ECLI:CZ:NS:2003:3.TDO.746.2002.1
sp. zn. 3 Tdo 746/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. února 2003 o dovolání podaném obviněným JUDr. J. J., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 9 To 169/01, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 32/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 10. 2001, sp. zn. 16 T 32/2000, byl obviněný JUDr. J. J. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Současně byla podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložena povinnost zaplatit Českému státu, zastoupenému S. p. Ú. v Č. B., na náhradě škody částku 1 250 000,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, na základě kterého Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 9 To 169/01, napadený rozsudek krajského soudu podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného JUDr. J. J. uznal vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil tím, že v přesně nezjištěné době, v nočních hodinách z 21. 4. 1982 na 22. 4. 1982, za pomoci žebříku a po rozbití okna vnikl do prostor státního zámku Č. L., odkud odcizil ve výroku citovaného rozsudku specifikované obrazy, mosazný svícen a ebenovou šperkovnici, a způsobil tak Českému státu škodu ve výši nejméně 1 580 000,- Kčs, když odcizené předměty postupně vyvezl do S. r. N., kam následně emigroval a zde je převážně rozprodal. Za tento trestný čin mu byl uložen podle §247 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle §60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu pěti roků, po kterou nad ním bude vykonáván dohled. Současně byla podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložena povinnost zaplatit Českému státu, zastoupenému S. p. ú. v Č. B., náhradu škody ve výši 1 360 000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl tento poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze napadl obviněný dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. Tento svůj mimořádný opravný prostředek opřel o důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), e) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení a proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Námitky dovolatele, podporující dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., vycházely ze skutečnosti, že trestní stíhání proti obviněnému bylo zahájeno v době, kdy bylo již podle §67 odst. 1 písm. b) tehdy platného trestního zákona uplynutím desetileté promlčecí doby promlčeno. Podle názoru dovolatele soudy obou stupňů nesprávně aplikovaly §67 odst. 2 tr. zák. /v současném znění §67 odst. 2 písm. b) tr. zák./ při započítávání doby pobytu v cizině do promlčecí doby, kdy na tento pobyt obviněného nelze z hlediska platných právních předpisů pohlížet jako na pobyt neoprávněný. Z tohoto důvodu nemohlo dojít ke stavění běhu promlčecí doby trestního stíhání ve smyslu výše citovaného ustanovení a podle přesvědčení dovolatele došlo dne 21. až. 22. 4. 1992 k jejímu uplynutí. Další skutečností, podporující dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., je podle názoru dovolatele nepřiměřená délka trestního stíhání, která je v rozporu s čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Druhým dovolacím důvodem, který obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil, je důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudy obou stupňů posuzovaly předmětný skutek dle trestního zákona účinného ke dni rozhodování, ačkoli podle přesvědčení dovolatele byla za předpokladu zániku trestnosti předmětného trestného činu uplynutím promlčecí doby pro obviněného výhodnější aplikace trestního zákona účinného do 27. 12. 1999, když poté došlo k prodloužení promlčecí doby z deseti na dvanáct let.
Vzhledem k výše konstatovaným důvodům obviněný v petitu svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí, popřípadě aby ve věci sám rozhodl o zproštění obviněného obžaloby v celém rozsahu.
K dovolání obviněného podala písemné vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru je dovolání podle „základních obecních hledisek“ přípustné, dovolatelem uváděné důvody však nekorespondují s obsahem odůvodnění podání. Argumenty dovolatele spočívají v opakování obhajoby obviněného z dosavadního řízení, se kterými se zejména druhoinstanční soud jednoznačně ve svém rozhodnutí vypořádal. Dovolání bylo podle názoru státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství podáno z jiného důvodu než z důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. Proto navrhla, aby dovolací soud podle §265i písm. b) tr. ř. odmítl podané dovolání a učinil tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obviněný JUDr. J. J. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Proto bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, označené jako důvody podle §265b odst. 1 písm. g), e) tr. ř., lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případě, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, tedy jestliže ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst.1 tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Jak bylo výše uvedeno, dovolatel spatřoval naplnění tohoto dovolacího důvodu ve skutečnosti, že trestní stíhání proti jeho osobě bylo zahájeno v době, kdy bylo již podle §67 odst. 1 písm. b) tehdy platného trestního zákona promlčeno, neboť nedošlo ke stavění běhu promlčecí lhůty trestního stíhání podle §67 odst. 2 tr. zák. /nyní §67 odst. 2 písm. b) tr. zák./, protože na pobyt obviněného v cizině nelze z hlediska platných právních předpisů pohlížet jako na neoprávněný.
Podle §67 odst. 2 písm. b) platného trestního řádu se do promlčecí doby trestního stíhání nezapočítává doba, po kterou se pachatel zdržoval v cizině. V daném ustanovení trestní zákon ani v předchozích právních úpravách nikdy nerozlišoval, zda by mělo jít o oprávněný či neoprávněný pobyt pachatele v cizině. Naopak ustanovení §68 odst. 2 tr. zák., které upravuje promlčení výkonu trestu, až do účinnosti zákona č. 290/1993 Sb., obsahovalo výslovně podmínku stavění promlčení doby výkonu trestu neoprávněný pobyt pachatele v cizině. Již z tohoto faktu lze dovodit, že ani v tehdy platné právní úpravě nebylo úmyslem zákonodárce rozlišovat v ustanovení o stavění promlčení trestního stíhání oprávněnost či neoprávněnost pobytu obviněných v cizině. Přesto v rozhodnutí ze dne 14. 1. 1986, sp. zn. 7 Tz 64/85, zaujal bývalý Nejvyšší soud SSR názor, podle něhož důvodem stavění promlčení trestního stíhání podle §67 odst. 2 tr. zák. /nyní §67 odst. 2 písm. b) tr. zák./ je pobyt pachatele v cizině v případě, že jde o pobyt neoprávněný. Ačkoli tento soud vyslovil v citovaném rozhodnutí takový právní závěr, nelze jej ani v současných společenských podmínkách převzít bez dalšího. Je však nutné připomenout, že z odůvodnění citovaného rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu SSR vyplývá, že předmětná věc se týkala obviněných, stíhaných pro trestný čin opuštění republiky dle §109 odst. 2 tehdy platného trestního zákona, přičemž soud konstatoval, že trestní stíhání takových pachatelů, kteří se bez povolení československých úřadů zdržovali v cizině, předpokládá aplikaci ustanovení o stavění promlčecí doby ve smyslu §67 odst. 2 tr. zák. v tehdy platném znění. Z tohoto pohledu se nejeví právní věta v rozhodnutí publikovaném pod č. 21/1987 Sb. rozh. tr. zcela jednoznačně v rozporu s názorem zdejšího soudu. Pro zaujetí v podstatě opačného stanoviska ohledně výkladu předmětného ustanovení svědčí nejen vnitropolitické změny od roku 1989 z pohledu svobody pohybu obyvatel mimo území republiky, ale především již zmíněná rozdílná úprava charakteristiky pobytu pachatele v cizině podle právní úpravy platné do roku 1989. Pokud v ustanovení §67 odst. 2 tehdejšího znění trestního zákona nebyl vyžadován neoprávněný pobyt pachatele v cizině, přestože v §68 odst. 2 tr. zák. tomu tak bylo, nelze vyložit obsah předmětného ustanovení jinak, než že jakýkoli (oprávněný či neoprávněný) pobyt v cizině již tehdy způsoboval stavění promlčecí doby.
V posuzovaném případě se obviněný od prosince roku 1982 do ledna 1990 trvale zdržoval v cizině, tudíž ve smyslu výkladu shora uvedeného došlo po tuto dobu ke stavění promlčecí doby v předmětném trestním stíhání. Proto v dané věci nebyly naplněny zákonné podmínky nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. z důvodu jeho promlčení. Uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) nelze z tohoto hlediska považovat za opodstatněný.
V rámci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil námitku, týkající se použití §16 odst. 1 tr. zák., tedy posouzení trestnosti žalovaného skutku podle zákona, který je pro pachatele příznivější. Zásady vyplývající z citovaného ustanovení se uplatní i při posuzování otázky, zda je či není trestní stíhání promlčeno podle §67 odst. 1 tr. zák., v tom smyslu, že se vychází z délky promlčecí doby určené trestní sazbou trestu odnětí svobody toho trestného činu, jehož kvalifikace připadá v úvahu. Použití nového práva je však třeba posuzovat jako celek, aby konečný výsledek byl pro pachatele příznivější a je nutné hodnotit dřívější a pozdější zákon jak z hlediska ustanovení zvláštní části, tak i se zřetelem k ustanovení obecné části trestního zákona.
Jestliže pak trestní stíhání v dané věci bylo zahájeno dne 22. 4. 1982, kdy mělo dojít ke spáchání žalované trestné činnosti, a obviněnému bylo usnesení o vznesení obvinění z 29. 5. 1992 doručeno dne 15. 10. 1993, není ani jeho námitka ohledně aplikace ustanovení §16 odst. 1 tr. ř. s kratší délkou promlčecí doby z důvodu délky jeho pobytu v cizině důvodná. Vzhledem k délce jeho pobytu v cizině je tato námitka uplatněná v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neopodstatněná, když výhodnost dovolatelem požadované aplikace trestního zákona účinného do 27. 12. 1999 je podmíněna právě zánikem trestnosti předmětného trestného činu uplynutím promlčecí doby, k níž však v posuzovaném případě nedošlo, jak je vysvětleno shora. Vrchní soud v Praze postupoval zcela v souladu s obsahem ustanovení §16 odst. 1 tr. zák., když posoudil žalované jednání obviněného podle novely trestního zákona, jež nabyla účinnosti 1. 1. 2002 zákonem č. 265/2001 Sb. Ve prospěch použití citované novely svědčí především výrazná změna v ustanovení §89 odst. 11 tohoto zákona, jímž byly nově stanoveny hranice jednotlivých kategorií výše škod, což v konkrétním případě vedlo ke změně právní kvalifikace posuzovaného trestného činu pro obviněného příznivější, jak je vysvětleno na str. 11 napadeného rozhodnutí.
Další namítanou vadou předmětné trestní věci, ve které dovolatel spatřuje naplnění dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., je nepřiměřená délka trestního stíhání, která je podle přesvědčení dovolatele v rozporu s čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva).
Článek 6 Úmluvy upravuje právo na spravedlivý proces. Obsah tohoto článku tvoří soubor dílčích práv a svobod, jehož součástí je i právo na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Termín přiměřenosti délky řízení však je v rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva (dále jen Soud) posuzován vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu s přihlédnutím ke kritériím judikatury Soudu, aniž by logicky byla taková délka definována určitým časovým úsekem. Právo na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu citovaného článku Úmluvy je v podstatě vyjádřením práva na to, aby obviněný (nebo jiná oprávněná osoba) nebyl vystaven dlouhotrvající nejistotě v řízení před státními orgány. V relaci s takovým právem občanů je pak jemu odpovídající povinnost státních orgánů projednávat věci tak, aby toto i ústavou zaručené právo nebylo porušováno. Je však třeba, aby v soudním řízení byl každý případ posuzován individuálně s přihlédnutím ke všem okolnostem, rozhodným pro určení přiměřenosti lhůty k jeho projednání před obecnými soudy. V dané souvislosti nelze přehlížet základní zásady, na nichž je založeno trestní řízení a jeho účel, tj. náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů. Povinností orgánů činných v trestním řízení není jenom respektování všech zákonných práv obviněného, ale současně i dalších osob, subjektů trestního řízení, především poškozených, kteří mají právo na spravedlivý proces s obviněným.
V této souvislosti ještě nutno připomenout, že v citovaném článku Úmluvy není stanovena žádná sankce, jež by měla následovat po konstatovaném porušení práva na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. V příslušných rozhodnutích Soudu v podstatě po konstatování porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy bylo stěžovateli přiznáno spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady, ve smyslu článku 13 Úmluvy.
V souladu s judikaturou Soudu je i dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu. Ve svých rozhodnutích, která se týkala otázky porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, Ústavní soud konstatoval, že samotné zjištění porušení tohoto práva nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů, neboť zákon mu v této souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (srov. nálezy sp. zn. IV: ÚS 215/96, III. ÚS 70/97). Dále pak v některých rozhodnutích Ústavní soud přikázal příslušnému orgánu veřejné moci, aby nepokračoval v průtazích a aby ve věci neprodleně jednal (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 5/96, II. ÚS 445/98).
Pokud jde o rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, která se nestala součástí judikatury, je zastáván názor, že výjimečně lze připustit možnost zastavení trestního stíhání obviněného s poukazem na ustanovení článku 6 Úmluvy za přepodkladu, že právo státu na trestní stíhání pachatele se dostane do extrémního rozporu s právem obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě. Takové řešení je však nutno vnímat jako zcela výjimečné vždy s ohledem na konkrétní okolnosti posuzovaného případu se zřetelem i na samotný účel trestního řízení vyjádřený v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř., jež spočívá zejména v náležitém zjištění trestných činů a ve spravedlivém potrestání jejich pachatelů (např. rozhodnutí ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 4 Tz 1/2002, ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 7 Tz 316/2001, ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 3 Tdo 110/2002, ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 178/2002).
Ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. obsahuje obligatorní důvody, pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat. Jde o taxativní výčet důvodů nepřípustnosti trestního stíhání, která je průlomem do zásady oficiality a legality, jakožto základních zásad trestního řízení. Odkaz na mezinárodní smlouvu, jíž je Česká republika vázána, obsažený pod písm. j) tohoto ustanovení však dopadá na takovou mezinárodní smlouvu, která obsahuje sankci zastavení trestního stíhání výslovně a jednoznačně. To však není případ předmětné Úmluvy, jak je již vysvětleno výše. Vzhledem k tomu by bylo možné zvažovat použití analogie, zásadně přípustné podle trestního práva procesního, avšak výlučně za splnění již zmíněných extrémních resp. výjimečných okolností.
V uvedené trestní věci Nejvyšší soud zjistil, že objasnění skutkového stavu po dlouhou dobu bránila nepřítomnost obviněného na území tehdejší ČSSR v důsledku emigrace a i po jeho návratu vyžadovalo řádné objasnění věci opatření řady důkazů cestou mezinárodní právní pomoci. Z tohoto hlediska je možné věc označit za věc důkazně náročnou, tedy ve smyslu dosavadní judikatury Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu za věc složitou. Právo obviněného na projednání jeho záležitosti v přiměřené lhůtě nebylo porušeno tak extrémním způsobem, aby došlo k přímému porušení příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy, a tudíž aby se takové porušení dostalo do extrémního rozporu s právem státu na trestní stíhání pachatele, a mohlo se tedy stát podkladem pro rozhodnutí o zastavení trestního stíhání obviněného. Navíc z odůvodnění napadeného rozsudku (str. 11) vyplývá, že při zvažování hledisek pro ukládání trestu v posuzované trestní věci, byla právě délka předmětného trestního řízení zohledněna ve prospěch obviněného, kdy odvolací soud s ohledem na řádný život obviněného po celou dobu trvání trestního řízení nepovažoval k jeho nápravě za nezbytné uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Vzhledem ke konkrétním okolnostem projednávané věci nelze mít podle názoru Nejvyššího soudu za to, že délka trestního řízení v daném případě s přihlédnutím k ustanovení článku 6 Úmluvy byla natolik nepřiměřená resp. extrémní, aby s ohledem na dodržení práva dovolatele na spravedlivý proces bylo možno rezignovat na další zásady trestního řízení, především na dosažení jeho účelu podle §1 odst. 1 tr. ř. Uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) nelze proto ani z tohoto hlediska považovat za opodstatněný.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Poněvadž stanoviska obviněného vyjádřená v dovolání jsou v rozporu s výkladem Nejvyššího soudu, jak je citováno shora, je podané dovolání v posuzovaném případě zjevně neopodstatěné. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. února 2003
Předseda senátu:
Mgr. Josef Hendrych
Vypracovala:
JUDr. Blanka Roušalová