ECLI:CZ:US:2015:3.US.1185.15.1
sp. zn. III. ÚS 1185/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. května 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti Miroslava Šimona, zastoupeného Mgr. Františkem Steidlem, advokátem se sídlem Opletalova 5, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. ledna 2015 č. j. 21 Cdo 5142/2014-223, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2014 č. j. 17 Co 97, 98/2014-180 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. listopadu 2013 č. j. 24 C 68/2011-135, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 21. 4. 2015, napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, která podle jeho názoru porušila jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Stěžovatel uvádí, že s žalobkyní Dr. Ulrikou Gregor (dále jen "žalobkyně") vede již delší dobu spor o určení, že stěžovatel není dědicem po zůstavitelce Evě Lorencové (zemřelé dne 23. 8. 2009). Žalobu odůvodnila žalobkyně tvrzením, že zůstavitelka ke dni sepsání závěti ve prospěch stěžovatele trpěla vaskulární demencí a Alzheimerovou chorobou a nebyla způsobilá k právním úkonům.
Soudu prvního stupně stěžovatel vytýká, že své rozhodnutí založil výhradně na závěrech znaleckého posudku, v němž však soudem ustanovený znalec údajně nevysvětil, jak ke svým závěrům dospěl. Znalec vyšel ze dvou lékařských vyšetření, jímž se zůstavitelka podrobila v lednu a červnu 2009 a dospěl k závěru, že ve stejném stavu jako při těchto vyšetřeních se zůstavitelka nacházela i v mezidobí, tedy i v den sepsání závěti, aniž prý vzal v úvahu, že zůstavitelka v obou těchto případech nebyla zcela ve "standardních zdravotních podmínkách"; v jednom případě byla ovlivněna dehydratací a ve druhém byla po anestezii po operaci ruky. Znalec prý ve svém posudku nezohlednil tzv. intervala lucida, tedy poměrně dlouhé časové období, v němž pacienti s touto diagnózou nevykazují žádné abnormality a jejich chování je v mezích společenských norem. Tuto skutečnost uvedl znalec až při výslechu u soudu, kde připustil, že obě tato onemocnění lze spolehlivě diagnostikovat až při pitvě mozku, která však nebyla provedena. Výpověď znalce podle názoru stěžovatele jeho závěry učinila nejednoznačnými a je prý je možné posuzovat jen v rovině pravděpodobnostní. Takový závěr znaleckého zkoumání je však v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR při výkladu ustanovení §38 odst. 2 občanského zákoníku.
Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy při svém rozhodování nepostupovaly v souladu s procesním předpisem (§1 a §6 o. s. ř.) a jejich rozhodnutí jsou nepředvídatelná.
II.
Jak se zjišťuje z připojených listin, Obvodní soud pro Prahu 4 napadeným rozsudkem určil, že žalovaný Miroslav Šimon ("stěžovatel" v řízení před Ústavním soudem) není dědicem zůstavitelky Evy Lorencové (výrok I), žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku, která bude určena samostatným usnesením (výrok II).
Žalobkyně se žalobou domáhala určení, že žalovaný není dědicem zůstavitelky; ona sama je závětní dědičkou po zůstavitelce na základě závěti, sepsané notářkou JUDr. Milenou Královou dne 19. 11. 2008, přičemž pozdější závěť, sepsanou notářkou JUDr. Helenou Čapkovou dne 26. 5. 2009, učiněnou ve prospěch žalovaného, žalobkyně považuje za neplatnou, neboť ke dni jejího sepsání trpěla zůstavitelka mimo jiné vaskulární demencí a Alzheimerovou chorobou, takže nebyla ze zdravotních důvodů takový platný právní úkon schopna učinit.
Soud prvního stupně při svém rozhodování vycházel ze závěrů znaleckého posudku doc. MUDr. Karla Hynka, CSc., znalce z oboru zdravotnictví, specializace psychiatrie ze dne 21. 5. 2013, svědeckých výpovědí Gregora Wolfa Dietze, prof. Dr. Otto Burgera a Aleny Gomoll. V projednávané věci bylo podle názoru soudu prvního stupně "s praktickou jistotou" prokázáno, že zůstavitelka sepsala závěť v době, kdy byla její schopnost rozpoznávací a ovládací natolik narušena duševní poruchou, že nebyla způsobilá tento právní úkon učinit. Proto je závěť sepsaná ve prospěch žalovaného podle §38 odst. 2 občanského zákoníku neplatná.
Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení ho změnil tak, že žalobkyni náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 27. 1. 2015 č. j. 21 Cdo 5142/2014-223 dovolání stěžovatele podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a také proto, že odvolatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř.
III.
Ústavní soud zvážil námitky stěžovatele ve vztahu k napadeným rozhodnutím a jeho tvrzení o porušení ústavnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze tehdy, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
Z ústavněprávního pohledu je možno posuzovat toliko otázku, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně garantovaných práv nebo svobod.
Pochybení obecných soudů s ústavní intenzitou Ústavní soud ve věci neshledává. Otázka (ne)platnosti závěti, sepsané zůstavitelkou ve prospěch stěžovatele, byla obecnými soudy vyřešena v souladu s ustálenou judikaturou a ústavně konformně. Soudy rozhodovaly podle skutkového stavu zjištěného řádným dokazováním a na tomto základě došly k právním závěrům nevybočujícím z ústavních kautel. Jejich skutková zjištění jsou založena jak na závěrech znaleckého posudku, tak i na výpovědích slyšených svědků, přičemž zejména nalézací soud vysvětlil, z jakého důvodu shledal věrohodnými výpovědi svědků Gregora Wolfa Dietze, prof. Dr. Otto Burgera a Aleny Gomoll, a neuvěřil tvrzení svědků navržených stěžovatelem. Vzhledem k obecně zastávanému principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů není úkolem Ústavního soudu nahrazovat hodnocení důkazů provedených v soudním řízení. Do pravomoci Ústavního soudu nespadá "hodnotit hodnocení" důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s jejich hodnocením sám neztotožňoval [viz nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)].
Napadená rozhodnutí obecných soudů neodporují ústavním principům a jsou řádně odůvodněna. Lze konstatovat, že obecné soudy postupovaly v posuzované věci ústavně souladně a rozhodly předvídatelným způsobem. Nesouhlas stěžovatele s právním posouzením případu nemohl bez dalšího založit opodstatněnost tvrzení o porušení základních práv. Rozhodování obecných soudů je v souladu rovněž se závěry, uvedenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 173/13 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), v němž se Ústavní soud vyslovil k otázce důkazního standardu pro vyslovení neplatnosti právního úkonu pro duševní poruchu jednající osoby.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu