ECLI:CZ:NS:2002:3.TDO.465.2002.1
sp. zn. 3 Tdo 465/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. září 2002 o dovoláních podaných obviněnými P. P., a K. Š., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. 6 To 625/2001, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7, pod sp. zn. 25 T 26/2000, takto:
I.Dovolání obviněného P. P. se odmítá podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
II. Dovolání obviněného K. Š. se odmítá podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 11. 2001, sp. zn. 25 T 26/2000, byli obvinění P. P. a K. Š. uznáni vinnými trestnými činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák. a obviněný K. Š. i podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. Obviněný P. P. byl dále uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy, po skutkové stránce popsané ve výrokové části rozsudku, byl obviněnému P. P. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let a obviněnému K. Š. úhrnný i souhrnný trest odnětí svobody na čtyři a půl roku, přičemž pro výkon uložených trestů byli oba obvinění zařazeni do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 6. 2000, sp. zn. 2 T 204/99, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2000, sp. zn. 7 To 380/2000, včetně rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazujících. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.
Z podnětu odvolání, která obvinění P. P. a K. Š. proti tomuto rozsudku podali, rozhodl Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. 6 To 625/2001, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu ohledně těchto obviněných zrušil. Za podmínek §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. sám znovu rozhodl, že oba obviněné uznal vinnými trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák. a obviněného K. Š. i podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. Obviněného P. P. uznal vinným též trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Podle výroku rozsudku se obvinění dopustili shora uvedených trestných činů skutkem spočívajícím v tom, že „dne 28. června 1999 v době od 05.30 do 06.00 hodin v P., na vozovce se snažili karatistickými kopy zasahovat projíždějící vozidla, přičemž obžalovaný K. Š. tímto jednáním rozbil čelní sklo u vozidla tov. zn. Škoda Favorit, majitele Z. F., a poté co vozidlo zastavilo, tak s dalšími osobami kopali do karoserie vozu, vylomili zadní stěrač, pravé přední zrcátko a obžalovaný P. propíchl tři pneumatiky, čímž způsobili na vozidle škodu v celkové výši 12 700,- Kč; poté, co řidič vozidla J. M., a jeho spolujezdkyně R. F., vystoupili z vozidla a představili se slovně jako policisté a vyzvali obžalované k předložení průkazů totožnosti, tak oba opakovaně fyzicky napadli poškozeného J. M., obžalovaný K. Š. poškozenému způsobil otřes mozku s postkomočním syndromem, tříštivou zlomeninu nosních kůstek se zlomeninou nosní přepážky s krvácením nosu a nutnou následnou operací, přičemž pracovní neschopnost u poškozeného trvala do 15. srpna 1999 a dále od 22. listopadu 2000 do 24. prosince 2000, poškozená R. F. v důsledku napadení obžalovaným P. P. utrpěla pohmoždění měkkých tkání obličeje s úrazovým krvácením z nosu, obžalovaný P. po dalším útoku na poškozeného M. tomuto sám strhl z krku zlatý řetízek s přívěškem v hodnotě 7 297,50 Kč a náramkové hodinky v hodnotě 3 000,- Kč a poté z místa činu utekl“.
Obviněný P. P. byl podle §234 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a obviněný K. Š. podle §155 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 1, 2 tr. zák. k úhrnnému a souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byli oba obvinění pro výkon uložených trestů zařazeni do věznice s ostrahou. V souvislosti s uložením souhrnného trestu byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 6. 2000, sp. zn. 2 T 204/99, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2000, sp. zn. 7 To 380/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. O nárocích na náhradu škody bylo v rozsudku rozhodnuto tak, že podle §229 odst. 1 tr. ř. se poškození Z. F., Policie České republiky, Správa hl. m. P. a ZP MV ČR odkazují s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Posledním výrokem rozhodl odvolací soud o zamítnutí odvolání obvodního státního zástupce pro Prahu 7 (§256 tr. ř.). Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 12. 2. 2002 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Citovaný rozsudek Městského soudu v Praze napadli obvinění P. P. a K. Š. ve všech výrocích dovoláním podaným prostřednictvím svých obhájců ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. Tento svůj mimořádný opravný prostředek opřeli o důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný P. P. v podrobně odůvodněném dovolání namítl nesprávně zjištěný skutkový stav věci a vyslovil přesvědčení, že provedené důkazy nejen vyvolávají pochybnosti o jeho vině trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák., ale dokonce takový závěr jednoznačně vylučují. Podle názoru dovolatele oba soudy opřely své závěry jednak o nevěrohodné důkazy, jednak pominuly důkazy svědčící o jeho nevině. Tím došlo k pochybení při právním posouzení skutku ve smyslu výše uvedeného dovolacího důvodu.
V petitu dovolání proto navrhl, aby dovolací soud zrušil výroky o vině z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 11. 2001, sp. zn. 25 T 26/2000,i Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. 6 To 625/2002, pokud se jedná o trestné činy podle §234 odst. 1 tr. zák. a §155 odst. 1 písm. a) tr. zák. a sám jej uznal vinným pouze trestnými činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., za které by mu uložil trest odnětí svobody s podmíněným odkladem výkonu, a to popř. i na delší zkušební dobu.
Obviněný K. Š. v dovolání poukázal především na zjištění soudu, podle něhož se měl dopustit útoku na příslušníka Policie ČR. Napadenému rozhodnutí vytkl, že se soud při svém rozhodování nevypořádal s otázkou, zda poškozený J. M. byl v předmětné době vůbec příslušníkem Policie ČR, tj. zda u této osoby byla splněna podmínka vzniku poměru k policii na základě příslušného právního předpisu. I za předpokladu (fikce), že by příslušníkem policie byl, nepodílel se podle názoru dovolatele na plnění úkolů policie svěřených jí na základě zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, a nelze jej proto považovat za veřejného činitele ve smyslu ustanovení §89 odst. 9 tr. zák. Dovolatel dále namítl, že soud učinil i nesprávný závěr o charakteru zranění poškozeného J. M. jako těžké újmy na zdraví podle §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., pokud vadně vyložil závěry znaleckého posudku a dále pak vycházel jen z výpovědi poškozeného založené na subjektivních údajích o jeho omezení v obvyklém způsobu života. Podle názoru dovolatele nebyla prokázána ani příčinná souvislost mezi přetrvávajícími obtížemi poškozeného jako následku zranění utrpěného při inkriminovaném činu. V další části svého dovolání se pak dovolatel podrobně zabýval důkazy provedenými v předmětné trestní věci a na tomto základě vyslovil přesvědčení, že oba soudy „ve svých úvahách opomněly důkazy, které prokazují nevinu odsouzeného, nijak se s nimi nevypořádaly, vycházely při rozhodování výlučně z důkazů svědčících proti odsouzenému, a to i přes jejich nevěrohodnost“. Přitom při řádném zvážení všech skutečností a důkazů podle zásady in dubio pro reo, by nemohly dojít k jinému závěru, než že se dovolatel předmětného konfliktu nezúčastnil a nemohl tedy spáchat žádný z trestných činů, za něž byl pravomocně odsouzen.
Z výše uvedených důvodů obviněný v petitu dovolání navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek Městského soudu zrušil ve všech částech, jež se ho týkají. Dále navrhl, aby dovolací soud sám rozhodl tak, že obviněný „K. Š. se podle §226 písm. c) tr. ř. zprošťuje obžaloby z trestných činů výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že spáchal uvedené trestné činy, pro které je stíhán.“
K dovolání obviněných P. P. a K. Š. se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství a uvedla, že dovolací námitky směřující vůči skutkovým zjištěním nalézacího nebo dovolacího soudu nelze považovat za důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b tr. ř. Z hlediska §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno pod tento důvod dovolání podřadit pouze námitku obviněného K. Š. týkající se toho, zda byl útok veden na speciální předmět v souvislosti s výkonem pravomoci veřejného činitele. Podle jejího názoru vyplývala oprávněnost poškozeného J. M. zasáhnout proti obviněným z titulu služebního poměru policisty z ustanovení §2 zákona č. 283/1991 Sb., kde jsou formulovány úkoly Policie ČR a dále z ustanovení §7 odst. 2 cit. zák. Ve svém vyjádření proto navrhla, aby dovolání obviněného P. P. bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného K. Š. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm e) tr. ř., s tím, aby dovolací soud toto rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obvinění P. P. a K. Š. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání obviněných současně splňují náležitosti dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř. V této souvislosti je ovšem třeba připomenout, že dovolání vždy směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně a podle toho, jak bylo tímto soudem rozhodnuto, a podle rozsahu, v němž je rozhodnutí ve věci napadáno, má směřovat též proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolatel P. P. však zvolil opačný postup. Poněvadž však napadl rozhodnutí soudů obou stupňů a správně označil též výroky, které dovoláním napadá, nejevila se konstatovaná formální vada v daném případě natolik významná, aby bylo možno učinit závěr, že obsah dovolání nesplňuje hlediska stanovená ve shora citovaném ustanovení zákona, a že je tedy třeba dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. ř. a shledal, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovoláními je napadáno pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřují proti rozsudku, jímž byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Nesprávné zjištění skutkového stavu má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo, samozřejmě vždy vliv i na nesprávné právní posouzení skutku. Poněvadž, jak je uvedeno výše, nelze se v řízení o dovolání domáhat přezkoumání skutkových zjištění, nelze v něm ani odstranit případnou právní vadu, je-li nesprávným skutkovým zjištěním podmíněna.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy bude popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Ve věci obviněných P. P. a K. Š. však dovolací námitky směřují do oblasti skutkových zjištění, je-li dovolateli poukazováno na to, že nebyly dostatečně a ve všech souvislostech vyhodnoceny provedené důkazy, což mělo vést k tomu, že vzhledem k namítanému vadnému procesnímu postupu soudů prvního i druhého stupně nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci. Na tomto vadném skutkovém základě pak mělo dojít k nesprávnému právnímu posouzení, jestliže byli obvinění uznáni vinnými trestnými činy tak, jak bylo uvedeno ve výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu.
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolateli spatřován ve skutkových vadách (tj. vadách procesní povahy), jejichž důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení. Podle názoru Nejvyššího soudu musí dovolatel na jedné straně v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř.
V posuzovaném případě však část dovolacích námitek obviněného K. Š. směřuje i do právního posouzení skutku, jak byl zjištěn a popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Dovolatel zde vyslovil právní názor, že i za předpokladu, že by poškozený J. M. byl příslušníkem Policie ČR, nepodílel se v inkriminovaném případě na plnění úkolů Policie ČR, svěřených jí na základě §2 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, což znamená, že útok na jeho osobu nelze považovat za jednání vůči veřejnému činiteli.
V konstatovaném směru lze proto považovat dovolací námitky z hlediska důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní.
Podle §89 odst. 9 tr. zák. je veřejným činitelem mj. příslušník ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru, pokud se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a používá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena.
Z ustanovení §1 odst. 1, 2 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že Policie ČR je ozbrojeným bezpečnostním sborem, který plní úkoly ve věcech vnitřního pořádku a bezpečnosti a další úkoly v rozsahu a způsobem stanoveným právními předpisy. Podle §2 odst. 1 písm. a), b) cit. zák. policie chrání bezpečnost osob a majetku a spolupůsobí při zajišťování veřejného pořádku, a byl-li porušen, činí opatření k jeho obnovení. Podle §7 odst. 2 cit. zák. je policista i v době mimo službu povinen v mezích tohoto zákona provést služební zákrok, popřípadě učinit jiné opatření k provedení služebního zákroku, zejména vyrozumět nejbližší policejní útvar, je-li páchán trestný čin nebo přestupek, kterým je bezprostředně ohrožen život, zdraví nebo majetek. Podle §10 odst. 1 cit. zák. je policista povinen při výkonu své pravomoci prokázat svou příslušnost k policii, pokud to povaha a okolnosti služebního zákroku nebo služebního úkonu dovolují.
Z popisu skutku, tak jak byl zjištěn v napadeném rozsudku je zřejmé, že poškozený J. M. postupoval v inkriminovanou dobu v souladu s výše uvedenými ustanoveními zákona o Policii České republiky a jednal tak v postavení veřejného činitele podle §89 odst. 9 tr. zák. Byl tedy osobou (subjektem) požívající ochrany veřejného činitele.
Právní posouzení skutku (u dovolatele K. Š. jako trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a/, odst. 3 tr. zák.) uvedeného ve výroku napadeného rozsudku proto odpovídá všem shora uvedeným zásadám.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněného P. P. nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Dovolání obviněného K. Š. bylo podáno dílem ze skutkových důvodů (tedy z jiného důvodu než zákon připouští) a dílem z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uplatněné hmotně právní důvody však Nejvyšší soud vzhledem ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích, považuje za zjevně neopodstatněné. Dovolání bylo proto odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí obou dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Obviněný K. Š. v rámci podaného dovolání též navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl podle §265h odst. 3 tr. ř. nebo podle §265o odst. 1 tr. ř. o odkladu výkonu napadeného rozhodnutí. Návrh na postup podle §265h odst. 3 tr. ř. může ovšem podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně. Ze strany dovolatele se proto jedná o podnět k rozhodnutí Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. Jestliže Nejvyšší soud neshledal důvody pro odklad výkonu rozhodnutí, nebylo zapotřebí o podnětu dovolatele k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. září 2002
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler