ECLI:CZ:US:2013:3.US.1556.13.1
sp. zn. III. ÚS 1556/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Jana Smejkala, zastoupeného Mgr. et Bc. Lubošem Klimentem, advokátem, AK se sídlem Nádražní 21, 591 01, Žďár nad Sázavou, proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 11. 10. 2010, č. j. 9 C 46/2010-46, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka Jihlava ze dne 15. 3. 2011, č. j. 54 Co 1119/2010-85 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, č. j. 28 Cdo 2235/2012-109, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení práva na soukromý a rodinný život, garantovaného čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a současně porušením práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení shora označených rozhodnutí, včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž dovolací soud jako nepřípustné odmítl dovolání směřující proti potvrzujícímu rozsudku soudu druhého stupně.
Z rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 11. 10. 2010 č. j. 9 C 46/2010-46, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka Jihlava, ze dne 15. 3. 2011, č. j. 54 Co 1119/2010-85 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, č. j. 28 Cdo 2235/2012-109, plyne, že se stěžovatel domáhal žalobou proti žalované Lence Smejkalové vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost vydat žalobci bezdůvodné obohacení ve výši 90.000,- Kč z titulu neoprávněně přijatého výživného na syna Jana Smejkala. Okresní soud žalobu zamítl, přiznal právnímu zástupci žalované odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 15.000,- Kč, která měla být proplacena z rozpočtových prostředků Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, a konečně uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 15.000,- Kč na účet České republiky - Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou.
V odvolacím řízení Krajský soud v Brně, pobočka Jihlava, rozsudek Okresního soudu v napadaném zamítavém výroku o věci samé (výrok I.) potvrdil a o nákladech řízení (výrok II. a III. prvoinstančního soudu) změnil tak, že přiznal právnímu zástupci žalované odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 18.000,- Kč, která měla být proplacena z rozpočtových prostředků Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, a současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení před soudem prvého stupně částku 18.000,- Kč na účet České republiky - Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou. Konečně uložil žalobci povinnost zaplatit žalované v plné výši náklady odvolacího řízení v částce 12.933,- Kč na účet České republiky - Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, neboť soud první instance dle jeho mínění řádně zjistil skutkový stav věci a plně se ztotožnil s jeho právním i skutkovým hodnocením.
Rozhodující skutkové okolnosti jsou podle názoru soudů prvního a druhého stupně následující. Žalobce zaplatil v letech 2007 až 2009 částku 90.000,- Kč, a to jako plnění své vyživovací povinnosti vůči synovi Janu Smejkalovi, který nabyl 7. 11. 2006 zletilosti. V březnu 2008 přiznala Česká správa sociálního zabezpečení zletilému synovi invalidní důchod, a to zpětně ode dne jeho zletilosti. Tuto skutečnost žalobce zjistil až na podzim roku 2009 v souvislosti s projednáváním žádosti matky o zvýšení výživného na ostatní společné děti. V řízení bylo rovněž zjištěno, že ve vztahu ke zletilému synovi Janu Smejkalovi nedošlo ke změně výše či zrušení výživného. Soudy rovněž shodně konstatovaly, že výživné bylo sice posíláno matce, Lence Smejkalové, ale ta byla pouze zprostředkovatelem plateb a působila jako platební místo. Finanční prostředky jí nebyly určeny a předávala je synovi, či z nich hradila jeho náklady. Oba soudy se shodly na tom, že žalovaná matka Lenka Smejkalová nebyla pasivně věcně legitimována v žalobě o vydání bezdůvodného obohacení, neboť se z peněz nijak neobohatila. Oba soudy se shodly v názoru, že se jedná o výživné pro zletilého syna účastníků, a žaloba měla být směřována vůči synovi.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením, proti kterému ústavní stížnost rovněž směřuje, odmítl jako nepřípustné, neboť směřovalo proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu a žádná z uplatněných námitek je nečinila zásadně právně významným ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o. s. ř. V době, kdy žalobce (stěžovatel) výživné platil, stále trvala jeho povinnost výživné platit, neboť v dané době nebylo zrušeno rozhodnutí, jímž mu byla povinnost k placení výživného stanovena. Nejvyšší soud na základě této skutečnosti konstatoval, že plnění soudně stanovené povinnosti nemůže vést ke vzniku bezdůvodného obohacení. Současně dovolací soud potvrdil názor nižších soudů o absenci pasivní věcné legitimace žalované a vypořádal se s námitkou dovolatele, že by žaloba proti vlastnímu synovi byla v rozporu s dobrými mravy.
V ústavní stížnosti stěžovatel v prvé řadě namítal nepřesvědčivost rozsudků okresního a krajského soudu, neboť jejich právní závěry stran absence věcné pasivní legitimace žalobkyně nejsou založeny na řádně zjištěném skutkovém stavu věci. Dále dle názoru žalobce soudy první a druhé instance svá rozhodnutí řádně neodůvodnily. Tímto postupem soudů tak došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, které je zaručeno čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ve své ústavní stížnosti však stěžovatel dále nespecifikuje, které jím navržené důkazní prostředky soudy v rámci dokazování neprovedly.
Dále stěžovatel namítá, že pokud by využil postupu, který mu obecné soudy navrhují, tedy aby jeho případná žaloba směřovala proti zletilému synovi, který byl ze zákona příjemcem výživného, byla by taková žaloba proti dobrým mravům (dle §3 odst. 1 občanského zákoníku). Takový postup by se zcela příčil existujícímu vztahu otce ke svému vlastnímu dítěti, a vedl by k nevratným negativním následkům v tomto vztahu. To dle jeho právního názoru nelze považovat za ústavně konformní postup. Závěry obecných soudů tak dle názoru stěžovatele kromě výše uvedeného také vedou k zásahu do práva na soukromý a rodinný život, garantovaného čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel petitorně žádal zrušení rozsudků Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka Jihlava a usnesení Nejvyššího soudu. Všechna rozhodnutí byla přiložena k ústavní stížnosti. Ústavní soud přezkoumal všechna tři rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud, a to opakovaně, konstatoval, že nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů. Jeho úkolem není nahradit skutkové a právní posouzení věci, které přísluší obecným soudům, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 Sb. NU 41 (45-46)]. Do mezí, v nichž obecné soudy vykonávají nezávisle svou činnost, zasahuje jen ve výjimečných případech, a to zejména pouze v případech, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich nijak nevyplývají. V tomto smyslu Ústavní soud rovněž svou konstantní rozhodovací praxí určil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavně právní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004, N 91/33 Sb.NU 377). K takové situaci však v projednávané věci nedošlo.
Všechny obecné soudy se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele a provedené důkazy soudy hodnotily v souladu s limity, které jim určuje čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel, a to včetně argumentace v ústavní stížnosti, neprokázal, že by výživné placené zletilému synovi Janovi nesloužilo ke svému účelu, tj. neprokázal, že by je žalovaná matka využívala ve smyslu bezdůvodného obohacení. Pasivní věcná legitimace žalované strany plyne ze zákona a obecné soudy nemohou určit jiný subjekt, byť by mezi nimi existoval vztah zletilý syn - matka. V demokratickém právním státě je nepřípustné, aby soudy libovolně určovaly, který subjekt má pasivní legitimaci, a vůči kterému by tedy měla směřovat povinnost vydat bezdůvodné obohacení. Soudy rovněž na základě provedeného dokazování dovodily, že vyživovací povinnost byla určena pravomocným rozhodnutím soudu, a tudíž plněním povinnosti, kterou soud stěžovateli uložil, nemohlo dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení.
V tomto směru rovněž neobstojí námitka stěžovatele, že žaloba proti jeho synovi by byla v rozporu s dobrými mravy. Přestože dobré mravy představují subjektivní kategorii, jedná se stále o kategorii právní. Jak stěžovatel správně uvádí, právní pojmy nejsou vždy adekvátní ke skutkovým okolnostem konkrétního případu. Korektiv dobrých mravů proto slouží soudům pro možné spravedlivé posouzení konkrétní situace. Stále však je nutné chápat kategorii dobrých mravů jako právní korektiv, jehož určení je svěřeno obecným soudům, s přihlédnutím ke všem okolnostem daného případu. Ústavní soud se domnívá, že v tomto případě se obecné soudy se stěžovatelovou námitkou dobrých mravů vypořádaly dostatečně, a správně dovodily, že v tomto případě se o zásah či jednání proti dobrým mravům, nejedná. To, že stěžovatel považuje za nepřijatelné žalovat vlastního syna v tíživé životní situaci, neznamená, že by takové počínání bylo současně proti dobrým mravům, neboť tím dle svého názoru pouze žádá zpět to, co synovi nenáleží. To v kontextu toho, že nijak neprokázal, že by placené výživné nebylo použito k hrazení životních nákladů zletilého syna. Pak lze souhlasit s názory obecných soudů, že daný případ není nutné poměřovat dobrými mravy, neboť zcela postačí aplikace jednoduchého práva. Ústavní soud k tomu pouze doplňuje, že i v těchto případech je nutné zkoumat i situaci dotčených osob. Mělo-li by v daném případě aplikací zákazu jednání proti dobrým mravům dojít k uložení povinnosti nesprávně zjištěnému subjektu, bylo by takové počínání soudů jak proti zákonu, tak nepochybně i proti dobrým mravům.
Konečně, z usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání vyplývá, že dovolací soud deklaroval nepřípustnost mimořádného opravného prostředku, kterou posoudil v souladu s ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud shledal, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněné v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu Ústavní soud zcela respektoval a připomíná, že usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je rozhodnutím deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva, v daném případě práva podat dovolání, což samo o sobě a bez dalšího není schopno zásahu do základních práv. Úvahu Nejvyššího soudu o tom, že v konkrétní věci napadené rozhodnutí má či nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, Ústavní soud zásadně nepřezkoumává, neboť tato úvaha je věcí dovolacího soudu, jehož posláním je mimo jiné sjednocovat judikaturu obecných soudů a pomocí tohoto institutu v dovolacím řízení řešit právní otázky dosud neřešené nebo rozhodované odchylně či v rozporu s hmotným právem. Lze zajisté nalézt i případy výjimečné (např. svévole či odepření spravedlnosti), v nichž by Ústavní soud z důvodu porušení ústavnosti zasáhnout musel, taková situace však v projednávané věci nenastala.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2013
Jan Musil, v. r.
předseda senátu