ECLI:CZ:US:2013:3.US.1224.13.1
sp. zn. III. ÚS 1224/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. Š., t. č. Věznice Jiřice P. O. BOX 8, právně zastoupeného JUDr. Ing. Františkem Fílou, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 5, K. Radotínu 15, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. července 2012 sp. zn. 7 T 29/2012, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. října 2012 sp. zn. 6 To 386/2012, s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo zasaženo do základních práv stěžovatele podle čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Dle tvrzení stěžovatele mělo dojít k porušení jeho základních práv garantovaných čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel uvedl, že soudy poskytují jednotlivci ochranu jeho práv dle čl. 96 odst. 1 Ústavy a rozhodování soudu se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce, neboť čl. 4 Ústavy staví základní práva pod ochranu soudní moci. Stěžovatel uvedl, že účelem trestního řízení je nejenom spravedlivé potrestání pachatele, ale rovněž i dodržení fair procesu, což v jeho případě nebylo splněno. Stěžovatel byl odsouzen za trestnou činnost, aniž by byla odstraněna důvodná pochybnost o spáchání trestného činu a vzniku výše škody. Bylo porušeno jeho právo na obhajobu, neboť soud nevyhověl jeho důkazním návrhům a vycházel toliko z výpovědí poškozených, bez jakéhokoliv věrohodného ověření jejich nepravdivých výpovědí. Právní závěry obecných soudů stěžovatel považuje v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a z nich vyvozenými právními závěry na straně druhé. Odůvodnění soudního rozhodnutí považuje v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1, čl. 95 odst. 1 Ústavy.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel zopakoval množství skutkových námitek, jež uváděl již v původním řízení, požadoval ověření možnosti jeho fyzické přítomnosti na místě páchání trestné činnosti v rozhodné kritické době. Stěžovatel má za to, že v jeho trestní věci obecné soudy v rozporu s principem rovnosti stran nevzaly v úvahu důkazy svědčící v jeho prospěch, porušily základní práva stěžovatele garantovaná čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny a trestně právní předpisy. V napadených rozhodnutích řádně nevyložily rozhodovací důvody a vydaly rozhodnutí, kterými byla stěžovateli způsobena neodvratná újma na procesních právech, která fatálně zatížila rozhodování nalézacího a odvolacího soudu.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti, doplněné k výzvě Ústavního soudu (dne 28. 5. 2013 a 7. 6. 2013), a jejích příloh, byl stěžovatel v záhlaví označeným rozsudkem soudu prvého stupně ze dne 25. července 2012 blíže popsaným jednáním v bodě 1) uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen "tr. zák."), v bodě 2) přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) trestního zákoníku, v bodě 3) přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku, v bodě 4) přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, přičemž za tuto a za sbíhající se trestnou činnost mu podle §205 odst. 4 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon dle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku byl zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 1 T 37/2011 ze dne 17. 6. 2011, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2012 sp. zn. 67 To 52/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, jež pozbyla podkladu. Dále bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. řádu o náhradě škody u vyjmenovaných poškozených a ostatní poškození byli ve svých nárocích dle §229 odst. 1 tr. řádu odkázáni na řízení občanskoprávní.
Citovaný rozsudek soudu prvního stupně byl napaden odvoláním stěžovatele, odvolací soud rozsudkem ze dne 3. 10. 2012 sp. zn. 6 To 386/2012 zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a výroku o náhradě škody poškozené Monet+, a.s. Odvolací soud podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že stěžovateli uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovateli uložil povinnost nahradit poškozené Monet+, a.s.. 6 000 Kč a se zbytkem jejího nároku ji odkázal na občanskoprávní řízení.
Proti tomuto druhoinstančnímu rozsudku podal stěžovatel ještě dovolání, které opíral o důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud však dovolání stěžovatele odmítl usnesením ze dne 17. 4. 2013 (8 Tdo 2782/2013-30) jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Stěžovatel v petitu ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. července 2012 sp. zn. 7 T 29/2012 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. října 2012 sp. zn. 6 To 386/2012. Stěžovatel bez bližšího odůvodnění současně navrhl, aby Ústavní soud v souladu s ustanovením §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
II.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a v daném případě byl postaven před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a jejím odůvodněním. Ačkoli v odůvodnění vytýká stěžovatel pochybení Nejvyššího soudu, zrušení tohoto usnesení v petitu nepožaduje. Vzhledem však k tomu, že stěžovatel k ústavní stížnosti připojil i kopii rozhodnutí Nejvyššího soudu a v odůvodnění na toto rozhodnutí odkazuje, je zřejmé, že jeho ústavní stížnost směřuje i proti tomuto rozhodnutí. Tato skutečnost tedy nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti, ale je odstranitelnou vadou návrhu (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004. str. 125). Ústavní soud proto vzhledem k předložené argumentaci nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti ani k dalšímu odstranění vady podání. Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelem předložená tvrzení a přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy). Ústavní soud tudíž není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů jako další superrevizní článek jejich soustavy. V projednávané věci se stěžovatel na Ústavní soud obrací především s podrobnou důkazní polemikou a fakticky tak staví Ústavní soud do role další, v pořadí již čtvrté přezkumné instance. Důvody pro zrušení napadených rozhodnutí by v takovém případě mohly být dány jen tehdy, pokud by Ústavní soud shledal očividný, extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a reálným obsahem provedených důkazů [srov. již rozhodnutí Ústavního soudu věci nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255), usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451), http://nalus.usoud.cz]. Kasace pravomocného odsuzujícího rozsudku trestního soudu připadá v úvahu rovněž tehdy, pokud obecný soud vůbec opomenul provést některý z důkazů, který byl pro závěr o vině trestným činem podstatný [srov. např. rozhodnutí ve věci nález sp. zn. IV. ÚS 185/96 ze dne 29. 11. 1996 (N 131/6 SbNU 461), nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165), nález sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 (N 4/29 SbNU 25) a mnohá další]. V trestní věci stěžovatele však Ústavní soud pochybení takového rázu neshledal.
Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení. Úvahy soudů vztahující se k důkaznímu řízení se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování. Důkazy byly provedeny v rozsahu nezbytném pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti a vyvození skutkových zjištění z provedených důkazů ve vztahu ke stěžovateli věnovaly soudy dostatečnou pozornost. Nelze vytýkat obecným soudů, že v trestním řízení vzaly v úvahu fakt, že stěžovatel je kriminálně závadnou osobou, která byla v minulosti již od r. 1998 osmkrát odsouzena, a to výhradně pro majetkovou trestnou činnost, pro kterou se i v době konání trestního řízení nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody. Ústavní soud nezjistil žádné vybočení z ústavně zaručených práv stěžovatele, které by odůvodňovalo jeho výjimečný zásah do právního stavu, který byl zjednán pravomocnými rozhodnutími obecných soudů.
Ústavní soud konstatuje, že všemi námitkami stěžovatele uplatněnými v ústavní stížnosti se zákonným způsobem již vypořádaly soudy nalézací a odvolací a své závěry v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř. odůvodnily. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek a konstatoval, že nalézací soud provedl prakticky všechny dostupné důkazy, které mohly přispět k objasnění věci (6 To 386/2012 str. 5 - 8). Takto provedené důkazy pak nalézací soud hodnotil bezezbytku v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž skutková zjištění učiněná nalézacím soudem odpovídají výsledkům provedeného dokazování, právní závěry, včetně právní kvalifikace jednání stěžovatele, odpovídají výsledkům provedeného dokazování.
Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné se těmito námitkami znovu zabývat, s odůvodněními napadených rozhodnutí obecných soudů se ztotožňuje a dále na tato odkazuje. Nebylo možno učinit závěr o tom, že postupem obecných soudů došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces a nebylo zjištěno ani porušení dalších ústavně zaručených práv namítané stěžovatelem, ani zásah do jiných práv či svobod garantovaných Ústavou, Listinou a Úmluvou.
Ústavní soud zdůrazňuje ustálenou rozhodovací praxi, z níž vyplývá, že stěžovatelova skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat obecnými soudy provedené hodnocení důkazů ve smyslu zaujetí odlišných skutkových závěrů, nejedná-li se o rozpory mezi provedenými důkazy a vyvozeným skutkovým stavem zakládajícími vykročení z mezí ústavních kautel (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 272/01, N 93/34 SbNU 9, sp. zn. II. ÚS 182/02, N 130/31 SbNU 165). Takové vybočení z ústavních postulátů v dané věci zjištěno nebylo.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Pokud se týká návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, Ústavní soud konstatuje, že tento návrh má akcesorickou povahu, to znamená, že je možno jej podat pouze ve spojení s ústavní stížností a sdílí i její osud v tom smyslu, že pokud je ústavní stížnost z důvodu nepřípustnosti odmítnuta, je odmítnut i návrh na odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadených soudních rozhodnutí (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 521/05 ze dne 25. 10. 2006).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu