ECLI:CZ:NS:2003:3.TDO.742.2003.1
sp. zn. 3 Tdo 742/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. srpna 2003 o dovolání podaném obviněným V. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 3. 2003, sp. zn. 11 To 4/03, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 104/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2002, sp. zn. 7 T 104/2002, byl mj. obviněný V. K. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil tím že „ jako generální ředitel a člen představenstva P. d. z. a.s., N., na konci roku 1999 vydal pokladní společnosti příkaz k vystavení pokladního výdajového dokladu k faktuře č. 109/13/99 vystavené v.o.s. K., P., na práce na objektu v obci Ž., osada K. M., okres K. H. a zaúčtované v P. d. z. a.s. pod č. 92642 dne 19. 10. 1999 na částku 412.528,- Kč a k faktuře č. 110/13/99 vystavené v.o.s. K. na stejné práce, zúčtované v a.s. pod č. 93163 dne 30. 11. 1999 na částku 440.510,- Kč, i když věděl, že obě faktury jsou fiktivní a fakturované práce na uvedeném objektu nebyly nikdy provedeny, uvedené částky převzal a způsobil tak P. d. z. a.s. škodu ve výši 853.038,- Kč.“ Za tento trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §59 odst. 1 písm. a) tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků.
Jako soud odvolací rozhodl ve věci Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 3. 2003, sp. zn. 11 To 4/03, tak, že mj. odvolání obviněného V. K. podle §256 tr. ř. zamítl.
Shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze napadl obviněný V. K. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. Dovolání opřel o důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., tedy že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, a o důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Ve svém mimořádném opravném prostředku dovolatel na podporu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. uvedl, že v době rozhodování soudu o vazbě neměl zadržený obviněný obhájce, neboť jím zvolený obhájce JUDr. H. nemohl obhajobu převzít a „budoucí“ obhájce JUDr. J. nebyl o konání procesního úkonu vyrozuměn, přičemž o odmítnutí právního zastoupení JUDr. H. nebyl dovolatel informován. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel uvedl, že jeho jednání nemůže být kvalifikováno jako trestný čin podvodu, neboť z podstatné části způsobil škodu sobě jako majoritnímu akcionáři poškozené společnosti. Při posuzování vzniklé škody u trestného činu podvodu je však třeba brát v úvahu pouze škodu vzniklou na cizím majetku. Podle jeho názoru jednání mělo být jinak právně kvalifikováno „příkladmo“ jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku. Nalézací i odvolací soud v dané věci nesprávně vyhodnotily hmotně právní předpisy o účetnictví, přičemž odmítly návrh obviněného na vypracování znaleckého posudku z oboru účetnictví. V petitu svého dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva a prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se písemně vyjádřila k podanému dovolání. Ten vyslovil názor, že námitky dovolatele v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. považuje za nedůvodné, neboť s ohledem na lhůty zadržení podle §77 odst. 1, 2 tr. ř., není vždy reálné zajištění účasti obhájce obviněnému, byť je u něho dán důvod nutné obhajoby již od zahájení trestního stíhání. Navíc v předmětné věci obviněný před soudem rozhodujícím o návrhu na vzetí do vazby nevypovídal, takže v rámci tohoto úkonu přípravného řízení bez přítomnosti obhájce nebyl prováděn žádný důkaz, o jehož právní relevanci by bylo možné pochybovat. Pokud jde o druhý z uplatněných dovolacích důvodů, je dle názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství relevantní námitka ohledně nesprávné právní kvalifikace jednání obviněného jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., a za správné považoval kvalifikovat toto jednání jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 3 písm. c) tr. zák. S ohledem na shodnou výši trestních sazeb obou citovaných trestných činů však navrhl, aby podané dovolání Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být dovoláním řešena, není pro právní stránce zásadního významu.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Proto bylo dále třeba posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, označené jako důvody podle §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř., lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je základní podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem, přičemž Nejvyšší soud shledal pouze část dovolacích námitek relevantními, jak bude uvedeno níže.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán v případech, kdy obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Existenci tohoto dovolacího důvodu zakládá porušení ustanovení o nutné obhajobě, vymezenému především v ustanovení §36 tr. ř. Ze zákonné formulace tohoto dovolacího důvodu vyplývá, že předpokladem pro jeho oprávněné uplatnění je skutečnost, že ačkoli v konkrétním trestním řízení byly splněny důvody nutné obhajoby (§36 tr. ř.), obviněný obhájce neměl, a to buď po celou dobu trvání trestního řízení, nebo jeho část, a toto porušení práva na obhajobu obviněného mělo konkrétní vliv na meritorní rozhodnutí, jež je dovoláním napadeno. O takový případ se však předmětné věci nejedná.
Obviněnému bylo dne 10. 5. 2000 sděleno obvinění podle §160 odst. 1 tr. ř. ve znění platném do 31. 12. 2001, mimo jiné i pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. ve znění platném do 31. 12. 2001. S ohledem na výši trestní sazby u tohoto trestného činu tímto okamžikem vznikl u obviněného ve smyslu §36 odst. 3 tr. ř. důvod nutné obhajoby, o čemž byl obviněný řádně poučen a jako svého obhájce si zvolil JUDr. H., který dle úředního záznamu na č. l. 10 obhajobu přijal. Následujícího dne v dopoledních hodinách pak tento obhájce vyšetřovateli sdělil (úřední záznam č. l. 11), že obhajobu obviněného za něho převezme JUDr. J., který také téhož dne (11. 5. 2000) předložil plnou moc podepsanou obviněným. Vzhledem k tomu, že současně došlo k zadržení obviněného podle §75 tr. ř. a následnému podání návrhu na jeho vzetí do vazby, bylo nutné dodržet zákonné lhůty stanovené v §77 odst. 1, 2 tr. ř., a obviněný byl dne 11. 5. 2000 předveden k soudkyni Okresního soudu v Nymburce, jež rozhodla o jeho vzetí do vazby podle §68 tr. ř. z důvodů §67 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Z připojeného spisu tohoto okresního soudu sp. zn. Nt 727/2000 Nejvyšší soud zjistil, že rozhodnutí o vzetí do vazby předcházel výslech obviněného ke sdělenému obvinění, přičemž obviněný využil svého práva nevypovídat s tím, že tak učiní až v přítomnosti svého obhájce.
Z výše uvedeného i obsahu trestního spisu tedy vyplývá, že po dobu, kdy obviněný neměl v předmětné trestní věci obhájce, byl orgány činnými v trestním řízení proveden v podstatě jediný úkon, u něhož měl obhájce právo být přítomen, a to rozhodnutí soudkyně Okresního soudu v Nymburce o vzetí do vazby obviněného. Jiné úkony, v průběhu nichž by byly ve věci prováděny důkazy, které by mohly ovlivnit meritorní rozhodnutí ve věci, tedy nebyly konány. Ačkoli tedy nelze vyloučit, že po zahájení trestního řízení proti obviněnému, mohlo dojít k porušení jeho práva na obhajobu, když z úředních záznamů jednoznačně nevyplývá, že obhájce JUDr. J., jehož si obviněný zvolil, byl vyrozuměn o výslechu obviněného prováděném před rozhodnutím o jeho vzetí do vazby u Okresního soudu v Nymburce, nelze v tomto pochybení spatřovat důvod dovolání odpovídající ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., neboť toto pochybení nemohlo ovlivnit další řízení a především rozhodnutí ve věci samé, které lze napadnout dovoláním. Další úkony, při nichž byly prováděny důkazy, které se staly podkladem pro odsuzující rozsudek, již byly provedeny za splnění zákonných podmínek o nutné obhajobě. Potud je tedy dovolání obviněného ve vztahu k dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. neopodstatněné.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání z citovaného důvodu je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněného ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy bude především popis skutku v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí být v dovolání skutečně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní posouzení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. V žádném případě nelze postupovat opačně, neboť pak by ve skutečnosti nebyl uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění. Takový dovolací důvod však v ustanovení §265b tr. ř. pro podání dovolání uveden není.
Na podporu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel uvedl, že jeho jednání nemůže být kvalifikováno jako trestný čin podvodu, neboť z podstatné části způsobil škodu sobě jako majoritnímu akcionáři poškozené společnosti. Při posuzování vzniklé škody u trestného činu podvodu je třeba brát v úvahu pouze škodu vzniklou na cizím majetku a jeho jednání mělo být právně kvalifikováno jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku. Takto formulované námitky svým obsahem odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Nejvyšší soud se však nezabýval námitkou nesprávného hodnocení předpisů o účetnictví soudy obou stupňů, neboť dovolatel nevytknul konkrétní pochybení v hmotně právním posouzení, a námitkou odmítnutí návrhu obviněného na vypracování znaleckého posudku z oboru účetnictví, neboť tato svým obsahem neodpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu, jak je vysvětlen shora.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Podle názoru právní teorie i praxe je za cizí majetek považován i majetek akciové společnosti ve vztahu k akcionářům téže společnosti, protože tato je samostatnou právnickou osobou s vlastním majetkem odlišným od majetku akcionářů (srov. §6 odst. 1, §60 odst. 1, §178 a §179 odst. 2 obchodního zákoníku). Akcionáře vzhledem k právní konstrukci vztahu mezi nimi a akciovou společností nelze považovat za podílové spoluvlastníky či „spolumajitele“ majetku patřícího do akciové společnosti. Proto v posuzovaném případě soudy obou stupňů vyhodnotily v souladu s platnou právní úpravou skutečnost, že obviněný jednal ke škodě cizího majetku, byť byl majoritním akcionářem poškozené akciové společnosti.
Námitky ohledně nesprávné právní kvalifikace žalovaného skutku však Nejvyšší soud považuje za důvodné v části, v níž obviněný tvrdí, že jednání, kterým byl uznán vinným, nemůže být kvalifikováno jako trestný čin podvodu. V tomto rozsahu tedy bylo nutné posoudit správnost právní kvalifikace, k níž dospěly soudy obou stupňů.
Podstatou trestného činu podvodu je podvodné jednání, předpokládající, že pachatel uvede jinou osobu v omyl, využije něčího omylu, event. zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku takového jednání dojde ke škodě na cizím majetku a pachatel sebe nebo jiného obohatí. Pro naplnění všech zákonných znaků trestného činu podvodu tedy musí existovat na jedné straně příčinná souvislost mezi omylem určité osoby (event. její neznalost všech podstatných skutečností) a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu (event. s uvedenou neznalostí) a dále pak i příčinná souvislost mezi touto majetkovou dispozicí a škodou na cizím majetku a současně obohacením pachatele nebo jiné osoby. Kromě pachatele mohou dalšími osobami zainteresovanými na tomto trestném činu (osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená) být i osoby právnické. Má-li být trestný čin podvodu spáchán s využitím omylu (nebo neznalosti všech podstatných skutečností) právnické osoby, musí jednat v omylu (resp. s uvedenou neznalostí) fyzická osoba, která je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení (srov. rozhodnutí č. 5/2002 - I. Sb. rozh. tr.).
Obviněný, jakožto člen představenstva P. d. z. a. s., tedy osoba, která měla oprávnění k majetkovým dispozicím akciové společnosti, vydal příkaz k proplacení fakturovaných prací, ačkoli od počátku věděl, že žádné práce provedeny nebyly, a jedná se tedy o faktury fiktivní, přičemž následně vyplacenou odměnu za tyto práce převzal. Protože byl od počátku seznámen se všemi okolnostmi, za nichž došlo k fakturaci neprovedených prací, nemohl sám jednat v omylu, jak vyžaduje ustanovení o trestném činu podvodu dle §250 tr. zák. Fyzická osoba, která je oprávněná v rámci své funkce (např. statutární orgán) samostatně jednat jménem právnické osoby či za tuto osobu a v souvislosti s tím i činit majetkové dispozice s majetkem právnické osoby, se nedopustí trestného činu podvodu vůči této právnické osobě, pokud, nikoli v omylu, resp. s neznalostí všech podstatných skutečností, neoprávněně disponuje s majetkem této právnické osoby, přestože současně poruší určité povinnosti, které z jejího postavení vyplývají, a způsobí tak škodu této právnické osobě, jejímž jménem jedná. O podvod nejde ani za situace, kdy v takovém případě jiná fyzická osoba (např. pokladní akciové společnosti) fakticky provedla úkony, jejichž důsledkem bylo proplacení příslušné finanční hotovosti, neboť taková osoba tímto aktem naplňovala své pracovní povinnosti vyplývající z jejího funkčního zařazení v pracovním poměru. U této osoby tak ani není nutné jednání v omylu, neboť ona nebyla oprávněna přezkoumávat charakter a obsah jí předložených faktur schválených příslušným nadřízeným zaměstnancem společnosti, ani nemohla činit samostatně jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení příslušnou majetkovou dispozici, jejímž prostřednictvím pachatel sebe nebo jiného obohatil a způsobil tím škodu na majetku právnické osobě. Proto se v těchto případech může jednat ze strany osob oprávněných k samostatné majetkové dispozici o jiný trestný čin, např. o zpronevěru podle §248 tr. zák. nebo o porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 nebo §255a tr. zák.
Trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. se dopustí, kdo jinému způsobí škodu nikoli malou tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Tohoto trestného činu se dopustí osoba, které je svěřeno opatrování nebo spravování cizího majetku v případě, kdy se této osobě nedá prokázat, že by svým jednáním obohatila sebe nebo jiného, ale prokáže se jen způsobení škody na opatrovaném či spravovaném cizím majetku. V tomto smyslu je trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku subsidiární k ustanovení o trestnému činu zpronevěry podle §248 tr. zák. (viz rozhodnutí č. 48/1951, č. 21/2002 Sb. rozh. tr.).
Vzhledem k tomu, že podle skutkových zjištění učiněných především soudem I. stupně, která se stala podkladem rozhodnutí v předmětné trestní věci, vyplývá, že obviněný sám převzal vyplacené odměny za fakturované práce, ačkoli věděl, že nebyly provedeny, tudíž sebe obohatil, přičemž již není z hlediska zákona rozhodné, zda si ponechal celou vyplacenou částku, nebo ji, event. její určitou část předal nezjištěným osobám, nemohl se dopustit trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. U pachatele tohoto trestného činu se totiž nevyžaduje, aby se on sám nebo někdo jiný obohatil, či získal jinou výhodu, poté co jeho jednáním vznikla škoda na cizím majetku. V posuzované věci z tzv. skutkové věty rozsudku soudu I. stupně i jeho odůvodnění vyplývají skutková zjištění spočívající v tom, že obviněný si přisvojil věc z cizího opatrovaného majetku a způsobil takovým činem značnou škodu. Na podkladě těchto zjištění bylo nutné kvalifikovat jednání obviněného jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. Potud tedy Nejvyšší soud považoval příslušnou dovolací námitku obviněného, jak je citována shora, za důvodnou.
Dále však bylo třeba se zabývat otázkou, jaký důsledek by pro obviněného měla náprava konstatovaného vadného právního posouzení, a to po uznání viny trestným činem zpronevěry, jak je citován shora. Ze srovnání trestních sazeb trestných činů zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. a podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. lze dojít k závěru, že oba tyto trestné čin jsou stejné typové společenské nebezpečnosti, neboť pachateli každého z nich lze uložit jediný druh trestu – a to trest odnětí svobody v rozmezí shodné sazby od dvou do osmi let. Z uvedeného je zřejmé, že i kdyby Nejvyšší soud vyhověl zčásti podanému dovolání, nemohlo by projednání věci vést k takovému výsledku, aby se situace obviněného ve věci podstatně změnila v jeho prospěch. Současně je možné konstatovat, že vzhledem k dosavadní praxi soudů (viz výše citovaná soudní rozhodnutí) není otázka, která by byla v dovolacím řízení řešena, po právní stránce zásadního významu. Za splnění obou citovaných zákonných podmínek tedy Nejvyšší soud rozhodl tak, že dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., a to z výše stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) a učinil tak v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. srpna 2003
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová