ECLI:CZ:US:2013:3.US.1003.12.1
sp. zn. III. ÚS 1003/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o věci ústavní stěžovatele JUDr. Michala Chovance, zastoupeného JUDr. Natašou Láníčkovou, advokátkou v Hustopečích, Bratislavská 25, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. prosince 2011 č. j. 3 Ads 155/2011-80, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. května 2011 č. j. 22 Ad 33/2011-65, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. května 2011 č. j. 3 Ads 17/2011-53, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. října 2010 č. j. 22 Cad 124/2009-25 a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 14. 3. 2012 č. j. X, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Argumentace stěžovatele
1. Dne 16. 3. 2012 obdržel Ústavní soud návrh, ve kterém stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (dále jen "kasační soud"), kterým byla odmítnuta jeho kasační stížnost. Stížnost nebyla odůvodněna. To se stalo až dne 12. 4. 2012, kdy stěžovatel své podání doplnil o odůvodnění a současně o napadení všech rozhodnutí, která byla ve věci jeho starobního důchodu vydána, a to včetně rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") ze dne 14. 3. 2012 č. j. X, kterým bylo upraven jeho starobní důchod od 1. 4. 2008. Tím byla podle stěžovatele završena procesní zmatečnost celého řízení ve věci jeho důchodu.
2. Z předložené ústavní stížnosti, rozhodnutí ČSSZ a soudních rozhodnutí se podává, že stěžovatel napadl kasační stížností rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 31. 5. 2011 č. j. 22 Ad 33/2011-65, kterým krajský soud zrušil rozhodnutí ČSSZ ze dne 10. 7. 2009 č. j. X o přiznání poměrného starobního důchodu. Krajský soud zde rozhodoval vázán právním názorem kasačního soudu vyjádřeného v rozsudku ze dne 4. 5. 2011 č. j. 3 Ads 17/2011-53, kterým byl zrušen rozsudek krajského soudu ze dne 7. 10. 2010 č. j. 22 Cad 124/2009-25 pro vadné určení toho, komu mělo být odváděno pojistné na nemocenské a důchodové pojištění, když krajský soud neaplikoval příslušné právní předpisy včetně Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení (sdělení MZV č. 228/1993 Sb.). Stěžovatel dále kromě předchozích soudních rozhodnutí, kterými bylo rozhodováno ve věci jeho starobního důchodu, napadá rovněž nové rozhodnutí ČSSZ ze dne 14. 3. 2012, které reaguje na rozsudek krajského soudu ze dne 31. 5. 2011 č. j. 22 Ad 33/2011-65. Stěžovatel tvrdí, že toto rozhodnutí se podstatou jeho žaloby, tedy vyměřovacími základy za roky 1990 až 1992, vůbec nezabývá. Tím bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Kromě toho namítá, že nebyla zrušena předchozí rozhodnutí o úpravě jeho starobního důchodu. Znovu cituje podstatnou část své kasační stížnosti a namítá, že její nepřípustnost byla vadně posouzena, neboť namítal vadu řízení a nikde se nezmiňoval o hmotněprávních důvodech ke změně poskytovatele dávek. Očekával, že kasační soud najde procesní postup, jak dospět k rozhodnutí, které neporuší po dlouhé době nabyté právní jistoty stěžovatele. Proto byla kromě výše uvedeného ustanovení porušena jeho práva podle čl. 4 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny, dále pro porušení právní jistoty, principu rovnosti a zákazu diskriminace mezi občany ČR a SR též čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny. Navrhl proto zrušit všechna v jeho věci vydaná rozhodnutí.
II.
Formální předpoklady projednání návrhu
3. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nutno z hlediska podmínek řízení před Ústavním soudem posoudit v jejích jednotlivých částech podle toho, která rozhodnutí a kterých orgánů veřejné moci napadá.
4. Ústavní stížnost byla podána zčásti včas (viz dále) oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel byl právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a vyčerpal zčásti (viz dále) zákonné prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je zčásti přípustná. Toto konstatování však platí pouze ve vztahu k té její části, která směřuje proti usnesení kasačního soudu, kterým byla odmítnuta kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku krajského soudu ze dne 31. 5. 2011.
5. Co se týče ústavní stížností napadených rozhodnutí, která předcházela vydání rozsudku krajského soudu ze dne 31. 5. 2012 č. j. 2 Ad 33/2011-65, jedná se o pravomocná rozhodnutí, která bylo možno za podmínek stanovených §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu napadnout ústavní stížností ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. To se v daném případě nestalo a tyto lhůty již uplynuly v roce 2010. Proto jejich napadení až na základě doplnění ústavní stížnosti dne 12. 4. 2012 muselo zůstat bez účinku.
6. Co se týče samotného rozsudku krajského soudu ze dne 31. 5. 2012 č. j. 2 Ad 33/2011-65, je třeba zdůraznit, že oním posledním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, je sice kasační stížnost, avšak právě jen v rozsahu, který tento prostředek podle zákona poskytuje. Tímto zákonem je soudní řád správní, a podle něj lze podat kasační stížnost jen za určitých podmínek, které taxativně stanoví §103 odst. 1 s. ř. s. O tom byl stěžovatel krajským soudem náležitě poučen. Kasační soud však nemůže znovu rozhodovat ve věci, ve které již o namítaných okolnostech případu pravomocně rozsudkem rozhodl a krajský soud jeho názor respektoval. Právě tento závěr však vyplývá z výroku rozsudku a jeho odůvodnění (výslovně rozsudek na č. l. 66). Taková kasační stížnost je potom nepřípustná podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., neboť účelem tohoto ustanovení je respektovat pravidlo věci již kasačním soudem rozhodnuté. To platí i v případě, že stěžovatel následně došel k závěru, že jím napadené rozhodnutí ČSSZ z předchozího řízení je pro něj výhodnější. Podstatné však je, že k rozšíření ústavní stížnosti došlo až na základě doplnění ústavní stížnosti dne 12. 4. 2012, tedy daleko po lhůtě.
7. Výjimkou opětovného projednání věci již kasačním soudem jednou rozhodnuté je pouze otevření možnosti zjednat nápravu pro případ, že se krajský soud neřídil závazným právním názorem kasačního soudu. Stěžovatel však v nové kasační stížnosti polemizuje se závěry krajského soudu, který se naopak tímto právním názorem řídil. Jiný procesní prostředek k ochraně práva stěžovatele (nová kasační stížnost) však může sloužit jen k ochraně před zásahem orgánu veřejné moci, proti kterému směřuje (nové rozhodnutí o kasační stížnosti), nikoli proti jinému zásahu, ke kterému došlo v předchozím řízení a o kterém již bylo pravomocně rozhodnuto, přičemž lhůta k napadení takového pravomocného rozhodnutí marně uplynula v červnu 2011. Nová kasační stížnost z výše uvedených důvodů lhůtu podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu k napadení pravomocného rozhodnutí krajského soudu zachovat nebo prodloužit nemůže.
8. Co se týče usnesení o odmítnutí kasační stížnosti ze dne 20. 12. 2011, byla ústavní stížnost podána ve lhůtě, byť bez odůvodnění, které bylo spolu s rozšířením petitu ústavní stížnosti provedeno až 12. 4. 2012. Podání kasační stížnosti v daném případě však bylo podáním nepřípustného procesního prostředku ve správním soudnictví, tedy takového, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva neposkytuje a který nemůže být ex lege kasačním soudem znovu meritorně projednán. Samozřejmě takovýto závěr lze učinit pouze v případě, že jsou podmínky §104 s. ř. s. splněny. To bylo možné cestou posouzení té části ústavní stížnosti, která směřovala proti usnesení kasačního soudu (viz sub III).
9. Vzhledem k tomu, že po rozhodnutí kasačního soudu rozhodla ČSSZ o novém vyměření jeho starobního důchodu a toto rozhodnutí je rovněž v doplnění ústavní stížností napadeno, je třeba konstatovat, že v tomto bodě je ústavní stížnost sice podána ve lhůtě 60 dnů, je však nepřípustná, neboť v takovém případě ještě stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu dává zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, a soudní řád správní, ve smyslu §72 odst. 3 a 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. O možnosti podat námitky proti rozhodnutí ČSSZ ze dne 14. 3. 2012 č. j. X byl stěžovatel řádně poučen. V této věci je ústavní stížnost naopak předčasná.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud proto mohl posoudit ústavní stížnost po obsahové stránce jen v té části, která směřuje proti odmítavému usnesení kasačního soudu. V této části byl sice návrh podán včas, avšak z hlediska ústavního je odmítnutí kasační stížnosti jako nepřípustného návrhu zcela v souladu se soudním řádem správním a jeho jednotlivými ustanoveními, jak byla kasačním soudem použita.
11. Stěžovatel polemizuje se závěry ČSSZ i obou soudů, sub II však bylo vyloženo, že Ústavní soud může posoudit pouze ústavnost postupu kasačního soudu. V této situaci mohl Ústavní soud posoudit jen to, zda se kasační soud odmítnutím kasační stížnosti nedopustil porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V opačném případě by bylo možno zrušit pouze usnesení o odmítnutí kasační stížnosti s tím, že kasační soud by byl zavázán tuto kasační stížnost projednat ve věci samé. Jak již bylo výše uvedeno, kasační stížnost byla odmítnuta z důvodu uvedeného v §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. V tomto postupu Ústavní soud neshledal nic, co by vybočovalo z pravidel řádně vedeného soudního řízení. Své závěry kasační soud řádně a přiléhavě odůvodnil, jak mu soudní řád správní v §46 odst. 1 písm. d) a §104 odst. 4 ukládá. Především však platí výše uvedené. O věci bylo znovu rozhodnuto vedlejším účastníkem a je zcela nepřípustné, aby Ústavní soud v takovém případě do probíhajícího řízení zasahoval. V žádném případě zde ústavní stížnost nemůže sloužit jako opravný prostředek namísto námitek podle §88 odst. 1 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení.
12. Ústavní soud tak shrnuje, že usnesení o odmítnutí kasační stížnosti bylo vydáno v souladu se zákonem. Nezbylo mu v této části ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Co se týče té části ústavní stížnosti, která směřuje proti rozsudku krajského soudu ze dne 31. 5. 2011 a jemu předcházejícím rozhodnutím, byla tato posouzena jako návrh podaný po lhůtě podle §43 odst. 1 písm. b) ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a rovněž odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Co se týče nového rozhodnutí ČSSZ o stanovení výše důchodu stěžovatele, je tento návrh nepřípustný podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a bylo jej třeba odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2013
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu