ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.579.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 579/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. května 2004 o dovoláních, která podali obvinění S. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici B., a J. Č., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 10 To 148/03, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 118/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných S. S. a J. Č. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 5. 2002, sp. zn. 2 T 118/2000, v řízení vedeném proti obviněným J. J., S. S., J. T. a J. Č. byli obvinění S. S. a J. Č. uznáni vinnými trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. (ve výroku rozsudku uvedeno „z. č. 256/2001 Sb.“), jehož se podle rozsudku dopustili tím, že společně s obviněnými J. J. a J. T. „po předchozí vzájemné dohodě, naplánování a přípravě celé akce rozšířili nepravdivou informaci o prodeji nadlimitní nafty, k sjednání fiktivního obchodu s touto nadlimitní naftou si najali utajené svědky Š. a V. a dne 7. 12. 1999 kolem 18.30 hodin v M. obžalovaný S. společně s dalšími dvěma přesně nezjištěnými osobami zřejmě pocházejících ze státu bývalého Sovětského Svazu a vystupujících pod jmény A. a S., fyzicky napadli zájemce o zmíněnou nadlimitní naftu R. H. tak, že mu vstříkli do obličeje neznámou slzotvornou látku, srazili ho k zemi, čímž mu způsobili lehké poranění a přitom mu odcizili částku 1.000.000,- Kč.“
Za to byl obviněný S. S. odsouzen podle §234 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 7 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný J. Č. byl podle §234 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody na 9 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2002, č. j. 10 To 139/01 – 1525, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění S. S. a J. Č. (a dále obviněný J. J., obviněný J. T. a jeho manželka M. T.) rozhodl jako soud druhého stupně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 10 To 123/02. Z podnětu podaných odvolání napadený rozsudek podle 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné S. S. a J. Č. (i J. J.) uznal vinnými trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. spáchaným tím, že „po předchozí vzájemné dohodě, přesném naplánování a detailní přípravě celé akce dne 7. 12. 1999 kolem 18.30 hodin v M., prostřednictvím dvou dalších přesně nezjištěných osob fyzicky napadli podnikatele R. H. tak, že mu vstříkli do obličeje neznámou slzotvornou látku, srazili jej na zem, čímž mu způsobili lehké poranění, a odcizili mu peněžní částku 1 milion Kč, přičemž jednotliví pachatelé trestné činnosti se pohybovali na místě činu nebo v jeho bezprostředním okolí, řídili průběh akce a pomocí dalších osob pohyb poškozeného, poskytovali spolupachatelům potřebné informace, zajišťovali místo činu a plnili další předem přesně dohodnuté a zkoordinované úkoly zajišťující bezproblémové spáchání činu.“ Za to odsoudil obviněného S. S. podle §234 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 6 let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Obviněného J. Č. odsoudil podle §234 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na 8 let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 3. 2001, sp. zn. 2 T 118/2000, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 10 To 139/01, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozsudku podali obvinění S. S. a J. Č. (i obviněný J. J.) dovolání, o nichž rozhodl Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesením ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 5 Tdo 943/2003. Zatímco dovolání obviněného J. J. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze ve výrocích o vině i trestech ohledně obviněných S. S. a J. Č. a současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené části tohoto rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265k odst. 2 tr. ř. za použití §261 tr. ř. zrušil předmětný rozsudek ve výroku o vině i trestu rovněž ohledně obviněného J. J. a současně zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část tohoto rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Vrchní soud v Praze poté o odvoláních, která proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podali obvinění S. S. a J. Č. (a také obviněný J. J.), rozhodl jako soud druhého stupně rozsudkem ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 10 To 148/03. Z podnětu podaných odvolání napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně jmenovaných obviněných v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného S. S. uznal vinného trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. (ve výroku rozsudku opakovaně nesprávně uvedeno zák. č. 256/2001 Sb. ), a to jako spolupachatele podle §9 odst. 2 tr. zák., a obviněného J. Č. (a obviněného J. J.) organizátorstvím trestného činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. a §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., čehož se podle rozsudku dopustili tím, že „všichni tři obžalovaní po předchozí vzájemné dohodě, se podíleli na naplánování a přípravě přepadení R. H., tak, že rozšířili nepravdivou informaci o prodeji nadlimitní nafty, k sjednání fiktivního obchodu s touto nadlimitní naftou si najali utajené svědky P. Š. a P. V. s tím, že jednání obžalovaných směřovalo k násilnému zmocnění se částky 1.000.000,- Kč ku škodě R. H. Dne 7. 12. 1999 kolem 18.30 hodin v M. obžalovaný S. S. skutečně společně s dalšími dvěma přesně nezjištěnými osobami fyzicky napadli zájemce o zmíněnou nadlimitní naftu R. H. tak, že mu vstříkli do obličeje neznámou slzotvornou látku, srazili ho k zemi, čímž mu způsobili lehké poranění a při tom mu odcizili částku 1.000.000,- Kč ku škodě firmy O. s. r. o. , Z.“ Za to Vrchní soud v Praze odsoudil obviněného S. S. podle §234 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 6 let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Obviněného J. Č. odsoudil podle §234 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na 8 let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 3. 2001, sp. zn. 2 T 118/2000, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 10 To 139/01, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podali obvinění S. S. a J. Č. prostřednictvím svých obhájců dovolání, přičemž oba uplatnili dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný S. S. v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku především vytknul rozsudku i řízení, které mu předcházelo, porušení základních zásad trestního řízení podle §2 odst. 1, odst. 5, odst. 6 tr. ř., jakož i porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a vady spočívající v nejasných a neúplných skutkových zjištěních. Podle jeho slov na základě těchto vad pak došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. V návaznosti na to dovolatel konkretizoval vytýkané vady. Zejména poukázal na to, že důkazní řízení zůstalo neúplné (soud neprovedl důkazy mj. k jeho obhajobě, že na místě činu nebyl), že soud vycházel z nezákonně provedené rekognice a provedené důkazy nedostatečně hodnotil (nezabýval se rozporem ve výpovědi svědka Š., neobjasnil rozpory mezi R. a P.), přičemž nesprávně posoudil fakt, že dovolatel původně využil svého práva nevypovídat. Dále dovolatel zdůraznil, že o jeho vině minimálně trvají pochybnosti (důkazy netvoří uzavřený okruh) a v takovém případě je nutné rozhodnout podle zásady „in dubio pro reo“. Pokud vrchní soud zprostil obviněného J. T. obžaloby, měl ve vztahu k dovolateli použít zásadu „beneficium cohaesionis“. Dovolatel pak opětovně zdůraznil, že hodnocení důkazů bylo neobjektivní a jednostranně vedené v jeho neprospěch, že některé důkazy nebyly provedeny vůbec a za vzniklé důkazní situace nebyla respektována zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného. Skutečnosti obsažené ve spisu neumožňují podle něho přijmout jednoznačný a nepochybný závěr o jeho vině. Provedené dokazování a právní závěry z něj vyvozené jsou ve výrazném nesouladu. Vzhledem k uvedenému nejsou závěry soudu vyjádřené v odůvodnění jeho rozhodnutí přesvědčivé, jeví se jako formální a v podstatě jsou vybudovány na domněnce. Odůvodnění napadeného rozsudku (i odůvodnění rozsudku krajského soudu) je pro nedostatek důkazů a pro nesrozumitelnost nepřezkoumatelné a z tohoto důvodu jsou právní závěry soudu porušením ústavního principu zákazu libovůle v rozhodování. Soudu se nepodařilo sestavit ucelený a logický důkaz o vině, který by nevzbuzoval oprávněné pochybnosti o souvislostech a závěrech. Nebyly tak naplněny podmínky ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. ani ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Dovolatel pak rozvedl judikaturu Ústavního soudu České republiky týkající se kritérií spravedlivého procesu a zjišťování skutkového stavu věci s tím, že rozhodnutí, proti němuž podal dovolání, je s ní v rozporu. Upozornil ještě na to, že v předmětném rozsudku Vrchní soud v Praze uvádí, že rozhodl podle zákona č. 256/2001 Sb., což je ovšem zákon o pohřebnictví a o změně některých zákonů. Tato skutečnost může podle mínění dovolatele vést až k názoru, že rozhodnutí jmenovaného soudu spočívá ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V petitu dovolání proto obviněný S. S. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 10 To 148/03.
Současně s odkazem na ustanovení §265o odst. 1 tr. ř. navrhl, aby Nejvyšší soud až do rozhodnutí o dovolání přerušil výkon trestu odnětí svobody uložený mu napadeným rozsudkem.
Obviněný J. Č. ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl (poté, co popsal genezi věci), že z popisu skutku ve výroku napadeného rozsudku není zřejmé, čeho konkrétně se měl dopustit a v čem měl naplnit znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 tr. zák. To není zřejmé ani z odůvodnění tohoto rozhodnutí, v němž je pouze konstatováno, že měl mít v podstatě stejnou úlohu jako J. J. a byl aktivně zapojen do „obchodu“ s naftou. Podle názoru dovolatele nelze z těchto úvah vyvodit jednoznačný závěr o tom, že se dopustil trestného činu loupeže, neboť podstatně věrohodněji lze za jejich použití dovodit, že se podílel na přípravě či pokusu podvodu. Pokud by měl spáchat loupež, bylo by nemyslitelné, aby se také utajení svědci V. a Š. nedopustili účastenství na tomto trestném činu. Přitom pochybnosti o nevině těchto svědků žádný z orgánů trestního řízení nevyjádřil. Dovolatel rovněž odkázal na ustanovení §2 odst. 4 tr. ř., na základě kterého (podle jeho slov) byl vrchní soud povinen zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, přičemž v případě existence těchto důvodných pochybností byl vrchní soud povinen rozhodnout v jeho prospěch. Pokud usvědčující důkazy odůvodňují stejně tak možnost, že se účastnil na přípravě či pokusu trestného činu podvodu, jako možnost, že se účastnil na spáchání trestného činu loupeže, byl vrchní soud povinen uznat jej vinným mírnějším trestným činem, tj. přípravou či pokusem trestného činu podvodu. Vrchní soud rovněž podle jeho slov nyní vymezil ve srovnání s předchozím rozsudkem skutek v jeho neprospěch, a tak změnil svůj názor na výklad §259 odst. 4 tr. ř. ve vztahu k vymezení skutku. Napadeným rozsudkem jej sice zařadil do příznivější věznice, to se však stalo pouze proto, že nemohl pominout usnesení Okresního soudu v Mostě o jeho přeřazení do věznice s dozorem.
V petitu dovolání proto obviněný J. Č. navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 10 To 148/03, zrušil a Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K dovoláním obou obviněných se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že ze základních obecných hledisek je možno obě dovolání označit za přípustná. Důvod uváděný obviněným S. S. pro podání dovolání však nekoresponduje s obsahem odůvodnění podání, neboť jím uváděné argumenty se týkají výlučně hodnocení důkazů z hlediska právní kvalifikace a v závislosti na tom ukládání trestu. Tento obviněný se domáhá pouze druhé odvolací instance a odlišného hodnocení důkazů soudy. Obviněný J. Č. se ve větší části domáhá rovněž pouze odlišného hodnocení důkazů soudy a dále brojí proti popisu skutku v novém rozhodnutí odvolacího soudu. Pokud jde o popis skutku v napadeném rozhodnutí, je třeba podle státní zástupkyně konstatovat, že odvolací soud maje na zřeteli závěry, které učinil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 5 Tdo 943/2003, uznal obviněné vinnými skutkem ve výroku napadeného rozhodnutí popsaným, který poněkud upravil tak, aby byla lépe vystihnuta podstata zavinění obviněných a aby z něho vyplývala odpovídající právní kvalifikace jejich jednání. Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného J. Č. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání obviněného S. S. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda dovolání byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Obvinění S. S. a J. Č. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud současně shledal, že dovolání jsou z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustná, neboť bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřují proti rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými a uložen jim trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda dovolateli uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž jsou dovolání opírána) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 str. 6). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.
Z rozvedených skutečností tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou především v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný S. S. v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z podstatné části primárně vytýká rozsudku i řízení, které mu předcházelo, porušení základních zásad trestního řízení podle §2 odst. 1, odst. 5, odst. 6 tr. ř., jakož i porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy a čl. 36 Listiny, a vady spočívající v nejasných a neúplných skutkových zjištěních. Namítá, že o jeho vině minimálně trvají pochybnosti (resp. že skutečnosti obsažené ve spisu neumožňují podle něho přijmout jednoznačný a nepochybný závěr o jeho vině) a v takovém případě je nutné rozhodnout podle zásady „in dubio pro reo“. Teprve v návaznosti na takto vytýkané vady (sekundárně) dovozuje nesprávné právní posouzení skutku. Zpochybňuje tedy skutková zjištění popsaná ve výroku předmětného rozhodnutí s tím, že podle jeho přesvědčení objektivně existovala taková důkazní situace, která spolehlivý závěr o jeho vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. nedovolovala.
To znamená, že jmenovaný dovolatel se tedy v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá v prvé řadě revize skutkových zjištění popsaných v napadeném rozhodnutí, kterou však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze (k tomu přiměřeně srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci III. ÚS 732/02, I. ÚS 412/02III, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03), což je třeba vztáhnout též k výhradám tohoto dovolatele vůči úrovni odůvodnění napadeného rozsudku (i rozsudku soudu prvního stupně).
Obdobné závěry platí pro dovolání obviněného J. Č. Rovněž v tomto dovolání je zčásti rovněž uplatněna argumentace, jež má v prvé řadě skutkovou povahu. Také tento dovolatel totiž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. opírá o procesní ustanovení – viz odkaz na §2 odst. 4 tr. ř., na základě kterého (podle jeho slov) byl vrchní soud povinen zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, přičemž v případě existence těchto důvodných pochybností byl vrchní soud povinen rozhodnout v jeho prospěch – s nímž spojuje otázku právního posouzení skutku.
Pokud by byla dovolání obviněných S. S. a J. Č. založena pouze na těchto primárně skutkových výhradách, Nejvyšší soud by v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl o jejich odmítnutí s tím, že jde o dovolání, která byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Část dovolacích argumentů obou dovolatelů však směřuje i do právního posouzení skutku popsaného v napadeném rozhodnutí. Obviněný S. S. totiž uplatnil výhradu, podle níž provedené dokazování a právní závěry z něj vyvozené jsou ve výrazném nesouladu, a dále poukázal na to, že v předmětném rozsudku Vrchní soud v Praze uvádí, že rozhodl podle zákona č. 256/2001 Sb., což je ovšem zákon o pohřebnictví a o změně některých zákonů. Obviněný J. Č. napadenému rozsudku vytkl nesoulad mezi popsaným skutkem a jeho právní kvalifikací s tím, že v něm lze spatřovat pouze přípravu či pokus trestného činu podvodu. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde o námitky právně relevantní.
K námitce obviněného S. S. stran aplikace nesprávného zákona nutno zdůraznit, že Vrchní soud v Praze (stejně jako Krajský soud v Ústí nad Labem), byť ve výrokové části svého rozsudku (a v úvodu odůvodnění v souvislosti s citací rozhodnutí soudu prvního stupně) uvádí zákon č. 256/2001 Sb., použil ve skutečnosti trestní zákon ve znění zákona č. 265/2001 Sb., což je zřejmé z kontextu tzv. právní věty citované ve výroku předmětného rozhodnutí (srov. „obžalovaný S. S. společným jednáním proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a tímto činem způsobil značnou škodu“) a jeho odůvodnění (srov. str. 10). Skutečnost, že odvolací soud rozhodl podle trestního zákona, vyplývá i z výroku o trestu (trest byl ukládán podle §234 odst. 2 tr. zák.). Vytýkanou vadou tudíž nemohl být uplatněný dovolací důvod naplněn.
V těchto souvislostech nutno uvést, že odvolací soud správně dovodil se zřetelem k ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. (trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější), že je na místě aplikovat trestní zákon účinný v době jeho rozhodování (ve znění zákona č. 265/2001 Sb.), neboť ten byl pro obviněné příznivější. Podle §89 odst. 11 tohoto zákona se totiž značnou škodou /pojmový znak trestného činu loupeže podle §234 odst. 2 písm. b) tr. zák./ rozumí škoda dosahující nejméně 500.000,-Kč, zatímco podle trestního zákona účinného v době činu bylo zapotřebí k naplnění uvedeného pojmového znaku částky ve výši toliko 200.000,- Kč.
Podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. se trestného činu loupeže dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a takovým činem způsobí těžkou újmu na zdraví nebo značnou škodu.
Jedním ze znaků objektivní stránky tohoto trestného činu je použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jakožto prostředku k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. V tomto smyslu je násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Dalším znakem trestného činu loupeže je jednání směřující ke zmocnění se cizí věci, jímž se rozumí stav, kdy si pachatel chce zjednat možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Není přitom rozhodné, zda směřuje k trvalé či přechodné dispozici s věcí. Jde o faktické převedení moci nad věcí z oprávněné osoby na pachatele. Ve vztahu k pachateli musí jít o věc cizí. Trestný čin loupeže je trestným činem úmyslným, přičemž úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci.
V posuzovaném případě ze skutkových zjištění vyjádřených (popsaných) v tzv. skutkové větě rozhodnutí soudu druhého stupně vyplývá, že obviněný S. S. se společně – jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. – s dalšími osobami (poté, co se s obviněnými J. Č. a J. J. po předchozí vzájemné dohodě podílel na naplánování a přípravě přepadení R. H. směřujícího k násilnému zmocnění se částky 1.000.000,- Kč) za použití násilí zmocnil konkretizované finanční hotovosti z majetku firmy O., s. r. o., Z., kterou měl v době činu v dispozici poškozený R. H. Z uvedeného je dostatečně zřejmé nejen naplnění objektivní stránky skutkové podstaty uvedeného trestného činu (způsobenou škodu bylo nutno podřadit pod zákonný znak značná škoda), nýbrž i to, že po subjektivní stránce bylo ve vztahu k jednání i následku (resp. účinku) předvídanému zákonem (což platí i ve vztahu ke způsobené škodě) dáno zavinění jmenovaného obviněného ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák.
Nepochybil proto odvolací soud, jestliže předmětný skutek v případě obviněného S. S. kvalifikoval jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. (s ohledem na způsob provedení činu, promyšlenost a koordinovanost celého jednání byl naplněn i materiální předpoklad této právní kvalifikace podle §88 odst. 1 tr. zák.).
Podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. je účastníkem na dokonaném trestném činu nebo na jeho pokusu ten, kdo úmyslně spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor).
Za zosnování trestného činu je třeba považovat činnost spočívající v iniciování dohody o spáchání trestného činu, vymyšlení plánu jeho spáchání, vyhledávání osob, které by se na něm podílely, zajišťování jejich vzájemného styku, rozdělení úkolů jednotlivým osobám před spácháním trestné činnosti, zabezpečování utajené trestné činnosti i utajení jednotlivých osob podílejících se na trestné činnosti, zajišťování odbytu věcí získaných trestnou činností předem či v průběhu trestné činnosti apod. Za řízení trestného činu je třeba považovat úkony spočívající v usměrňování všech osob na trestné činnosti se podílejících, vydávání konkrétních pokynů jednotlivým osobám a vyžadování jejich splnění apod. (srov. Šámal P., Púry F., Rizman S., Trestní zákon, Komentář, 5. vydání Praha : C.H.Beck, 2003, str. 97, 98).
Z popisu skutku vyjádřeného ve výroku napadeného rozsudku je zřejmé, že obviněný J. Č. se společně s dalšími obviněnými po předchozí vzájemné dohodě podílel na naplánování a přípravě přepadení R. H., … , tak, že rozšířili nepravdivou informaci o prodeji nadlimitní nafty, k sjednání fiktivního obchodu s touto nadlimitní naftou si najali utajené svědky Š. a V. s tím, že jednání obžalovaných směřovalo k násilnému zmocnění se částky 1.000.000,- Kč ku škodě R. H. Takto zosnovaný záměr dne 7. 12. 1999 kolem 18.30 hodin v M. obviněný S. S. s dalšími dvěma přesně nezjištěnými osobami uskutečnil, jak shora uvedeno.
Takové jednání obviněného J. Č. vykazovalo z hlediska výše uvedených teoretických východisek znaky úmyslného (ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a/ tr. zák.) zosnování konkrétního trestného činu – trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., který další pachatelé dokonali (i dokončili). Odvolacímu soudu nelze tudíž vytýkat, pokud dovodil (i s přihlédnutím k zásadě akcesority účastenství), že jmenovaný obviněný naplnil znaky účastenství (ve formě organizátorství) na uvedeném trestném činu. Popsaná skutková zjištění vylučují možnost odlišné právní kvalifikace (jako přípravy či pokusu trestného činu podvodu), jak se toho dovolatel domáhal.
Odvolací soud přitom neporušil zákaz reformationis in peius (změny k horšímu), neboť napadeným rozsudkem nedošlo k takovému výsledku řízení, jenž by byl v porovnání s předcházejícím rozsudkem pro obviněného méně příznivý. Zejména ovšem nutno zdůraznit, že namítané pochybení odvolacího soudu v tomto směru nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod) podřadit.
Z rozvedených důvodů nemohl Nejvyšší soud přiznat právně relevantním námitkám obou dovolatelů žádné opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněných S. S. a J. Č. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 120/04, byla ústavní stížnost obviněného J. J. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 10 To 148/03, odmítnuta. V odůvodnění svého rozhodnutí Ústavní soud konstatoval, že „Jmenovaný soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání, jakož i správnost postupu řízení a opodstatněně shledal, že skutkový stav o fyzickém napadení poškozeného a odcizení peněz, jakož i o účasti obžalovaných na přípravě, zorganizování a uskutečnění trestného činu loupeže byl náležitě zjištěn. Pokud šlo o stěžovatele (obviněného J. J.), jeho účast na trestné činnosti důvodně zhodnotil jako organizátorství trestného činu loupeže a v tomto smyslu a v souladu s §10 odst. 1 písm. a) a dle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů jej uznal vinným.“
Pokud obviněný S. S. s odkazem na ustanovení §265o odst. 1 tr. ř. navrhl, aby Nejvyšší soud až do rozhodnutí o dovolání přerušil výkon trestu odnětí svobody uložený mu napadeným rozsudkem, nutno uvést, že návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který ovšem v posuzovaném případě takový návrh neučinil. Ze strany dovolatele se proto jednalo o podnět k rozhodnutí předsedy senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. Jestliže předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí neshledal, nebylo zapotřebí o podnětu dovolatele k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. května 2004
Předseda senátu :
JUDr. Eduard Teschler
Vypracoval : JUDr. Vladimír Veselý