ECLI:CZ:US:2008:3.US.1173.08.1
sp. zn. III. ÚS 1173/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. července 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti L. E., právně zastoupené Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem Jungmannova 31, Praha 1, proti postupu Okresního soudu v Pelhřimově v řízení vedeném pod sp. zn. P 2/2007, za účasti Okresního soudu v Pelhřimově, jako účastníka řízení a 1) Diagnostického ústavu sociální péče Černovice se sídlem Dobešovská 1, Černovice, 2) R. E. a 3) V. E., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 12. 5. 2008, napadá stěžovatelka postup Okresního soudu v Pelhřimově v řízení vedeném pod sp. zn. P 2/2007, kterým podle jejího názoru dochází k porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 3, čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K porušení výše označených článků Listiny a Úmluvy prý dochází tím, že stěžovatelce, která byla rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 23. 11. 2006 č. j. 3 Nc 435/2006-73 zcela zbavena způsobilosti k právním úkonům, nebyla v řízení o ustanovení opatrovníka vedeném ve smyslu ustanovení §192 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") "přiznána procesní způsobilost".
V návrhu je ve stručnosti rekapitulován průběh dosud nepravomocně skončeného řízení o ustanovení opatrovníka nesvéprávné stěžovatelce. Stěžovatelka byla do doby své zletilosti umístěna v zařízení prvního vedlejšího účastníka (dále jen "ústav") z důvodu soudem nařízené ústavní výchovy. V tomto zařízení pobývá dosud. Ke zbavení způsobilosti k právním úkonům došlo na návrh prvního vedlejšího účastníka. V rámci zahájeného řízení o zbavení způsobilosti zákonní zástupci stěžovatelky - druhý a třetí vedlejší účastník zvolili zástupcem své tehdy nezletilé dcery - stěžovatelky, advokáta Mgr. Davida Strupka. Tento advokát zastupuje zájmy stěžovatelky i v řízení o ustanovení opatrovníka a v projednávané ústavní stížnosti. Výše jmenovaný advokát nabyl po návštěvě stěžovatelky v ústavu přesvědčení, že přáním stěžovatelky je, aby jejím opatrovníkem byl ustanoven v probíhajícím řízení její otec V. E.
V řízení před Ústavním soudem je stěžovatelka zastupována advokátem na základě jemu udělené plné moci ze dne 23. 3. 2008, která je i podle názoru výše jmenovaného advokáta "diskutabilní". Stěžovatelka je však přesto přesvědčena, že i osoby nesvéprávné mohou podávat stížnosti či činit jiné úkony, nebo vykonávat svá zejména procesní práva, a to prostřednictvím jiných osob takovým omezením na základních právech nezasažených. V tomto směru stěžovatelka poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva.
Závěrem stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že plná moc udělená Mgr. Davidu Strupkovi nebyla Okresním soudem v Pelhřimově akceptována a nebylo s ní jako s účastnicí řízení jednáno, a to přes to, že se nachází v situaci, v níž po dobu více než jednoho roku nemá ustanoveného opatrovníka, který by takovou plnou moc byl oprávněn za ni podepsat.
II.
Z připojených listinných důkazů bylo zjištěno, že poté, co Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 12. 11. 2007 č. j. 26 Co 675/2007-110 zrušil usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 5. 9. 2007 č. j. P 2/2007-99, kterým byl stěžovatelce podle ustanovení §192 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") ustanoven opatrovníkem Diagnostický ústav sociální péče Černovice pro nepřezkoumatelnost, rozhodl v předmětné věci Okresní soud v Pelhřimově usnesením ze dne 15. 5. 2008 č. j. P 2/2007-135 tak, že opatrovníkem stěžovatelky ustanovil opětovně Diagnostický ústav v Černovicích, který jako zákonný zástupce stěžovatelky je oprávněn a povinen stěžovatelku zastupovat při všech právních úkonech a spravovat její majetek (výrok I.). Ustanovenému opatrovníkovi byla uložena povinnost předkládat soudu pravidelně vždy k 31. 12. kalendářního roku zprávu o výkonu opatrovnictví a o nakládání s majetkem stěžovatelky (výrok II.).
V odůvodnění předmětného usnesení soud prvního stupně poukázal na rozsudek téhož soudu ze dne 23. 11. 2006 č. j. 3 Nc 435/2006-73, kterým byla stěžovatelka zcela zbavena způsobilosti k právním úkonům. Po zahájení řízení o ustanovení opatrovníka byli do řízení jako účastníci přibráni oba rodiče stěžovatelky a výše označený ústav, v němž je stěžovatelka dlouhodobě umístěna.
Soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu ve věci nařídil jednání, při němž byli vyslechnuti oba rodiče stěžovatelky a pověřená pracovnice ústavu. Oba rodiče shodně navrhli, aby opatrovníkem stěžovatelky byl ustanoven její otec, který v zastoupení obecného zmocněnce tvrdil, že selhání rodičů při výkonu rodičovské zodpovědnosti v minulosti "zavinil rovněž orgán sociálně právní ochrany dětí, který rodičům nezletilé ohledně její výchovy neposkytl dostatečnou poradenskou činnost". Poukazoval i na to, že nedostatečné bytové a materiální podmínky nemohou být důvodem pro nařízení ústavní výchovy, přičemž zdůraznil, že opatrovnictví jako institut ochrany opatrovance s sebou nenese povinnost se o osobu opatrovance osobně starat. Protože rodina stěžovatelky žije v Praze, není podle jeho názoru problém v případě skončení ústavní péče zajistit pro stěžovatelku pomoc některého zařízení či organizace, které mentálně postiženým osobám pomáhají.
Diagnostický ústav těmto tvrzením oponoval v tom, že stěžovatelka pobývá v jejich ústavu celoročně již delší dobu, s pravidelnými návštěvami rodiny teprve od roku 2007. V současné době po splnění povinné školní docházky v ústavu navštěvuje dvouletou speciální praktickou školu, kterou ukončí v červnu 2009. Stěžovatelka pobírá invalidní důchod a příspěvek na péči o osobu blízkou, celkem cca 11 000,- Kč. Rodina stěžovatelky není ani v současné době podle názoru tohoto vedlejšího účastníka v péči o stěžovatelku spolehlivá a zodpovědná.
Z důvodu posouzení vhodnosti v úvahu přicházejících dvou opatrovníků si soud prvního stupně připojil i opatrovnický spis stěžovatelky, z něhož zjistil, že stěžovatelka spolu se svým bratrem byla na základě soudního rozhodnutí svěřena do ústavní výchovy již v roce 1996 z důvodu nedostatečné péče rodiny a s ohledem na výchovné problémy, které byly způsobeny nezvládnutou výchovou ze strany rodičů. V roce 2006 byl zamítnut návrh rodičů stěžovatelky na zrušení ústavní výchovy tehdy nezletilých sourozenců E. Důvodem bylo zjištění, že rodiče nezletilých mimo jiné neosvědčili svoji rodičovskou zodpovědnost a schopnost pečovat o stěžovatelku tak, jak to odpovídá jejímu mentálnímu stavu a neurologickému onemocnění.
Soud prvního stupně za tohoto skutkového stavu a při zvážení všech pro rozhodnutí ve věci podstatných okolností dospěl k závěru, že k zajištění oprávněných zájmů stěžovatelky je nejvhodnějším opatrovníkem diagnostický ústav, neboť rodiče stěžovatelky by nebyli schopni (jako již několikrát v minulosti) zajistit péči o stěžovatelku po všech stránkách tak, jak to zaručuje podle dosavadních zkušeností první vedlejší účastník.
Při posouzení všech požadavků a předpokladů kladených na opatrovníka stěžovatelky vycházel soud prvního stupně jak ze subjektivních, tak i z objektivních hledisek, přičemž samozřejmě vzal v úvahu, že v případech skutkově obdobných bývá opatrovník vybírán především z osob opatrovanci blízkých.
V daném případě však neshledal otce stěžovatelky jako vhodného opatrovníka zejména s ohledem na antagonistické zájmy obou osob; negativní závěr soudu prvního stupně v tomto rozhodování byl ovlivněn již v minulosti osvědčenými značnými nedostatky obou rodičů v péči a při výchově stěžovatelky, jakož i trvale nepříznivou finanční a bytovou situací celé rodiny, bez zjevných snah obou rodičů o její zlepšení. V další části odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně patřičně rozvedl své závěry i důvody, které ho vedly k výběru ústavu jako vhodného opatrovníka pro stěžovatelku.
III.
Ústavní soud musí vždy, než přistoupí k meritornímu projednání ústavní stížnosti, zvážit, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V předmětné ústavní stížnosti stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv v "jiném zásahu orgánu veřejné moci" spočívajícím v tom, že v řízení o ustanovení opatrovníka stěžovatelky, dosud pravomocně neskončeném, jsou jí upírána její procesní práva v tom směru, že ve věci příslušný soud prvního stupně při svém rozhodování nevzal v úvahu její stanovisko k osobě opatrovníka.
Ústavní soud nejprve připomíná, že je při svém rozhodování vázán článkem 2 odst. 3 Ústavy, článkem 2 odst. 3 Listiny, podle nichž lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy [a §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] rozhoduje Ústavní soud o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod.
Pojem "jiný zásah orgánu veřejné moci" je v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu možné vyložit jako převážně jednorázový, protiprávní útok orgánu veřejné moci proti základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací činnosti těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci, neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, resp. nálezem Ústavního soudu obsahujícím zákaz takového zásahu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 4 nález č. 78, str. 243 a násl., dostupný též na http://nalus.usoud.cz).
V řízení zahajovaném podle ustanovení §81 odst. 1 a vedeném podle ustanovení §192 o. s. ř., jde o procesní provedení hmotně právních ustanovení §26 až 30 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OZ"), dle nichž je povinností soudu postupovat tak, aby byla zajištěna rychlá a účinná ochrana práv osob omezených na svých právech či jich zbavených, tedy osob nepochybně postižených zásahem do práv jedince ve smyslu článku 8 odst. 1 Úmluvy, jakož i článku 5 Listiny.
Ústavní soud v souladu s platnou judikaturou zastává názor, že v opatrovnickém řízení je vždy nutné zvážit, zda osobě zbavené způsobilosti k právním úkonům nemůže být ustanovena opatrovníkem osoba jí příbuzná (blízká), neboť se má obecně za to, že tato osoba bude hájit práva a oprávněné zájmy opatrovance - svého příbuzného co nejlépe. Nepochybně však i v takovém případě je třeba pečlivě vážit, jestli by v souvislosti s ustanovením takové osoby jako opatrovníka osoby nesvéprávné nedošlo či v budoucnu nemohlo dojít ke kolizi zájmů opatrovníka a opatrovance.
Jestliže zákon soudu určuje povinnost ustanovit osobě zbavené způsobilosti k právním úkonům opatrovníka (§192 o. s. ř.), odpovídá soud za to, že jím ustanovený opatrovník bude hájit zájmy a práva opatrovance řádně. Pokud zjistí, že mezi zájmy opatrovníka a opatrovance nastala či může nastat kolize, či že opatrovník nevykonává svoji funkci řádně, resp. že ji vykonává jen formálně, je jeho povinností zprostit ho jeho funkce.
V projednávané věci je především nutné konstatovat, že stěžovatelka je o zahájení řízení o ustanovení opatrovníka a o jeho průběhu informována; bylo jí určitým způsobem doručeno i výše citované usnesení soudu prvního stupně o ustanovení opatrovníka. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, ona sama nechce být v probíhajícím řízení vyslechnuta, resp. mu být osobně přítomna.
Z pohledu výkladu pojmu "jiného zásahu orgánu veřejné moci" tedy nelze v době podání ústavní stížnosti konstatovat zjištění existence jakýchkoli podstatných znaků, které by dokládaly, že se v projednávané věci o takový zásah jednalo či jedná. Za situace, v níž dosud nebylo řízení o ustanovení opatrovníka pravomocně skončeno, nelze hovořit ani o hrozícím zásahu do ústavně garantovaných práv stěžovatelky. Ústavní soud nemůže stěžovatelce přisvědčit ani v tom, že by bylo povinností soudu rozhodovat v řízení podle ustanovení §192 o. s. ř. dle přání osoby nesvéprávné, resp. jakéhokoli jejího zástupce.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. července 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu