ECLI:CZ:NS:2013:3.TZ.47.2013.1
sp. zn. 3 Tz 47/2013 -101
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání dne 20. listopadu 2013 v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šabaty a soudců JUDr. Eduarda Teschlera a JUDr. Pavla Šilhaveckého stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněné M. U. , proti pravomocnému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 13 To 353/2012, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 13 To 353/2012, byl porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1, §258 odst. 1 písm. a) a §259 odst. 1 tr. ř. a v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v neprospěch obviněné M. U.
Napadené usnesení se zrušuje.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí, na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Krajskému soudu v Praze se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 27. 8. 2012, sp. zn. 1 T 204/2010, byla obviněná M. U. uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb. (dále je „tr. zák.“) a trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., a byl jí uložen podle ust. §248 odst. 3 tr. zák. za užití ust. §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let za současného vyslovení dohledu, přičemž současně byla obviněné uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradila škodu, kterou trestnou činností způsobila. Dalšími výroky soudu podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 tr. ř. bylo soudem rozhodnuto o náhradě škody.
Na základě odvolání obviněné Krajský soud v Praze po projednání věci v neveřejném zasedání usnesením ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 13 To 353/2012, napadený rozsudek zrušil podle §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. a věc vrátil podle §259 odst. 1 tr. ř. soudu I. stupně. Důvodem tohoto postupu bylo přesvědčení odvolacího soudu, že věc byla rozhodnuta v senátě, který nebyl řádně obsazen, tj. že mu předsedala jiná předsedkyně senátu než ta, které byla věc po prvním nápadu přidělena.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 13 To 353/2012, podala ministryně spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněné M. U. Vytkla v ní, že zákon byl porušen v ustanoveních §254 odst. 1 a §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. a v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“) v neprospěch obviněné M. U.
Stěžovatelka poukázala na skutečnost, že odvolací soud vycházel z přesvědčení, že věc byla rozhodnuta v senátě, který nebyl řádně obsazen, neboť mu předsedala jiná předsedkyně senátu než ta, které byla věc po prvním nápadu přidělena. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že v rozvrhu práce Okresního soudu v Benešově jsou na bankovní a finanční kriminalitu specializovány senáty 2 T a 1 T, avšak byla-li věc po prvním nápadu přidělena jednomu z nich, neslučuje se tento postup se zásadou zákonného soudce, tj. aby po jejím došetření byla věc přidělena senátu jinému, nenastane-li situace, kdy by bylo nutno, aby takový senát ten předchozí zastoupil např. v případě dlouhodobé pracovní neschopnosti, stáže apod. Dále argumentoval i ustanovením §161a odst. 2 písm. c) vnitřního a kancelářského řádu pro okresní, krajské a vrchní soudy (Instrukce Ministerstva spravedlnosti č. j. 505/2001-Org. v platném znění), které u obživlých věcí vyžaduje, aby nebyly nově zapisovány.
K úvaze odvolacího soudu ministryně spravedlnosti uvedla, že žádný zákonný předpis neobsahuje definici „zákonného soudce“, přičemž Listina základních práva svobod, jakožto nedílná součást našeho ústavního pořádku, v čl. 38 odst. 1 zapovídá odnětí věci zákonnému soudci a odkazuje na příslušný zákon, pokud se jedná o pravidla určující příslušnost soudu i soudce. Zákon, který by upřesňoval pravidla pro určení, který soudce soudu příslušného je oním soudcem zákonným, je upravuje v obecné podobě. Jedná se o zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů a nálezů Ústavního soudu (dále jen „zákon o soudech a soudcích“), který se zabývá vnitřní organizací soudů i rozvrhem práce. V §40 tento zákon určuje, že základem vnitřní organizace soudu jsou soudní oddělení vytvořená podle senátů nebo samosoudců. V ustanovení §41 pak upřesňuje, že rozdělení jednotlivých věcí, které mají být u soudu projednány a rozhodnuty, do soudních oddělení, se řídí rozvrhem práce a ten na období kalendářního roku vydává předseda soudu po projednání s příslušnou soudcovskou radou, přičemž podrobnější pravidla pro dělení věcí mezi soudní oddělení upravuje §42 odst. 2 tohoto zákona. Obdobně §1 vnitřního a kancelářského řádu pro okresní, krajské a vrchní soudy zakotvuje, že takový rozvrh stanoví způsob rozdělení věcí mezi jednotlivá soudní oddělení, která se vytvářejí pro jednotlivé senáty a samosoudce, stejně jako jejich rozdělení mezi předsedy senátů, pokud jich v daném oddělení působí více. Nepožaduje však, aby toto dělení podléhalo závazným pravidlům, např. v tom ohledu, že věc, která již jednou v souladu s rozvrhem práce byla přidělena, by nemohla být po novém nápadu přidělena oddělení jinému, tj. neexistuje explicitní úprava znemožňující změnu v osobě zákonného soudce v průběhu řízení (za podmínky, že se jedná o jeho samostatnou část). Závěry odvolacího soudu, na jejichž základě byl napadený rozsudek bez bližšího přezkoumání zrušen, lze považovat za důsledek extenzivního výkladu pojmu zákonného soudce, a pokud odvolací soud bez bližší specifikace odmítá respektování platného rozvrhu práce daného soudu a napadený rozsudek zrušil nejen bez věcného přezkoumání, ale navíc s pokynem nového projednání věci v plném rozsahu, odňal obviněné podle názoru stěžovatelky právo na posouzení zákonnosti a odůvodněnosti všech výroků, které byly odvoláním napadeny a ve světle převažujícího výkladu zejména právo na zákonného soudce.
Ministryně spravedlnosti v petitu svého mimořádného opravného prostředku navrhla, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 13 To 353/2012, byl porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1 a §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. a v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v neprospěch obviněné M. U. Dále aby podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení, včetně všech rozhodnutí, která na ně obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a věc podle §270 odst. 1 tr. řádu přikázal Krajskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.
Podle §254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání.
Podle ustanovení §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. odvolací soud zruší napadený rozsudek pro podstatné vady řízení, které rozsudku předcházelo, zejména proto, že v tomto řízení byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby, jestliže mohly mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku.
Podle §40 odst. 1 zákona o soudech a soudcích jsou základem vnitřní organizace soudu soudní oddělení vytvořená podle senátů nebo samosoudců; takto vytvořený počet soudních oddělení odpovídá tomu, jaké počty soudců stanovilo Ministerstvo spravedlnosti (dále jen „ministerstvo“) pro každý soud [§123 odst. 1 písm. a)].
Podle §41 odst. 1 citovaného zákona rozdělení jednotlivých věcí, které mají být u soudu projednány a rozhodnuty do soudních oddělení, se řídí rozvrhem práce.
Dle odst. 2 pak rozvrh práce vydává na období kalendářního roku předseda soudu po projednání s příslušnou soudcovskou radou; rozvrh práce musí být vydán nejpozději do konce předchozího kalendářního roku. V průběhu kalendářního roku může předseda soudu po projednání s příslušnou soudcovskou radou rozvrh práce změnit, jen jestliže to vyžaduje potřeba nového rozdělení prací u soudu.
Podle §42 odst. 2 citovaného zákona se věci rozdělují mezi jednotlivá soudní oddělení podle jejich druhu, určeného předmětem řízení v jednotlivé věci, ledaže jde o věci, jejichž povaha nebo význam takové opatření nevyžadují. Způsob rozdělení věcí musí být současně stanoven tak, aby byla zajištěna specializace soudců podle zvláštních právních předpisů, aby věci, které se projednávají a rozhodují na pobočce soudu, připadly soudnímu oddělení působícímu na této pobočce, aby pracovní vytížení jednotlivých soudních oddělení bylo, pokud je to možné, stejné a aby v den, kdy věc soudu došla, bylo nepochybné, do kterého soudního oddělení náleží; je-li v rámci jednotlivých úseků určeno rozvrhem práce více soudních oddělení, rozdělují se mezi ně věci ve stanovených poměrech vždy postupně.
Podle §1 odst. 2 Instrukce Ministerstva spravedlnosti č. j. 505/2001-Org. ze dne 3. 12. 2001, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy se v rozvrhu práce uvede v záhlaví jméno a příjmení předsedy soudu a jeho místopředsedy (místopředsedů). Dále se stanoví způsob rozdělení věcí mezi jednotlivá soudní oddělení, která se vytvářejí pro jednotlivé senáty a samosoudce (včetně senátů evidenčních); stanoví se i způsob rozdělení věcí mezi předsedy senátů, pokud jich působí více v jednom oddělení. Zároveň se jmenovitě určí soudci, přísedící, vyšší soudní úředníci, soudní tajemníci a soudní vykonavatelé pro působení v jednotlivých odděleních a stanoví se jejich zastupování pro případ nepřítomnosti delší než tři měsíce nebo vyloučení anebo z jiných důvodů stanovených zákonem (u soudců) či z jiných vážných důvodů (u vyšších soudních úředníků) tak, aby bylo zřejmé, který senát nebo soudce, vyšší soudní úředník, soudní tajemník nebo soudní vykonavatel věc projedná a rozhodne.
Podle ustanovení §161a odst. 2 písm. a) citované Instrukce se věc, kterou státní zástupce znovu předložil soudu s obžalobou poté, co mu byla vrácena k došetření, jím podaný návrh na potrestání byl odmítnut nebo obžalobu (návrhu na potrestání) vzal zpět (§182 a §314g odst. 4 tr. ř.), nově nezapisuje.
Podle čl. 38 odst. 1 LZPS nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
Ze spisového materiálu bylo zjištěno, že dne 8. 2. 2010 byla pod sp. zn. ZT 2372009 podána k Okresnímu soudu v Benešově obžaloba na M. U. pro pokračující trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. Předmětná trestní věc byla přidělena podle rozvrhu práce senátu 2 T pod vedením předsedkyně JUDr. Ivany Doubkové. Usnesením Okresního soudu v Benešově ze dne 15. 3. 2010, sp. zn. 2 T 25/2010, bylo po předběžném projednání obžaloby v neveřejném zasedání rozhodnuto tak, že se podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. věc vrací státnímu zástupci k došetření. Stížnost státního zástupce proti citovanému rozhodnutí byla usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5.2010, sp. zn. 13 To 175/2010, jako nedůvodná zamítnuta.
Nová obžaloba (se stejnou právní kvalifikací) byla na obviněnou M. U. podána u Okresního soudu v Benešově dne 23. 12. 2010. Tato trestní věc byla v souladu s rozvrhem práce přidělena k vyřízení senátu 1 T pod vedením předsedkyně JUDr. Zdeňky Dufkové a zapsána pod sp. zn. 1 T 204/2010. Po projednání věci v hlavním líčení dne 27. 8. 2012 pak tento senát rozhodl rozsudkem tak, že obviněnou M. U. uznal vinnou trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 tr. zák. a trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., a uložil jí podle §248 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody s podmíněným odkladem. Rozsudek soudu I. stupně napadla odvoláním obviněná M. U. s tím, že ve věci nerozhodoval tzv. zákonný soudce, neboť projednal-li předběžně obžalobu podanou jako první jiný senát, nelze akceptovat, že by o nově podané obžalobě mohl právem rozhodovat senát odlišný. Na základě odvolání obviněné Krajský soud v Praze po projednání věci v neveřejném zasedání usnesením ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 13 To 353/2012, napadený rozsudek zrušil podle §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. a věc vrátil podle §259 odst. 1 tr. ř. soudu I. stupně.
Odvolací soud posoudil jako oprávněnou námitku podaného opravného prostředku, tedy že věc byla rozhodnuta v senátě, který nebyl řádně obsazen, neboť mu předsedala jiná předsedkyně senátu než ta, které byla věc po prvním nápadu přidělena. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že v rozvrhu práce Okresního soudu v Benešově jsou na bankovní a finanční kriminalitu specializovány oba senáty, tj. 1 T a 2 T, avšak byla-li věc po prvním nápadu přidělena jednomu z nich, neslučuje se se zásadou zákonného soudce, aby po jejím došetření byla přidělena senátu jinému, nenastane-li situace, kdy by bylo nutno, aby takový senát ten předchozí zastoupil. Odkázal přitom na ustanovení §161a odst. 2 písm. c) vnitřního a kancelářského řádu pro okresní, krajské a vrchní soudy (Instrukce Ministerstva spravedlnosti č. j. 505/2001-Org. v platném znění), dle kterého se u obživlých věcí vyžaduje, aby nebyly nově zapisovány.
Ke stanovisku soudu druhého stupně je třeba uvést, že žádný zákonný předpis neobsahuje definici „zákonného soudce“. Ústava ČR v čl. 81 pouze konstatuje, že soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy . Pravomoc soudnictví je tak svěřena nezávislým soudům, kdy princip nezávislosti je konkretizován až na úroveň jednotlivého soudce (čl. 82 odst. 1 Ústavy). Nezávislost soudce, potažmo soudnictví je ochraňována způsobem výstavby justice a možností se takové kvality individuálně domáhat. Odpovídajícím ustanovením je čl. 36 odst. 1 LZPS (právo na spravedlivý proces) a čl. 38 odst. 1 LZPS (právo na zákonného soudce). Nezávislost je zabezpečena i tím, že jedinec má nárok na soudce s touto, a nikoli menší kvalitou. Tím se říká, že zaručuje právo vymáhat určitou náležitost rozhodnutí, ale i určitou náležitost příslušného orgánu. Respektuje, že každý má právo na zákonného soudce. To znamená, že soudce příslušný pro určitý spor musí být příslušný podle předem platných a známých pravidel .
Listina základních práv a svobod, jakožto nedílná součást našeho ústavního pořádku, v čl. 38 odst. 1 vyžaduje, aby příslušnost soudu i soudce byla stanovena zákonem. Pouze zákon tedy může stanovit, který soud bude konkrétní věc projednávat a rozhodovat . Základní právo každého na svého zákonného soudce není vyčerpáno pouze zákonem stanovenou věcnou, místní a funkční příslušností soudu a zákonným obsazením soudu, ale principy, jimiž se naplňuje podmínka zákonného soudce. Ty jsou provedeny v zákoně o soudech a soudcích, který se zabývá vnitřní organizací soudů i rozvrhem práce. Jak již bylo uvedeno shora, v §40 tento zákon konstatuje, že základem vnitřní organizace soudu jsou soudní oddělení vytvořená podle senátů nebo samosoudců. V ustanovení §41 pak upřesňuje, že rozdělení jednotlivých věcí, které mají být u soudu projednány a rozhodnuty, do soudních oddělení, se řídí rozvrhem práce a ten na období kalendářního roku vydává předseda soudu po projednání s příslušnou soudcovskou radou, přičemž podrobnější pravidla pro dělení věcí mezi soudní oddělení upravuje §42 odst. 2 tohoto zákona. Rozvrh práce je základní interní prostředek rozdělení soudní agendy a nástroj k zajištění principu zákonného soudce u jednotlivých soudů. Je veřejně přístupný.
Ustanovení §1 vnitřního a kancelářského řádu pro okresní, krajské a vrchní soudy zakotvuje, že rozvrh práce stanoví způsob rozdělení věcí mezi jednotlivá soudní oddělení, která se vytvářejí pro jednotlivé senáty a samosoudce, stejně jako způsob rozdělení věcí mezi předsedy senátů , pokud jich působí více v jednom oddělení. Zároveň se jmenovitě určí soudci, přísedící, vyšší soudní úředníci, soudní tajemníci a soudní vykonavatelé pro působení v jednotlivých odděleních a stanoví se jejich zastupování pro případ nepřítomnosti delší než tři měsíce nebo vyloučení anebo z jiných důvodů stanovených zákonem (u soudců) či z jiných vážných důvodů (u vyšších soudních úředníků) tak, aby bylo zřejmé, který senát nebo soudce, vyšší soudní úředník, soudní tajemník nebo soudní vykonavatel věc projedná a rozhodne. Schválený rozvrh práce zašle předseda okresního soudu na vědomí příslušnému krajskému soudu do 20. prosince každého roku; předseda krajského a vrchního soudu ve stejném termínu zašle schválený rozvrh práce Ministerstvu spravedlnosti. Tyto orgány je třeba neprodleně informovat i o změně rozvrhu práce v průběhu roku.
Z připojeného rozvrhu práce Okresního soudu v Benešově na rok 2010 vyplývá, že na trestním úseku působily tři senáty, a to 1 T, 2 T a 10 T. Všechny tři senáty vyřizovaly věci agendy T, Nt, Td, podle principu obecného přidělování věcí jednotlivě napadlých v postupném časovém pořadí tak, jak budou po sobě zapsány v rejstříku, přičemž pro senát 1 T a 2 T se vynechává každé 4. kolo v postupném časovém pořadí a všechny tři senáty měly mimo jiné specializaci ve věcech finanční a bankovní kriminality. Rozvrh práce neobsahoval zvlášť Všeobecná kritéria pro přidělování trestních věcí.
Z rozvrhu práce Okresního soudu v Benešově na rok 2012 (od 1. 11. 2012) vyplývá, že na trestním úseku působily tři senáty, a to 1 T, 2 T a 10 T. Všechny tři senáty vyřizovaly věci agendy T, Nt, Td a všechny tři senáty měly mimo jiné specializaci ve věcech finanční a bankovní kriminality. Rozvrh práce obsahoval zvlášť Všeobecná kritéria pro přidělování trestních věcí, v nichž bylo stanoveno, že obžaloby zapisují pracovnice vyššího podacího místa na základě principu rovnoměrného přidělování do senátů 1 T, 2 T, 10 T a to tak, že do senátu 1 T v rozsahu 100%, do senátu 2 T v rozsahu 100% a do senátu 10 T v rozsahu 75% nápadu s respektováním specializace. Všeobecná kritéria kromě jiného obsahovala ustanovení, že věci vrácené okresnímu státnímu zástupci k došetření a znovu napadlé se přidělují do senátu, který je vrátil k došetření.
Z výše uvedeného je zřejmé, že rozvrh práce platný v době opětovného nápadu trestní věci obviněné M. U. (obžaloba napadla 23. 12. 2010) neobsahoval žádné speciální ustanovení pro přidělování věcí znovu napadlých po vrácení okresnímu státnímu zástupci k došetření, na rozdíl od z rozvrhu práce platného v době rozhodování odvolacího soudu, tj. v roce 2012.
Byť Instrukce Ministerstva spravedlnosti č. j. 505/2001-Org. ze dne 3. 12. 2001, v ustanovení §161a odst. 2 písm. a) stanoví, že věc, kterou státní zástupce znovu předložil soudu s obžalobou poté, co mu byla vrácena k došetření, jím podaný návrh na potrestání byl odmítnut nebo obžalobu (návrhu na potrestání) vzal zpět (§182 a §314g odst. 4 tr. ř.), se nově nezapisuje a tímto ustanovením také argumentoval Krajský soud v Praze, závazným pro přidělování věcí do jednotlivých senátů je schválený rozvrh práce, který jak již bylo uvedeno shora je základním interním prostředkem rozdělení soudní agendy a nástrojem k zajištění principu zákonného soudce u jednotlivých soudů (§41 odst. 1 zákon o soudech a soudcích).
V dané trestní věci podal Okresní státní zástupce v Benešově obžalobu na obviněnou M. U., a to k věcně i místně příslušnému soudu. Dle rozvrhu práce na rok 2010 pro Okresní soud v Benešově byla věc přidělena do senátu 1 T, tj. do senátu se specializací ve věcech finanční a bankovní kriminality. Věc byla přidělena do tohoto senátu podle kriterií v rozvrhu práce obsažených, přitom nebylo zjištěno, že by došlo k nezákonné manipulaci se spisem, tzn. k přidělení věci mimo pořadí, které stanovil tehdy platný rozvrh práce. Rozvrh práce byl veřejně přístupný a nelze proto dospět k závěru, že by přidělení věci do senátu 1 T mohlo být pro obviněnou neočekávané.
Pokud za daného stavu věci odvolací soud k odvolání obviněné rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 27. 8. 2012, sp. zn. 1 T 204/2010, podle §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušil a věc vrátil podle §259 odst. 1 tr. ř. soudu I. stupně s tím, že věc byla rozhodnuta v senátě, který nebyl řádně obsazen, tj. že mu předsedala jiná předsedkyně senátu než ta, které byla věc po prvním nápadu přidělena, porušil zákon v ustanoveních §258 odst. 1 písm. a) a §259 odst. 1 tr. ř. a v čl. 38 odst. 1 LZPS v neprospěch obviněné M. U. Také nesplnil svoji přezkumnou povinnost uvedenou v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř.
Po vyhodnocení všech výše uvedených skutečností vyslovil Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř., že napadeným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 13 To 353/2012, byl porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1, §258 odst. 1 písm. a) a §259 odst. 1 tr. ř. a v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v neprospěch obviněné M. U. Podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Věc podle ustanovení §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Krajský soud v Praze ve věci nařídí veřejné zasedání, v němž bude rozhodovat o odvolání obviněné, přičemž je podle §270 odst. 4 tr. ř. vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. listopadu 2013
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a