ECLI:CZ:US:2013:3.US.1534.13.1
sp. zn. III. ÚS 1534/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Petera Kubeje, zastoupeného JUDr. Ondřejem Kochmanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. února 2013 č. j. 25 Co 659/2012-124 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 10. září 2012 č. j. 12 C 31/2012-96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Návrhem ze dne 13. 5. 2013, doručeným Ústavnímu soudu dne 14. 5. 2013, MUDr. Peter Kubej (dále jen "žalobce", případně "stěžovatel") žádal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení, v němž se domáhal proti žalovanému Michalu Dusilovi zaplacení peněžní částky z titulu náhrady škody za ušlý zisk.
2. Dne 10. 9. 2012 Okresní soud v Kolíně (dále jen "nalézací soud") zamítl návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci ve stanovené lhůtě náhradu škody ve výši 36 400 Kč (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). V odůvodnění nalézací soud mimo jiné uvedl, že žalobce vyzval písemně k doložení důkazů prokazujících výši skutečné škody, ten však důkazy řádně nedoložil, k jednání se bez omluvy nedostavil, tudíž nemohl být ani poučen o následcích jejich nedoložení. Důkazy předložené žalobcem byly pro určení výše škody nedostatečné a žalobce tak neunesl důkazní břemeno.
3. Dne 6. 2. 2013 Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu ze dne 10. 9. 2012 potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Uvedl, že žalobce, který se nedostavil k jednání a včas nepožádal o jeho odročení z důležitého důvodu, nalézacímu soudu znemožnil poskytnout poučení podle §118a o. s. ř. Bylo nerozhodné, zda se tak stalo z důvodů zdravotních komplikací na straně právního zástupce žalobce. Skutečností bylo, že právní zástupce se k jednání nedostavil a nepožádal o odročení jednání. Za tohoto stavu nalézací soud postupoval v souladu s §101 odst. 3 o. s. ř., když ve věci jednal za nepřítomnosti žalobce, resp. jeho právního zástupce. Skutečnost, že právní zástupce žalobce soudu až po jednání dodatečně sdělil, že se z jednání omlouvá, neměla na posouzení správnosti postupu podle §101 odst. 3 o. s. ř. vliv. Jestliže za těchto okolností nalézací soud o věci rozhodl podle obsahu spisu a připojených listinných důkazů tak, že žalobu zamítl pro neunesení důkazní břemeno žalobcem ohledně výše škody, postupoval správně.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že obecné soudy "nepřípustně zasáhly do jeho základních práv" a porušily čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Byla mu odňata možnost jednat před soudem a postup obecných soudů byl "přepjatě formalistický".
5. Stěžovatel popsal průběh řízení a skutkové okolnosti jeho věci a mimo jiné uvedl, že se jednání nalézacího soudu ve věci samé v pondělí dne 10. 9. 2012 v 8 hodin ze závažných důvodů neúčastnil, nebyl poučen dle §118 o. s. ř., v důsledku čehož byla žaloba zamítnuta pro neunesení důkazního břemene. Dále pak konkretizoval, že uvedeného jednání se měl fakticky účastnit jen jeho právní zástupce, toho však z neděle na pondělí postihly zdravotní komplikace, takže neměl možnost se včas z jednání omluvit, resp. tak za něj učinili pracovníci advokátní kanceláře, jejichž pracovní doba začíná běžně v 8:30 hod.; v té době (kolem 8:40 hod.) však již byl rozsudek vynesen.
6. V části III ústavní stížnosti stěžovatel polemizoval s právním posouzením jeho věci obecnými soudy; poukázal na ustanovení §136 obč. z., které dle jeho přesvědčení soudy opomněly aplikovat, a vyjádřil názor, že "z hmotněprávního hlediska dostatečně prokázal existenci uplatněného nároku a soudy obou stupňů postupovaly nesprávně, když žalobu pro neunesení důkazního břemene zamítly".
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
7. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato je zjevně neopodstatněná. Byl přitom veden následujícími úvahami.
9. K nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením souzené věci obecnými soudy Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), garantující mj. spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě k rozhodnutí došlo.
10. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým. Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů (v projednávaném případě ohledně existence zákonných předpokladů pro přiznání náhrady škody) - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149); nález ze dne 29. 8. 2006 sp. zn. I. ÚS 398/04 (N 154/42 SbNU 257)].
11. K tvrzení o porušení čl. 38 odst. 2 Listiny tím, že stěžovateli byla odňata možnost být osobně přítomen jednání soudu, Ústavní soud připomíná, že Listina ani Úmluva nebrání účastníku vzdát se výslovně nebo mlčky některého z ústavně zakotvených základních práv, pokud to jeho povaha nevylučuje. Nicméně má-li být takové vzdání se práva účinné, vzdání se práva musí být jednoznačné, dobrovolné a splňovat standard "vědomého a rozumného vzdání se práva". Předtím, než z chování účastníka může být vyvozeno, že se takového práva vzdal, musí být zřejmé, že mohl rozumně předvídat, jaké důsledky jeho jednání může mít (v souvislosti se vzdáním se některé ze záruk spravedlivého procesu srov. rozsudek Evropského soudu ze dne 24. 9. 2009 ve věci Pischalnikov proti Rusku, stížnost č. 7025/04, odst. 76 a násl., dostupný na http://www.echr.coe.int).
12. Stěžovatel měl nepochybně možnost se jednání před nalézacím soudem zúčastnit osobně, neboť netvrdil, že nebyl řádně předvolán; jak bylo již poznamenáno výše, byl však se svým zástupcem dohodnut, že jednání se zúčastní jen on. Právní zástupce mohl rozumně předpokládat důsledky své nepřítomnosti u řádně svolaného jednání nalézacího soudu. Z napadených rozhodnutí ani ústavní stížnosti ovšem neplyne nic, z čeho by bylo možné dovodit, že požadavek ustanovení §101 o. s. ř. na včasné požádání o odročení soudního jednání z důležitých důvodů byl za okolností projednávaného případu pro stěžovatele, resp. jeho právního zástupce objektivně nesplnitelným "nadměrným břemenem". Stěžovatel (resp. jeho právní zástupce) tak z hlediska svých ústavně chráněných základních práv nepostupoval stanoveným postupem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, a tudíž nemůže argumentovat skutečnostmi, které neuplatnil, ačkoliv mohl, v řízení před obecnými soudy. Jinými slovy řečeno, byl to stěžovatel sám, který svá práva nestřežil dostatečně; není na Ústavním soudu, aby za něj napravil to, co stěžovatel, resp. jeho právní zástupce sami zanedbali.
13. Lze tudíž uzavřít, že dle přesvědčení Ústavního soudu to byl především postup či nečinnost stěžovatele, resp. jeho právního zástupce samotného, která stěžovatele zbavila základních práv plynoucích z čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. z ustanovení §118 o. s. ř.
14. Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. července 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu