ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.80.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 80/2011-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. března 2011 o dovolání podaném M. G., proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 7 To 314/2010 ze dne 10. 6. 2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 37/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 90 T 37/2010 ze dne 20. 4. 2010 byl dovolatel uznán vinným přečiny nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku (dále jen trest. zák.) a výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trest. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené přečiny byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s dozorem.
V předmětné věci podal M. G. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením sp. zn. 7 To 314/2010 ze dne 10. 6. 2010 tak, že je jako nedůvodné podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal M. G. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl stran zmíněného přečinu nebezpečného vyhrožování, že především nebylo prokázáno, že na adresu poškozeného O. K. pronesl výhrůžku „zabiju tě“ a pokud by to bylo prokázáno, tak nelze z okolností, za jakých se tak stalo, spolehlivě usoudit, že tuto výhrůžku mínil vážně a že u poškozeného takto objektivně mohla vzbudit obavu z jejího uskutečnění. V této souvislosti uvedl, že poškozený ani nezavolal policii, výhrůžka byla učiněna potichu, dovolatel se jinak nechoval agresivně a jeho jednání tak bylo namístě právně kvalifikovat s odkazem na §12 odst. 1 trest. zák. jako přestupek (např. dle §49 odst. 1 písm. c/ zák. č. 200/1969 Sb.). Dodal, že sekerou, kterou měl v ruce, nijak nehrozil, s poškozeným se blíže neznal a chybí tak i případný motiv. K přečinu výtržnictví potom uvedl, že předmětný skutek ani nedosahuje „potřebné intenzity“, a i ten měl být v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe právně kvalifikován nanejvýše jako přestupek, když soudy nevysvětlily, že výtržnické jednání dovolatele narušovalo občanské soužití závažným způsobem a ve zvýšené míře. Poukázal na to, že jeho jednání v rozhodné době nebylo vulgární, proběhlo krátce a sám od něj upustil, když přítomné nijak neobtěžoval a nedošlo k žádnému následku. Poukázal i na ve věci vedené dokazování, kterým jednání, pro něž byl v tomto směru shledán vinným, nebylo jednoznačně prokázáno a to do té míry, že mezi zjištěním soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor. Znovu poukázal na to, že soudy neaplikovaly princip ultima ratio z hlediska existence jeho jednání, jako jednání společensky nebezpečného, kdy stran přečinu výtržnictví má za to, že měl být podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zproštěn. Konečně poukázal i na procesní pochybení v postupu soudů, pokud tyto neodstranily rozpory mezi výpověďmi učiněnými u soudu a u dřívějšího vysvětlení podle §212 tr. ř. a vznesl i námitky stran totožnosti skutku, pro který bylo vůbec zahájeno trestní stíhání. Konečně namítl, že trest, který mu byl uložen, je trestem nepřiměřeně přísným, když v jeho případě byly akcentovány pouze přitěžující okolnosti a zvýrazněna represe před prevencí. V rámci své argumentace potom odkázal v jednotlivých směrech na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu České republiky. S ohledem na uvedené potom navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadené (citované) usnesení Krajského soudu v Brně i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně zrušil.
K podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně) s tím, že i na základě (citovaných) rozhodnutí Ústavního soudu České republiky nejde v posuzované věci o dovoláním tvrzený nesoulad mezi učiněným skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a jejich právními závěry na straně druhé a nemůže tak být založen na pouhém tvrzení dovolatele (jeho přesvědčení), když tento hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V posuzované věci tak nešlo o svévolné hodnocení důkazů provedené bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, když ve věci učiněná skutková zjištění mají zřetelnou obsahovou vazbu na provedené důkazy. Stran předmětného skutku má státní zástupkyně za to, že dovolatel jeho nepochybným spácháním zjevně naplnil všechny znaky skutkové podstaty jak přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 trest. zák., tak i přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) trest. zák. V této souvislosti poukázala na to, že dovolatel prokazatelně vyhrožoval poškozenému se sekerou v ruce s tím, že ho zabije a takto činil v restauraci za jejího plného provozu, když předtím křičel „když za deset tisíc, tak za deset tisíc“, což mělo obsahovou návaznost na jeho předchozí trestné jednání, kterého se dopustil v téže restauraci, když poškozoval její zařízení. Přitom poškozený O. K. vyčíslil škodu na zařízení restaurace pro účely trestního řízení na 10.000,- Kč, což dovolatel považoval za nepřiměřené. Přitom vyhrožování zabitím uvedeným způsobem takto mohlo vzbudit v poškozeném důvodnou obavu, že se tak stane, přičemž dovolatel tímto způsobem jednal v restauraci, a tedy zjevně na místě veřejnosti přístupném, když byl již předtím pro stejný přečin odsouzen. K namítané absenci subjektivní stránky označených přečinů státní zástupkyně uvedla, že dovolatel jednal nepochybně úmyslně, když to zjevně plyne i ze způsobu jeho počínání spočívající ve vyhrožování poškozenému, a to sekerou, se kterou se i následně pohyboval po restauraci, když tato skutečnost musela být vnímána tak, že právě sekera byla nástrojem, kterým hodlal působit škodu. K tomu nedošlo jenom proto, že od svého jednání posléze upustil v důsledku reakce přítomných v podobě žádosti o přivolání policie, přičemž nelze přehlédnout, že držením sekery zdůraznil vyhrožování poškozenému za to, že orgánům činným v trestním řízení nahlásil jím v minulosti způsobenou škodu. Za těchto okolností potom míra společenské škodlivosti jednání dovolatele vyloučila možnost, aby toto bylo právně kvalifikováno pouze jako přestupek proti občanskému soužití. Stran procesních námitek i námitky stran uložení trestu, který se dovolateli jeví jako nepřiměřený, státní zástupkyně uvedla, že tyto nespadají pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že dovolatel byl zjevně stíhán pro skutek totožný a pokud soudy v rámci prováděného dokazování nepředestřely svědkům podle §212 odst. 1 tr. ř. úřední záznamy o vysvětlení podaného podle §158 odst. 5 tr. ř., pak takto učinily proto, že se svědkové v podstatných bodech od své výpovědi neodlišili. K otázce namítané nepřiměřenosti uloženého trestu pak uvedla, že nejde-li o nepřípustný druh trestu, ani o nepřekročení příslušné trestní sazby (k čemuž nedošlo), tak pouhá nepřiměřenost trestu nemůže být důvodem dovolání. Dovolání tak z hlediska užitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je takto zjevně neopodstatněné, a proto nemůže být důvodně podané ani z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v některé z jeho alternativ. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením, které přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Současně se nejedná ani o druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu, neboť v takovém případě by v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí musel být dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotně právními vadami, jež by svou povahou odpovídaly ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které dovolací soud reaguje v další části tohoto svého rozhodnutí (uvedeno níže).
V dané věci totiž, z hlediska popisu napadeného skutku, který je obsažen v příslušném výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolatel namítl, že nebylo bezpečně prokázáno, že se předmětných skutků dopustil způsobem popsaným soudy, když v této souvislosti poukázal i na to, že nebyla zachována totožnost skutku spočívající v zásadních rozdílech mezi skutkem, pro který bylo zahájeno jeho trestní stíhání a skutkem, pro který byl nakonec odsouzen a poukázal i na to, že mezi podáním vysvětlení jednotlivých svědků a jejich výpověďmi u hlavního líčení byly podstatné rozpory a tuto skutečnost byl zejména soud prvního stupně povinen odstranit postupem podle §212 tr. ř. K uvedenému je na místě uvést, že oba soudy zejména i v důvodech svých (přijatých) rozhodnutí v dané věci přesvědčivě a podrobně vysvětlily z jakých důkazů vycházely, když za klíčové a jednoznačné výpovědi označily ty, které poskytl poškozený O. K. a svědci J. O., M. B. a D. K. Z těchto výpovědí lze nepochybně dovodit soudy popsaný skutkový děj a výhrady dovolatele v tomto směru jsou v zásadě popisem skutku, který pro něj vyznívá příznivěji, je však v rozporu s realitou, a proto je na místě také konstatovat, že námitky tohoto druhu nejsou pod zvolený dovolací důvod uvedený v §265b odst.1 písm. g) tr. ř. podřaditelné. Ve svém celku totiž nejsou způsobilé být dostatečným podkladem pro rozhodný úsudek spočívající v tom, že soudy zjevně pochybily (extrémně vybočily) při organizaci provádění dokazování a následném hodnocení důkazů. Učiněná skutková zjištění tak mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení a k závěru, že jsou s nimi v extrémním nesouladu takto dospět nelze. Námitky stran totožnosti skutku a nerespektování ustanovení §212 tr. ř. jsou námitkami ryze procesního charakteru, které pod takto zvolený dovolací důvod podřadit nelze. Přesto však (jako obiter dictum) je namístě uvést, že totožnost předmětného skutku byla nepochybně zachována v průběhu celého trestního řízení (s mírnou modifikací), když zcela jistě předmětný skutek nelze zaměnit s jiným. Stejně tak je třeba připomenout, že soudy vycházely z výpovědí označených svědků (poškozeného) učiněných při hlavním líčení, kdy nelze mít za to, že tyto výpovědi byl rozporné s jejich výpověďmi dalšími (učiněnými v rámci úředních záznamů o vysvětlení podaného podle §158 odst. 5 tr. ř.) do té míry, že bylo na místě volit postup podle §212 tr. ř. Námitky vznesené v tomto směru tak směřují pouze do oblasti učiněných skutkových zjištění a pokud by zůstaly osamocené, nezbylo by dovolacímu soudu než podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm.b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Námitky spočívající v tom, že jednání dovolatele v kritické době nebylo schopné vyvolat u poškozeného důvodnou obavu o život s tím, že nelze mít za to, že dovolatel chtěl takto jednat a tuto obavu vzbudit, stejně jako tvrzení, že nešlo o razantní narušení občanského soužití ve smyslu přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) trest. zák. jsou uplatněny právně relevantně, současně však jsou zjevně neopodstatněné. Totéž se týká i nejzávažnější námitky, která spočívá v tom, že společenská nebezpečnost popsaného jednání dovolatele nedosahuje potřebné intenzity ve smyslu trestního zákoníku s tím, že toto jednání bylo namístě právně kvalifikovat v souladu s §12 odst. 1 trest. zák. pouze (maximálně) jako přestupek např. dle §49 odst. 1 písm. c) zák. č. 200/1990 Sb. K uvedenému je namístě uvést, že z učiněných skutkových zjištění zjevně plyne, že předmětný skutek nepochybně naplnil všechny zákonné znaky označených přečinů. Nelze mít takto pochybnosti o tom, že vyhrožování dovolatele v době, kdy měl v ruce sekeru, mohlo vzbudit v poškozeném důvodnou obavu, a to i vzhledem k nedávnému (předchozímu) násilnému jednání dovolatele v téže restauraci a vzhledem ke sporům o výši tehdy způsobené škody. Stejně tak je zjevné, že popsané jednání dovolatele představovalo vážné narušení veřejného pořádku, když restaurace je místem veřejnosti přístupným v době svého provozu a dovolatel popsaným způsobem jednal za přítomnosti více hostů. Za daných okolností a znovu z nesporně učiněných skutkových zjištění je zřejmé, že jednal v přímém úmyslu. Ke společenské nebezpečnosti jednání dovolatele z hlediska jeho trestní odpovědnosti a trestně právních důsledků s ní spojených je nutno uvést, že jeho jednání vykazuje rysy jednání společensky nebezpečného, když především nelze ani přehlédnout, že popsaným způsobem si počínal krátce poté, co byl pravomocně odsouzen za obdobnou trestnou činnost na stejném místě a své jednání tak dále stupňoval, bez ohledu na uvedené. Zejména i tato skutečnost je do té míry významnou, že popsaný skutek takto již vykazuje znaky trestného činu, jako činu protiprávního, který zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně (§13 trest. zák.). To i z pohledu dovolatelem uváděné judikatury jak soudu Ústavního, tak i Nejvyššího. Konečně k otázce uloženého trestu, který dovolatel považuje za příliš přísný je na místě uvést, že takovou námitku nelze podřadit pod žádný z dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů, když nad rámec uvedeného lze odkázat na to, že oba soudy vysvětlily, jaké úvahy je vedly při uložení druhu a výše trestu, když i v tomto směru rozhodly v mezích zákonného uvážení.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. března 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka