ECLI:CZ:US:2007:3.US.1407.07.1
sp. zn. III. ÚS 1407/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. N., zastoupeného Mgr. Romanem Fojtáškem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 6, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. 15 Co 106/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí, neboť je názoru, že jím byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), a čl. 9 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobody (dále jen "Listiny").
Usnesením ze dne 23. 10. 2006, č. j. 16 Nc 4303/2004-14, Okresní soud v Chebu rozhodl o zastavení exekuce, nařízené usnesením ze dne 12. 7. 2004, č.j. 16 Nc 4303/2004-6, a to podle §268 odst. 1 písm. e) o.s.ř., neboť výtěžek exekuce nestačil ani ke krytí nákladů exekuce; žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení a výrokem pod bodem III. uložil povinnému zaplatit soudnímu exekutorovi (stěžovateli) náhradu nákladů exekuce ve výši 11.186,- Kč. Ten odůvodnil tím, že "z hlediska procesního to byl povinný, který zavinil zastavení exekuce", a na tomto základě odkázal na odpovídající rozhodnutí Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 150/04 a sp. zn. III. ÚS 118/05).
Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu (k odvolání stěžovatele, směřujícího do výroku sub. III. shora) potvrdil a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, a za nevýznamnou pokládal výtku, že oprávněný před podáním návrhu na nařízení exekuce nevyužil institutu podle §260a a násl. o.s.ř. ke zjištění majetku povinného. Povinnost k náhradě nákladů exekuce právem stíhá povinného, přestože pro jejich nucené vydobytí nejsou aktuálně příznivé podmínky (sp. zn. III. ÚS 282/06, sp. zn. Pl. ÚS - St. 23/06 Ústavního soudu).
Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí namítl, že v případě zastavení exekuce pro nedostatek majetku znamená uložení povinnosti hradit náklady exekuce nemajetnému povinnému ve skutečnosti tolik, že náklady je nucen nést sám soudní exekutor. To je podle jeho názoru - a to principiálně - nepřípustné. Uvedl, že si je vědom současné rozhodovací praxe Ústavního soudu, která vychází ze stanoviska jeho pléna sp. zn. Pl.ÚS - st. 23/06, a že je zcela souladná s odůvodněním napadeného rozhodnutí; ústavní stížnost nicméně podává, aby vyčerpal všechny vnitrostátní opravné prostředky a splnil tím podmínku pro přijetí stížnosti u Evropského soudu pro lidská práva. Stěžovatel předestřel obšírnou oponenturu stanovisku pléna Ústavního soudu a poukázal i na to, že oprávněný neprověřil "ani základní informace o povinném" (zda se povinný zdržuje na adrese svého bydliště) a "nevyužil ani žádného procesního prostředku, který ji právní řád dává k ověření bonity povinného - např. prohlášení o majetku dle §260a a násl. o.s.ř.".
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že se již opakovaně zabýval obdobnými podáními téhož stěžovatele (viz např. sp. zn. IV. ÚS 167/07, sp. zn. IV. ÚS 387/07, sp. zn. IV. ÚS 757/07, sp. zn. IV. ÚS 1179/07), dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná; ani v projednávané věci Ústavní soud nemá důvod, aby se odchyloval od názoru vysloveného a rozvedeného ve zmiňovaném stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 23/06, na které již odkázal odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Stěžovateli je stanovisko Ústavního soudu známé a jeho nesouhlas s ním není důvodem, aby mu je Ústavní soud znovu připomínal. S námitkou, že oprávněný zavinil zastavení exekuce, se vypořádaly v předchozím obecné soudy, a spor o její důvodnost nemá ústavněprávní rozměr; s jistotou lze nadto říci, že pochyby ohledně faktického bydliště povinného (již stěžovatel přičítá oprávněnému) žádný vztah k výsledku exekučního řízení nemá, a stejně tak se stěžovatel mýlí, pakliže relevantní "důvody" pro zastavení exekuce spatřuje už v tom, že oprávněný "nevyužil" institut prohlášení o majetku podle §260a a násl. o.s.ř.
S ohledem na řečené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Zjevná neopodstatněnost stížnosti je dána také tehdy, když Ústavní soud otázku, jež tvoří její předmět, již dříve posoudil, a dospěl k závěru, že důvod k jeho zásahu nezakládá.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu