ECLI:CZ:NS:2000:3.TVO.92.2000.1
sp. zn. 3 Tvo 92/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. srpna 2000 stížnost obžalovaného M. Ch., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2000 č. j. 11 To 170/99-3780 v trestní věci vedené u Krajského soudu České Budějovice - pobočka v Táboře pod sp. zn. 9 T 15/98, a podle §148 odst. 1 písm. a) tr. řádu rozhodl takto:
Stížnost se z a m í t á .
Odůvodnění:
U Vrchního soudu v Praze je vedeno odvolací řízení o odvolání obžalovaného M. Ch. a státního zástupce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 3. 3. 1999 sp. zn. 9 T 15/98-3302.
V průběhu tohoto řízení obviněný podal návrh na vyloučení předsedy senátu JUDr. M. V. z úkonů trestního řízení, vedenému proti obžalovanému M. Ch. Jako důvod obžalovaný uvedl, že s ním měl mít zmíněný předseda senátu v roce 1996 intimní styk. Příslušným senátem Vrchního soudu v Praze bylo dne 20. 12. 1999 rozhodnuto usnesením č. j. 11 To 170/99-3696 podle §31 odst. 1 tr. řádu tak, že návrh obžalovaného byl zamítnut. Uvedené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze pak bylo potvrzeno usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 1. 2000 sp. zn. 4 Nd 478/99.
Dne 8. 2. 2000 podal obžalovaný M. Ch. další návrh na vyloučení předsedy senátu JUDr. M. V. z úkonů trestního řízení ve věci 11 To 170/99, přičemž tentokrát uvedl jako důvod vyloučení podání civilní žaloby u Obvodního soudu pro Prahu 4, ve které má být JUDr. V. stranou žalovanou. Senát Vrchního soudu v Praze tento návrh projednal dne 1. 3. 2000 a usnesením č. j. 11 To 170/99-3780 podle §31 odst. 1 tr. řádu opětovně rozhodl, že uvedený soudce není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obžalovaného Ch., vedené pod č. j. 11 To 170/99. Toto rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí předchozí opřel o zjištění, že v daném případě nejsou dány zákonné podmínky pro vyloučení soudce a v souvislosti s předešlými snahami obžalovaného mařit odvolací řízení, podání obžalovaného M. Ch. považuje za další provokativní obstrukci a za nový útok na morální integritu jmenovaného soudce.
Stejně jako vyhotovení zmíněného usnesení podle §30 odst. 1 tr. řádu, o nevyloučení soudce, i jeho opisy, jež byly doručeny stranám, byly opatřeny poučením o přípustnosti opravného prostředku.
Obžalovaný M. Ch. tedy podal proti uvedenému rozhodnutí stížnost, kterou zdůvodnil svým nárokem na spravedlivý proces. Má za to, že odvolacímu senátu nemůže předsedat soudce, se kterým vede občanskoprávní spor. Z obsahu stížnosti lze dovodit návrh obžalovaného v tom směru, aby napadené usnesení bylo zrušeno a znovu rozhodnuto tak, že JUDr. Miroslav Veverka je z vykonávání úkonů trestního řízení v této věci vyloučen.
Z podnětu podané stížnosti se Nejvyšší soud České republiky předmětnou věcí zabýval v neveřejném zasedání. Jako základní podmínku přezkumu stížností napadeného rozhodnutí ve smyslu ustanovení §147 odst. 1 tr. řádu musel nejprve řešit otázku přípustnosti podané stížnosti.
Rozhodnutí podle §30 tr. řádu, o vyloučení orgánů činných v trestním řízení je rozhodnutím (formou usnesení), proti kterému je podle §31 odst. 2 tr. řádu zásadně přípustná stížnost. Podle ustanovení §141 odst. 2 tr. řádu však lze stížností napadnout usnesení soudu popř. státního zástupce jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští a jestliže rozhodují ve věci v prvním stupni. Jde tedy o to posoudit, zda jiná rozhodnutí než ve věci samé, která učiní odvolací soud (v tomto případě vrchní soud) v rámci řízení o řádném opravném prostředku, jsou rozhodnutími soudu prvního či druhého stupně (instance).
Senát Nejvyššího soudu České republiky je toho názoru, že všechna tato další rozhodnutí (např. o vazbě, pořádkové pokutě atd.) nelze chápat zcela izolovaně, jakoby s rozhodnutím ve věci samé nesouvisela, ale jde o rozhodnutí, která rozhodnutí ve věci samé připravují, popřípadě uskutečňují nebo usnadňují jeho výkon. Významu rozhodnutí ve věci samé však nedosahují, i když často na nich závisí, zda k rozhodnutí ve věci samé dojde a zda toto rozhodnutí bude správné, popř. zda bude správně vykonáno. Odvolací soud tato rozhodnutí také nečiní v nějakém zvláštním řízení, nýbrž v řízení odvolacím - kde mají být projednány opravné prostředky proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Je tedy zřejmé, že usnesení podle §30 odst. 1 tr. řádu, jímž odvolací soud (senát) zamítl návrh na vyloučení předsedy senátu, je rozhodnutím soudu druhého stupně, proti němuž podle §141 odst. 2 tr. řádu a contr. stížnost přípustná není. Tento závěr odpovídá i argumentu právní logiky a maiori ad minus, neboť pokud soud druhého stupně rozhoduje bez přípustnosti opravného prostředku o nejvýznamnější otázce viny a trestu, rozhoduje tím spíše bez jeho přípustnosti i o otázkách méně významných. Tento závěr není v rozporu ani s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, o právu na spravedlivý proces, neboť český trestní proces je ovládán zásadou dvojinstančnosti řízení. Odvolací soud rozhoduje jako konečná instance a jeho rozhodnutí jsou napadnutelná jen mimořádnými opravnými prostředky.
I když vrchní soud v poučení o opravném prostředku připustil proti svému rozhodnutí podle §30 odst. 1 tr. řádu o nevyloučení soudce řádný opravný prostředek, jde ve skutečnosti o usnesení soudu druhé instance, proti němuž není stížnost přípustná. Proto pokud obžalovaný M. Ch. proti tomuto usnesení stížnost podal, rozhodl Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů tak, že ji bez meritorního přezkoumání věci podle §148 odst. 1 písm. a) tr. řádu jako nepřípustnou zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustná stížnost.
V Brně dne 24. srpna 2000
Předseda senátu:
Mgr. Josef Hendrych