ECLI:CZ:US:1996:3.US.127.96
sp. zn. III. ÚS 127/96
Nález
Ústavní soud České republiky
dne 11. července 1996 ve věci
ústavní stížnosti A. T. a J. S. proti usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. února 1996, č. j. 3 Cdon 171/96-73, kterým se zrušuje
rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. října
1992, č. j. 7 Co 1280/93-40, a rozsudek Okresního soudu v Českých
Budějovicích ze dne 19. března 1992, č. j. 12 C 256/91-32,
a řízení se zastavuje, takto:
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 1996, č. j. 3 Cdon
171/96-73, se z r u š u j e .
Odůvodnění:
I.
Návrhem, podaným Ústavnímu soudu České republiky dne 6.
května 1996, ve lhůtě vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., se
stěžovatelky domáhají zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. února 1996, č. j. 3 Cdon 171/96-73, kterým se zrušuje rozsudek
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. října 1992, č. j.
7 Co 1280/93-40, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích
ze dne 19. března 1992, č. j. 12 C 256/91-32, a řízení se
zastavuje. Napadeným rozhodnutím se stěžovatelky cítí být dotčeny
na svých základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 11,
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy
České republiky.
A. T. a J. S. se v řízení před obecnými soudy domáhaly vydání
nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů. Po prohlášení žalovaného, označeného "Městský úřad
v R.", před Okresním soudem v Českých Budějovicích, podle něhož
pasivní legitimací disponuje město a nikoli městský úřad, a na
návrh stěžovatelek, které označily jako žalovaného město R.,
uvedený soud usnesením připustil změnu v osobě odpůrce. Z obsahu
spisu přitom nevyplývá poučení účastníků soudem o možnosti podat
proti zmíněnému usnesení odvolání ani jeho vyhotovení a doručení.
Rozsudkem ze dne 19. března 1992, č. j. 12 C 256/91-32, Okresní
soud v Českých Budějovicích návrh stěžovatelek zamítl. Krajský
soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 2. října 1992, č. j.
7 Co 1280/93-40, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
žalobě vyhověl. Do rozhodnutí krajského soudu město R. podalo
dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 27. února
1996, č. j. 3 Cdon 171/96-73, kterým rozsudek Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 2. října 1992, č. j. 7 Co
1280/93-40, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze
dne 19. března 1992, č. j. 12 C 256/91-32, zrušil a řízení
zastavil.
Nejvyšší soud své rozhodnutí odůvodňuje poukazem na
ustanovení §104 odst. 1., §43 a §19 o. s. ř. Dospívá v uvedené
věci k závěru, podle něhož v případě, kdy žalobce označí za
žalovaného někoho, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení,
přičemž označený žalovaný je jasně identifikován existujícím
jménem či názvem a bydlištěm či sídlem, soud bez dalšího řízení
zastaví podle §104 odst. 1 o. s. ř., a to aniž by žalobce předem
jakkoli upozorňoval na daný nedostatek podmínky řízení nebo činil
jiná opatření. Nejvyšší soud dále argumentuje tezí, podle níž
způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít
práva a povinnosti, nebo ten, komu ji zákon přiznává, přičemž tuto
způsobilost upravují předpisy hmotného práva. Z hlediska uvedeného
právního názoru Nejvyšší soud poučení o způsobilosti být
účastníkem řízení považuje především za poučení o hmotném právu,
a tudíž z pohledu §5 o. s. ř. za poučení nepřípustné. V důsledku
toho vylučuje možnost postupu podle §104 odst. 2 o. s. ř., a tedy
vylučuje možnost právní kvalifikace nesprávného označení obce
označením jejího orgánu (obecního úřadu) ve smyslu odstranitelného
nedostatku podmínky řízení, resp. ve smyslu nesprávného podání
podle §43 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud konečně upozorňuje i na
skutečnost, že usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích,
vyhlášené při jednání dne 19. března 1992, kterým "byla připuštěna
změna v osobě odpůrce", nutno chápat jako usnesení o záměně
účastníků podle §92 odst. 2 o. s. ř., proti kterému je přípustné
odvolání, a které musí být podle §168 odst. 2 o. s. ř. doručeno,
což se nestalo. Přitom k záměně může dojít pouze u účastníka, tj.
subjektu, disponujícího způsobilostí jím být. V odůvodnění svého
rozsudku se Nejvyšší soud vyslovil i k jeho ústavním aspektům.
S ohledem na čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
konstatoval, že "řízení o restitučním nároku není řízení
zvláštním", jde "o sporné řízení, pro které neplatí žádné zvláštní
procesní ustanovení o. s. ř., a ani jiný právní předpis neobsahuje
procesní ustanovení, které by mělo vést soud k jinému procesnímu
postupu, než v jiných případech sporného řízení". Z uvedeného
závěru dovodil nutnost postupu podle principu rovnosti účastníků,
zakotveného v čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod a v §18 o. s. ř., v důsledku čehož
odmítl možnost tolerantnějšího přístupu k navrhovatelům v oblasti
poučovací povinnosti soudů a při odstraňování vad návrhů
v restitučních věcech.
Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítají, že Nejvyšší soud
nevzal v úvahu skutečnost, že žalovaný je v řízení před obecnými
soudy uvedl v omyl tím, že sám se ve svých podáních neoznačoval
v souladu s ustanovením §58 odst. 3 písm. a) a b) zákona č.
367/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů,označením "město R.",
nýbrž "Městský úřad v R.". V této situaci bylo, podle názoru
stěžovatelek, povinností Okresního soudu v Českých Budějovicích
poučit je ihned po podání žaloby o jejich procesních právech
a povinnostech. Ačkoli tak soud neučinil, tím že připustil, podle
stanoviska stěžovatelek, nikoli záměnu účastníků, nýbrž zpřesnění
označení účastníka řízení, umožnil tím nápravu vady návrhu.
V rozhodnutí Nejvyššího soudu spatřují pak stěžovatelky, jak bylo
již uvedeno, porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky.
Ústavní soud si podle §42 odst. 3 a §76 odst. 1 zákona č.
182/1993 Sb. vyžádal od Nejvyššího soudu vyjádření k předmětné
ústavní stížnosti a od Okresního soudu v Českých Budějovicích spis
ve věci, vedené pod sp. zn. 12 C 256/91.
Ve svém vyjádření ze dne 26. června 1996 předseda senátu 3
Cdon Nejvyššího soudu odkazuje na odůvodnění dotčeného usnesení
Nejvyššího soudu a též na právní názor soudce Ústavního soudu
JUDr. V. Š., vyjádřený v jeho odlišném stanovisku ve věci, vedené
pod sp. zn. III. ÚS 74/94. Dále konstatuje, že stěžovatelky se
v ústavní stížnosti s argumentací Nejvyššího soudu nevypořádávají.
Ústavní soud obdržel k předmětné věci i vyjádření předsedy
občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. července
1996. Předseda výše uvedeného kolegia upozorňuje na skutečnost, že
právní důvody stížností napadeného rozsudku sp. zn. 3 Cdon
171/96, ze dne 27. února 1996, navazují na předchozí argumentaci
některých senátů Vrchního soudu v Praze před 1. lednem 1996 (kdy
tento soud ještě rozhodoval o dovoláních), která není konformní se
stanovisky, která zastával Nejvyšší soud (srov. Stanovisko
občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu Cpjn 50/93, publikované
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993). V této
souvislosti odkazuje i na rozhodnutí Krajského soudu v Českých
Budějovicích, sp. zn. 6 Co 1010/83, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 29, ročník 1995. Předseda
občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu dále ve svém vyjádření
připomíná právní názor Nejvyššího soudu k řešení případů, jestliže
se žalobce dopustil chyby v tom, že žalovaného (povinnou osobu)
označil nepřesně, avšak z jeho projevu je nepochybné, že měl na
mysli subjekt, který věc drží, přičemž tyto případy vznikají
zejména v restitučních věcech při označení povinné osoby "obecní
úřad", resp. "městský úřad" namísto "obec", resp. "město". Podle
právního názoru Nejvyššího soudu v těchto případech lze sotva bez
dalšího vyvozovat, že projednání věci brání neodstranitelná
překážka nedostatku způsobilosti být účastníkem řízení. Nejvyšší
soud považuje za správnou takovou praxi, aby v těchto případech
soud postupoval podle §43 odst. 1 a 2 o. s. ř. a aby zastavoval
řízení jen tehdy, pokud by žalobce přes poskytnuté poučení a výzvu
nepřesnost neodstranil a setrval na původním označení. JUDr. J.
k uvedenému právnímu názoru Nejvyššího soudu dodává, že pokud soud
v takovém případě řízení zastavuje nebo, jak se někdy děje,
i meritorně žalobu zamítá, lze se sotva ubránit tomu, že jde
o postup formalistický. Poukazuje rovněž na žádoucí řešení vztahu
vůle a projevu u právních úkonů, podle něhož hmotně právní úkon je
třeba vykládat podle skutečné vůle toho, kdo ho učinil, což platí
i o úkonu procesně právním nebo o úkonu smíšeném, jímž je
nepochybně i žaloba. Závěrem JUDr. J. konstatuje, že uvedený
právní názor nebyl Nejvyšším soudem revokován, k čemuž dodává, že
ze všech důvodů, uvedených v jeho vyjádření, odůvodnění stížností
napadeného usnesení senátu Nejvyššího soudu nepřesvědčuje.
II.
II/a
V dosavadní činnosti rozhodoval Ústavní soud řadu případů,
meritem věci shodných s posuzovaným případem.
V nálezu ve věci, vedené pod sp. zn. II. ÚS 79/94, se
ztotožnil se závěrem Ústavního soudu ČSFR k interpretaci zákona č.
87/1991 Sb., vyjádřené v nálezu ze dne 21. prosince 1992 sp. zn.
I. ÚS 597/92, podle níž se jedná o zákon restituční, kterým se
demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky
majetkových i jiných křivd, spočívajících v porušování obecně
uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Stát a jeho
orgány jsou tedy povinny postupovat v řízení podle předmětného
zákona v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na
základních lidských právech a svobodách má být alespoň částečně
kompenzována. Podle stanoviska Ústavního soudu České republiky
jsou tudíž v restitučním řízení soudy povinny poučovat účastníky
o jejich procesních právech a povinnostech. Soud tedy nemůže
řízení zastavit, pokud nesplní tuto svou zákonnou poučovací
povinnost. Při záměně subjektů "obec - obecní úřad" není proto
možno bez dalšího zastavit řízení v projednávané věci podle
ustanovení §104 odst. 1 věta první o. s. ř. Je nutno postupovat
v souladu s ustanovením §43 odst. 1 a §104 odst. 2 o. s. ř., tj.
učinit vhodná opatření, směřující k odstranění takového nedostatku
návrhu.
Shodně konstatoval Ústavní soud i v rozhodnutí ve věci,
vedené pod sp. zn. IV. ÚS 6/95: Neznalosti či pochybení
navrhovatelů by nemělo být využíváno proti cílům restitucí. Snaha
státu o alespoň částečnou kompenzaci křivd by se proto měla
odrazit i v přístupu soudů k chybám v označení účastníků řízení.
Z těchto hledisek proto nepovažuje Ústavní soud označení povinné
osoby "městský úřad" namísto "město" za nedostatek
neodstranitelný.
Příkladem konstantnosti judikatury Ústavního soudu v dané
problematice je i rozhodnutí ve věci, vedené pod sp. zn. III. ÚS
74/94: V restitucích je namístě postupovat ve věci tak, aby
nedocházelo k nevstřícnému, formalistickému postupu soudu, který
hrozí případnou další křivdou. Restituční nároky jsou nároky
mimořádnými, a to do té míry, že je zd odůvodněn i mimořádný
postup soudů, co se poučení účastníků týče. Nerespektování
uvedeného může vést k porušení §43 odst. 1 o. s. ř. a následně
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy
ČR.
Shodně uvedl Ústavní soud i v rozhodnutí ve věci, vedené pod
sp. zn. II. ÚS 108/93: Označí-li žalobce v restitučním řízení
podle §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, nesprávně jako žalovaného obecní úřad, není možno
zastavit řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř. Takový postup je
v rozporu s čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod. Namístě je postupovat podle §5, §43 odst. 1 a §104
odst. 2 o. s. ř. a učinit tak vhodná opatření k odstranění
nedostatku návrhu.
V rozhodnutí ve věci, vedené pod sp. zn. IV. ÚS 41/95, Ústavní
soud konstatoval, že není věcí obecného soudu, aby žalobce
poučoval o hmotném právu, a tedy ani v otázce věcné legitimace, to
však neznamená, že by soud neměl žalobce poučit ve věci správného
označení účastníků, tj. i tehdy, je-li žalován někdo, kdo nemá
způsobilost být účastníkem řízení. Tento názor zastává Ústavní
soud proto, že způsobilost být účastníkem řízení je procesní
podmínkou řízení, kterou zkoumá soud z úřední povinnosti a jejíž
nedostatek vede k zastavení řízení. Soud by tedy měl předtím, než
řízení zastaví, dát žalobci možnost věc napravit.
K otázce interpretace §5 a §43 odst. 1 o. s. ř. v řízení
podle restitučních zákonů se vyjádřil i Nejvyšší soud. Ve
stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 15. 7.
1992, sp. zn. Cpnj 50/93, publikovaném pod č. 34, sešitu 7-8,
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, 1993, se v souvislosti
s aplikací zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů
uvádí, že bude-li to v případě konkrétních žalob třeba, poučí
a vyzve žalobce k opravě (popřípadě k doplnění) žaloby z hlediska
pasivně legitimovaného subjektu.
Nejvyšší soud publikuje ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek vybraná rozhodnutí nižších soudů za účelem
sjednocování judikatury. Tak pod č. 29/1995 byl ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek zveřejněn rozsudek Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 15. 10. 1993, sp. zn. 6 Co 1010/83,
podle něhož v řízení o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání
věci podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
v případě nedostatku způsobilosti být účastníkem občanského
soudního řízení na straně žalovaného soud postupuje podle
ustanovení §43 odst. 1 a 2 o. s. ř. Soud tu vyzve žalobce
k opravě nebo k doplnění žalobního návrhu anebo k jinému
odstranění jeho nedostatků.
Ústavní soud je si dobře vědom, že rozhodnutí o ústavní
stížnosti zavazují pouze pro daný případ a nemají precedenční
povahu, jakož i toho, že stanoviska občanskoprávního kolegia
Nejvyššího soudu nemají právně závaznou povahu. Nicméně Ústavní
soud poukazuje na jejich funkci při sjednocování judikatury soudů
a vytváření jednotnosti právního řádu.
II/b
V návaznosti na závěry, obsažené v uvedených nálezech
Ústavního soudu, vydaných v obdobných případech, od nichž ani
v posuzované věci nemá Ústavní soud důvod se odchylovat, lze uvést
následující.
Jádrem argumentace, obsažené v napadeném rozhodnutí
Nejvyššího soudu, je teze, podle níž v případě, když žalobce
označí za žalovaného někoho, kdo nemá způsobilost být účastníkem
řízení, přičemž označený žalovaný je jasně identifikován
existujícím jménem či názvem a bydlištěm či sídlem, soud bez
dalšího řízení zastaví podle §104 odst. 1 o. s. ř, a to aniž by
žalobce předem jakkoli upozorňoval na daný nedostatek podmínky
řízení nebo činil jiná opatření, tj. označí-li žalobce účastníky
přesně (jak tomu má být v případě označení "Městský úřad v R."),
není vadou podání okolnost, že účastník nemá způsobilost být
účastníkem řízení. Problémem tedy je, zdali se v dané věci jedná
o správné označení nekvalifikovaného účastníka nebo nesprávné
označení účastníka právně kvalifikovaného. Odpověď nutno dovodit
aplikací principu proporcionality a poměřováním principů řádného
procesu.
Pokud procesní právní úkony účastníků řízení obsahují zjevnou
nesprávnost, jejíž odstranění umožňuje rovněž odstranit nedostatek
podmínek v řízení, přičemž konstatování této zjevnosti nevyžaduje
procesní aktivitu soudu (např. dokazování), nutno účastníkům
řízení dát příležitost tuto nesprávnost odstranit. Opakem tohoto
postupu je přepjatý formalismus, jehož důsledkem je sofistikované
zdůvodňování zjevné nespravedlnosti, a tím dotčení smyslu
§1 o. s. ř., čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod.
Neobstojí ani námitka porušení ústavního principu rovnosti
účastníků řízení, protože požadavek neakceptovatelnosti přepjatého
formalismu se vztahuje stejnou měrou na každého z účastníků.
Z pozice odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu je klíčovým
důvodem zastavení řízení a zrušení rozhodnutí nižších soudů
neodstranitelnost nedostatku podmínky v řízení. Nicméně se v něm
poukazuje i na pochybení ze strany Okresního soudu v Českých
Budějovicích. Nejvyšší soud interpretuje usnesení uvedeného soudu,
vyhlášené při jednání dne 19. března 1992, kterým "byla připuštěna
změna v osobě odpůrce", jako usnesení o záměně účastníků podle §92 odst. 2 o. s. ř., proti kterému je přípustné odvolání, a které
musí být podle §168 odst. 2 o. s. ř. doručeno, což se nestalo.
Upozorňuje zároveň, že k záměně může dojít pouze u účastníka, tj.
subjektu, disponujícího způsobilostí jím být. K tomu stěžovatelky
namítají, že tím, že Okresní soud v Českých Budějovicích připustil
nikoli záměnu účastníků, nýbrž zpřesnění označení účastníka
řízení, umožnil nápravu vady návrhu.
Pokud neurčitost procesního rozhodnutí soudu implikuje různé
interpretace jeho obsahu, nelze přijmout tu, jež je k tíži
dotčených účastníků řízení.
Pakliže z doslovného znění předmětného usnesení plyne závěr,
že se jedná o usnesení o záměně účastníků podle §92 odst. 2 o. s.
ř., na straně druhé ze znění protokolu o jednání, podle něhož byla
navrhovateli žádána "změna návrhu", přičemž obsah požadované změny
návrhu nekoresponduje s obsahem ustanovení §95 o. s. ř.,
a jelikož navrhovatelé nepožadovali "záměnu účastníků" podle §92
odst. 2 o. s. ř., a protože předmětné usnesení neobsahovalo
poučení o odvolání a nebylo doručeno, což je u usnesení podle §92 odst. 2 o. s. ř. nezbytné, svědčí víc dobrých důvodů
interpretovat jej jako usnesení, jímž bylo soudem vzato na vědomí
odstranění vady návrhu podle §43 odst. 1, §167 odst. 1 a §169
odst. 2 o. s. ř. Pokud je totiž podle §43 odst. 1 o. s. ř.
akceptovatelné odstranění vady návrhu i ústně do protokolu, nemůže
být procesním pochybením, svou intenzitou odůvodňujícím zrušující
rozhodnutí vyššího soudu, jestliže se tak stalo usnesením soudu.
Argumentace Nejvyššího soudu trpí konečně i vnitřní
nekonzistentností. Pokud totiž dochází k závěru, že město R. se
v předmětné věci nestalo nikdy účastníkem řízení, nutným důsledkem
této skutečnosti by mělo následně být odmítnutí jím podaného
dovolání podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům, s poukazem na porušení
principů spravedlivého procesu, obsažených v čl. 90 Ústavy a čl.
36 a násl. Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. února 1996, č. j. 3 Cdon 171/96-73,
zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně 11. července 1996