ECLI:CZ:US:2021:3.US.1036.21.1
sp. zn. III. ÚS 1036/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Rachunka, zastoupeného Mgr. Ľudovítem Pavelou, advokátem se sídlem Konviktská 291/24, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, č. j. 20 Cdo 2567/2020-76, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2020, č. j. 12 Co 332/2019-59, a usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne 14. 8. 2019, č. j. 9 NcE 862/2006-47, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Blansku, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Blansku (dále jen "okresní soud"), neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv svobod (dále jen "Listina"). Svou ústavní stížnost stěžovatel spojil s návrhem na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadeného usnesení okresního soudu.
2. Z odůvodnění ústavní stížnosti je současně zřejmé, že stěžovatel svojí argumentací napadá i v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu, od jehož doručení ostatně počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti a které k ústavní stížnosti přiložil. Ústavní soud proto v souladu se svou ustálenou judikaturou (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004, str. 125), podrobil přezkumu i usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jeho podání.
3. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že krajský soud nyní napadeným usnesením potvrdil v záhlaví označené usnesení okresního soudu, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele jako povinného na zastavení exekuce. Okresní soud vyšel z toho, že stěžejním principem exekučního řízení je správnost vykonatelného rozhodnutí, která nemůže být v exekučním řízení až na výjimky zpochybněna. Krajský soud pak v návaznosti na to uzavřel, že nesouhlas stěžovatele s výsledkem nalézacího řízení není důvodem zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř."). Věcnou správnost exekučního titulu (jímž je zde rozsudek okresního soudu pro zmeškání) totiž nelze přezkoumávat v exekučním řízení a případné vady nalézacího řízení se do exekučního řízení nepřenášejí. Okolnost, že některé praktiky oprávněné (společnost Zepter International, s. r. o., v nalézacím řízení žalobkyně) byly podle judikatury Ústavního soudu považovány za rozporné s dobrými mravy, není obecně tou zcela výjimečnou okolností dosahující vysoké intenzity, která by odůvodnila věcný přezkum dotčeného exekučního titulu a případných vad nalézacího řízení exekučním soudem [v této souvislosti krajský soud odkázal na nález sp. zn. II. ÚS 2230/16 ze dne 1. 11. 2016 (N 206/83 SbNU 281), v němž se meritorně jednalo o nemožnost vedení exekuce za protiprávní jednání, kterého se nevidomý nemohl dopustit, neboť z důvodu svého postižení nepotřeboval k jízdě MHD jízdenku].
4. Následné dovolání stěžovatele shora citovaným usnesením odmítl Nejvyšší soud, neboť shledal, že rozhodnutí krajského soudu bylo v souladu s jeho dosavadní judikaturou, od níž není důvod se odchylovat. Eventuální vady nalézacího řízení, respektive rozhodnutí, které má být exekučním řízení vykonáno, se v zásadě nepřenášejí do vykonávacího řízení a nepředstavují tak okolnosti rozhodné pro (ne)nařízení exekuce. Jinak řečeno, věcná správnost vykonávaného rozhodnutí nemůže být až na výjimky zpochybněna v exekučním řízení. Možnosti exekučního soudu zkoumat protiústavnost exekučního titulu plynoucí z nejnovější judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu mohou být uplatněny zcela výjimečně, a to v případech, kdy by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti či byl v rozporu s principy demokratického právního státu. Za takový případ ovšem nelze podle Nejvyššího soudu považovat situaci stěžovatele, kdy tento mohl své námitky směřující mj. proti způsobu uzavření smlouvy mezi ním a oprávněnou uplatnit v rámci nalézacího řízení. To však neučinil.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. K vlastní argumentaci stěžovatele Ústavní soud uvádí ve stručnosti následující.
9. Především je z obsahu ústavní stížnosti patrno, že stěžovatel příliš nereflektuje povahu a podstatu exekučního řízení a z toho plynoucí toliko omezenou možnost přezkumu ústavnosti exekučního titulu exekučním soudem. Proto ani Ústavní soud nemůže při posuzování ústavní stížností napadených rozhodnutí vydaných právě v exekučním řízení zohlednit bez dalšího vady, kterých se měly soudy údajně dopustit - řečeno slovy odůvodnění Nejvyššího soudu - v nalézacím řízení.
10. Ačkoliv si Ústavní soud plně uvědomuje složitost životní situace stěžovatele, eventuální rozpornost jednání oprávněné s právním řádem při kontraktaci se stěžovatelem nebo absenci podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání [srov. k tomu stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. Pl. ÚS 49/10 ze dne 28. 1. 2014 (N 10/72 SbNU 111; 44/2014 Sb.)], stěžovatel mohl a měl uplatnit všechny tyto námitky již v opravných prostředcích právě proti tomuto rozsudku. To však stěžovatel neučinil přesto, že o vydání rozsudku pro zmeškání věděl, když tento mu byl doručen. Výsledná situace vznikla proto primárně nikoliv v důsledku (potenciálních) pochybení obecných soudů, nýbrž jeho vlastní nedůsledností až liknavostí.
11. Tím se případ stěžovatele výrazně odlišuje například od skutkových okolností obecnými soudy odkazovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 2230/16, kdy nejenže se nevidomý stěžovatel fakticky nemohl dopustit protiprávního jednání v podobě jízdy bez jízdního dokladu (neboť jízdní doklad z důvodu své invalidity nepotřeboval), ale ani se o nalézacím řízení kvůli chybám v doručování nedozvěděl. Případ stěžovatele přitom žádné podobné či alespoň srovnatelné rysy nevykazuje. Proto obecné soudy ve věci stěžovatele rozhodly podle Ústavního soudu ústavně konformně a neodchýlily se od odkazované judikatury zdejšího soudu a s přiléhavými judikatorními odkazy na rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu dovodily, že ve věci stěžovatele nejsou dány zcela mimořádné okolnosti opravňující je vystoupit z obecně platného principu, že exekuční soud nemůže přezkoumávat eventuální vady řízení, z něhož exekuční titul (rozhodnutí soudu) vzešel.
12. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. Za situace, kdy Ústavní soud rozhodl neprodleně o samotné ústavní stížnosti, nebyl dán důvod samostatně rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu