ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.531.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 531/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. května 2007 o dovolání podaném V. G., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci sp. zn. 2 To 643/2006 ze dne 2. 1. 2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 8 T 105/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 8 T 105/2006 ze dne 12. 9. 2006 byl dovolatel uznán vinným trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.) a vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Bylo též rozhodnuto o vzneseném nároku na náhradu škody.
V předmětné věci podal V. G. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci usnesením sp. zn. 2 To 643/2006 ze dne 2. 1. 2007 tak, že je jako nedůvodné podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal V. G. dovolání a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že provedeným dokazováním v řízení před soudy nebylo prokázáno, že by spáchal skutek, který je mu kladen za vinu. V této souvislosti vznesl výhrady zejména k výpovědi svědka V. M., ze které prý nelze nijakým způsobem dovodit, že ze strany dovolatele došlo k naplnění objektivní stránky předmětného trestného činu. Soudy se podle jeho názoru uvedenou svědeckou výpovědí odpovědně nezabývaly, a proto také skutkový stav, tak jak byl zjištěn, nekoresponduje takto s provedenými důkazy. Nesprávné právní posouzení předmětného skutku dále dovolatel spatřuje v tom, že byl odsouzen i za trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Přesto, že popírá spáchání obou skutků, z jejich popisu je zřejmé, že trestný čin vydírání bezprostředně navazuje a co do obsahu souvisí s předchozím trestným činem loupeže. Pokud dovolatel měl bezprostředně po spáchání trestného činu loupeže poškozenému vyhrožovat, že v případě oznámení trestného činu loupeže na něj zaútočí, pak šlo o jednání fakticky konzumované předchozím trestným činem. Uvedené vydírání (i podle poškozeného) je zanedbatelným produktem trestného činu loupeže. Pokud dovolatel vyhrožoval poškozenému bitím již v průběhu loupeže, tak pouhé zopakování této výhrůžky při vystupování poškozeného z automobilu, nemůže založit naplnění skutkové podstaty dalšího trestného činu. Namítl i to, že soudy se nedostatečně zabývaly vážností učiněných výhrůžek, kdy i přes první tvrzené výhrůžky (v rámci loupeže) dobrovolně nasedl s dovolatelem do auta, z čehož neplyne to, že by vnímal obavu z naplnění výhrůžek dovolatele pro případ, že věc oznámí policii. Vznesená námitka je potom významná i z hlediska úvah stran uložení trestu (jeho druhu a výše), protože takto byl shledán vinným dvěma trestnými činy, když uvedenou námitkou uplatněnou již v rámci podaného odvolání se odvolací soud ani v důvodech svého rozhodnutí nezabýval. S ohledem na uvedené proto dovolatel navrhl, aby podle §265k odst. 1 tr. ř. dovolací soud citované rozhodnutí soudu odvolacího zrušil, stejně jako aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a konečně aby podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky s tím, že dovolatel se domáhá pouze odlišného hodnocení důkazů soudy obou stupňů a takto jiného hodnocení jeho trestní odpovědnosti a v závislosti na tom uložení jiného trestu. Pokud jde o jeho argumentaci ve vztahu ke skutku pod bodem 2) citovaného v rozsudku soudu prvního stupně, pak má za to, i z pohledu citovaného rozhodnutí soudu odvolacího, že příslušné jednání dovolatele bylo správně právně kvalifikováno jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., neboť sice následovalo bezprostředně po spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., ale vyznačuje se již jiným skutkovým stavem plně odpovídajícím soudy zvolené právní kvalifikaci. S ohledem na uvedené má za to, že takto uplatněné dovolání je zjevně neopodstatněným, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny právě v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
V dané věci z hlediska popisu napadených skutků, který je obsažen v příslušném výroku rozhodnutí soudu prvního stupně a akceptovaným i soudem odvolacím, dovolatel namítl především nesprávné hodnocení učiněných skutkových zjištění soudy, a to poukazem na výpovědi poškozeného i svědka V. M., a to i z hlediska jejich věrohodnosti, když na jejich základě dospěl soud k vině dovolatele a tedy v rozporu s ve věci provedenými důkazy. V tomto směru však oba soudy zejména i v důvodech přijatých rozhodnutí přesvědčivě vysvětlily, z jakých důkazů vycházely, proč je pokládaly za věrohodné a dostatečné do té míry, aby mohly přikročit také k právní kvalifikaci takto zjištěných skutků. Pokud by podané dovolání obsahovalo pouze takto zvolenou argumentaci, nezbylo by než je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako dovolání podané z jiného důvodu než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Právně relevantní námitkou dovolatele je však jeho tvrzení, že z popisu obou skutků je soudy nesprávně dovozeno, že trestný čin vydírání bezprostředně navazuje (a souvisí, co do svého obsahu) s předchozím trestným činem loupeže. Pokud takto měl dovolatel bezprostředně po spáchání trestného činu loupeže poškozenému vyhrožovat, že v případě jeho oznámení bude předmětem dalšího útoku, jednalo se o faktickou konzumpci předchozím trestným činem (loupeže). Přitom prý z chování poškozeného nijak neplynulo, že by vnímal ve skutečnosti naplnění této výhrůžky a měl takto z ní obavy. Dodal, že takto uplatněnou námitkou (obsaženou již v podaném odvolání) se odvolací soud v důvodech svého rozhodnutí nijak nezabýval.
I přesto, že takto vznesená námitka je právně relevantní, je však současně i zjevně neopodstatněnou. To především proto, že trestní zákon označuje za účel pohrůžky násilím (jiné těžké újmy) při vydírání vynucené konání, opominutí nebo trpění, při loupeži násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí zmocnění se cizí věci movité (její okamžité odnětí). Rozdíl mezi skutkovými podstatami těchto trestných činů záleží v tom, že násilí, jímž bylo pohrozeno, hrozí u loupeže bezprostředně a okamžitě, u vydírání však užití takového násilí hrozí teprve v budoucnu. Při trestném činu vydírání podle §235 tr. zák. nedosahuje totiž pohrůžka násilím bezprostřednosti a okamžitosti (jako u trestného činu loupeže podle §234 tr. zák.), takže napadená osoba má na vůli splnit, co je po ní žádáno (čím je vyhrožováno) nebo takové splnění odříci. Samotný charakter pohrůžky v rámci trestného činu vydírání spáchaného dovolatelem potom nepochybně byl takový, že byl způsobilý v poškozeném vyvolat důvodnou obavu, že tuto pohrůžku také uskuteční. V uvedených souvislostech je potom na místě také uvést, že v předmětné věci šlo o dva skutky, tak jak byly vyjádřeny ve skutkové větě ve výroku obsaženém v rozhodnutí soudu prvního stupně a to přesto, že jejich časové i místní označení se jenom minimálně lišilo. Nejdříve totiž soudy popsaným způsobem dovolatel naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a bezprostředně po spáchání tohoto trestného činu naplnil soudy popsaným jednáním i všechny znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. veden zjevnou snahou pod pohrůžkou násilí nutit poškozeného, aby něco opominul (tedy, aby jeho předchozí trestný čin loupeže neoznámil policii). Za daných okolností tak šlo zjevně o spáchání dvou (uvedených) trestných činů a nelze tak akceptovat námitku dovolatele, že totiž v posuzované věci nešlo o trestný čin vydírání, ale o jednání fakticky konzumované předchozím trestným činem loupeže. Konečně v rámci námitek uplatněných dovolatelem v tomto směru, lze souhlasit s jeho tvrzením, že takto koncipované námitce (stran namítané konzumpce) nevěnoval dostatečnou pozornost (pokud vůbec) odvolací soud v odůvodnění svého (citovaného) rozhodnutí a nevysvětlil svůj postoj k takto vznesené námitce obhajoby, uplatněné již v řízení o podaném odvolání. V zásadě se tak jedná o námitku (oprávněnou) procesní povahy v souvislosti se zákonem stanovenými nároky na vyhotovení usnesení (jeho odůvodnění), avšak na tuto (totožnou) námitku uplatněnou také v rámci podaného dovolání reaguje i dovolací soud, který z důvodů již obsažených v tomto svém rozhodnutí (shora) dospěl k závěru, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. května 2007
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka