ECLI:CZ:US:2009:3.US.1328.08.1
sp. zn. III. ÚS 1328/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. července 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti MUDr. R. M., PhD., právně zastoupeného Mgr. Petrou Sedlákovou, advokátkou se sídlem v Modřicích u Brna, Brněnská 687, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2008 sp. zn. 44 Co 336/2007, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 44 Co 336/2007 ze dne 18. 3. 2008 za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení a 1) MUDr. Z. H., právně zastoupené JUDr. Josefem Pernicou, advokátem se sídlem v Brně, tř. kpt. Jaroše 19, a 2) Statutárního města Brna (opatrovníka nezl. Jany /jedná se o pseudonym/.), jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, splňující všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu, neboť jím mělo dojít k porušení jeho základních práv garantovaných článkem 32 odst. 4 a článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále mělo postupem uvedeného soudu dojít k porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a konečně i článku 3 odst. 1 a článku 18 Úmluvy o právech dítěte vyhlášené ve sbírce zákonů sdělením ministerstva zahraničí č. 104/1991 Sb. (dále jen "Úmluva o právech dítěte").
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byla rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2002 č. j. 22 Nc 63/2002-28 schválena dohoda stěžovatele a vedlejší účastnice, jeho bývalé manželky MUDr. Z. H., jako rodičů nezletilé Jany, o úpravě rodičovské zodpovědnosti pro dobu do i po rozvodu, kterou byla nezletilá pro uvedenou dobu svěřena do výchovy matky.
Na základě pozdějšího návrhu stěžovatele byla nezletilá rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2007 č. j. 22 P 512/2002-89 ze dne 26. 7. 2007, svěřena do střídavé výchovy rodičů tak, že v každém lichém týdnu v kalendářním roce byla svěřena do výchovy vedlejší účastnice a v každém sudém týdnu v kalendářním roce do výchovy stěžovatele. Proti tomuto rozsudku podala vedlejší účastnice odvolání.
O podaném odvolání matky rozhodl Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 14. 1. 2008 tak, že rozsudek soudu prvého stupně se mění a návrh stěžovatele na změnu rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2002 určením střídavé výchovy se zamítá.
V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel nejprve rekapituloval skutkový stav věci a průběh dosavadních řízení před obecnými soudy ohledně výkonu rodičovské zodpovědnosti. Podstatou sporu mezi stěžovatelem jako otcem a vedlejší účastnicí jako matkou nezletilé je otázka vhodnosti střídavé výchovy dle ust. §26 odst. 2 zákona o rodině, s níž matka nesouhlasí. Stěžovatel v původním řízení i v ústavní stížnosti zdůraznil své přesvědčení, že střídavou výchovu je třeba chápat jako nejúplnější naplnění práva dítěte na oba rodiče, pokud spolu oba rodiče nežijí, neboť tato forma výchovy umožňuje dítěti nejen zachování fungujících vztahů s oběma rodiči, ale rovněž mu umožňuje zůstat součástí běžného každodenního života obou rodičů a nestát se pro jednoho z nich pouze víkendovou záležitostí. Takový režim dle stěžovatele rovněž nejlépe odráží rovnost obou rodičů v právech a povinnostech k dítěti a v odpovědnosti za jeho budoucnost. Stěžovatel dále zdůraznil, že po vydání rozhodnutí soudu prvého stupně v projednávané věci bylo z jeho strany a ze strany vedlejší účastnice se střídavou výchovou nezletilé fakticky započato. Dle stěžovatele tak krajský soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím zvrátil pozitivní vývoj situace a vystavil nezletilou většímu psychickému tlaku, neboť pokud chce stěžovatele navštívit, musí jí takovou návštěvu matka schválit.
Stěžovatel je přesvědčen, že napadeným rozsudkem došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva jako rodiče na péči o dítě a jeho výchovu a dále k porušení shora citovaných článků Úmluvy o právech dítěte, podle kterých mají oba rodiče společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte a zájem dítěte musí být předním hlediskem. Stěžovatel má za to, že odvolací soud v projednávané věci nezjistil podstatně odchylnější stav poměrů, než jak ho zjistil soud prvého stupně. Odvolací soud se na rozdíl od soudu nalézacího dle stěžovatele nevypořádal se všemi okolnostmi, které v řízení vyšly najevo. Stěžovatel zejména poukázal na to, že nezletilá v původním řízení vyjadřovala přání, trávit se svým otcem více času. Právní závěry odvolacího soudu, vyjádřené v napadeném rozhodnutí, jsou dle stěžovatele v příkrém rozporu s provedenými skutkovými zjištěními. Samo nesouhlasné stanovisko matky nemůže být dle názoru stěžovatele dostatečnou překážkou střídavé výchově, neboť její podmínkou není dohoda rodičů. Stěžovatel dále uvádí, že krajský soud napadeným rozhodnutím nijak nezajistil, aby měl stěžovatel možnost se s dcerou stýkat aspoň v tom rozsahu, v jakém tomu bylo v době jeho rozhodování. Napadeným rozhodnutím nastala situace, kdy platí pouze dohoda uzavřená dne 20. 8. 2002, podle které je stěžovatel oprávněn se se svou dcerou stýkat každý sudý víkend a každé pondělí. Dále napadené rozhodnutí dle názoru stěžovatele vzbuzuje pochybnost, zda výroky II. a III. rozsudku soudu prvého stupně, týkající se vyživovací povinnosti rodičů, platí či nikoli.
II.
Ústavní soud si dle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření obecného soudu a vedlejších účastníků řízení. Matka nezletilé MUDr. Z. H. ve svém vyjádření zdůraznila, že stěžovatel se s nezletilou fakticky stýká v rozsahu téměř srovnatelném se střídavou výchovou. Vedlejší účastnice dále citovala z odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu a ztotožnila se se závěry tam uvedenými s tím, že nezletilá v původním řízení preferovala zachování stávajícího stavu. Pro zamítnutí návrhu stěžovatele byl i kolizní opatrovník. Vedlejší účastnice vyjádřila nesouhlas s důkazními návrhy stěžovatele, zejména s vyžádáním znaleckého posudku z odvětví psychologie, neboť takový postup by nezletilou toliko traumatizoval a nic nového by nepřinesl.
Rovněž Úřad městské části Brno-Žebětín, oddělení sociálně právní ochrany dětí, jako opatrovník navrhl zamítnutí ústavní stížnosti s tím, že rodinné poměry, ve kterých nezletilá žije, jsou velmi dobré a podnětné. Opatrovník zdůraznil význam vztahu nezletilé k polorodé mladší sestře, s níž v rodině matky a jejího nynějšího manžela nezletilá žije. S otcem se nezletilá dle vyjádření opatrovníka může po dohodě stýkat, kdy chce a kdy jí to časově vyhovuje. Střídavou péči opatrovník nedoporučuje, neboť by to odporovalo zájmu nezletilé, která sama s tímto požadavkem není srozuměna. Stávající situace dle opatrovníka vyhovuje nezletilé lépe, neboť nezletilá je citově velmi vázána jak na matku, tak na svou mladší sestru a nechce od nich být vždy na celý týden odloučena.
Stěžovatel v replice na uvedená vyjádření popsal, jakým způsobem se v současnosti s dcerou vídá. Poukázal na to, že v důsledku jeho výchovného působení nezletilá uspěla u přijímacích zkoušek na gymnázium. Stěžovatel zdůraznil své přesvědčení, že zjištění opatrovníka nezletilé nemohou být objektivní, neboť při uvedených rozhovorech byla nezletilá nutně ovlivněna matkou. Stěžovatel je přesvědčen, že v žádném případě nemá horší předpoklady pro výchovu nezletilé než vedlejší účastnice. Napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně je dle názoru stěžovatele odrazem konzervativního přístupu k výchově dětí, přiznávajícího matce dítěte dominantní postavení ve výchově, přestože otec dítěte má dle zákona, Listiny i mezinárodních smluv jako rodič stejná práva a povinnosti k dítěti a jeho výchovu může plnohodnotně zastávat.
III.
Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis vedený u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 22 P 512/2002. Na základě odůvodnění ústavní stížnosti, vyjádření účastníků a vyžádaného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích zdůraznil, že není další instancí v soustavě obecných soudů. Vystupuje mimo tuto soustavu jako zvláštní orgán ochrany ústavnosti. Důvodem kasace rozhodnutí obecného soudu může být proto toliko porušení ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní soud je rovněž jen ve zcela výjimečných případech povolán posuzovat otázky interpretace a aplikace jednoduchého práva obecnými soudy. Zásadně k tomu může dojít pouze tehdy, jestliže soudy nerespektují kogentní normu, anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz např. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 228/04).
V projednávané věci spočívá těžiště argumentace stěžovatele v jeho nesouhlasu s tím, jakým způsobem odvolací soud aplikoval ust. §26 odst. 2, odst. 4 zákona o rodině (ve spojení s ust. §50 odst. 1 zákona o rodině). Podle §26 odst. 2 zákona o rodině může soud tam, kde jsou oba rodiče způsobilí dítě vychovávat a mají o výchovu zájem, svěřit dítě do společné, popřípadě střídavé výchovy obou rodičů, je-li to v zájmu dítěte a budou-li tak zajištěny jeho potřeby. Při rozhodování o svěření dítěte do výchovy má soud postupovat dle ust. 26 odst. 4 zákona o rodině, resp. dle kritérií tam vyjádřených. Ústavní soud se k problematice tzv. střídavé výchovy vyjadřoval již v celé řadě svých rozhodnutí (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 48/04, I. ÚS 420/05, II. ÚS 568/06, I. ÚS 1796/07 a další, dostupná v databázi NALUS). Ustálená rozhodovací praxe je přitom taková, že v rodiněprávních věcech Ústavní soud zasahuje jen v případech skutečně extrémních. Posouzení, zda jsou splněny podmínky, umožňující svěření dítěte do střídavé výchovy ve smyslu ust. §26 odst. 2 zákona o rodině, a zejména, zda je takový postup v souladu se zájmem dítěte (srov. článek 3 Úmluvy o právech dítěte), je výlučně věcí soudů obecných, které mají ovšem povinnost své závěry náležitě odůvodnit. Je zároveň ústavně přípustné, aby odvolací soud měl za shodně zjištěného skutkového stavu rozdílný právní názor, který vyústí v opačné rozhodnutí oproti rozhodnutí soudu prvého stupně, ovšem za předpokladu, že se odvolací soud vypořádal se všemi okolnostmi, které v řízení vyšly najevo, resp. se všemi hledisky, kterými se soud nalézací zabýval (viz nález ve věci sp. zn. II. ÚS 363/03).
V projednávané věci odvolací soud uvedené zásady neporušil. Krajský soud v Brně shledal důvodným odvolání vedlejší účastnice (matky nezletilé) proti rozsudku soudu prvého stupně s tím, že tento soud nevzal v úvahu všechna potřebná hlediska při posouzení, zda lze nezletilou svěřit do tzv. střídavé výchovy. Dle odvolacího soudu Městský soud v Brně přehlédl, že v projednávané věci není (zkráceně řečeno) splněn požadavek náležitého stupně kooperace mezi rodiči, který je předpokladem toho, aby režim střídavé výchovy nezletilé prospíval. Odvolací soud poukázal na to, že mezi rodiči existuje ohledně celkového směřování výchovy i v různých dílčích otázkách řada sporů a charakterizoval postoje stěžovatele a vedlejší účastnice spíše jako konfliktní (viz str. 3 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Za této situace považoval odvolací soud, na rozdíl od soudu nalézacího, za pochybné, zda by režim střídavé výchovy mohl být pro nezletilou přínosem. Přitom vzal odvolací soud v úvahu jak stávající podíl otce na výchově, tak i vlastní vyjádření nezletilé, která ovšem odvolací soud hodnotil s ohledem na její věk i celkovou rodinnou konstelaci.
Z hlediska ústavněprávního přezkumu, tzn. respektování základních práv a svobod stěžovatele jako účastníka původního řízení a jako otce nezletilé, nelze popsanému postupu odvolacího soudu ničeho vytknout. Především je třeba zdůraznit, že odvolací soud se ve svých úvahách při hodnocení skutkového stavu a ve svých právních závěrech držel v mezích ustálené judikatury obecných soudů, i názorů vyjádřených v rozhodnutích Ústavního soudu. Je sice pravda, že dohoda rodičů sama o sobě není conditio sine qua non pro svěření dítěte do střídavé péče dle §26 odst. 2 zákona o rodině (pak by ostatně toto ustanovení bylo nadbytečné, srov. znění §26 odst. 3 zákona o rodině). Takovou podmínkou je spíše reálný předpoklad, že oba rodiče budou schopni se v požadované míře dohodnout na zajištění výchovy a potřeb dítěte (viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 1796/07). Lze než zopakovat závěry vyslovené ve starších rozhodnutích Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 48/2004, sp. zn. I. ÚS 2412/07), podle nichž je předpokladem střídavé výchovy určitá vyšší vzájemná míra tolerance mezi rodiči a ochota ke spolupráci při výchově dítěte. Jedině v takovém případě lze mít totiž za to, že se střídavá výchova nestane zdrojem napětí a konfliktů mezi rodiči, a v důsledku toho nepovede k traumatizaci dítěte.
V projednávané věci je z napadeného rozhodnutí a ze spisového materiálu patrné, že závěry odvolacího soudu vycházely ze skutkových okolností (charakteru vztahů a postoje rodičů k výchově nezletilé, viz protokol o jednání ze dne 6. 11. 2006 č. l. 68 až 69, dále viz konfliktní vyjádření rodičů při jednání soudu prvého stupně na č. l. 74, č. l. 86), jež se projevily již v řízení před soudem nalézacím, který však tyto podstatné okolnosti opomněl vzít v úvahu [viz §220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Krajský soud rovněž vyzdvihl převažující nesouhlas nezletilé se střídavou výchovou, vyplynuvší v řízení před soudem prvého stupně (viz č. l. 75). Jestliže odvolací soud na základě podstatných skutečností nalézacímu soudu známých, ale jím ignorovaných, učinil závěr o tom, že postup dle §26 odst. 2 není v daném případě v zájmu nezletilé a toto náležitě a srozumitelně odůvodnil, nelze v tom spatřovat rozhodnutí svévolné či překvapivé, které by zasáhlo do procesních práv stěžovatele.
Ústavní soud na základě uvedeného dospěl k závěru, že to byl právě soud odvolací, který dostatečně posoudil všechny okolnosti projednávané věci, maje přitom na zřeteli zájem nezletilého dítěte jako absolutní prioritu. Je bezesporu nanejvýš pozitivní, že se stěžovatel chce na výchově své dcery podílet v co největším rozsahu. To však samo o sobě nezajišťuje, že on a vedlejší účastnice zvládnou jednotný a pro dítě netraumatizující výchovný postup v rámci střídavé výchovy, jež s sebou nese nemalá úskalí a s tím i zvýšené nároky na vzájemnou kooperaci rodičů (viz i závěry nauky in: Hrušáková, M. a kol: Zákon o rodině. Komentář, 4. Vydání, C. H. Beck, 2009, str. 96). Toliko obiter dictum nad rámec ústavněprávního přezkumu Ústavní soud konstatuje, že nezletilá je v současné době studentkou víceletého gymnázia, tedy výběrové střední školy, kladoucí určité vyšší nároky, a to s perspektivou budoucího studia na vysoké škole. V takové situaci musí být pro rodiče prioritou vytvoření co nejstabilnějšího spíše klidného denního režimu pro nezletilou.
Pokud jde dále o pochybnost stěžovatele ohledně toho, v jakém rozsahu byl napadeným rozhodnutím dotčen původní rozsudek nalézacího soudu č. j. 22 P 512/2002 -89, lze toliko odkázat na znění výroku rozsudku Krajského soudu v Brně. Odvolací soud pod bodem I. ve smyslu ust. §220 odst. 2 o. s. ř. změnil napadený rozsudek v hlavním výroku o střídavé výchově, přičemž výroky II. a III. rozsudku nalézacího soudu, jimž se ve smyslu ust. §28 zákona o rodině upravuje alimentační povinnost rodičů, nejsou na tomto výroku závislé, a tudíž zůstávají v platnosti.
S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu