ECLI:CZ:US:2001:3.US.130.2000
sp. zn. III. ÚS 130/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele O., a.s., zastoupeného JUDr. B. D., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 12. 1999, čj. 10 Ca 319/99-51 a souvisejícím rozhodnutím Celního ředitelství České Budějovice ze dne 19. 7. 1999, č.j. 3198/1290-01/99-01, 3198/1290-01/99-03 a 3198/1290-01/99-08 a rozhodnutím Celního úřadu Písek ze dne 24. 5. 1999, čj. 1170/99, 1172/99 a 1197/99, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 29. 2. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl doručen Ústavnímu soudu o den později a byl později doplněn podáním ze dne 18. 8. 2000. V předmětném návrhu brojil proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne1. 12. 1999, čj. 10 Ca 319/99-51, ve spojení s rozhodnutími Celního ředitelství České Budějovice ze dne 19. 7. 1999 čj. 3198/1290-01/99-01, 3198/1290-01/99-03 a 3198/1290-01/99-08 a ve spojení s rozhodnutími Celního úřadu Písek ze dne 24. 5. 1999, čj. 1170/99, 1172/99 a 1197/99, s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp.zn. 10 Ca 319/99 a z něj zjistil, že Celní úřad Písek dne 24. 5. 1999 rozhodnutím, čj. 1170/99, kterým uložil navrhovateli uhradit částku 984.505,- Kč, na úhradu celního dluhu společnosti C. G., s.r.o. Částka měla být uhrazena na základě globální celní záruky, vystavené dne 25. 6. 1996. Toto rozhodnutí napadl navrhovatel odvoláním. V něm namítal, že svůj závazek plynoucí z celní záruky vyčerpal v roce 1997 úhradou jiných celních dluhů společnosti C. G., s.r.o., a ke dni 31. 12. 1997 jeho ručitelský závazek zanikl. Celní ředitelství České Budějovice rozhodnutím ze dne 19. 7. 1999, čj. 3198/1290-01/99-01, odvolání zamítlo. V odůvodnění uvedlo, že ručení navrhovatele je koncipováno jako "globální celní záruka" a navrhovatel se tak zavázal Celnímu úřadu Písek uhradit každý celní dluh dlužníka, kterému byla záruka poskytnuta, a to až do výše závazku za každou zajištěnou operaci.
Následně navrhovatel dne 23. 9. 1999 napadl uvedené rozhodnutí správní žalobu, ve které se domáhal jeho zrušení. V žalobě namítal, že výklad pojmu "globální celní záruka", jak jej provedly celní orgány, je nesprávný. Podle něj globální celní záruka zajišťuje jeden dluh, nikoliv každý či všechny celní dluhy téhož celního dlužníka. Tím, že uhradil jiné celní dluhy, zajištěné touto zárukou, záruka zanikla.
Krajský soud dne 1. 12. 1999 rozsudkem, čj. 10 Ca 319/99-51, žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí má význam výklad pojmu "globální zajištění celního dluhu" a toho, co se rozumí celním dluhem takovým způsobem zajištěným. Krajský soud dospěl k závěru, že "globálním zajištěním" jsou zajištěny všechny celní dluhy téhož dlužníka, které vzniknou po dobu trvání globálního zajištění, pro kterého byl konkrétní způsob zajištění celním úřadem povolen a který vznikl nebo vzniknout mohl do budoucna v několika či jediném celním řízení. Globálním zajištění přitom ručitel ručí za každý takto vzniklý celní dluh omezený v jednotlivém případě částkou 2 mil. korun.
Tento rozsudek napadl navrhovatel ústavní stížností, v níž polemizoval s výkladem pojmu globální celní záruka a dovozuje, že výklad pojmu, provedený Krajským soudem v Českých Budějovicích je bez dostatečné opory v zákoně a zasahuje nepřiměřeně do subjektivních práv stěžovatele, čím bylo zasaženo do jeho základních práv daných mu čl. 2, 4 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
Krajský soud v Českých Budějovicích, jako účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 4. 4. 2000 poukázal na skutečnost, že jím použitý výklad pojmu "globální celní záruka" je používán i jinými obecnými soudy. Byla-li navrhovateli uložena povinnost uhradit celní dluh, jednalo se o povinnost uloženou na základě zákona.
Ústavní soud po shrnutí všech podstatných skutečností shledal, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud předesílá, že totožnou problematikou jak z hlediska skutkového, tak i z hlediska porušení základního ústavně zaručeného práva se již několikrát zabýval. K věci zaujalo stanovisko i Plénum Ústavního soudu v rozhodnutí, sp. zn. Pl. ÚS 54/2000, týkající se téhož stěžovatele.Ve světle uvedeného rozhodnutí je pro posouzení ústavnosti napadeného rozhodnutí určující výklad pojmu "globální zajištění celního dluhu" a to, co se rozumí celním dluhem takovým způsobem zajištěným. Celní zákon rozeznává tři druhy zajištění celního dluhu:
1) globální zajištění celního dluhu, který vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné nebo několika operací prováděných jedním dlužníkem;
2) paušální zajištění celního dluhu, který vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné nebo několika operací prováděných několika dlužníky;
3) individuální zajištění celního dluhu, který vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné operace prováděné jedním dlužníkem.
Gramatickým a logickým výkladem lze dospět k závěru, že globálním zajištěním jsou zajišťovány všechny celní dluhy téhož dlužníka, pro kterého byl konkrétní způsob zajištění celním úřadem povolen, a který vznikl nebo vzniknout mohl do budoucna v několika či jediném celním řízení. Globálním zajištěním přitom ručitel ručí za každý takto vzniklý celní dluh omezený (u navrhovatele v souzeném případě) v jednotlivém případě dvěma miliony korun. Kdyby se nejednalo o zajištění všech takových celních dluhů, pak by globálního zajištění nebylo třeba a postačovalo by zajištění individuální. Pro výklad pojmu globální zajištění celního dluhu je dále podstatné, že jde o institut práva veřejného. Subjektivní práva a povinnosti účastníků celních vztahů jsou upraveny - na rozdíl od soukromoprávních vztahů - kogentně a takové právní předpisy regulují též zánik konkrétní formy zajištění celního dluhu. Proto na zánik zajištění nelze aplikovat principy ovládající zajištění soukromoprávních závazků.
Ústavní soud shledal postup obecného soudu jako ústavně konformní. Tím, že soud uložil navrhovateli povinnost uhradit celní dluh z titulu globálního zajištění, nezasáhl do navrhovatelových základních práv daných mu ústavnímu zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh podle ust. §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2001
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu