ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.907.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 907/2012-42
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. září 2012 o dovolání obviněného Ing. K. Ch. , nar., podanému proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2012, sp. zn. 6 To 67/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 5/2011, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušují rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2012, sp. zn. 6 To 67/2011, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2011, sp. zn. 10 T 5/2011.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. řádu se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu z n o v u p r o j e d n a l a r o z h o d l .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2011, sp. zn. 10 T 5/2011, byl obviněný Ing. K. Ch. uznán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“). Podle skutkových zjištění městského soudu se tohoto přečinu dopustil tím, že „jako odpovědný zástupce společnosti Leasing Servis, s.r.o., se sídlem Praha 2, Vinohradská 89/39, uzavřel dne 4. 2. 2003 mandátní smlouvu, v níž se zavázal ke komplexní správě vymáhaných pohledávek od dlužníků společnosti L. Č. s., a.s., se sídlem P., S., přičemž v návaznosti na tuto smlouvu byly jednatelce společnosti M. Š. uděleny plné moci k jednání se soudním exekutorem Mgr. J. P. i přímo s dlužníky s tím, že vymožené finanční prostředky měly být převáděny na bankovní účet č., avšak obžalovaný dne 16. 3. 2004 bez vědomí společnosti L. Č. s., a.s., oznámil soudnímu exekutorovi změnu účtu na č., jenž náleží společnosti Leasing Servis, s.r.o., na tento bankovní účet posléze v období od 16. 3. 2004 do 4. 9. 2006 přijímal vymožené částky přímo od dlužníků i od exekutora, společnosti L. Č. s., a.s., je nevyplatil a ačkoli věděl, že nemá oprávnění s nimi nakládat, po provedeném zápočtu vzájemných pohledávek dle obchodního zákoníku způsobil společnosti L. Č. s., a.s., (nyní D., a.s.,) škodu v celkové výši 4.370.163,- Kč“.
Za to mu byl zmíněným rozsudkem uložen podle §220 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání jednoho a půl roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst.1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému D., a.s., na náhradě škody částku 4.370.163,- Kč, přičemž se zbytkem nároku na náhradu škody byl tento poškozený podle §229 odst. 2 tr. řádu odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Stejným rozsudkem bylo podle §226 písm. a) tr. řádu rozhodnuto i o zproštění obžaloby další obviněné v této věci M. Š. pro stejný skutek, v němž byl v jejím případě podanou obžalobou spatřován přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
Proti tomuto rozsudku podal odvolání jednak obviněný proti výroku o vině i trestu, a v jeho neprospěch také městský státní zástupce v Praze. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 1. 2012, sp. zn. 6 To 67/2011, z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu ohledně obou obviněných. Podle §259 odst. 3 tr. řádu pak sám rozhodl tak, že obviněného Ing. K. Ch. uznal vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.
Vrchní soud pak ve výroku svého rozsudku částečně změnil i popis skutku, který formuloval tak, že obviněný „jako odpovědný zástupce společnosti Leasing Servis, s.r.o., se sídlem Praha 2, Vinohradská 89/39, uzavřel dne 4. 2. 2003 mandátní smlouvu, v níž se zavázal ke komplexní správě vymáhaných pohledávek od dlužníků společnosti L. Č. s., a.s., se sídlem P., S., přičemž v návaznosti na tuto smlouvu byly jednatelce společnosti M. Š. uděleny plné moci k jednání se soudním exekutorem Mgr. J. P. i přímo s dlužníky s tím, že vymožené finanční prostředky měly být převáděny na bankovní účet č. , avšak obžalovaný dne 16. 3. 2004 bez vědomí společnosti L. Č. s., a.s., oznámil soudnímu exekutorovi změnu účtu na č. , jenž náleží společnosti Leasing Servis, s.r.o., na tento bankovní účet posléze v období od 16. 3. 2004 do 4. 9. 2006 přijímal vymožené částky přímo od dlužníků i od exekutora, společnosti L. Č. s., a.s., je nevyplatil
a ačkoli věděl, že nemá oprávnění s nimi nakládat, použil je pro potřebu společnosti, kterou řídil a pro potřebu svou, a společnosti L. Č. s., a.s., (nyní D., a.s.,) tak způsobil škodu v celkové výši 5.370.163,- Kč“.
Za to mu byl vrchním soudem uložen podle §206 odst. 5 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu poškozené společnosti D., a.s., ve výši 5.370.163,- Kč.
Naproti tomu obviněná M. Š. byla uvedeným rozsudkem zproštěna obžaloby podle §226 písm. b) tr. řádu.
II.
Proti rozhodnutí vrchního soudu podal obviněný Ing. K. Ch. prostřednictvím svého obhájce dovolání opřené o ust. §265b odst. 1 písm. e), g) a l ) tr. řádu, směřující proti všem jeho výrokům.
S odkazem na §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu v něm namítá, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli bylo podle zákona nepřípustné , a to jak odvolacím, tak nalézacím soudem. Má za to, že se mohl nejvýše dopustit nedbalostního přečinu podle §221 odst. 1 tr. zákoníku, resp. podle §255a odst. 1 tr. zákona (tj. zák. č. 140/1961 Sb. ve znění předpisů pozdějších), kde byl ohrožen sazbou do šesti měsíců odnětí svobody. Vzhledem k tomu, že trestné činnosti se měl dopouštět od 19. 3. 2004 do 6. 9. 2006, promlčecí doba začala běžet 7. 9. 2009. Ta by byla v případě právní kvalifikace tvrzené obviněným tříletá, takže v souladu s ust. §67 odst. 1 písm. d) tr. zákona by skončila 7. 9. 2009. Protože však trestní stíhání proti němu bylo zahájeno až 12. 4. 2010, stalo se tak podle jeho přesvědčení až po uplynutí promlčecí doby. Nemělo být tedy vůbec zahájeno, resp. bylo-li zahájeno, mělo být zastaveno. Obviněný připouští, že trestní stíhání bylo sice proti němu zahájeno pro úmyslný trestný čin (přečin), podle jeho názoru však svým jednáním znaky úmyslného deliktu nenaplnil.
Materiální naplnění dalšího uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tj. že napadené rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení spočívá podle obviněného v následujících skutečnostech:
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že jím nebyl upozorněn na podstatně přísnější právní posouzení skutku, čímž mu bylo znemožněno náležitě se hájit. Odvolací soud navíc podle názoru odvolatele rozhodoval o jiném skutku, než pro který byla podána obžaloba. V tomto směru poukazuje i na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 251/04. Podle dovolatele tím došlo k „prolomení zásady totožnosti skutku“, zejména pokud jde o následek činu. Obviněný dále namítá, že popis skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání postrádá znaky subjektivní stránky činu, a zejména jakékoli znaky trestného činu zpronevěry. Navíc tato změna právní kvalifikace nemá podle jeho mínění oporu ve skutkových zjištěních, resp. skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s výsledky dokazování.
Podle obviněného ani skutek popsaný ve výroku rozsudku vrchního soudu nelze subsumovat pod trestný čin zpronevěry. Podle přesvědčení obviněného se totiž jedná výhradně o soukromý a obchodně právní vztah. V této souvislosti zdůrazňuje, že smlouva mezi společností L. Č. s., a.s., a společností Leasing Servis, s.r.o., byla tzv. exkluzivní, avšak mandant tuto exkluzivitu nedodržel. Obviněný dále tvrdí, že uvedená smlouva zahrnovala nejen závazek zajistit vymáhání pohledávek pro údajně poškozeného, ale i převzetí těchto finančních prostředků do správy, přičemž součásti toho bylo i zajištění odměny pro Leasing Servis, s.r.o., která mu dle této smlouvy náležela. Počínal si proto s péčí řádného hospodáře, když jednal ve prospěch Leasing Servis, s. r. o. V této souvislosti také namítá, že s ohledem na znění ust. §89 odst. 13 tr. zákona nebyly vklady na účtech věcí. Nebylo je tedy možno zpronevěřit, neboť tyto prostředky přecházely do majetku banky, která s nimi mohla volně disponovat, šlo tedy jen o pohledávky. Teprve od 1. 7. 2006 byla novelou §89 odst. 13 tr. zákona rozšířena platnost tohoto ustanovení i na peněžní prostředky uložené na účtu. Ani to, že vymožené prostředky byly uloženy na bankovním účtu L. S., a.s., podle dovolatele neznamená, že by si je chtěl přisvojit, neboť jen zodpovědně hájil zájmy této společnosti proti zájmům L. Č. s., a. s. Poukazuje přitom i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 40/2004 řešící uvedenou problematiku.
Protože podle přesvědčení obviněného pohledávky Leasing Servis, s.r.o., vůči L. Č. s., a.s., převyšovaly pohledávky L. Č. s., a.s., vůči společnosti Leasing Servis, s.r.o., šlo vlastně o realizaci jakéhosi quasi zadržovacího práva podle §175 a násl. obč. zákoníku s využitím §326 obch. zákoníku. Společnost L. Č. s., a.s., totiž podle názoru obviněného porušila ust. §415 obč. zákoníku, přičemž Leasing Servis, s.r.o., byla v souladu s §418 obč. zák. povinna předcházet škodám, které tak mohly vzniknout. Obviněný tedy vlastně jednal s péčí řádného hospodáře, když takto odvracel hrozící škodu. Navíc po vzájemném vypořádání pohledávek podle dovolatele pohledávka společnosti L. Č. s., a.s., zanikla zcela započtením, a nemohla tudíž být podkladem pro kalkulaci škody. Nedostatek dosavadního dokazování spatřuje obviněný v tom, že nebyl vypracován znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví účetnictví, který by přinesl skutečný obraz o vzájemných závazcích obou zmíněných společností.
Obviněný dále poukazuje na text mandátní smlouvy, obsahující rozhodčí doložku , kterou byl vyloučen princip obecných soudů, a případné spory měl rozhodovat rozhodce. Pohledávku společnosti L. Č. s., a.s., ovšem stejně s ohledem na ust. §387 až 408 obch. zákoníku pokládá za promlčenou. Tvrzení, že se mělo jednat o trestný čin, obviněný považuje za snahu této společnosti vyhnout se rozhodčímu řízení včetně úhrady nemalého soudního poplatku, přičemž v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 154/2003.
Obviněný v další části dovolání vyslovuje nesouhlas s interpretací textu o započtení pohledávek ze dne 25. 3. 2008 jako uznání dluhu Leasing Servis, s.r.o., vůči L. Č. s., a.s., ve výši 5.370.163,- Kč. Zpochybňuje i výši vyčíslené škody. Má za to, že měl být vzat v úvahu nárok na odměnu mandatáře ve výši 1.230.255,80 Kč, který vznikl okamžikem vymožení pohledávky, což akceptoval v rámci narovnání i správce konkurzní podstaty. Okamžik vzniku nároku na odměnu nelze podle obviněného zaměňovat za dohodou sjednanou dobu možnosti tuto odměnu fakturovat. Obviněný však vyzdvihuje, že mimo uvedenou částku nárokoval další odměnu ve výši 2.543.873,- Kč, takže zůstatek údajné škody by tak oproti skutkové větě napadeného rozsudku činil pouze 1.596.034,20 Kč. Od částky 1.596.034,20 Kč je pak podle mínění dovolatele nutno dále odečíst částky sražené z běžného účtu společnosti Leasing Servis, s.r.o., na základě nařízené exekuce v celkové výši 408.744,- Kč. Škoda by tak činila 1.187.290,20 Kč. Nárok uplatňovaný poškozeným však obviněný považuje za nesprávně vyčíslený, neboť si původně mohl nárokovat pouze částku 5.137.175,- Kč. Po odečtení rozdílu ve výši 232.988,- Kč by tak výsledná škoda činila 954.302,20 Kč, takže by se v žádném případě nejednalo o škodu velkého rozsahu.
Navíc obviněný namítá, že poškozený se vůči jeho osobě nepřipojil řádně s adhezním nárokem, který mu navíc pro shora zmíněné promlčení stejně nelze přiznat. Výrok o povinnosti uhradit společnosti L. Č. s., a.s., škodu ve výši 5. 370. 163,- Kč tak považuje za zcela chybný. Navíc při existenci rozhodčí doložky nelze o škodě rozhodovat v rámci trestního řízení, a nelze tak ani poškozeného odkazovat s částí uplatněného nároku na pořad práva civilního.
Obviněný nižším soudům vytýká i právní posouzení jeho jednání podle zákona č. 40/2009 Sb., ač se jedná o skutky spadající do režimu z. č. 140/1961 Sb. Výměra trestních sazeb podle z. č. 40/2009 Sb. se sice jeví pro něj příznivější, avšak brání uvážení materiálního hlediska podle §3 odst. 1, odst. 4 tr. zákona, resp. §88 odst. 1 tr. zákona v případě užití kvalifikované skutkové podstaty. Nicméně pokud byl užit na posouzení věci trestní zákoník, pak měl být zohledněn princip ultima ratio podle §12 odst. 2. Ohledně uplatnění tohoto principu odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 579/2011.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu , odkazuje dovolatel na shora uvedené námitky stran naplnění dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu.
V závěru dovolání obviněný shrnuje všechny své námitky popsané shora a dodává, že pokud udělal nějakou chybu, jednal ve skutkovém omylu podle §18 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž vzhledem ke znění mandátní smlouvy se mohl dopustit nejvýše trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §255a odst. 1 tr. zákona. Vady napadeného rozhodnutí spatřuje nejen v nesprávném hmotně právním posouzení, ale i v tom, že skutková zjištění byla natolik rozporuplná s provedenými důkazy, že podle obviněného nebylo možno uzavřít, že skutek se stal tak, jak je uvedeno ve výroku napadeného rozhodnutí. Napadené rozhodnutí tak podle mínění obviněného trpí tzv. extrémním nesouladem.
S odkazem na všechny shora uvedené námitky pak v petitu svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ust. §265k odst. 1 tr. řádu rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. řádu mu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného písemně vyjádřil v souladu s ust. §265h odst. 2 tr. řádu. V úvodu svého vyjádření konstatoval, že obviněný své dovolání opřel nejprve o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, který je naplněn, jestliže bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné. Podle zákona je přitom trestní stíhání nepřípustné především tehdy, je-li naplněna některá z taxativně stanovených okolností podle §11 odst. 1 nebo §11a tr. řádu. Obviněný ovšem výslovně poukazuje na §11 odst. 1 písm. b) tr. řádu, když tvrdí, že jeho trestní stíhání bylo promlčeno. Tento závěr ale opírá o zcela rozdílnou hmotně právní kvalifikaci posuzovaného jednání jako trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zákona, resp. podle §221 odst. 1 tr. zákoníku. Tyto námitky jsou však vzhledem k odlišné řádné právní kvalifikaci podle nejvyššího státního zástupce nedůvodné.
Podle přesvědčení nejvyššího státního zástupce v dané věci není možné uplatnit
ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak se to činí v dovolání, neboť vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen, v řízení předcházejícím vydání dovoláním napadeného rozhodnutí žádné hmotně právní posouzení, které by bylo možné dovoláním zpochybnit, neexistuje.
V další části svého vyjádření nejvyšší státní zástupce zdůrazňuje, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Zásah do skutkových zjištění je možné připustit pouze v určitém rozsahu, a sice existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. Taková situace však podle jeho mínění v dané věci nenastala.
Ve vztahu k námitce obviněného tvrdící porušení totožnosti skutku, nejvyšší státní zástupce uvádí, že jde o procesně právní zásadu, jejíž porušení, nastalo-li by vůbec, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nenaplňuje. Nejvyšší státní zástupce má ovšem za to, že bez ohledu na odlišné hmotně právní posouzení podstata jednání i následku skutkového děje (srov. č. 1/1996 Sb. rozh. tr.) uvedeného v usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného i v dovoláním napadeném rozsudku, je zcela shodná, totiž že obviněný jako zástupce společnosti Leasing Servis, s.r.o., v rozporu s mandátní smlouvou, sjednanou se společností L. Č. s., a.s., nevyplatil finanční prostředky této společnosti, které měl ve své dispozici, ale užil je jinak, a tím společnosti L. Č. s., a.s., způsobil škodu přesahující 5 milionů Kč. V celém řízení tudíž bylo rozhodováno o totožném skutku, takže k porušení namítaných pravidel nemohlo dojít.
Dále k dovolací argumentaci obviněného uvádí, že původní kvalifikace skutku byla sice ze strany orgánů činných v trestním řízení odlišná (§255 odst. 1, 3 tr. zákona), nicméně po podání obžaloby Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 24. 3. 2011,
sp. zn. 12 Ntd 4/2011, zřetelně a jednoznačně vyslovil, že v úvahu připadá posouzení projednávaného skutkového děje jako zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, a proto je k projednání příslušný namísto Obvodního soudu pro Prahu 2 Městský soud v Praze. Tímto rozhodnutím byl tedy obviněný vyrozuměn o zvažované aplikaci hmotně právních předpisů a mohl tomu přizpůsobit (a také přizpůsobil) svoji obhajobu.
Nejvyšší státní zástupce také zdůrazňuje, že pro dovolací řízení je podstatné, jak je skutek vymezen ve skutkové větě dovoláním napadeného rozhodnutí a nikoli jak tomu bylo v usnesení o zahájení trestního stíhání. Skutek v konečném důsledku dovozený soudy činnými ve věci potom nepochybně, jak tvrdí obviněný v dovolání, zohledňuje obchodně právní vztah dvou společností, což ale podle nejvyššího státního zástupce na jeho trestně právní posouzení nemá podstatný vliv. Nelze se podle jeho názoru v této věci dovolávat ani zásady subsidiarity trestního práva ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku. Byl-li totiž spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu podle názoru nejvyššího státního zástupce i v nyní posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na existenci institutů občanského či obchodního práva nebo jiných právních odvětví (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1224/2011).
Nejvyšší státní zástupce připouští, že obviněný jednal svým způsobem ve prospěch společnosti Leasing Servis, s.r.o., ovšem nesměl při tom postupovat protiprávně a ohrozit či porušit oprávněné zájmy jiných subjektů, a tedy ani vlastnické právo společnosti L. Č. s., a.s., což učinil.
Obviněný podle nejvyššího státního zástupce nemůže své jednání obhájit ani tím, že společnost Leasing Servis, s.r.o., realizovala zadržovací právo, neboť tato společnost peníze, údajně zadržené, bez dalšího užila pro svoji potřebu (pro svůj provoz), protože zadržovací právo podle §175 a násl. občanského zákoníku má jen zajišťovací, nikoli uhrazovací funkci (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 483/2003). Jednalo se tedy o nedovolené přisvojení si cizích finančních prostředků, nikoli o výkon práva, a tedy ani svépomoc podle §6 občanského zákoníku.
Podle mínění nejvyššího státního zástupce bylo prokázáno, že obviněný jako zástupce společnosti Leasing Servis, s.r.o., jenž fakticky řídil její provoz, měl ve své dispozici finanční prostředky, náležející společnosti L. Č. s., a.s., které byl povinen vydat oprávněnému vlastníkovi, což však neučinil a užil je ve svůj prospěch, resp. ve prospěch jím zastupované společnosti. Tím naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku.
Obviněný v dané souvislosti také poukazuje na znění §248 tr. zákona ve znění účinném do 30. 6. 2006 (tedy v době, kdy se obviněný dopustil trestné činnosti), jenž reproboval v rámci objektivní stránky své skutkové podstaty jednání spočívající v přisvojení si cizí věci. Soudní praxe přitom v naznačeném období (od 1. 7. 2006 je možné trestný čin zpronevěry spáchat i přisvojením si jiné majetkové hodnoty) dovodila, že cizí věcí mohou být i peníze, avšak nikoli vklady na účtech (viz č. 14/2006 Sb. rozh. tr.), a tedy v případě nakládání s vklady obvykle požadovala výběr hotových peněz nebo alespoň záměr tak posléze učinit (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1256/2007). Nejvyšší soud České republiky ovšem také v usnesení sp. zn. 7 Tdo 90/2007 (ve vztahu ke skutkovému ději spáchanému před 30. 6. 2006) vyslovil, že věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci s tím, aby s ní nakládal určitým způsobem. Přitom není třeba, aby odevzdání věci do faktické moci pachatele bylo spojeno s nějakým zvláštním formálním aktem, jakým je např. písemná smlouva, předávací protokol apod. Má-li svěřená věc povahu peněz, jde o věc svěřenou pachateli i tehdy, jestliže jsou peníze v hotovosti složeny nebo bezhotovostně převedeny na bankovní účet, s nímž je pachatel oprávněn disponovat, a jestliže zároveň pachatel má povinnost s prostředky, které se takto dostaly do jeho moci, určitým způsobem naložit, např. vyplatit je při splnění stanovených podmínek třetí osobě nebo je převést na její účet. O citovaný názor se potom opřel Vrchní soud v Praze při vydání svého rozsudku, který je tak v souladu s názorem nejvyšší soudní autority.
Při aplikaci hmotně právních ustanovení na jednání obviněného není podle nejvyššího státního zástupce podstatné, že mandátní smlouva pro civilní řešení majetkových sporů mezi společnostmi Leasing Servis, s.r.o., a L. Č. s., a.s., stanovila příslušnost rozhodčího soudu. Jiný výklad pak nelze dovodit ani z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 154/2003. Nejvyšší státní zástupce označil za irelevantní tvrzení dovolatele, že je mu kladeno za vinu jednání insolvenčního správce, když žalovaný děj nastal před zahájením insolvenčního řízení.
Pokud pak jde o posouzení výše škody, tzn. množství neoprávněně zadržených peněz, je podle názoru nejvyššího státního zástupce nutné vycházet z učiněných skutkových zjištění a nikoli z výpočtů obviněného, opírajících se o výši odměn, na které mohl společnosti Leasing Servis, s.r.o., vzniknout nárok v případě, že by dále, resp. k dalším objemům pohledávek, vykonávala správu. Údajná škoda společnosti Leasing Servis, s.r.o., tím totiž není spatřována ve zmenšení stávajícího majetku společnosti, ale ve snížení zisku, na který údajně měla právní nárok – takový nárok ovšem podle nejvyššího státního zástupce nebyl dán, protože ho mandátní smlouva nijak závazně nezajišťovala. Pokud pak obviněný či společnost Leasing Servis, s.r.o., měli pochybnosti o řádnosti postupu společnosti L. Č. s., a.s., ve vztahu k mandátní smlouvě, měli učinit kroky podle čl. 5.8 této smlouvy a věc předložit rozhodčímu soudu a nikoli svévolně nakládat s cizími penězi. Nárok společnosti Leasing Česká spořitelna, a.s., tudíž nebyl promlčen, což by ovšem pro posouzení věci v trestním smyslu (nikoli již stran náhrady škody) nemělo podstatný význam. Poškozená společnost, jak je zřejmé z protokolu o hlavním líčení, se se svým nárokem na náhradu škody do trestního řízení řádně přihlásila, takže ani výroku podle §228 odst. 1 tr. řádu podle jeho mínění nelze nic vytknout.
Nejvyšší státní zástupce dále dodává, že společnost L. Č. s., a.s., ani předem, ani současně s jednáním obviněného nedala najevo, že by nechala společnosti Leasing Servis, s.r.o., své finanční prostředky, institut svolení poškozeného je tedy ve věci neaplikovatelný. Podle nejvyššího státního zástupce obviněný nejednal ani ve skutkovém omylu ve smyslu §18 odst. 1 tr. zákoníku, neboť věděl, že peníze, s nimiž disponuje, nejsou jeho (resp. společnosti Leasing Servis, s. r. o. ,) a tudíž je nemůže svévolně užívat ke svým účelům, resp. k účelům společnosti Leasing Servis, s. r. o.
Své vyjádření nejvyšší státní zástupce uzavírá tak, že rozsudek Vrchního soudu v Praze shledává v souladu se zákonem, neboť obviněnému není možné v žádné části jeho dovolacích námitek přisvědčit. Podané dovolání proto považuje za zjevně neopodstatněné a jako takové je navrhuje odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání, a to i v případě odlišného stanoviska Nejvyššího soudu podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné , bylo podáno oprávněnou osobou , v zákonné lhůtě a na předepsaném místě .
Poté se zaměřil na to, zda námitky uplatněné v odvolání Ing. K. Ch. lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. řádu, neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Nejvyšší soud nezjistil žádný důvod pro odmítnutí podaného dovolání, a tak v souladu s ust. §265i odst. 3 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení, které mu předcházelo. Dospěl přitom k následujícím závěrům:
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr.řádu je naplněn tehdy, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo měl být posouzen jako jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
Jako částečně opodstatněnou shledal Nejvyšší soud námitku, že jednání obviněného nemohlo naplňovat znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zákona, resp. §206 tr. zákoníku, pokud jeho jednání spočívalo v nedovolené dispozici s penězi na účtu .
Pro posouzení jednání obviněného je důležité, že se jej měl dopustit v období od 16. 3. 2004 do 4. 9. 2006, takže v souladu s ust. 2 odst. 1 tr. zákoníku je namístě posoudit je podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, podle pozdějšího zákona se posoudí jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější. Při pouhém srovnání trestních sazeb trestného činu zpronevěry v obou připadajících zákonech (podle tr. zákona č. 140/1961 Sb. účinného do 31. 12. 2010 byla sazba na trestný čin zpronevěry se škodou přesahující částku 5 000 000 Kč podle §248 odst. 1, odst. 4 od pěti do dvanácti let odnětí svobody, podle §206 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku sazba od pětí do deseti let odnětí svobody) by se mohlo pro obviněného jevit jako příznivější posouzení jeho činu podle pozdější právní úpravy. Důležitou roli ovšem, jak to zdůraznil obviněný ve svém dovolání, hraje i výklad pojmu cizí věc, který je znakem skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. Ten se totiž významně změnil.
Podle §248 odst. 1, odst. 4 tr. zákona se trestného činu zpronevěry dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
Podle §206 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku se zpronevěry dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
Zásadní význam pro výklad uvedeného pojmu mělo rozhodnutí publikované pod č. 14/2006-I Sb. rozh. trest. Podle tohoto rozhodnutí (jedná se o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2004, sp. zn. 11 Tdo 40/2004) se „cizí věcí ve smyslu skutkových podstat trestných činů krádeže podle §247 tr. zákona, zpronevěry podle §248 tr. zákona a zatajení věci podle §254 tr. zák. rozumějí movité a nemovité věci, ovladatelné přírodní síly a cenné papíry, jež nenáleží pachateli buď vůbec, nebo nenáleží jen jemu (§89 odst. 13 tr. zákona). Takovými cizími věcmi mohou být i peníze v hotovosti. Nejsou jimi však vklady na účtech a vkladních knížkách, neboť tyto přecházejí do majetku banky, která s nimi může volně disponovat a využít je ke svému podnikání. Mezi vkladatelem a bankou za této situace vzniká závazkový právní vztah, na jehož základě má vkladatel vůči bance pohledávku. Ta je součástí jeho majetku, nikoliv ale věcí. Takovou pohledávku není možné jako cizí věc zatajit ve smyslu §254 tr. zákona, zpronevěřit ve smyslu §248 tr. zákona a ani odcizit ve smyslu §247 tr. zákona“ . Tento výklad přitom odráží právní úpravu §248 odst. 1 tr. zákona v návaznosti na §89 odst. 13 tr. zákona účinnou do 30. 6. 2006.
Pokud jde o zákonný znak uvedený ve skutkové podstatě trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. a vyjádřený pojmem „cizí věc“, Nejvyšší soud připomíná, že předmětem útoku tohoto trestného činu je cizí věc, kterou její vlastník nebo jiná osoba oprávněná nakládat s věcí svěřila pachateli, aby s takovou věcí naložil v souladu s účelem svěření. Samotný trestní zákon ovšem neobsahuje legální definici toho, co je třeba pokládat za věc, resp. za cizí věc, byť ustanovení §89 odst. 13 tr. zákona částečně uvádí, co se rovněž považuje za věc (vedle jiných, blíže nevymezených předmětů, je to i ovladatelná přírodní síla), a rozšiřuje dosah ustanovení trestního zákona o věcech (tj. i ustanovení §248 odst. 1 tr. zákona) na další předměty ochrany. Po již zmíněné novele trestního zákona provedené zákonem č. 253/2006 Sb., která nabyla účinnosti od 1. 7. 2006, se pak ustanovení o věcech vztahují též – mimo jiné – na peněžní prostředky na účtu , přičemž trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zákona lze spáchat přisvojením si nejen cizí svěřené věci, ale i jiné majetkové hodnoty . Jak je tedy z uvedeného patrné, až do účinnosti citované novely (tj. do dne 1. 7. 2006) nebylo možné považovat za věc též peněžní prostředky uložené v bezhotovostní podobě na účtu u banky nebo u jiné obdobné finanční instituce, resp. na takové peněžní prostředky se nevztahovala ustanovení o věcech.
Podle uvedeného výkladu by bylo nutno postupovat v případě, kdy by jednání obviněného spočívalo výhradně v bezhotovostním převodu svěřených peněžních prostředků, aniž došlo k jejich výběru v hotovosti. Pokud by obviněný alespoň část těchto prostředků vybral v hotovosti, došlo by (v souladu s koncepcí, na níž je založen uvedený výklad) k tzv. materializaci svěřených prostředků v hotové peníze a pak by i v souladu s předchozí úpravou šlo v této části o trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zákona, eventuálně jeho pokus, pokud by se obviněný dopustil jednání, které by k výběru v hotovosti bezprostředně směřovalo. V tomto ohledu sice některé (i když nepříliš konkrétní) informace obsahovaly výpovědi obviněného Ing. Ch., spoluobviněné M. Š. a svědka L. Š., do rozhodnutí soudu se však nijak nepromítly. V tomto směru bude tedy nezbytné dokazování prohloubit. Při úvahách o tom, které z právních posouzení připadajících v úvahu je pro obviněného příznivější, bude nutno mít na zřeteli otázku, kdy byl čin obviněného spáchán, neboť to je ve smyslu §2 odst. 1 tr. zákoníku, resp. §16 odst. 1 tr. zákona pro posouzení časové působnosti zákona rozhodné. Aktuální popis skutku v rozsudku vrchního soudu vzbuzuje dojem, že tomu bylo 4. 9. 2006, tedy již po účinnosti shora zmíněné novely trestního zákona zákonem č. 253/2006 Sb., k níž došlo 1. 7. 2006. Zde však nutno připomenout, že i když řešení této otázky trestní zákon výslovně neupravoval, v právní nauce i při existujících rozporech převládal názor, který byl posléze v zájmu odstranění nejistoty zakotven do textu trestního zákoníku (viz §2 odst. 4), a sice že čin je spáchán v době, kdy pachatel nebo účastník konal nebo v případě opomenutí byl povinen konat. Není rozhodující, kdy následek nastane nebo kdy měl nastat. Úvahy v tomto směru však v obou rozsudcích chybějí.
Od skutkových zjištění, které vyplynou z doplněného dokazování při respektování předchozího výkladu pojmu cizí věc a ustanovení o časové působnosti zákonů pak bude odviset právní posouzení jednání obviněného.
Nejvyšší soud přitom připouští, že proti shora zmíněnému výkladu pojmu „věc“ lze mít výhrady především v tom směru, že bez pochopitelného důvodu zvýhodňuje ty pachatele, kteří si v rozporu s účelem svěření finanční prostředky přisvojí pouze prostřednictvím bezhotovostních transakcí, oproti pachatelům, kteří si je přisvojili výběrem v hotovosti. Jakkoli se uvedený výklad může zdát formalistický, jakkoli jej lze vykládat jako důsledek dočasného legislativního nedostatku, nelze tuto skutečnost vykládat k tíži těch obviněných, kteří jsou v důsledku této situace zvýhodněni.
Vrchní soud v odůvodnění svého závěru, podle něhož shora uvedená námitka obviněného prezentovaná v rámci jeho odvolání, je bezpředmětná, poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 90/2007. Těžištěm uvedeného rozhodnutí bylo ovšem řešení jiné otázky, a sice, kdy je věc svěřena pachateli. Podle tohoto rozhodnutí nemusí ke svěření dojít formálním aktem, jako je například písemná smlouva, ale postačí odevzdání do faktické moci pachatele. Jako příklad se zde uvádí i převedení peněz na bankovní účet pachatele. V této části je proto citované rozhodnutí zjevně v rozporu se shora uvedeným rozhodnutím publikovaným ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 14/2006. Fakt jeho publikování ve Sbírce a následná novela trestního zákona odůvodněná nutností zavést i postih neoprávněné přisvojení si jiné majetkové hodnoty (tedy peněz na účtu) jako trestného činu zpronevěry pak připouští jediný závěr, a sice upřednostnit při právním posouzení jednání obviněného Ing. Ch. právní názor obsažený v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 40/2004.
Již z těchto důvodů shledal Nejvyšší soud dovolání obviněného částečně opodstatněným, což si vynucovalo postup podle §265k odst.1, odst. 2 tr. řádu, který bude podrobněji zdůvodněn níže.
Nyní k dalším námitkám obsaženým v dovolání obviněného:
Nejvyšší soud považuje za potřebné zmínit, že na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v zásadě nelze přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud však pod vlivem judikatury Ústavního soudu opakovaně připustil, že tento přístup neplatí bezvýhradně, a to v případě, že vytýkané vady důkazního řízení by měly za následek porušení základních práv a svobod v podobě porušení zásady spravedlivého procesu (fair trial). V posuzovaném případě tato výjimečná situace připadala v úvahu, když odvolatel tvrdil, že nebyl řádně upozorněn na možnou změnu právního posouzení skutku, pro který byl stíhán, resp. že byla porušena tzv. totožnost skutku. Obě tyto námitky však Nejvyšší soud shledává liché.
Podle §225 odst. 2 tr. řádu může soud uznat obviněného vinným trestným činem podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého posuzovala skutek obžaloba, jen tehdy, když obviněný byl na možnost přísnějšího posuzování skutku upozorněn podle §190 odst. 2 tr. řádu. Shodné účinky jako upozornění na možnost přísnějšího právního posouzení skutku podle §190 odst. 2 tr. řádu a §225 odst. 2 tr. řádu má i doručení rozhodnutí o příslušnosti soudu podle §24 odst. 1 tr. řádu, v němž je uvedena možnost přísnějšího právního posouzení skutku (k tomu viz č. 4/2006 Sb. rozh. trest.). Takového poučení se obviněnému dostalo prostřednictvím usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3 . 2011, sp. zn. 12 Ntd 4/2011, když v rámci sporu o příslušnost rozhodl, že příslušným k projednání věci obviněného Ing. Ch. je v prvním stupni Městský soud v Praze a vyslovil přitom právní názor, že žalované jednání, bude-li prokázáno, může vykazovat znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zákona, resp. 206 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku. Upozornění na možné zpřísnění právní kvalifikace tímto způsobem lze považovat za dostatečné, neboť umožňovalo obviněnému přizpůsobit mu svou obhajobu, což jak plyne z dalšího průběhu řízení, také učinil. Jeho právo na obhajobu proto v tomto směru nijak zkráceno nebylo.
Ani další námitku dovolatele ohledně údajného porušení totožnosti skutku, pro který byl obviněný stíhán, a pro který byl odsouzen, neshledal Nejvyšší soud podloženou.
Podle §220 odst. 1 tr. řádu může soud rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Pojem skutku není definován přímo v textu trestního zákoníku. V souladu s definicí vytvořenou naukou považuje soudní praxe za skutek určitou událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může (ale nemusí) mít znaky jednoho nebo více trestných činů. Pro zachování shora uvedené zásady je podstatné vymezení skutku v příslušném aktu orgánu činného v trestním řízení (v usnesení o zahájení trestního stíhání, v záznamu o sdělení podezření, v obžalobě, v návrhu na potrestání, v rozsudku, v usnesení o zastavení trestního stíhání, v rozsudku atd.). Podstata skutku je tvořena jednáním pachatele (obviněného) a jeho následkem . Popis skutku se v jednotlivých aktech v průběhu řízení může v závislosti na vývoji dokazování částečně měnit, bude zpravidla upřesňován, ať již ku prospěchu či tíži obviněného. Pro zachování totožnosti skutku přitom postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi (srov. č. 6/1962 a č. 19/1964 Sb. rozh. tr.). Závěr o tom, do jaké míry je soud oprávněn odchýlit se od obžaloby, aby byla ještě zachována totožnost skutku, záleží na zhodnocení charakteru, významu a rozsahu odchylek. Soud tedy nesmí zahrnout do rozhodnutí takové okolnosti, které už tvoří jiný skutek, na druhé straně je však povinen vyčerpat žalovaný skutek v celé šíři, zabývat se všemi jeho stránkami, které jsou právně relevantní, a promítnout do něj výsledky hlavního líčení (k tomu viz č. 9/1972 a č. 41/1972 Sb. rozh. tr.). Totožnost skutku bude zachována (v poměru mezi obžalobou a rozhodnutím soudu o ní), v případě úplné shody jednání při rozdílném následku, dále v případě úplné shody následku při rozdílném jednání, ale i v případě jen částečné shody jednání nebo následku, musí ovšem jít o shodu v podstatných okolnostech, které jsou relevantní pro právní kvalifikaci činu. Zachování totožnosti skutku nebrání změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa a způsobu spáchání činu, formy zavinění, rozsahu následku a motivace, když jinak shoda v následku či jednání zůstala nedotčena.
Porovnáním popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 4. 11. 2009 (viz č. l. 2 spisu), v jeho nové verzi ze dne 6. 4. 2010 (viz č. l. 108) po zrušení původního usnesení státním zástupcem, v žalobním návrhu obžaloby (č. l. 1093), ve výroku rozsudku Městského soudu v Praze (č. l. 1304-1305) a konečně v rozsudku Vrchního soudu v Praze (č. l. 1371-1372) lze dospět k závěru, že přes dílčí změny byla totožnost skutku zachována. Ve všech případech je jednání obviněného Ing. Ch., coby ředitele společnosti Leasing Servis, s.r.o., popisováno (stručně řečeno) jako inkasování vymožených částek v rozporu s uzavřenou mandátní smlouvou prostřednictvím oznámení exekutorovi Mgr. P. o změně čísla účtu, na které mají být částky od dlužníků zasílány, jejich neodvedení oprávněnému L. Č. s., a.s., a jejich použití pro jiné účely. V popisu použití inkasovaných prostředků se uvedená rozhodnutí částečně liší (např. z podstatné části je použil k nepřiměřeně rizikovým investicím, použil je pro potřeby jím řízené společnosti atp.). Pokud jde o následek , měla jím být podle zmíněných rozhodnutí škoda způsobená společnosti L. Č. s., a.s., jejíž výše se částečně měnila (5.376.909,80 Kč, resp. 4.443.163,- Kč, resp. 4.442.795,- Kč atd.). Uvedené změny tedy podle závěru Nejvyššího soudu rozhodně nebyly takového rázu, že by byl obviněný v jejich důsledku stíhán pro jiný skutek, než pro který proti němu bylo zahájeno trestní stíhání. Totožnost skutku ve smyslu shora uvedených zásad tedy byla v průběhu celého trestního řízení zachována.
Lichá je i námitka, že z tohoto popisu skutku není zřejmé úmyslné zavinění obviněného. V obžalobě a obou rozsudcích je subjektivní stránka jednání obviněného popsána výslovně tak, že obviněný věděl , že při dispozici s prostředky náležejícími L. Č. s., a.s., si počíná neoprávněně. V usneseních o zahájení trestního stíhání tato skutečnost není zmíněna explicitně, ale fakt, že se jednání měl obviněný dopustit úmyslně, vyplývá jednak z formulace, podle níž si obviněný počínal v rozporu s povinnostmi, které na sebe převzal uzavřením mandátní smlouvy, bez vědomí oprávněné společnosti provedl změnu čísla účtu, na které byly vymožené prostředky odváděny, a v rozporu s touto smlouvou je měl použít k nepřiměřeně rizikovým investicím, a plyne také z dalšího kontextu popsaného skutku. Je pravdou, že trestní stíhání obviněného nebylo zahájeno pro trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zákona, nýbrž pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 3 tr. zákona, čemuž také odpovídal popis skutku. Změna právní kvalifikace odvolacím soudem se ale adekvátně projevila i ve změně popisu skutku, k níž, jak to Nejvyšší soud zmínil shora, došlo v souladu s příslušnými procesními ustanoveními.
Další dovolací námitka zpochybňující právní posouzení zjištěného jednání obviněného jako trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 5 tr. zákoníku byla založena na tvrzení, že obviněný nemohl prostředky L. Č. s., a.s., zpronevěřit vzhledem k tomu, že mandátní smlouva byla exkluzivní, a dále, že ukládala společnosti, v jejímž čele stál, nejen vybírat vymožené prostředky, ale současně je i spravovat. Shodně s městským soudem (viz str. 11 odůvodnění jeho rozsudku) a vrchním soudem (viz str. 12 odůvodnění jeho rozsudku) i Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uzavřená mandátní smlouva nebyla smlouvou exkluzivní. Ponechávala totiž na vůli mandantovi, které pohledávky mandatáři předá do správy. Exkluzivita v ní není výslovně zakotvena a hovoří proti ní i některá ustanovení smlouvy. To lze dovodit např. ze znění čl. 3.2. písm. a) smlouvy „mandant je povinen předat mandatáři písemné podklady a informace k pohledávkám, které předává mandatáři do správy“ (jazykovým výkladem tedy jen u těchto pohledávek, obdobně čl. 2.1 smlouvy).
Nejvyšší soud shledává správným i další závěr nižších soudů, že předání pohledávek do správy Leasing Servis, s.r.o., neznamenalo, že s nimi mohl v podstatě libovolně disponovat, jak to tvrdil v rámci své obhajoby obviněný, když jednou z podstatných povinností uložených mandatáři bylo - viz čl. 3 písm. g) smlouvy poukazovat na účet mandanta neprodleně veškeré platby dlužníků došlé na účet mandatáře. Možnost neomezené dispozice s vybranými finančními prostředky pak nevyplývá ani z textu udělené plné moci, jak to tvrdí dovolatel.
Stěžejní pro posouzení obhajoby obviněného se jeví také otázka, kdy společnosti Leasing Servis, s.r.o., vznikal nárok na odměnu . Městský soud (viz str. 11 odůvodnění jeho rozsudku) dospěl k závěru, že společnost Leasing Servis, s.r.o., si nemohla sama strhávat odměnu, neboť smlouva takto nebyla koncipována. Bližší argumentaci příslušným ustanovením smlouvy, resp. Ceníku úkonů správy pohledávek, který byl její přílohou, a měl detaily odměňování upravovat, však odůvodnění rozhodnutí postrádá. Vrchní soud pak (viz str. 7 odůvodnění jeho rozsudku), řešení stejné otázky uzavřel lapidárně s tím, že nárok na odměnu by společnosti Leasing Servis, s.r.o., vznikl pouze v případě, že by postupovala v souladu s mandátní smlouvou, což splněno nebylo. I svědek P. M., zástupce poškozené společnosti, se k této otázce v rámci své výpovědi v hlavním líčení (viz č. l. 1174 spisu) vyjadřoval velmi neurčitě, když odkazoval na sazebník, který byl součástí mandátní smlouvy, aniž by tento závěr nějak specifikoval. V tomto směru se tedy argumentace obou soudů jeví Nejvyššímu soudu jako příliš obecná a bude třeba ji doplnit poukazem na konkrétní ustanovení mandátní smlouvy, resp. jejích příloh, o něž tento závěr městský soud opírá. Naproti tomu považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že veškeré odkazy odvolatele na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se odměny vyplývající z mandátní smlouvy (např. sp. zn. 32 Odo 1056/2004) mají jen omezenou platnost, neboť všechny vycházejí z textu konkrétní mandátní smlouvy, a takto bude nutno postupovat i v posuzovaném případě. Na řešení této otázky bude pak navazovat i řešení otázky možnosti eventuálního započtení, neboť to lze uplatnit jen ve vztahu k pohledávkám splatným.
Obviněný uplatnil mimo jiné v rámci dovolacích námitek argumentaci, podle které si použitím vybraných finančních prostředků ve prospěch společnosti Leasing Servis, s.r.o., počínal s péčí řádného hospodáře, aby tak zabránil škodě hrozící na jejím majetku. Jakkoli je tato teze obecně platná (viz ust. §415 a §418 obč. zákoníku), nebylo by možno tuto obhajobu akceptovat v případě zjištění, že obviněný se snažil protiprávním jednáním zabránit, aby společnosti Leasing Servis, s.r.o., ušel zisk, který ji nenáležel. Pokud pak odvolatel ve vztahu k zadržení svěřených finančních prostředků odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 483/2003, je třeba zdůraznit, že podle tohoto rozhodnutí zadržovací právo podle §175 a násl. občanského zákoníku může plnit pouze jen zajišťovací, nikoli uhrazovací funkci. Vědomí této skutečnosti ostatně nasvědčuje i to, že sám dovolatel své počínání označil v dovolání za výkon „jakéhosi quasi zadržovacího práva“ (viz dovolání str. 8 dole).
Další námitky obviněného bude možno definitivně řešit až po naznačeném doplnění dokazování a z něj vyplývajících závěrech o právní kvalifikaci jeho jednání.
Městský soud bude muset především řešit ve smyslu §2 odst. 1 tr. zákoníku otázku, zda je pro obviněného příznivější právní posouzení podle zákona účinného v době spáchání činu, či podle zákona pozdějšího. V souladu s konstantní judikaturou (viz např. č. 44/1970-III, nebo č. 11/1991 Sb. rozh. trest.) nebude pro závěr, zda použití pozdějšího zákona je pro pachatele příznivější rozhodné jen pouhé srovnání trestních sankcí uvedených ve srovnávaných zákonech, nýbrž výsledek srovnání trestů, které by byly při použití zákonů jako celků obviněnému uloženy.
Bude přitom muset vzít v úvahu i ustanovení týkající se případného promlčení trestní odpovědnosti (k tomu viz č. 40/1998 Sb. rozh. trest.), a to i ve vztahu k zahájení trestního stíhání - viz č. 6/2007 Sb. rozh. trest. Jde o námitku, kterou obviněný vznesl v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, tj. že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Obdobně tomu bude při posuzování společenské škodlivosti jednání obviněného a s tím spojené otázky, zda je namístě postih prostředky trestního práva. Nelze akceptovat tvrzení obsažené v dovolání, že jde-li o spor vyplývající z obchodně právních vztahů, není při respektování zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku namístě postihovat obviněného prostředky trestního práva. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu i v nyní posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob poukazem na existenci institutů občanského či obchodního práva nebo jiných právních odvětví, jimiž lze např. zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Trestní právo totiž chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, ovšem jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu. Trestní zákoník proto zakládá ve vybraných případech trestní odpovědnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1224/2011) i za porušení vztahů obchodního práva, jde-li o natolik intenzivní zásah do práv poškozeného, resp. o tak závažný následek, že je vyvolána nutnost odpovídajícího postihu prostředky trestního práva. Tak tomu bude typicky v případech kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů porušování povinnosti při správě cizího majetku i zpronevěry. Použití zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zák. by připadalo v úvahu v případě, že by jednání obviněného vykazovalo znaky základní skutkové podstaty, když v jeho případě by při úvahách o eventuálním trestu měl dostat výraz i fakt, že od spáchání trestného činu uběhla doba šesti roků (viz §39 odst. 3 tr. zákoníku), i skutečnost, že na vzniku projednávaného skutku se významně podílel i liknavý přístup společnosti L. Č. s., a.s.
Pokud jde o výši způsobené škody, Nejvyšší soud považuje za předčasné se k ní nyní vyjadřovat s ohledem na zrušení napadených rozhodnutí a předpokládanému doplnění dokazování. Nicméně v obecné rovině považuje za potřebné uvést, že pro účely trestního řízení je rozhodná výše škody, která vznikla v době dokonání činu obviněným. Tuto výši škody je ale nutno odlišovat od částky, k jejíž úhradě bude obviněný eventuálně zavázán v rámci výroku o náhradě škody (adhezní řízení), neboť ten musí brát zřetel na následující vývoj. Při formulaci eventuálního výroku podle §228 odst. 1 tr. řádu proto bude městský soud muset vzít v úvahu, zda od dokonání činu bylo vedeno mezi oběma společnostmi, resp. jejich právními nástupci, řízení směřující k její úhradě, event. s jakým výsledkem. V případě nejasností a z nich plynoucí nutnosti doplňovat dokazování jen za účelem rozhodnutí o náhradě škody, jež by mohlo vést k průtahům řízení, bude namístě postupovat podle §229 odst. 1 tr. řádu (tj. odkaz na občanskoprávní řízení či řízení před jiným příslušným orgánem).
Podle Nejvyššího soudu rozhodčí doložka obsažená v mandátní smlouvě mezi společnostmi Leasing Servis, s.r.o., a L. Č. s., a.s., není zákonnou překážkou ve smyslu §228 odst. 1 věta prvá tr. řádu. Smyslem rozhodčí doložky bylo najít pro případ sporu o výklad smlouvy rychlou alternativu k občanskoprávnímu řízení, jehož zahájení je zcela v dispozici každé ze stran smlouvy. Adhezní řízení má ale odlišný charakter, neboť je součástí trestního řízení a má přispívat k naplnění jeho účelu. Tím je i případná saturace způsobené škody. Pokud pak obviněný v této souvislosti odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 154/2003, to řeší problematikou odlišnou a sice, že zkrácená daň, zkrácené pojistné na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvek na sociální politiku zaměstnanosti podle §147 tr. zákona (nyní §240 tr. zákoníku) není majetkovou škodu, kterou by bylo možno uplatnit v adhezním řízení.
Podmínkou rozhodnutí podle §228 odst. 1 tr. řádu ovšem je, že poškozená fyzická nebo právnická osoba nárok na náhradu škody řádně a včas uplatní. To se v posuzovaném případě stalo - viz písemné připojení se poškozené společnosti D. z 10. 3. 2010 (č. l. 447 a 451 spisu ve výši 5.370.163,- Kč) a navazující prohlášení po zahájení hlavního líčení dne 4. 5. 2011 (viz č. l. 1160), byť obsahuje poněkud kontroverzní obecné prohlášení, že došlo k započtení.
IV.
Nejvyšší soud z důvodu podrobně zmíněných shora shledal dovolání obviněného částečně důvodné, a proto podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil jak rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2012, sp. zn. 6 To 67/2011, tak rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2011, sp. zn. 10 T 5/2011. Podle §265k odst. 2 tr. řádu pak byl nucen zrušit i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. řádu pak Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Na městském soudu především bude, aby se vyčerpávajícím způsobem vypořádal s otázkou vzniku nároku společnosti Leasing Servis, s.r.o., na odměnu, a to prostřednictvím argumentace založené na aplikaci konkrétních ustanovení mandátní smlouvy, resp. jejich příloh (sazebníku odměn), když dosavadní argumentace obou soudů shledává Nejvyšší soud příliš obecnou.
Do navazujících úvah pak bude muset zapracovat právní posouzení eventuálního zpronevěření peněz na účtu vycházející z právního názoru obsaženého v rozhodnutí publikovaném pod č. 14/2006 Sb. rozh. trest., které Nejvyšší soud obsáhle zmínil v předchozí pasáži svého rozhodnutí. V rámci toho bude nezbytné pokusit se doplnit dokazování ke způsobu, jakým obviněný se svěřenými prostředky naložil, tj. zda došlo k jejich výběru v hotovosti (tj. k tzv. materializaci), což by připouštělo (v prokázaném rozsahu) posoudit jednání obviněného jako trestný čin zpronevěry, event. jako jeho pokus, pokud by bylo prokázáno, že jednání obviněného k tomu bezprostředně směřovalo. Pokud by materializace prostředků na bezhotovostním účtu nebyla prokázána, resp. se tak stalo jen zčásti, bude připadat v úvahu posouzení takového jednání jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255, event. §255a tr. zákona nebo podle §220, event. §221 tr. zákoníku. Dokazování bude možno doplnit buď výslechem osob, které by se k této otázce mohly vyjádřit, případně listinnými důkazy dokumentujícími způsob dispozice s prostředky z předmětného účtu. V této souvislosti Nejvyšší soud dodává, že nepovažuje v tomto stádiu řízení za nutné doplňovat dokazování znaleckým posudkem z oboru ekonomika, odvětví účetnictví, jak se toho v dovolání domáhal obviněný. Sporné otázky (včetně možnosti započtení pohledávek, resp. možnosti zadržení finančních prostředků) se týkají práv a povinností obou subjektů předmětné mandátní smlouvy a jejich realizace. Mají tedy povahu právní, nikoli ekonomickou, jejich řešení je tudíž výhradně v pravomoci soudu. V neposlední řadě bude muset městský soud v případě pozitivního závěru o vině obviněného jednoznačně vyřešit otázku, kdy byl čin spáchán a konkretizován popis skutku tak, aby v něm bylo možno rozlišit dobu jednání a dobu vzniku následku. To bude stěžejní pro řešení otázky, použití které právní úpravy by bylo pro obviněného příznivější.
V souladu s ust. §265s odst. 1 tr. řádu bude Městský soud v Praze v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí, Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno výhradně v důsledku dovolání podaného obviněným, nemůže v novém řízení při respektování §265s odst. 2 tr. řádu dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného.
Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 19. září 2012
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr