ECLI:CZ:US:2016:3.US.1312.16.1
sp. zn. III. ÚS 1312/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti FICHEM, spol. s r.o., sídlem Vrahovická 421/123, Prostějov, zastoupené JUDr. Michalem Hudečkem, advokátem, sídlem Krapkova 452/38, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. března 2016 č. j. 2 Afs 15/2016-21 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. ledna 2016 č. j. 22 Af 100/2013-26, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena ustanovení čl. 11 odst. 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka prodala kupní smlouvou ze dne 26. listopadu 2007 společnosti AGROMONELA, s.r.o. v ní specifikované nemovitosti v katastrálním území Lašťany, obec Bělkovice - Lašťany; tato kupní smlouva byla rozsudkem Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") ze dne 28. února 2012 č. j. 15 C 201/2008-322 označena za neplatnou, přičemž neplatnost byla konstatována s účinky ex tunc.
3. Dne 1. 4. 2008 podala stěžovatelka přiznání k dani z převodu nemovitostí, jež byla vyměřena na částku 201 084 Kč. Na základě výroku výše uvedeného rozsudku okresního soudu o absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy, adresovala stěžovatelka správci daně (Finanční úřad pro Olomoucký kraj, územní pracoviště Olomouc) podání, jež bylo podle obsahu posouzeno jako žádost o obnovu řízení. Správce daně však rozhodnutím ze dne 10. 5. 2013 podle §106 odst. 1 písm. b) daňového řádu zastavil řízení o stěžovatelčině žádosti, neboť dospěl k závěru, že bylo podáno po uplynutí prekluzivní lhůty. Následné stěžovatelčino odvolání vedlejší účastník zamítl a rozhodnutí správce daně potvrdil.
4. Krajský soud v Ostravě rubrikovaným rozsudkem poté stěžovatelčinu správní žalobu směřující proti rozhodnutí vedlejšího účastníka zamítl, přičemž vyšel ze závěrů usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. února 2015 č. j. 6 Afs 161/2014-57, dle kterých ve skutkově obdobných případech je možné domáhat se obnovy řízení nejpozději ve lhůtě pro vyměření daně dle ustanovení §22 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění účinném do 31. prosince 2010, ve spojení s ustanovením §54 odst. 3 zákona České národní rady č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků.
5. Stěžovatelčinu kasační stížnost pak Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl; v odůvodnění tohoto rozhodnutí mj. konstatoval, že postup, který stěžovatelka "zvolila (vyčkat pravomocného rozhodnutí obecného soudu o vlastnictví), nebyl jediným možným. V době, kdy jí již byly známy skutečnosti, jež byly příčinou absolutní neplatnosti kupní smlouvy, které také vtělila do žaloby na určení vlastnictví, mohla podat dodatečné daňové přiznání. V něm by byla mohla tvrdit skutečnosti podporující její názor, že k převodu nemovitostí nedošlo, takže zde není žádná povinnost k zaplacení předmětné daně. Správce daně by pak musel otázku platnosti smlouvy posoudit sám jako otázku předběžnou v intencích §28 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků".
II. Námitky stěžovatelky
6. Stěžovatelka s citovaným závěrem (názorem) Nejvyššího správního soudu nesouhlasí a zdůrazňuje, že nemůže být postižena tím, že soudy nerozhodly o neplatnosti kupní smlouvy ve lhůtě, jež je určena pro vyměření či doměření daně. Uvádí-li přitom Nejvyšší správní soud, že před uplynutím prekluzivní lhůty již byly stěžovatelce známy skutečnosti vedoucí k absolutní neplatnosti předmětné smlouvy, dle názoru stěžovatelky přehlíží fakt, že o existenci absolutní neplatnosti smlouvy rozhoduje jedině soud. Nadto stěžovatelka polemizuje s tvrzením Nejvyššího správního soudu, že by správce daně mohl otázku platnosti kupní smlouvy sám posoudit jako otázku předběžnou, neboť takový postup by dle jejího mínění odporoval principům právního státu. Oproti názoru Nejvyššího správního soudu se proto stěžovatelka domnívá, že neměla jinou možnost než vyčkat rozhodnutí civilního soudu, přičemž tato skutečnost dle jejího názoru musí sama o sobě implikovat závěr, že v daném kontextu nemohla stěžovatelka zmeškat lhůtu pro obnovu řízení. Akcentuje-li totiž Nejvyšší správní soud význam prekluzivních lhůt pro potřebnou existenci právní jistoty, stěžovatelka připomíná, že tyto lhůty mají chránit především daňové subjekty, nikoliv státní orgány, jež "takovou právní jistotu nepotřebují".
III. Podmínky řízení před Ústavním soudem
7. Ještě dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV. Vlastní posouzení věci
8. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci soudnictví (čl. 92 Ústavy); Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
9. Za zjevně neopodstatněnou lze přitom bez dalšího označit mj. i takovou ústavní stížnost, ve které jsou (byť i třeba nikoliv zjevně nedůvodně) zpochybňovány pouze některé argumentační linie napadeného rozhodnutí, ovšem zbývající část - nosných - důvodů tohoto rozhodnutí zůstávají kritikou obsaženou v ústavní stížnosti zcela nedotčena.
10. Ve stěžovatelkou citovaném bodě [13] odůvodnění napadeného rozsudku totiž Nejvyšší správní soud dále uvedl: "Stěžovatelka však pouze žádala o posečkání daně a odvolala se proti výzvě k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě. Žádosti o posečkání daně bylo vyhověno a odvolání neobsahovalo zákonné náležitosti. Poté, co k výzvě správce daně k doplnění odvolání stěžovatelka jen označila číslo jednací daňového přiznání a spisovou značku, pod kterou bylo vedeno řízení o určení vlastnictví, doručil jí správce daně další výzvu, v níž bylo znovu specifikováno, jaké náležitosti (bez nichž není způsobilé k projednání) její odvolání stále postrádá. Na tu již stěžovatelka neodpověděla, takže bylo dne 21. 10. 2008 řízení ve věci jejího odvolání zastaveno. Je tedy zjevné, že ač se stěžovatelka pokusila o kontakt se správcem daně v souvislosti s řešením otázky platnosti smlouvy o převodu nemovitostí, na výzvy správce daně adekvátně nereagovala a i po vypršení lhůty, po kterou bylo povoleno posečkání s úhradou splatné daně (do 31. 3. 2009), zůstala pasivní. Do konce roku 2010, kdy měla končit objektivní lhůta k podání žádosti o povolení obnovy řízení (i podle tehdy účinného §54 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků), takovou žádost nepodala a ani jinak (podáním dodatečného daňového přiznání) se své splatné daňové povinnosti nebránila. Proto nelze za přiléhavé považovat její shrnutí, že civilní soudy způsobily zmeškání objektivní lhůty, pročež správní soudy odmítly připustit revizi nezákonného vyměření daně."
11. Proti této části odůvodnění však již stěžovatelka žádnou oponenturu nepředkládá, přestože právě z posledně citované pasáže je zřejmé, že mohla v daném řízení postupovat způsobem, jímž by potenciálně svá práva ochránila.
12. Namítá-li stěžovatelka, že správce daně nebyl povolán k řešení předběžné otázky, o níž přísluší rozhodnout výlučně civilnímu soudu, je namístě zdůraznit, že taková interpretace ustanovení §28 zákona o správě daní a poplatků (resp. §99 daňového řádu) jde proti dikci i samotnému smyslu tohoto zákonného ustanovení. Nelze tak přitakat stěžovatelce, že by správce nebyl oprávněn vyřešit otázku tvrzené (ne)platnosti inkriminované kupní smlouvy jako otázku předběžnou, naopak je třeba zdůraznit, že by tuto otázku dle ustanovení §28 zákona o správě daní a poplatků byl povinen vyřešit (srov. komentář k ustanovení §99 daňového řádku in: Baxa, J., Dráb, O., Kaniová, L., Lavický, P., Schillerová, A., Šimek, K. a Žišková, M.: Daňový řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2011).
13. Pokud přitom jde o samotnou otázku "souběhu" prekluzivní lhůty a civilního řízení o neplatnosti předmětné kupní smlouvy, postačí na tomto místě pro stručnost toliko odkázat na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. února 2015 č. j. 6 Afs 161/2014-57.
14. Stěžovatelce by sice bylo možné přisvědčit potud, že prekluzivní lhůty mají chránit primárně daňové subjekty, resp. jejich právní jistotu, je však třeba zdůraznit, že tyto lhůty chrání právní jistotu všech zúčastněných subjektů, tedy i státu. Jinými slovy řečeno, důsledky spojené s uplynutím zákonné prekluzivní lhůty je třeba respektovat bez ohledu na povahu daného subjektu. Opačný výklad by totiž zpochybňoval samu podstatu institutu prekluzivní lhůty.
15. V kontextu rozhodných skutkových okolností projednávané věci je dle názoru Ústavního soudu podstatná skutečnost, že stát existenci důvodů vedoucích - zpětně - k nesprávnému vyměření daně žádným způsobem nezapříčinil, neboť důvody zakládající neplatnost předmětné kupní smlouvy je patrně (opak se z ústavní stížnosti nepodává) třeba přičítat pouze daným smluvním stranám, tedy subjektům, za jejichž jednání stát neodpovídá.
16. Je-li tedy podstatou projednávané ústavní stížnosti otázka, zda v konkrétním případě může převážit zájem na právní jistotě (dosažené v daném kontextu prostřednictvím bezpodmínečného a rigorózního uplatňování prekluzivních lhůt) nad zájmem na správnosti (zákonnosti) rozhodnutí správce daně, je oproti očekávání stěžovatelky třeba zdůraznit, že takový zájem může dle Ústavního soudu - tak jako v souzené věci - převážit, aniž tím dojde k nepřípustnému zásahu do ustanovení čl. 11 odst. 5 Listiny. Nelze totiž ztrácet ze zřetele, že k tvrzené nezákonnosti (nesprávnosti) rozhodnutí správce daně došlo případně až zpětně, a to z důvodů, jež správce daně nezapříčinil a jež nemohl svým postupem jakkoli ovlivnit.
17. Z uvedených důvodů je zřejmé, že se stěžovatelce porušení jí dovolávaných ustanovení Listiny prokázat nepodařilo; okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost její ústavní stížnosti.
18. Ústavní soud proto stěžovatelčin návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu