ECLI:CZ:US:1997:3.US.149.97
sp. zn. III. ÚS 149/97
Nález
Ústavní soud rozhodl v ústním jednání a v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. M. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 3. 3. 1997, sp. zn. 2 To 172/97, a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 2. 1997, sp. zn. 6 T 150/96, takto:
Usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 2. 1997, sp.
zn. 6 T 150/96, a usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky
v Olomouci, ze dne 3. 3. 1997, sp. zn. 2 To 172/97, se
z r u š u j í .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i jinak splňovala
formální náležitosti vyžadované zákonem [§30 odst. 1, §34, §72
odst. 1 písm. a), odst. 2 a 4 zák. č. 182/1993 Sb.], napadl
stěžovatel usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. února
1997 (ve věci 6 T 150/96) a jeho stížnost zamítající usnesení
Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 3. března
1997 (ve věci 2 To 172/97), a tvrdil, že těmito rozhodnutími oba
obecné soudy jako orgány veřejné moci porušily jeho ústavně
zaručené právo plynoucí z čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod, a to tím, že pro důvodné odepření svědecké výpovědi
v trestní věci proti T. K. a spol. (sp. zn. 6 T 150/96 Okresního
soudu v Olomouci) mu uložily pořádkovou pokutu (ve výši 3 000,-
Kč); navrhl proto, aby Ústavní soud obě ústavní stížností napadená
rozhodnutí zrušil.
Účastník řízení, Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci,
Ústavním soudem vyžádaným vyjádřením předsedy senátu 2 To (§76
odst. 1, §30 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.), tvrzení ústavní
stížnosti odmítl, odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí
a zdůraznil, že v případě předvídaném ustanovením §100 odst. 2
tr. ř. je "svědek zásadně povinen vypovídat a právo odepřít
výpověď může uplatnit jen potud, pokud je dán důvod spočívající ve
způsobení nebezpečí trestního stíhání jemu nebo osobám
vyjmenovaným", přičemž o důvodnosti odepření výpovědi "následně
rozhodne příslušný vyslýchající orgán"; jestliže v posuzované věci
předseda senátu soudu I. stupně neshledal stěžovatelovo odepření
svědecké výpovědi důvodné a zvolil pro neústupnost stěžovatele
postup dle §66 odst. 1 tr. ř., rozhodl zcela ve shodě se zákonem.
Aniž by předseda senátu obecného soudu II. stupně ve svém
vyjádření učinil konečný návrh, označil ústavní stížnost za
nedůvodnou.
Vedlejší účastník řízení o ústavní stížnosti (§76 odst. 2
al. 2 zák. č. 182/1993 Sb.), Okresní státní zastupitelství
v Olomouci, vyjádřením okresního státního zástupce, rovněž tvrzení
a vývody ústavní stížnosti odmítl a dovodil, že v případech
odepření výpovědi ve smyslu ust. §100 odst. 2 tr. ř. je svědek
povinen "uvést důvod, pro který tak činí, tak, aby orgán činný
v trestním řízení mohl o oprávněnosti takového odepření
rozhodnout"; ze skutkových okolností pak dovodil, že ve
stěžovatelově případě šlo o jednání motivované "nikoli obavami
před vlastním trestním stíháním, ale z loajality vůči svým
zaměstnavatelům"; navrhl proto, aby "ústavní stížnosti nebylo
vyhověno". Ostatní vedlejší účastníci řízení o ústavní stížnosti
se k jejímu obsahu ve stanovené lhůtě nevyjádřili a svých
procesních práv z vedlejšího účastenství tak nevyužili, a proto
s nimi Ústavní soud jako s vedlejšími účastníky dále nejednal.
Ústavní stížnost je důvodná.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti a stejně tak podle obsahu
rozhodující části spisu obecného soudu I. stupně, kterou si
Ústavní soud vyžádal, stěžovatel v rozhodné době pracoval
v nakladatelství V. (jde o nakladatelství, v němž vyšla
inkriminovaná kniha "Vaříme s konopím") jako šéfredaktor a jako
takový byl v trestní věci vedené před Okresním soudem v Olomouci
proti T. K. a spol. (odpovědným osobám označeného nakladatelství)
pro podezření z trestného činu šíření toxikománie (§188a odst.
1 tr. z.) vyzván ke složení svědecké výpovědi, kterou však
s odkazem na ustanovení §100 odst. 2 tr. ř. odepřel, maje za to,
že pravdivá svědecká výpověď by mu mohla přivodit nebezpečí
trestního stíhání.
Orgány činné v přípravném řízení toto rozhodnutí stěžovatele
vzaly na vědomí a snahu přimět stěžovatele ke složení svědecké
výpovědi neprojevily, zatímco obecný soud I. stupně v hlavním
líčení "zvažoval, zda odepření výpovědi svědka je odůvodněné,
avšak dospěl k závěru, že svědek není . oprávněn odepřít
vypovídat." a (s přihlédnutím k ustanovení §66 odst. 1 tr. ř.)
uložil mu pořádkovou pokutu; podle odůvodnění tohoto rozhodnutí
měl být stěžovatel vyslechnut "ohledně náplně své práce, svých
pracovních povinností a organizace práce".
Odvolací soud projednávající stížnost stěžovatele do
rozhodnutí soudu I. stupně se se závěry napadeného rozhodnutí
ztotožnil a s odkazem na již zmíněné ustanovení trestního řádu
posoudil ji jako nedůvodnou a jako takovou ji také zamítl
v přesvědčení, že skutečnosti, o nichž měl stěžovatel vypovídat
"jsou strohé a jejich okruh je velmi úzce ohraničen".
Naznačené závěry obecných soudů však co do jejich ústavnosti
budí krajní pochybnost.
Trestného činu šíření toxikománie se dopustí ten, kdo svádí
jiného ke zneužívání jiné návykové látky než alkoholu nebo ho
v tom podporuje anebo kdo zneužívání takové látky jinak podněcuje
nebo šíří (§188a odst. 1 tr. z.). Nadto týmž trestem (trestní
vazbou) je ohrožen ten - mimo jiné - kdo poskytl jinému pomoc
k trestnému činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním
překážek radou, utužováním v předsevzetí (§10 odst. 1 tr. z.)
a stal se tak účastníkem dokonaného trestného činu, případně kdo
se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které
bezprostředně směřuje k dokončení trestného činu a jehož se
pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže
k dokonání trestného činu nedošlo (§8 odst. 1 tr. z.).
Přihlédne-li se ke všem posléze vyjmenovaným skutkovým podstatám
trestně ohroženého jednání (uvažuje-li se jen o nich), je zřejmé,
že jimi je potenciálně ohrožen poměrně široký okruh osob jako
možných trestně odpovědných pachatelů.
Podle vyjádření okresního státního zástupce (č. l. 13)
v trestní věci proti obž. T. K. a spol. byly při provedené domovní
prohlídce zajištěny listinné důkazy jako pracovní smlouvy,
společenské a nakladatelské smlouvy, z nichž podle přesvědčení
Ústavního soudu posléze skutkové okolnosti mohou být dostatečně
objasněny, a to včetně té, v jaké funkci a pracovním zařazení
stěžovatel vlastně v nakladatelství V. v rozhodné době pracoval
(v tomto směru se osobní údaje stěžovatele liší: podle tvrzení
ústavní stížnosti pracoval jako šéfredaktor, podle údajů získaných
v přípravném řízení a posléze i v hlavním líčení, vykonával
stěžovatel v rozhodné době toliko funkci redaktora). I když, jak
podle ustálené praxe obecných soudů, tak i podle nauky, je
v řízení před soudy dokazování výpovědí svědka založeno na obecné
svědecké povinnosti, jejíž splnění lze i postupem v zákoně
upraveným (lhostejno, zda jde o řízení trestní či občanskoprávní)
vynucovat, nelze opomenout, že právo svědka odepřít výpověď (za
podmínek stanovených zákonem) je důsledkem ústavní ochrany proti
sebeobviňování (čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod),
která má hluboký historický základ, a jíž je přirozené v právním
státě dát přednost před účelem toho kterého řízení (§1 odst. 1,
2 tr. ř., §1 o. s. ř.), a to i tehdy, jestliže by v tom kterém
případě mohla vést k důkazní nouzi. Jde o zcela subjektivní
ústavně zaručené právo svědka, který v uvažovaných případech, po
poučení poskytnutém mu orgánem veřejné moci, sám váží a rozhoduje,
zda svého práva odepřít výpověď využije či nikoli, a to téměř
výlučně podle okolností (důvodů), jak sám je cítí a vnímá; v tomto
smyslu nemůže a nesmí být potenciálně ohrožený svědek ve svém
rozhodování omezován či dokonce ke složení svědecké výpovědi
nucen.
V případech odepření svědecké výpovědi pro nebezpečí
trestního stíhání (§101 odst. 2 tr. ř., §126 odst. 1 al. 3 o. s.
ř.) jde o krajně subtilní problematiku, zejména jestliže zákon
(v řízení občanskoprávním) nebo ustálená praxe (v řízení trestním)
svěřují soudům (jiným orgánům veřejné moci) právo o důvodnosti
odepření výpovědi rozhodnout (§126 odst. 1 al. 2 za středníkem o.
s. ř.); má-li totiž jít vskutku o rozhodovací proces (orgánů
veřejné moci), musí být k dispozici alespoň v nezbytné míře
dostatečné informace, na nichž by bylo toto rozhodnutí
(o důvodnosti odepření výpovědi) založit, což však na druhé straně
snadno může vést k nebezpečí prolomení práv ústavně daných
zákonem, přičemž na straně svědka je vždy přítomno nebezpečí
zneužití tohoto práva.
Podle přesvědčení Ústavního soudu ústavně chráněné právo
svědka na odepření výpovědi pro nebezpečí trestního stíhání jeho
nebo osob v zákoně vyjmenovaných není (na rozdíl od důvodů
spočívajících v příbuzenském či obdobném vztahu) absolutní;
absolutní v tom smyslu, že právo odepřít výpověď by se mělo
vztahovat k výpovědi jako celku (svědkovo právo odepřít výpověď
a contr. oprávnění odepřít vypovídat). Jestliže zákon (§101 odst.
2 al. 2 tr. ř., §126 odst. 3 al. 1 o. s. ř.) vyžaduje, aby na
počátku výslechu byla dána svědkovi možnost, aby spontánně
a souvisle vylíčil, co o věci ví, je mu tím současně umožněno, aby
ve své výpovědi pominul to, co (ze zákonem stanoveného důvodu)
pokládá pro sebe (pro zákonem vyjmenované osoby) za nebezpečné;
teprve tehdy, jsou-li mu kladeny upřesňující či doplňující otázky,
přísluší mu oprávnění odpověď na ně odmítnout; jakými okolnostmi
odepření odpovědi svědek zdůvodní, záleží přirozeně zcela na něm
samotném, z hlediska soudu půjde však (s ohledem na následné
rozhodnutí) vždy o kvalitu informací, kterých se mu od svědka
dostane. I zde však platí, že svědek (kupř. následnými otázkami
apod.) nesmí být veden, tím méně pak donucován, aby odepření
výpovědi zdůvodnil způsobem, jímž by se sám ve svém ústavně
chráněném zájmu ohrozil. Z povahy věci tak vyplývá, že kritéria
důvodnosti odepření výpovědi jsou výrazně flexibilní
a v rozhodovací praxi se mohou vzájemně významně lišit, takže je
dostatečně vyčerpávajícím způsobem nelze vtěsnat do obecného
pravidla (výkladu); vždy však musí platit, že při úvaze nad
důvodností odepření výpovědi (ve smyslu vyloženém dříve) nelze
výpověď od odpírajícího svědka vyžadovat takové údaje, které by ve
své konkrétnosti mohly pro něj vytvořit takovou situaci, v níž by
byl na svém ústavně zaručeném základním právu (čl. 37 odst. 1
Listiny základních práv a svobod) zkrácen nebo jen ohrožen.
Nadto nebezpečí trestního stíhání u svědka jako zákonný znak
(zákonný důvod) pro odepření svědecké výpovědi neznamená, že by
muselo jít jen o nebezpečí plynoucí toliko z okolností daných
projednávanou trestní věcí, příp. ze spojení s právní kvalifikací,
jíž je projednávaný trestný čin ohrožen, ale může se vztahovat
k okolnostem orgánům trestního řízení dosud zcela neznámým.
Základní otázkou proto je, jaké informace je svědek
odpírající složení svědecké výpovědi povinen soudu (jinému orgánu
činnému v trestním řízení) poskytnout a v souvislosti s tím, jaká
jsou procesní oprávnění soudu, má-li za to, že poskytnuté
informace se jeví jako nevěrohodné nebo neúplné.
Právní řády demokratických států upravují posuzovanou otázku
různě; tak kupř. právní úprava platná v SRN sice vyžaduje (§56
tr. ř.), aby svědek, který zamýšlí využít práva odepřít výpověď,
podložil své rozhodnutí věrohodným vysvětlením, nicméně za
dostatečné pokládá přísežné ujištění (dtto al. 2), k němuž je
vyzván zpravidla předsedou senátu (případné návrhy stran na takový
postup mohou být bez odůvodnění odmítnuty). Jiný způsob
"přinucení" odpírajícího svědka k výpovědi než přísahou je
nepřípustný, platí však, že samotná přísaha podléhá obvyklým
zásadám volného hodnocení důkazů.
Rakouská jurisprudence v uvažovaném problému vychází ze
skutečnosti, že byť se v poslední době prosazovalo zřetelné napětí
mezi zájmy státu a zájmy (trestním stíháním) ohroženého svědka,
případně též obžalovaného, v intencích judikatury Nejvyššího soudu
(k §153 rak. tr. ř.) je na místě procesní prostředky k vymezení
svědecké výpovědi zmírnit, nikoli však zcela odstranit.
Lze tedy uzavřít, že ani judikatura, případně nauka jiných
právních řádů, obdobně jako je tomu v totožné oblasti českého
právního řádu (srov. Šámal a spol.: Trestní řád - Komentář),
bližší a zejména jednoznačná kriteria neobsahuje; nezbývá proto
než zákaz sebeobvinění (nebezpečí trestního stíhání) v každé
jednotlivé věci vyložit z jejich individuálních režimů a podmínek,
za nichž k odepření výpovědi (její části) dochází, a to pod
zřetelným důrazem ústavně chráněného jeho zákazu, jemuž při
případné kolizi s jinými zájmy je třeba dát přednost. Jestliže
stěžovatel měl být vyslýchán stran náplně své práce jako
šéfredaktor, jímž jak tvrdí v ústavní stížnosti v rozhodné době
byl, stran svých pracovních povinností, případně stran organizace
práce (obecný soud I. stupně neuvádí, zda práce své či
v nakladatelství vůbec) dostává se téma probandi jeho výpovědi
- alespoň zatím - do až příliš těsné blízkosti posléze
vyjmenovaných skutkových podstat, neboť - z obecného pohledu
- význam a postavení šéfredaktora v redakci (nakladatelství) jsou
pro danou či jinou linii redakce (nakladatelství) nepochybně
významné, ne-li rozhodující, a v důsledku toho jsou spojeny
i s nemalou mírou odpovědnosti (v širším slova smyslu), neboť je
to právě šéfredaktor, kdo práci redakce organizuje a řídí
a vydavateli na základě své profesní odbornosti a rozhodujícím
postavení v redakci dává odborná doporučení či návrhy, pokud ovšem
v důsledku individuálně upravených vztahů mezi ním a vydavatelem
nerozhoduje zcela samostatně.
Za této situace a pod aspektem dříve naznačených úvah jeví se
podle přesvědčení Ústavního soudu nezbytné, aby obecné soudy ve
stěžovatelově věci si opatřily z jiných důkazních pramenů (kupř.
označených ve vyjádření okresního státního zástupce) dostatečně
spolehlivý skutkový podklad o stěžovatelově skutečném pracovním
i jiném postavení v inkriminovaném nakladatelství, vyžádaly si od
něj - za respektování již dříve zmíněných kautel - osvětlení
důvodů, které jej k odepření výpovědi vedou, a teprve pak, ve
smyslu již naznačených zásad, o důvodnosti stěžovatelova odepření
složit úplnou svědeckou výpověď, rozhodly. Ústavní soud ve svých
úvahách nepřehlédl vývody předsedy senátu Krajského soudu
v Ostravě, pobočky v Olomouci, u ústního jednání dne 4. 12. 1997
co do možné variability procesního vývoje v konkrétní věci
a s těmito vývody souhlasí; konstatuje však, že postupem především
obecného soudu I. stupně právě vyložený náhled na posuzovaný
problém nebyl uplatněn.
Z takto rozvedených důvodů proto Ústavní soud shledal
posuzovanou ústavní stížnost jako důvodnou (§82 odst. 1 zák. č.
182/1993 Sb.) a v důsledku toho napadená rozhodnutí obecných soudů
zrušil [§82 odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 4. 12. 1997