ECLI:CZ:US:2004:3.US.140.04
sp. zn. III. ÚS 140/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. srpna 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. N.právně zastoupeného JUDr. L. M., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2003 sp. zn. 25 Cdo 1589/2003, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2003 sp. zn. 19 Co 453/2002, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. září 2002 sp. zn. 10 C 85/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 v návaznosti na čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 6 odst. 1 a čl. 41 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z obsahu spisu Ústavní soud zjistil:
Stěžovatel byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 28. prosince 1975 sp. zn. 4 T 323/75 odsouzen pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, který vykonal od 17. listopadu 1975 do 17. února 1977, kdy byl podmíněně propuštěn (stěžovatel odepřel vykonávat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení). Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 1999 sp. zn. 4 Tz 166/99 byl odsuzující rozsudek zrušen a věc byla přikázána Okresnímu soudu v Kutné Hoře k novému projednání a rozhodnutí. Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 11. ledna 2000 sp. zn. 1 T 114/99 byl stěžovatel podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby.
Stěžovatel byl podle §23 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudní rehabilitaci") Ministerstvem obrany ČR v roce 2001 odškodněn za vykonaný trest částkou 40.557,- Kč, sestávající se z odškodnění za ztrátu na výdělku, náhrady nákladů trestního řízení, vazby a výkonu trestu odnětí svobody. Jelikož jeho požadavek na odškodnění za morální a citovou újmu ve výši 900.000,- Kč byl označeným orgánem odmítnut, obrátil se žalobou na soud, ve které požadoval náhradu nemateriální újmy v téže výši. Tato žaloba byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. září 2002 sp. zn. 10 C 85/2001 zamítnuta. K odvolání stěžovatele byl tento rozsudek potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2003 sp. zn. 19 Co 453/2002. Dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2003 sp. zn. 25 Cdo 1589/2003.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že pokud mu byla přiznána pouze náhrada ušlého výdělku a náklady vazby, trestního řízení, obhajoby a výkonu trestu, nedošlo tím k odškodnění za způsobené utrpení, ale jednalo se pouze o vrácení částek, jemu neoprávněně odňatých. Poukazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") ve věci Pincová a Pinc proti České republice ze dne 5. listopadu 2002, ve kterém jde sice o jiný typ nároku, neboť Pincovi nebyli vězněni, ale utrpěli majetkovou újmu, nicméně problematika nemateriální újmy je stejná - Česká republika vyplatila odškodnění podle platných předpisů, ale jeho výše byla nepřiměřeně nízká. V této souvislosti uvádí, že Evropský soud v řadě dalších rozsudků proti České republice odškodnění za nemateriální újmu přiznal. Stěžovatel dále odkazuje na rozsudek Evropského soudu ve věci Tsirlis a Kouloumpas (pozn. Ústavního soudu - ve stížnosti nesprávně uvedeno Koulumpas) proti Řecku ze dne 29. května 1997, neboť se dle jeho názoru jedná o srovnatelný případ; Tsirlis a Kouloumpas totiž odepřeli z náboženských důvodů vykonávat vojenskou službu, za což byli uvězněni a v pozdějším řízení prokázali, že jejich uvěznění bylo nezákonné. Ačkoliv jde o srovnatelný případ, žádá stěžovatel podstatně menší částku, než která byla Evropským soudem těmto stěžovatelům přiznána. Tsirlis a Kouloumpas byli přitom odškodněni podle čl. 41 Úmluvy, která má jakožto mezinárodní smlouva přednost před místními zákony. Toto ustanovení Úmluvy přiznává právo na spravedlivé zadostiučinění nejen pokud není přiznáno žádné zadostiučinění, ale i v případě, kdy vnitrostátní právo umožňuje jen částečnou náhradu, což je případ stěžovatele, neboť mu byly přiznány pouze některé drobné položky, ovšem nikoliv jeho nejvýznamnější část - odškodnění za ztrátu osobní svobody a s tím spojenou morální a citovou újmu.
Pro posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 85/2001, jakož i vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 6, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu.
Obvodní soud pro Prahu 6 se k ústavní stížnosti nevyjádřil, Městský soud v Praze odkázal plně na obsah svého napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelovo dovolání bylo odmítnuto podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., neboť nebylo shledáno přípustným z hlediska zásadního právního významu rozhodnutí. Právní otázka, zda rehabilitovaná osoba má nárok na odškodnění nemateriální újmy, byla nalézacím i odvolacím soudem správně zodpovězena a Nejvyšší soud ji opakovaně řešil ve svých dalších rozhodnutích, ve kterých bylo rozhodováno o dovoláních téměř identického obsahu (např. v rozsudku ze dne 27. srpna 2003 sp. zn. 25 Cdo 14/2003 a usnesení ze dne 26. srpna 2003 sp. zn. 25 Cdo 789/2003), z tohoto důvodu usnesení neobsahovalo odůvodnění. Pokud by stěžovateli bylo přiznáno požadované plnění, byl by tím ve srovnání s odškodněním jiných rehabilitovaných osob neoprávněně zvýhodněn. Z těchto důvodů Nejvyšší soud navrhl, aby Ústavní soud podanou stížnost odmítnul.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Obecné soudy se ve svých rozhodnutích s námitkami stěžovatele řádně, zákonem odpovídajícím způsobem vypořádaly (§157 odst. 2 o. s. ř.). Nalézací soud konstatoval, že stěžovatel byl odškodněn v souladu s ustanovením §23 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, přičemž tento zákon je právním předpisem, na nějž odkazuje čl. 3 Protokolu č. 7 k Úmluvě, stěžovateli se tedy dostalo odškodnění v souladu s Úmluvou. Další požadované odškodnění nemá oporu v zákoně, neboť další nároky podle §23 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci konstruovat nelze. Aplikace občanského zákoníku přitom není možná, jelikož zákon o soudní rehabilitaci je vzhledem k tomuto předpisu normou speciální. V souvislosti se stěžovatelovým odkazem na rozsudek Evropského soudu ve věci Tsirlis a Kouloumpas proti Řecku nalézací soud zdůraznil, že podle Protokolu č. 7 k Úmluvě je nutno odškodňovat podle zákona a praxe země, kde byl zákon porušen, odškodnění se přitom stěžovateli dostalo. Odvolací soud zdůraznil, že náhrada morální a citové ujmy není v právních normách upravujících náhradu škody zakotvena a podklad pro uplatnění stěžovatelova nároku přitom neposkytuje ani Úmluva.
Ústavní soud na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů odkazuje a dále uvádí následující:
Poukaz stěžovatele na čl. 41 Úmluvy není správný, neboť toto ustanovení upravuje výlučně postup Evropského soudu, a proto podle něj obecné soudy České republiky (a ani Ústavní soud) nemohou postupovat. Čl. 36 odst. 3 Listiny, jehož porušení je rovněž namítáno, se vztahuje na škodu jakožto majetkovou újmu, kterou lze objektivně vyjádřit obecným ekvivalentem, tj. penězi a na posuzovaný případ se tedy nevztahuje.
Otázku obecného a zvláštního předpisu s ohledem na vztah občanského zákoníku a zákona č. 58/1969 Sb. (resp. zákona č. 82/1998 Sb.) na straně jedné a zákona o soudních rehabilitacích na straně druhé řešil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 27. srpna 2003 sp. zn. 25 Cdo 14/2003, v němž mj. konstatoval: "Vzhledem k tomu, že zákon o soudní rehabilitaci má ve vztahu k občanskému zákoníku i k zákonu č. 58/1969 Sb. povahu normy speciální k normě obecné, má tento zákon - pokud jde o vztahy jím upravené - přednost před obecnými normami. Znamená to, že pro osoby, které podle uvedených zákonů jsou osobami oprávněnými žádat odškodnění, platí pro uplatňování a uspokojování nároků ve vztahu mezi nimi a státem zvláštní právní úprava, a to bez ohledu na to, který předpis je pro ně příznivější. V případech, na které dopadá restituční zákon, se tedy nelze proti státu domáhat uspokojení jiných či dalších nároků, než těch, které tyto speciální zákony upravují, a to za podmínek a způsoby stanovenými těmito zvláštními předpisy." Ústavní soud se s tímto závěrem Nejvyššího soudu plně ztotožňuje.
Odkaz stěžovatele na rozsudky Evropského soudu ve věci Pincová a Pinc proti České republice a Tsirlis a Kouloumpas proti Řecku není podle názoru Ústavního soudu přiléhavý. Prvně citovaný rozsudek se týká posouzení majetkové újmy, což je zásadní rozdíl od případu stěžovatele, který se domáhá náhrady nemajetkové újmy v penězích (materiální satisfakce). Stěžovatelé Tsirlis a Kouloumpas byli řeckým vojenským soudem odsouzeni pro trestný čin neuposlechnutí rozkazu, neboť z důvodu svého náboženského přesvědčení odmítli nosit uniformu a byli uvězněni po dobu dvanácti, resp. třinácti měsíců. Evropský soud dospěl k závěru, že jejich uvěznění nebylo v souladu s Úmluvu, ani s tuzemským řeckým právem, a proto jim přiznal spravedlivé zadostiučinění, přičemž tuzemskými orgány nebyli vůbec odškodněni. Stěžovatel naopak za své protizákonné uvěznění odškodněn byl, ovšem podle jeho názoru v nedostatečné výši.
Závěrem Ústavní soud uvádí, že snaha státu rehabilitovat zákonem o soudní rehabilitaci vyjmenované osoby a tyto přiměřeně odškodnit je primárním účelem tohoto zákona. Nelze ovšem přehlédnout, že přiměřené hmotné odškodnění je aktem, byť majícím svou nezanedbatelnou materiální stránku, spíše symbolickým, který navazuje na základní zadostiučinění morální, přičemž tímto odškodněním není možno následky jednání minulého režimu v plném rozsahu jakkoliv odčinit, výše odškodnění přitom rovněž závisí na ekonomické situaci státu. Stěžovatelem uplatňované odškodnění nemateriální újmy zákon o soudní rehabilitaci nijak nezohledňuje. Jelikož se jedná o lex specialis, je nutno předpokládat, že pokud by zákonodárce měl v úmyslu odškodnit rehabilitované osoby i za utrpěnou nemateriální újmu, bylo by na možnost použití obecné úpravy v tomto zvláštním zákoně výslovným odkazem pamatováno. Ústavní soud přisvědčuje stěžovateli, že v důsledku svého protiprávního uvěznění utrpěl jím tvrzenou citovou a morální újmu, jíž může zcela právem pociťovat jako neoprávněný zásah do práva na ochranu své osobnosti, pokud však zákonodárce při stanovení obsahu odškodnění ve vztahu k soudním rehabilitacím na tuto nemateriální újmu nepamatoval, není tato skutečnost v rozporu s jeho ústavně zaručenými právy.
Jelikož Ústavní soud, z důvodů shora uvedených, neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2004
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu