ECLI:CZ:US:2014:3.US.131.14.1
sp. zn. III. ÚS 131/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Jarmily Nevřalové, zastoupené JUDr. Olgou Lepkovou, advokátkou se sídlem v Křetíně, Vranová 101, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. října 2013 č. j. 4 As 71/2013-35, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2013 č. j. 10 A 57/2011-72-81, rozhodnutí Ministerstva životního prostředí, Odboru výkonu státní správy VIII ze dne 29. prosince 2010 č. j. 47263/ENV/09 5323/570/09 a rozhodnutí České inspekce životního prostředí, Oblastního inspektorátu Olomouc ze dne 31. července 2009 č. j. ČIŽP/48/OOL/SR01/0910986.003/09/OJO, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 10. ledna 2014 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci, jimiž dle jejího tvrzení došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") v důsledku nesprávné interpretace čl. 4, čl. 11 odst. 3 a čl. 35 odst. 3 Listiny.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že napadeným rozhodnutím České inspekce životního prostředí byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 10 000 Kč za spáchání správního deliktu podle ustanovení §4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měla dopustit, když jako spoluvlastnice lesního pozemku opomenutím neprovedla včasné vytěžení a asanaci, případně odstranění z lesa, 44 ks kůrovci (lýkožrout smrkový a lýkožrout lesklý) napadených smrků, přičemž v důsledku tohoto stavu byly vytvořeny podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů, a tím k ohrožení plnění funkcí lesa a následně také životního prostředí v lesích. K tomuto závěru příslušný orgán České inspekce životního prostředí dospěl na základě ohledání lesního pozemku ve stěžovatelčině spoluvlastnictví, při němž bylo zjištěno, že nejméně uvedený počet stromů byl v průběhu roku 2008 napaden zmíněnými škůdci a tyto stromy nebyly až do května 2009 v rozporu s povinnostmi vlastníka lesa odstraněny, čímž byla zesílena hrozba dalšího síření zmíněných druhů škůdců. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, které bylo napadeným rozhodnutím Ministerstva životního prostředí zamítnuto, přičemž odvolací orgán v zásadě toliko zopakoval či upřesnil závěry obsažené v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí. Proti rozhodnutí odvolacího orgánu podala stěžovatelka správní žalobu, v níž především namítala nedostatek zavinění na její straně, v jehož důsledku nemohla ohrožení lesa zabránit dříve, než učinila. Navíc namítala, že k původnímu šíření zmíněných škůdců došlo v důsledku protiprávní těžby dřeva na sousedním pozemku. Správní orgány se dle stěžovatelky dopustily několika porušení jejích procesních práv, když především ve věci nekonaly ústní jednání a nedoručily stěžovatelce vyrozumění o konání kontroly na jejím pozemku. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") však označil tyto námitky za nedůvodné a podanou žalobu proto zamítl. Přitom velmi zevrubně popsal, z jakých důvodů je nutné postup a rozhodnutí správních orgánů považovat za správné, resp. z jakých důvodů jejich procesní pochybení neměla vliv na hmotněprávní stránku věci. Městský soud rovněž obsáhle rozvedl odůvodnění příčin stěžovatelčiny odpovědnosti za uvedený delikt, přičemž konstatoval, že podstata takové odpovědnosti spočívá v nekonání (resp. opomenutí) vlastníka lesního pozemku, který je povinen sledovat výskyt zmíněných škůdců a od určité hranice zabránit jejich množení. Na této povinnosti nemůže nic změnit ani skutečnost, že na stěžovatelčin lesní pozemek se škůdci dostali v důsledku protiprávní těžby na sousedním pozemku a samotná odpovědnost za nesplnění této povinnosti nemůže zaniknout toliko proto, že k zvýšenému množení uvedených škůdců nakonec nedošlo, resp. nebylo takové množení prokázáno. Stěžovatelka uvedenou povinnost nesplnila, a proto bylo uložení pokuty zcela namístě. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Přitom v podstatě zopakoval a rozvedl argumentaci uvedenou v předchozích rozhodnutích.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předně brojí proti faktickým nesprávnostem a z nich vyplývající nesmyslnosti napadených rozhodnutí. Tato tak stojí na nesprávných předpokladech stran dokončení vývoje lýkožroutů v napadených stromech, výkladu pojmů týkajících se tzv. kůrovcového dřeva, odletu škůdců z napadených stromů a časových souvislostí mezi vývojem škůdců a jejich odletem z napadených stromů, jakož i vhodnosti odstraňování stromů až na jaře roku následujícího po napadení stromů. Na základě těchto námitek stěžovatelka dokládá, že jejím zaviněním tak nemohlo dojít k ohrožení životního prostředí ve smyslu deliktu, za nějž byla sankcionována. Naopak zajistila, aby zvýšený stav škůdců byl v co nejkratším termínu snížen na stav základní. K samotnému ohrožení lesa došlo v důsledku neoprávněné těžební činnosti na sousedním lesním pozemku. Pokud tedy stěžovatelka nezavinila napadení stromů zmíněnými škůdci a nezanechala na svém pozemku nepřiměřeně dlouho právními předpisy stanovené množství tzv. kůrovcového dřeva, neboť v ponechaných stojících stromech se již kůrovci vyvíjet nemohli, nemůže být shledána odpovědnou za naplnění skutkové podstaty výše uvedeného deliktu. Žádný z rozhodujících orgánů veřejné moci se pak v rozporu se zákonem vůbec nezabýval překročením rozumné míry ohrožení životního prostředí, jakožto podmínky pro naplnění znaků skutkové podstaty předmětného deliktu. Tak jak byla stěžovatelčina povinnost fakticky stanovena správním orgánem, tedy určením doby "vhodného" odklizení napadených stromů na podzim, nevyplývá z žádného právního předpisu a je dokonce fakticky nesplnitelná, neboť napadené stromy nerozezná od zdravých v této době ani odborný hospodář v napadeném lese. Tím je navíc ze zákona státní podnik, který pak dle napadených rozhodnutí za svou činnost ani neodpovídá, jelikož taková odpovědnost může dle rozhodujících orgánů vzniknout jen smlouvou, a nikoliv ze zákona, což je zcela v rozporu s principem rovnosti před zákonem. Ten je pak porušen i tím, že přítomnost tzv. výletových otvorů na stromech sousedního pozemku označuje Nejvyšší správní soud za "přírodní úkaz", ale u stěžovatelky jde o naplnění skutkové podstaty správního deliktu. Na závěr stěžovatelka vyjádřila názor, že po více než pěti letech průtahů, nezpůsobených její vinou, by již udělená pokuta neměla být vymahatelná, a to navíc v řízení, kde se stěžovatelka nemohla k meritu věci řádně vyjádřit, neboť jí nebyly některé dokumenty doručeny a prohlídka lesního pozemku byla činěna bez ní, toliko za přítomnosti druhého spoluvlastníka, který není odborníkem na problematiku ochrany lesů. Ze všech uvedených důvodů považuje tedy stěžovatelka napadená rozhodnutí za protiústavní, a proto navrhla, aby je Ústavní soud zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k meritornímu projednání ústavní stížnosti, musel posoudit, zda ústavní stížnost splňuje formální náležitosti na takový návrh kladené zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že tomu tak je, neboť ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s ustanoveními §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelky, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Podstata stěžovatelčiných námitek spočívá ve vyjádření nesouhlasu se závěry všech rozhodujících orgánů veřejné moci, aniž by stěžovatelka významněji reflektovala vskutku pečlivé a obsáhlé závěry, kterými tyto orgány na stěžovatelkou uplatněnou argumentaci reagovaly. Ústavní soud nepovažuje za nutné a účelné opakovat stěžovatelce to, co jí bylo již několikrát zevrubně vysvětleno, a proto nemůže než na nejvýznamnější části odůvodnění napadených rozhodnutí toliko odkázat a připomenout ustálený závěr, že pouhý stěžovatelčin odlišný právní názor nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti, tím méně pak nutnost kasačního zásahu Ústavního soudu.
7. Nad rámec výše uvedeného může snad Ústavní soud toliko poznamenat, že stěžovatelce byla ve správním řízení uložena pokuta za porušení povinnosti ryze preventivního charakteru. Přitom v moderní společnosti, chránící křehké a při nejmenším pochybení významně ohrožené hodnoty, jakými jsou např. životní prostředí, soukromí či zdraví, platí obecný konsenzus o spravedlnosti takto preventivně nastavených povinností, jejichž porušení je třeba trestat bez ohledu na konečný následek krizového stavu, ba dokonce často i bez ohledu na jeho příčinu, jako se tomu stalo ve stěžovatelčině případě. Podobně jako např. lékaře či správce počítačové sítě nemůže od hrozící sankce oprostit skutečnost, že k původnímu ohrožení chráněného zájmu došlo v důsledku pochybení někoho jiného, nemůže ani vlastník lesa omlouvat vlastní porušení právních povinností protiprávní činností některého z jiných vlastníků lesů. Všechny uvedené moderní typy preventivních povinností obvykle regulují určitý odborný postup, tedy soubor práv a povinností vykonávaných de lege artis, jež proto nejen nutně nemusí, ale většinou ani nemůže být kazuisticky popsán v obecně závazných právních předpisech. V moderní společnosti chránící příznivé životní prostředí tak lze obecně po vlastnících lesů, jakožto stále nenahraditelné složce životního prostředí, spravedlivě požadovat, aby se takovýmto povinnostem podřídili a byli za jejich porušení sankcionováni. Je-li taková povinnost fakticky splnitelná, což ve stěžovatelčině případě byla, neboť stěžovatelka o napadení stromů věděla (srov. např. str. 17 odůvodnění rozsudku městského soudu) a neporuší-li nepřiměřeně zásadu proporcionality ukládaných povinností (srov. čl. 4 Listiny), k čemuž rovněž dle Ústavního soudu v daném případě vzhledem k důležitosti chráněného zájmu nedošlo, nezbývá Ústavnímu soudu než potvrdit závěry rozhodujících orgánů veřejné moci, které jsou dle práva i svými odbornými znalostmi jako jediné příslušné k posouzení protiprávnosti a škodlivosti porušení povinností ze strany stěžovatelky.
8. K námitce neodůvodněných průtahů Ústavní soud poznamenává, že stěžovatelka měla k dispozici řadu institutů, kterými se mohla pokusit předmětné správní (resp. soudní) řízení urychlit, popř. požadovat za tyto průtahy náhradu nemajetkové újmy těmito průtahy způsobené. Ve zbytku lze i v této části odkázat na závěry městského soudu a Nejvyššího správního soudu. Za neopodstatněnou považuje Ústavní soud rovněž námitku, dle níž se stěžovatelka nemohla k podstatným okolnostem řízení vyjádřit, neboť nebyla přítomna prohlídce příslušného lesního pozemku, která se uskutečnila toliko za účasti jejího manžela, který není odborníkem na lesní problematiku. I tuto námitku považuje Ústavní soud za dostatečně vypořádanou v rozhodnutí obou rozhodujících soudů, nehledě na to, že tuto údajně odborně nezdatnou osobu, jejíž přítomnost při prohlídce lesního pozemku měla způsobit nedostatek ochrany stěžovatelčiných práv, si stěžovatelka v předmětné věci následně zvolila za svého obecného zmocněnce pro řízení před správními soudy.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu