanou podstatu ust. 250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona, neboť veškeré okolnosti případu (především ojedinělá motivace pachatelů), v případě trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele, je na místě použití kvalifikované podstaty“. Toto posouzení skutku je dle názoru dovolatele vzájemně nekonzistentní. Dovolatel je toho názoru, že k nesprávnému právnímu závěru dospěl Vrchní soud v Olomouci proto, že se nezabýval subjektivní stránkou jednání dovolatele ve vztahu k tomu, jak mají být využity získané finanční prostředky.
V petitu svého dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). V prvé řadě konstatuje, že obviněný se v podstatné části svého mimořádného opravného prostředku domáhá změny zjištěného skutkového stavu, o čemž svědčí i tvrzení dovolatele , že „... dovolací soud je sice vázán skutkovými zjištěními soudů prvého a druhého stupně, nicméně tuto vázanost nelze vysvětlovat tak, že nelze změnit žádnou část skutkové věty soudu I. a II. stupně“. Státní zástupce upozorňuje, že dovolatel neuplatnil žádnou námitku, která by odpovídala dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v té alternativě, kdy je tento dovolací důvod založen „jiným nesprávným hmotně právním posouzením“, přičemž „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ je možné např. v otázce posouzení skutečnosti, zda je pachatel trestného činu zvlášť nebezpečným recidivistou ve smyslu ust. §41 odst. 1 tr. zákona, ale tento fakt sám o sobě neznamená, že by dovolací soud měl vycházet při rozhodování o dovolání ze změněných skutkových okolností, jak se nesprávně domnívá dovolatel.
Státní zástupce poté hodnotí jednotlivé námitky dovolatele z hlediska jejich souladu s použitým dovolacím důvodem a vyslovuje názor, že povahu námitek právně relevantních z hlediska dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který byl jako jediný obviněným uplatněn, má nejen jeho výhrada, že soud nesprávně právně posoudil skutek, neboť dospěl podle dovolatele k nesprávnému závěru, že se jedná o jeden trestný čin, ačkoli se podle něj jednalo o dvě zcela nezávislá jednání a tedy o dva samostatné trestné činy, ale i jeho argument, že pokud soud učinil závěr, že skutek obviněného nelze s ohledem na ust. §88 odst. 1 tr. zákona právně kvalifikovat jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona, nemohlo být jeho jednání současně právně posouzeno i jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele v kvalifikované podobě jeho skutkové podstaty podle §158 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákona.
Pokud jde o prvou z uvedených námitek, státní zástupce jednak konstatuje, že tato námitka, pokud by stála sama o sobě, by musela vést k odmítnutí dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako dovolání podané osobou neoprávněnou), neboť prostřednictvím této námitky by v důsledku obviněný mohl dosáhnout zpřísnění právní kvalifikace. Státní zástupce však tuto námitku shledává především jako zjevně neopodstatněnou, když konstatuje, že v posuzovaném případě byly znaky „pokračování v trestném činu“ zjevně naplněny. Opodstatněnost neshledává ani u druhé z výše uvedených námitek; odkazuje na ustanovení §88 odst. 1 tr. zákona, připomíná rozdílnost skutkových podstat trestných činů podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona a zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákona (zejména pokud se týká objektu trestného činu, jako obligatorního znaku skutkové podstaty trestného činu) a konstatuje, že právní závěr soudu plně koresponduje se zněním ustanovení §88 odst. 1 tr. zákona.
S ohledem na výše uvedené stanovisko státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšším soudem České republiky bylo podané dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest a soudem druhého stupně byl zamítnut řádný opravný prostředek obviněného. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst.1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Snahou o přezkum, popřípadě změnu skutkových zjištění, se dovolatel snaží navodit stav, jako by Nejvyšší soud České republiky byl druhým odvolacím soudem, resp. soudem třetího stupně.
V posuzovaném případě dospěl Nejvyšší soud k závěru, že podané dovolání je v převážné části svého obsahu zcela irelevantní, neboť se opírá o zpochybnění skutkových zjištění a teprve na jeho základě formuluje názor i o nesprávném právním posouzení.
Podané dovolání odpovídá tomuto uplatněnému dovolacímu důvodu jen v té části, kde dovolatel vznáší námitku, že jeho jednání nemělo být posouzeno jako jeden trestný čin, nýbrž jako dvě nezávislá jednání a tedy dva trestné činy, a dále v té části, kde dovolatel namítá, že pokud soud učinil závěr, že jednání obviněného nelze s ohledem na ustanovení §88 odst. 1 tr. zákona právně kvalifikovat jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona, nemůže být skutek, pro který byl odsouzen, současně právně posouzen vedle trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm.b) tr. zákona i jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákona.
Po přezkoumání obou relevantně uplatněných námitek však Nejvyšší soud shledal, že tyto jsou zjevně neopodstatněné. Pokud jde o prvou z uvedených námitek, pak ze skutkových zjištění soudu je zcela zřejmé, že jednotlivé útoky byly svou povahou realizací jediného záměru, nesporný je rovněž stejnorodý způsob provedení i jejich časová souvislost. Zákonné znaky pokračování v trestném činu tak byly jednáním obviněného nesporně naplněny. To, že se obviněný domáhá cestou dovolání změny zjištěných skutkových okolností, ze kterých vyplývá právní závěr soudu, není a nemůže být pro toto právní posouzení relevantní.
Jak je již výše uvedeno, zjevně neopodstatněná je dle názoru Nejvyššího soudu i druhá z uvedených námitek dovolatele. Je totiž nutno přisvědčit názoru státního zástupce, že závěr, že dovolatel svým jednáním spáchal také trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákona, a to dílem i ve stadiu pokusu, plně koresponduje i se zněním ustanovení §88 odst. 1 tr. zákona, neboť (opět s ohledem na soudem zjištěné skutkové okolnosti) není pochyb o tom, že podmínky aplikace §88 odst. 1 tr. zákona byly naplněny.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
Vzhledem k tomu, že dovolání v té části, kde je v souladu s dovolacím důvodem dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, bylo shledáno jako zjevně neopodstatněné, rozhodl Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání J. Z. v souladu s výše uvedeným ustanovením tr. řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 4. května 2005
Předseda senátu:
Mgr. Josef H e n d r y c h