ECLI:CZ:NS:2003:3.TDO.627.2003.1
sp. zn. 3 Tdo 627/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. srpna 2003 o dovolání podaném obviněným mladistvým L. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 4 To 398/2001, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 1 T 111/97, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2001, sp. zn. 1 T 111/97, byl mj. obviněný ml. L. K. společně s obviněnými ml. P. H. a ml. A. Š. uznán vinným trestným činem pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 a §222 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustili všichni mladiství obvinění společně tím, že „dne 23. 3. 1994 v době kolem 19.30 hod. v O. – M. H. na ul. P. společně s dalšími dosud nezjištěnými osobami fyzicky napadli P. K. a to údery pěstí do obličeje a kopáním po celém těle, čímž mu způsobili zhmoždění nosu s krvácením a zkřivením, se zlomením nosních kůstek s posunem jejich úlomků a následnou dobou léčení od 24. 3. do 6. 4. 1994, přičemž jen shodou okolností nedošlo k velmi vážnému poranění.“ Za tento trestný čin mu byl podle §222 odst. 1 tr. zák. a §79 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 písm. a) tr. zák. a §82 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a tří měsíců.
Jako soud odvolací rozhodl ve věci Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 4 To 398/2001, kterým odvolání obviněného ml. L. K. proti výše uvedenému rozsudku podle §256 tr. ř. zamítl.
Shora citované usnesení Krajského soudu v Ostravě napadl obviněný ml. L. K. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. Tento svůj mimořádný opravný prostředek opřel o důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že trestní stíhání v předmětné věci mělo být zastaveno z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., protože tak stanoví mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Touto mezinárodní smlouvou je podle jeho názoru Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva), která upravuje v článku 6 právo na spravedlivý proces a stanoví, že každý má právo na to, aby jeho věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána před nezávislým a nestranným soudem. Trestní stíhání obviněného bylo zahájeno dne 9. 4. 1994, přičemž krajský soud ve věci rozhodoval téměř po osmi letech, aniž by průtahy v řízení mohly být přičteny k dovolatelově tíži. Navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a rozhodl o zastavení trestního stíhání.
K dovolání obviněného podala písemné vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru článek 6 odst. 1 Úmluvy výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání neobsahuje, a proto porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání. Navrhla, aby dovolací soud podle §265i písm. e) tr. ř. odmítl podané dovolání jako zjevně neopodstatněné, a učinil tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, označený jako důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem, a následně posoudit opodstatněnost dovolání.
Důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případě, když proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, tedy jestliže ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst. 1 tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Dovolatelovy námitky podporující závěr o nutnosti zastavení trestního stíhání v předmětné věci z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. svým obsahem odpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu, avšak Nejvyšší soud shledal dovolání neopodstatněným, a to s přihlédnutím k §265i odst. 2 tr. ř. z následujících důvodů.
V ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. jsou uvedeny případy, kdy je trestní stíhání nepřípustné. Důvody pro zastavení trestního stíhání jsou tu vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně. Představují kogentní úpravu a jsou průlomem do zásady oficiality (§2 odst. 4 tr. ř.) a zásady legality (§2 odst. 3 tr. ř.), které patří mezi základní zásady trestního řízení. To platí i pro důvod uvedený v §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odkaz na takovou smlouvu znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být nepřípustnost trestního stíhání zakotvena výslovně a nelze ji dovozovat jako možný prostředek nápravy vzniklého pochybení. V případě Úmluvy ani jiné vyhlášené mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána (např. Úmluva o právech dítěte publikovaná pod č. 104/1991 Sb.), tomu tak není, jak bude uvedeno níže.
Právo, aby věc byla projednána v přiměřené lhůtě, je nedílnou součástí požadavků na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy, podle něhož každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Úmluva byla publikována ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb., čímž se stala součástí právního řádu tehdejší ČSFR. Od 1. 1. 1993 se na základě ústavního zákona č. 4/1993 Sb. stala součástí právního řádu České republiky. Podle platného znění článku 10 Ústavy (účinného od 1. 6. 2002) jsou všechny vyhlášené mezinárodní smlouvy, jimiž je Česká republika vázána, součástí jejího právního řádu, přičemž stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů je zakotveno též v článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Obdobně je toto právo formulováno i v ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož každý má právo, aby jeho věc byla soudem projednána a rozhodnuta bez zbytečných průtahů. Požadavek projednávat trestní věci co nejrychleji je vyjádřen rovněž v §2 odst. 4 trestního řádu. (zásada oficiality).
Právem na spravedlivý proces se podle článku 6 Úmluvy rozumí soubor dílčích práv a svobod, jehož součástí je i právo na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen Soud) posuzována podle konkrétních okolností případu s přihlédnutím ke kriteriím zakotveným v judikatuře Soudu, jimiž jsou především složitost případu, chování stěžovatele a chování příslušných státních orgánů. Soud však v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval obecně závaznou dobu, kterou by bylo možno za přiměřenou délku řízení považovat.
Článek 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, kterou by stíhal porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v článku 13 Úmluvy, přičemž smluvní státy mají určitý prostor pro posouzení, jaký prostředek zvolí. Prostředek nápravy musí být nejméně stejně účinný jako výsledek, jehož lze dosáhnout u Soudu, tedy konstatování porušení práva a přiznání spravedlivého zadostiučinění. Porušení pravidla plynoucího z článku 6 odst. 1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých rozhodnutích, která se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby řízení, postupuje Soud v zásadě tak, že konstatuje porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady (viz např. rozsudky Santos proti Portugalsku, 1999; Iwanczuk proti Polsku, 2001). Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení Soud z článku 6 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil, a ani vzhledem ke svým pravomocem vyvodit nemohl, což je na druhé straně i logické, neboť Soud takto rozhoduje v trestních věcech i ve vztahu k poškozeným, kteří jsou také někdy stěžovateli dovolávajícími se nápravy ve vztahu k průtahům v řízení.
Rozhodovací praxe Ústavního soudu České republiky je s touto judikaturou Soudu v souladu. Ústavní soud v řadě rozhodnutí řešících otázku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě dokonce zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí a že zákon mu v této souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, než je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (viz nálezy sp. zn. IV. ÚS 215/96, sp. zn. III. ÚS 70/97 a sp. zn. II. ÚS 32/03). V některých svých rozhodnutích pak Ústavní soud přikázal příslušnému orgánu veřejné moci, aby nepokračoval v průtazích a aby ve věci neprodleně jednal (viz nálezy sp. zn. I. ÚS 5/96 a sp. zn. II. ÚS 445/98). Ústavní soud v žádném z těchto případů ani nenaznačil postup, který by odpovídal požadavku dovolatele spočívajícímu v zastavení trestního stíhání z důvodu zjištěného porušení práva na spravedlivý proces vyplývajícího z článku 6 odst. 1 Úmluvy.
Nejvyšší soud nezpochybňuje, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a nežádoucím jevem, který nejen odporuje smyslu práva obviněného, ale i poškozeného (srov. slovo „každý“ v článku 6 odst. 1 Úmluvy) na spravedlivý proces, ale je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení. Současně je však nutno zdůraznit, že porušení tohoto práva samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle článku 13 Úmluvy. Článek 6 Úmluvy je třeba v prvé řadě považovat za výzvu signatářským státům, aby organizovaly své soudnictví tak, aby principy soudnictví v Úmluvě zakotvené byly respektovány.
Vzhledem k tomu, jak výše uvedeno, nelze Úmluvu považovat za takový druh mezinárodní smlouvy, který předpokládá ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., a to především proto, že žádné z jejích ustanovení neobsahuje sankci spočívající v zastavení trestního stíhání v důsledku porušení práva na spravedlivý proces vyjádřeného v článku 6 odst. 1 této Úmluvy. Nejvyšší soud shledal proto dovolání obviněného neopodstatněným. Nepřípustnost trestního stíhání ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. totiž předpokládá existenci některého z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst. 1 tr. ř., přičemž v posuzovaném případě tento důvod shledán nebyl.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Poněvadž stanovisko obviněného ohledně nutnosti zastavit trestní stíhání v posuzované věci je v rozporu s výkladem Nejvyššího soudu, jak je citováno shora, rozhodl Nejvyšší soud tak, že dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. srpna 2003
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová