ECLI:CZ:US:2015:3.US.1176.15.1
sp. zn. III. ÚS 1176/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Kůrky, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Valerie Biskupové, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem, AK se sídlem Opatovická 1659/4, 110 00 Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. 2. 2015 č. j. 35 Nc 11129/2008-111, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení shora označeného rozhodnutí, vydaného v exekuční věci oprávněné Městské části Praha 3 proti povinným Františku Biskupovi a stěžovatelce pro částku 8 727 Kč s příslušenstvím.
Z napadeného rozhodnutí připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že Obvodní soud pro Prahu 3 potvrdil příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 20. 1. 2015 č. j. 091 EX 00729/08-079, vydaný soudní exekutorkou JUDr. Ingrid Švecovou, Exekutorský úřad Praha 3. Soud potvrdil správné stanovení celkových nákladů exekuce vzniklých v době od vydání předchozího příkazu k úhradě nákladů exekuce, jakož i věcnou správnost výpočtu odměny soudní exekutorky z dosud vymoženého plnění k datu 20. 1. 2015 podle ustanovení §5 odst. 1 a §6 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že oprávněná vede proti ní a jejímu bývalému manželovi šestnáct samostatných exekučních řízení, každé pro vymožení pohledávky nepřevyšující částku 10 000 Kč vzniklé ze stejného právního důvodu (nedoplatek nájemného). Oprávněná podala v krátkém časovém sledu za sebou pro každou z těchto pohledávek samostatný exekuční návrh u stejného soudu, navíc v každém z těchto řízení je zastoupená stejným advokátem, jehož sídlo je shodné se sídlem pověřené soudní exekutorky. V námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce stěžovatelka označila postup oprávněné a soudní exekutorky za šikanózní, směřující k umělému navýšení nákladů řízení, neboť dle jejího názoru - s odvoláním na judikaturu Ústavního soudu - měla být exekuční řízení spojena do řízení jediného a byla-li zahájena tzv. formulářovými návrhy, nebylo nezbytné, aby oprávněná byla zastoupena advokátem.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti je dána také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou. Tak je tomu i v projednávané věci. Ústavní soud se prakticky totožnou ústavně právní argumentací téže stěžovatelky již zabýval v řízení o ústavní stížnosti sp. zn. IV. ÚS 3317/14, směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24. 8. 2014 č. j. 35 Nc 11121/2008-100, a v řízení o ústavní stížnosti sp. zn. III. ÚS 3318/14, směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 27. 8. 2014 č. j. 35 Nc 11129/2008-89. V obou citovaných usneseních Obvodní soud pro Prahu 3 za účasti týchž účastníků řízení poukázal na právní úpravu platnou v době podání návrhu na nařízení exekuce (dne 17. 6. 2008), resp. v době nařízení exekuce, která výslovně neupravovala povinnost soudu či soudního exekutora spojovat exekuční řízení [srov. zákon č. 120/2001 Sb. Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění do 31. 12. 2012], a zdůraznil, že povinná nepodala návrh na spojení věcí, ba ani soudu nespecifikovala, o jaká exekuční řízení se v její věci mělo jednat. Ústavní soud neshledal v postupu a rozhodnutích Obvodního soudu pro Prahu 3 nic, co by odůvodňovalo jeho zásah, a proto ústavní stížnosti odmítl z důvodu jejich zjevné neopodstatněnosti (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3317/14 ze dne 3. 12. 2014 a usnesení sp. zn. III. ÚS 3318/14 ze dne 12. 3. 2015).
I v nyní projednávané věci stěžovatelka vznesla námitku nespojení exekučních návrhů a posléze nařízených exekucí do jednoho řízení, aniž by jakkoliv reflektovala odůvodnění napadeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3, ve kterém soud opakovaně rozebral relevantní právní úpravu a s ní spojenou problematiku spojování věcí soudem v době po obdržení návrhu a před vydáním rozhodnutí o nařízení exekuce, jakož i spojování věcí soudním exekutorem v době po nařízení exekuce, a vytkl stěžovatelce nedostatek procesní aktivity v souvislosti s možností podat návrh na spojení věcí z vlastní iniciativy. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v projednávané ústavní stížnosti neuvedla nic, co by závěry Obvodního soudu pro Prahu 3 zpochybnilo, a i nadále setrvala na své (obecné) argumentaci opakovaně uplatněné již v předchozích ústavních stížnostech, nenalezl Ústavní soud žádný důvod k tomu, aby se od závěrů vyložených ve shora citovaných usneseních čtvrtého a třetího senátu Ústavního soudu jakkoliv odlišil a ústavně právní argumentaci stěžovatelky v tomto směru hodnotil odlišně.
Ústavní soud opakuje, že Obvodní soud pro Prahu 3 postupoval v souladu s relevantní právní úpravou a s námitkami stěžovatelky směřujícími proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 20. 1. 2015 č. j. 091 EX 00729/08-079 se přiměřeným způsobem vypořádal.
K námitce stěžovatelky, že soudní exekutorka rozhodla příkazem k úhradě nákladů exekuce opakovaně, tj. rozhodla o nákladech jednoho a téhož řízení, Ústavní soud uvádí, že exekuční předpisy připouští, aby po vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce, dojde-li ke zvýšení nákladů nebo vzniknou-li další náklady, o nich soudní exekutor rozhodl vydáním dalšího příkazu k úhradě nákladů exekuce (srov. §6 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 418/2001 Sb., o postupech při výkonu exekuční a další činnosti). Ústavní soud již dříve potvrdil jako ústavně konformní právní závěr exekučního soudu, že "exekuční řád nestanoví, v jakém časovém okamžiku je exekutor povinen vydat příkaz k úhradě nákladů exekuce, a tudíž je tento oprávněn vydat takový příkaz (v závislosti na průběhu exekučního řízení) i opakovaně" (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1977/14 ze dne 27. 1. 2015, dostupné v el. podobě na http.nalus.usoud.cz). V projednávané věci Obvodní soud pro Prahu 3 ověřil a potvrdil jako správný postup soudní exekutorky, která určila náklady exekuce vzniklé v době od vydání předchozího exekučního příkazu, což zohlednila i ve výši své odměny, neboť od odměny (19 200 Kč) stanovené z dosud vymoženého plnění odečetla odměnu již dříve přiznanou odměnu (3 000 Kč). Ústavní soud ani v tomto ohledu neshledal v postupu a napadeném rozhodnutí exekučního soudu nic, co by odůvodňovalo jeho zásah ve formě kasačního nálezu.
Námitkami, kterými stěžovatelka brojila proti zastoupení oprávněné advokátem se Ústavní soud nezabýval a ani zabývat nemohl, neboť o nákladech oprávněné Obvodní soud pro Prahu 3 ústavní stížností napadeným usnesením nerozhodoval.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2015
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu