ECLI:CZ:US:2008:3.US.1130.07.1
sp. zn. III. ÚS 1130/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. února 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti JUDr. J.M., advokáta, zastoupeného Mgr. Jarmilou Grumlovou, advokátkou se sídlem Politických vězňů 98, Kolín 3, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. února 2007 č. j. 22 Co 80/2007-20 a usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 11. ledna 2007 č. j. 9 C 261/2006-14, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označená rozhodnutí obecných soudů, kterými údajně byl porušen článek 4 odst. 1 a článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", jakož i článek 90 Ústavy.
Stěžovatel byl jako advokát soudem prvního stupně v řízení o zaplacení částky 964,- Kč žalobce Dopravního podniku hlavního města Prahy, a. s. proti žalované M. R. ustanoven opatrovníkem žalované (bez svého souhlasu a proti své vůli) z toho důvodu, že se soudu nepodařilo žalované doručit do vlastních rukou platební rozkaz.
Advokátní kancelář stěžovatele není podle jeho tvrzení k zastupování opatrovance "žádným způsobem vybavena", přičemž stěžovatel sám není údajně schopen tuto funkci vykonávat z důvodů personálních, časových, ale rovněž také z důvodu majetkového. Tuto "nemožnost" výkonu funkce opatrovníka stěžovatel dovozuje zejména ze skutečnosti, že uvedená funkce zahrnuje mnohem širší péči o opatrovanou osobu, než je tomu v případě zastupování klienta např. ex offo.
Stěžovatel namítá, že před ustanovením stěžovatele do této funkce se měl soud prvního stupně nejprve důsledně zabývat dalšími možnostmi ustanovení opatrovníka, např. zda takovou funkci není ochotna vykonávat některá z osob blízkých žalované, či orgán místní správy, neboť z ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř. je, jako obecně platný pro tento druh zastoupení, nutný souhlas zástupce a zastoupeného.
Uložení povinnosti zastupovat opatrovance v konkrétním řízení chápe stěžovatel jako uložení povinnosti proti smyslu a účelu zákona a mimo jeho meze, navíc v řízení, které údajně nerespektovalo právo účastníků na spravedlivý proces, neboť obecné soudy nejen že dostatečně nevyužily všechny možnosti ke zjištění pobytu žalované, ale nezajímaly se ani o to, zda stěžovatel je ochoten funkci opatrovníka převzít.
Závěrem stěžovatel poukazuje na procesní pochybení soudu prvního stupně spočívající v tom, že rozhodnutí označeného soudu v souvislosti s ustanovením opatrovníka podle ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř. bylo vydáno neoprávněnou osobou, pokud bylo vydáno vyšší soudní úřednicí předmětného soudu.
II.
Z obsahu spisu se zjišťuje:
Usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 11. 1. 2007 č.j. 9 C 261/2006-14 byl stěžovatel ve výroku II. ustanoven opatrovníkem paní M. R., žalované v občanskoprávním sporu o zaplacení částky 964,- Kč žalobci Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, a. s. Důvodem pro ustanovení opatrovníka bylo, že se soudu nepodařilo žalované doručit platební rozkaz pro neznámý pobyt.
Stěžovatel podal proti výroku II. tohoto rozhodnutí odvolání.
V opravném prostředku stěžovatel poukazoval na to, že jeho kancelář není pro opatrovnictví osob vybavena a sám není schopen pro důvody časové, personální, ale také majetkové takovou funkci vykonávat, protože opatrovnictví je širším institutem, než je např. zastoupení klienta podle rozhodnutí soudu o ustanovení zástupce. Stěžovatel poukazoval na ustanovení §27 odst. 3 občanského zákoníku a dovozoval, že nemohla-li být ustanovena opatrovníkem žalované osoba blízká, může být ustanoven opatrovníkem orgán místní správy, popřípadě jeho zařízení, jestliže je oprávněno vystupovat svým jménem. Proti usnesení soudu prvního stupně stěžovatel rovněž namítal, že v něm v rozporu s ustanovením §192 o. s. ř. nebyl vymezen rozsah opatrovnických práv a povinností, nebyla splněna i podmínka uvedená v ustanovení §180 odst. 1 o. s. ř.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 13. 2. 2007 č. j. 22 Co 80/2007-20 usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil.
Odvolací soud konstatoval, že výkon funkce opatrovníka pro řízení v případě, že je jím ustanoven advokát, je považován za poskytování právních služeb, přičemž podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, je advokát oprávněn poskytnutí právních služeb odmítnout, pokud "nebyl ustanoven podle zvláštních předpisů nebo Komorou k poskytnutí právních služeb podle odst. 2 určen". Protože však stěžovatel jako ustanovený opatrovník ve svém odvolání neuvedl žádné zákonem o advokacii stanovené důvody, pro které by mohl tuto funkci odmítnout, rozhodl odvolací soud tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
III.
Ústavní soud posoudil námitky stěžovatele ve vztahu k napadeným rozhodnutím obou obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Jádrem námitek obsažených v ústavní stížnosti stejně jako jím podaného odvolání je tvrzení stěžovatele, že k ustanovení opatrovníkem účastníkovi neznámého pobytu k nezbytné ochraně jeho práv podle ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř. je nutný souhlas opatrovníka s touto funkcí. V odpověď k této stěžejní námitce Ústavní soud poukazuje především na zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o advokacii"), který v ustanovení §1 odst. 2 věta druhá považuje činnost opatrovníka vykonávanou advokátem za poskytování právních služeb.
V souladu s odůvodněním odvolacího soudu obsaženého v napadeném rozhodnutí Ústavní soud poukazuje na ustanovení §18 odst. 1 zákona o advokacii, podle něhož je advokát oprávněn poskytnutí právních služeb odmítnout, pokud nebyl ustanoven podle zvláštních předpisů nebo Komorou k poskytnutí právních služeb podle odst. 2 určen; ustanovení §19 citovaného zákona tím není dotčeno. Z citovaného ustanovení vyplývá závěr, že ustanovený advokát je povinen funkci opatrovníka vykonávat, ledaže by měl důvod, pro který by byl ve vztahu k žalované (jinak) povinen odmítnout poskytnutí právních služeb podle ustanovení §19 zákona o advokacii (srov. obdobně Bureš, Drápal, Krčmář a kolektiv: Občanský soudní řád, I. díl, 7. vydání, C. H. BECK, Praha, 2006 str. 127). Pokud tedy v předmětné věci nebyly splněny podmínky ustanovení §19 zákona o advokacii (což stěžovatel netvrdil), byl jím vyslovený nesouhlas s ustanovením opatrovníka, stejně jako stěžovatelem uváděné důvody údajně "vylučující" možnost vykonávat tuto funkci, právně irelevantní.
Námitky, které stěžovatel uváděl jak v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, tak i v projednávané ústavní stížnosti, spočívající v důvodech časových, personálních, ale rovněž majetkových či nezpůsobilosti jeho advokátní kanceláře funkci opatrovníka vykonávat, je nutné odmítnout i s ohledem na závěry uvedené v rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (věc Van der Mussele proti Belgii, ESLP - Application no. 8919/80), v němž bylo zdůrazněno, že rizika podstoupená v souvislosti s výkonem určité profese (v citované věci se to konkrétně týká právě advokátů), jsou vyvažována výhodami souvisejícími s danou profesí (tedy do jisté míry profesní monopol v obhajování a zastupování).
Je zajisté dobrovolným rozhodnutím každého vstoupit do určitého povolání či vykonávat určitou činnost za podmínek stanovených v zákoně (článek 26 Listiny). Skutečnost, že s výkonem funkce opatrovníka jsou spojeny určité specifické okolnosti a podmínky, ovšem neznamená, že pokud stěžovatel s těmito podmínkami není spokojen či srozuměn, může z tohoto důvodu tuto funkci odmítnout. V takovém případě není podstatný konsens obou stran - opatrovance (ostatně v době ustanovení stěžovatele do funkce opatrovníka neznámého pobytu) a opatrovníka, jak se domnívá stěžovatel; je nutné především mít na zřeteli skutečnost, že stěžovatel vykonává svoji profesi dobrovolně a za podmínek, s nimiž byl již dopředu seznámen a srozuměn.
Ústavní soud k tomu jako obiter dictum poznamenává, že za výkon funkce opatrovníka náleží advokátu odměna stejně jako náhrada hotových výdajů podle vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).
Z předloženého usnesení odvolacího soudu není zřejmé (přičemž stěžovatel v tomto směru Ústavnímu soudu nenavrhl a ani nepředložil žádné důkazy), že by stěžovatel v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně namítal neoprávněnost vyšší soudní úřednice "k úkonům podle §29 odst. 3 o. s. ř.". Rovněž nyní akcentované tvrzení stěžovatele, že soud prvního stupně dostatečně nezjistil pobyt žalované, resp. nezkoumal, zda opatrovníkem žalované by nemohla být ustanovena osoba jí blízká, z odůvodnění usnesení odvolacího soudu, kde je reprodukován obsah odvolání stěžovatele, nevyplývá. Za této situace tedy není zcela zřejmé, zda se v nyní Ústavnímu soudu předestřených námitkách nejedná o nepřípustné tzv. novum, vznesené již mimo rámec řádného soudního přezkumu.
Z rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že k ustanovení stěžovatele opatrovníkem pro předmětné řízení bylo soudem prvního stupně přistoupeno poté, co se soudu nepodařilo jiným způsobem zjistit pobyt žalované a doručit jí soudem prvního stupně dne 30. 3. 2006 vydaný platební rozkaz k zaplacení žalované částky a nákladů řízení.
Jestliže soud prvního stupně za takové procesní situace ustanovil opatrovníkem žalované stěžovatele, jednal tak zcela v intencích platné judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. II. ÚS 629/04, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Z tohoto důvodu argument soudu prvního stupně, že pobyt žalované se nepodařilo zjistit, a proto bylo nutno jí podle ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř. ustanovit opatrovníka, považuje Ústavní soud za ústavně konformní; stěžovatel ostatně v této souvislosti sám nic konkrétního v ústavní stížnosti nenamítal a omezil se jen na obecné konstatování, že pobyt žalované nebyl zjištěn dostatečně.
Pokud stěžovatel především soudu prvního stupně vytýká, že nevyužil možnosti ustanovit opatrovníkem orgán místní správy, případně jeho zařízení, které má způsobilost vystupovat vlastním jménem, lze i v této souvislosti odkázat na platnou judikaturu Ústavního soudu, která vždy zdůrazňuje, že soud je odpovědný za kvalifikovaný, objektivní a aktivní přístup soudem ustanoveného opatrovníka k hájení práv a zájmů opatrovance tak, aby byl současně vyloučen možný střet zájmů obou subjektů. Tyto předpoklady řádného výkonu funkce opatrovníka jsou bez výjimky naplněny právě v případě ustanovení advokáta do funkce opatrovníka. Je totiž nepochybně i v zájmu samotného soudu, aby v řízení byla zachována "rovnost zbraní" či rovnost stran v případě, že žalobce byl po celé řízení zastupován advokátem.
S ohledem na výše uvedené závěry Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu