ECLI:CZ:US:2008:3.US.1567.08.1
sp. zn. III. ÚS 1567/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky DARCOM s.r.o., dříve POLIKLINIKA BYSTRC spol. s r.o., IČ 49967061, se sídlem Lýskova 2, Brno, zastoupené JUDr. Alexandrem Nettem, advokátem, se sídlem Gorkého 42, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. března 2008 sp. zn. 2 As 67/2007 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2007 sp. zn. 11 Ca 181/2007, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 24. června 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jehož prostřednictvím se stěžovatelka, pod firmou POLIKLINIKA BYSTRC spol. s r.o., domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
K posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Ca 181/2007.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2007 č. j. 11 Ca 181/2007-31 bylo zastaveno řízení, ve kterém se žalobkyně POLIKLINIKA BYSTRC spol. s r.o. domáhala zrušení rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 16. 5. 2007 č. j. PRÁV-2380/07-61, UOOUX000JKSG, kterým byl zamítnut rozklad žalobkyně a bylo potvrzeno rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 27. 2. 2007 č. j. INSP2-0053/06, kterým byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 1 750 000 Kč za správní delikt podle ustanovení §13 odst. 1 a §45 odst. 1 a 3 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. K zastavení řízení došlo proto, že žalobkyně neuhradila s podanou žalobou soudní poplatek ve výši 2 000 Kč a neučinila tak ani ve lhůtě, jež jí byla soudem stanovena usnesením ze dne 22. 8. 2007 č. j. 11 Ca 181/2007-29.
Proti usnesení Městského soudu v Praze podala stěžovatelka pod firmou POLIKLINIKA BYSTRC spol. s r.o. kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který ji rozsudkem ze dne 13. března 2008 č. j. 2 As 67/2007-56 zamítl. Nejvyšší správní soud ve svém odůvodnění uvedl, že stěžovatelka nedoložila své tvrzení o řádném zaplacení soudního poplatku, a to ani dokladem o zaplacení kolků, což byl jediný tvrzený důkaz, který však nebyl součástí soudního spisu. Dále konstatoval, že v případě pochybností o řádném zaplacení soudního poplatku je třeba upřednostnit řešení směřující k meritornímu rozhodování soudů před procesním ukončováním řízení, avšak pouze za situace, kdy podle konkrétních okolností případu a tvrzení stěžovatele je alespoň pravděpodobné, že k zaplacení soudního poplatku skutečně došlo, byť se toto tvrzení nepodařilo zcela prokázat. Tato situace by nastala např. tehdy, když by stěžovatelka prokázala, že příslušnému soudu v rozhodné době zaslala přípis, přičemž soudu se nepodaří vyvrátit, že obsahem tohoto přípisu mohly být i kolky. Nejvyšší správní soud přisvědčil stěžovatelce, že doklady o zaplacení soudního poplatku nemusí být soudu zasílány doporučenou zásilkou, avšak stěžovatelka i díky tomu nenabídla vůbec žádný relevantní důkaz, kterým by svoje tvrzení prokázala. K námitce nepřiměřenosti důsledků plynoucích z napadeného usnesení městského soudu Nejvyšší správní soud uvedl, že při hodnocení řádného zaplacení soudního poplatku není pro aplikaci kritéria přiměřenosti prostor, jelikož se jedná o povinnost stanovenou zákonem.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že má pochybnosti o tom, zda Nejvyšší správní soud přezkoumal výše uvedené usnesení Městského soudu v Praze, když v bodě V. svého rozsudku uvedl, že "Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze" a kasační stížnost byla podána proti usnesení Městského soudu v Praze a nikoliv proti rozsudku. Stěžovatelka zpochybňuje konstatování Nejvyššího správního soudu o neexistenci dokladu o zaplacení soudního poplatku (kolku) a zdůrazňuje, že tento byl jako příloha č. 2 ke kasační stížnosti řádně přiložen. Stěžovatelka je toho názoru, že rozsudkem Nejvyššího správního soudu bylo porušeno její základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práva a svobod, a to tím, že jí byl odepřen přístup k soudu, tedy odepřena spravedlnost (denegatio iustitiae), a to za situace, kdy tu existuje vyšší míra pravděpodobnosti o tom, že soudní poplatek řádně a včas zaplatila.
Ústavní soud si k posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 6. 8. 2008, podepsaném předsedkyní senátu 11 Ca, odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a konstatoval, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. Podle soudu měl žalobce (stěžovatelka) soudní poplatek uhradit s podanou žalobou, neučinil-li tak, měl tak učinit k výzvě soudu, a to způsobem, z něhož by bylo patrno, že k úhradě poplatku skutečně došlo. Pokud by bylo akceptováno tvrzení žalobce, že v soudem stanovené lhůtě poplatek uhradil, ale nemůže to prokázat, znamenalo by to nedůvodné zvýhodnění subjektu, který dodatečně ale neprůkazně tvrdí splnění zákonem stanovené poplatkové povinnosti.
Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření ze dne 22. 7. 2008, prostřednictvím předsedy senátu 2 As, připustil pochybení Nejvyššího správního soudu, když v bodě V. odůvodnění svého rozsudku označil přezkoumávané rozhodnutí Městského soudu v Praze "rozsudkem" a nikoliv "usnesením". Tuto chybu však považuje za chybu písařskou. Dále vyjádřil nesouhlas s tvrzením stěžovatelky, že doklad o zaplacení poplatku (kolku) byl přiložen ke kasační stížnosti, přičemž podotkl, že samotný doklad o zaplacení kolků, byť by byl skutečně Nejvyššímu správnímu soudu doručen, by nemohl na výsledku nic podstatného změnit, jelikož i z prokázaného zakoupení kolků advokátem v žádném případě nelze bez dalšího dovodit, že tyto kolky byly skutečně použity k zaplacení soudního poplatku v konkrétním soudním řízení. K námitce, že Nejvyšší správní soud odepřel stěžovatelce přístup k soudu, odkázal na odůvodnění svého rozsudku, přičemž konstatoval, že pokud by stěžovatelka nabídla alespoň poněkud pravděpodobné tvrzení, podepřené důkazně, takže by bylo přinejmenším sporné, zda došlo k zaplacení soudního poplatku, Nejvyšší správní soud by kasační stížnosti vyhověl. Svým triviálním pochybením však nesplnila jako účastník řízení podmínky řízení, a proto nemohl Městský soud v Praze ani Nejvyšší správní soud provést meritorní přezkum.
Vyjádření obecných soudů bylo zasláno stěžovatelce k replice. Ta byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. 8. 2008 a stěžovatelka prostřednictvím svého právního zástupce v ní zdůrazňuje, že kolky společně s usnesením zaslala běžnou zásilkou Městskému soudu ona sama a nikoliv prostřednictvím svého právního zástupce. Dále namítá, že Nejvyšší správní soud se nezabýval jejím argumentem o dohledatelnosti zásilky u Městského soudu v Praze a v případě, že při rozhodování o kasační stížnosti zjistil, že chybí doklad o zaplacení kolků, který byl přílohou č. 2 kasační stížnosti, měl si soud takovou přílohu opatřit. Nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, že doklad o zaplacení kolků by nemohl svědčit o závěru, že tyto kolky byly použity k zaplacení soudního poplatku v předmětném řízení. Má za to, že předložený doklad o nákupu kolků a dohledání listovní zásilky u Městského soudu v Praze jsou důkazy, které mají vliv na míru pravděpodobnosti tvrzení stěžovatele, že k zaplacení soudního poplatku skutečně došlo. K vyjádření Městského soudu namítá, že tento soud se rovněž nezabýval její námitkou o splnění poplatkové povinnosti zasláním kolků běžnou listovní zásilkou, která měla být u soudu dohledatelná.
III.
Po zjištění z veřejně přístupného obchodního rejstříku, že stěžovatelka, která se na ústavní soud obrátila pod firmou POLIKLINIKA BYSTRC spol. s r.o., již ke dni 15. října 2007 změnila firmu na DARCOM s.r.o., byla stěžovatelka prostřednictvím právního zástupce vyzvána, aby neprodleně doložila platný a aktuální výpis z obchodního rejstříku. Z výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Krajským soudem v Brně, oddíl C, vložka 13258, ze dne 11. září 2008 bylo potvrzeno, že stěžovatelka je zapsána pod obchodní firmou DARCOM s. r. o. Již v průběhu řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem tak stěžovatelka změnila firmu, tuto skutečnost Nejvyššímu správnímu soudu neoznámila, takže Nejvyšší správní soud rozhodoval o subjektu, který pod touto firmou v té době již neexistoval, nadto se stěžovatelka pod neplatnou firmou domáhala ochrany svých ústavně zaručených práv a svobod před soudem ústavním.
Ústavní soud poznamenává, že stěžovatelka jakožto právnická osoba je povinna vystupovat v právních vztazích pod svým názvem, tzn. pod svou obchodní firmou; podnikatel je povinen činit právní úkony pod svou firmou (srov. §19b odst. 1 občanského zákoníku, §8 odst. 1 obchodního zákoníku). Podle §34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu musí být z návrhu na zahájení řízení patrno, kdo jej činí.
Stěžovatelka se na Ústavní soud obrátila pod neexistující, resp. již více než osm měsíců neplatnou firmou, přestože je povinna činit právní úkony pod zapsanou firmou a přestože z podání Ústavnímu soudu musí být patrno, kdo jej činí. Pod touto neexistující firmou udělila též plnou moc advokátu, který ji v řízení zastupoval, a pod touto neexistující firmou i v průběhu řízení vystupovala. Ústavní soud až na základě svého zjištění z veřejně přístupného elektronického obchodního rejstříku tuto vadu řízení odstranil tím, že stěžovatelku vyzval, aby doložila platný aktuální výpis z obchodního rejstříku. Protože se jednalo o vadu odstranitelnou a protože dosavadní průběh řízení bylo možno bez dalšího použít pro rozhodnutí o ústavní stížnosti, nebyla stěžovatelce za ztížení postupu řízení uložena pořádková pokuta podle §61 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
IV.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a to z následujících důvodů.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, došlo-li by vydáním napadených rozhodnutí k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
K námitce stěžovatelky, že daný soudní poplatek (kolky) zaslala společně s usnesením Městskému soudu v Praze obyčejnou listovní zásilkou, a tato musí být u předmětného soudu dohledatelná, Ústavní soud uvádí, že pokud by listovní zásilka byla soudu doručena, ať již běžným či doporučeným způsobem, byla by součástí daného soudního spisu, přičemž tuto skutečnost však Ústavní soud nezjistil.
Ústavní soud sice souhlasí s námitkou stěžovatelky, že není povinností zasílat doklady o zaplacení soudního poplatku doporučeně, zároveň však musí dodat, že právě stěžovatelka sama zvolila si běžný způsob doručení listovní zásilky, který obnáší určitá rizika, spočívající zejména v absenci jakéhokoliv potvrzení o jejím odeslání či poštovní evidence, včetně rizika jejího případného nedoručení. Stěžovatelka takové riziko podstoupila, a proto musí nyní nést důsledky svého jednání, spočívající v zastavení řízení pro nesplnění poplatkové povinnosti, a tím i vyloučení dané věci z meritorního přezkumu. V této souvislosti musí Ústavní soud podotknout, že jednání stěžovatelky je pro Ústavní soud překvapující zejména za situace, kdy stěžovatelka byla právně zastoupena a kdy právní zástupce mohl a měl na rizika výše uvedená stěžovatelku upozornit, a to tím spíše, jedná-li se o doručování významných dokumentů či dokonce cenin.
Další námitka stěžovatelky se týkala dokladu o zaplacení kolků jako přílohy č. 2 kasační stížnosti. Ústavní soud z vyžádaného soudního spisu zjistil, že stěžovatelka sice uvádí tuto přílohu ve své kasační stížnosti, avšak tato příloha ke kasační stížnosti přiložena nebyla. Tato skutečnost vyplývá především z razítka podatelny uvedeného na úvodní straně kasační stížnosti. S námitkou stěžovatelky, že si Nejvyšší správní soud měl chybějící přílohu opatřit, se nemůže Ústavní soud ztotožnit, jelikož stěžovatelka sama nese odpovědnost za řádné, v plném rozsahu vyhotovené a včas doručené podání soudu.
Ústavní soud (stejně jako ve svém vyjádření Nejvyšší správní soud) nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky, že doklad o zaplacení kolků by mohl svědčit o závěru, že tyto kolky byly použity k zaplacení soudního poplatku v předmětném řízení, a tím spíše, že může být považován za důkaz mající vliv na míru pravděpodobnosti tvrzení stěžovatelky, že k zaplacení soudního poplatku skutečně došlo. Ústavní soud je toho názoru, že i v případě, že by doklad o zaplacení soudního poplatku byl ke kasační stížnosti přiložen, na výsledku by to v dané věci nic nezměnilo. V daném případě tak stěžovatelka neprokázala, že splnila stanovenou poplatkovou povinnost, a tak se její námitky nacházejí pouze v rovině tvrzení.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy postupovaly zcela v intencích zákona (zákona o soudních poplatcích a soudního řádu správního), svá rozhodnutí řádně a dostatečně odůvodnily, a tudíž nijak nezasáhly do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv. Z toho důvodu postačí na obsah jejich odůvodnění coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování nevykazující prvky svévole odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy). Zvláště podrobné odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, rovněž obsažené v jeho vyjádření k ústavní stížnosti, dostačujícím způsobem reaguje na všechny námitky stěžovatelkou předestřené. Opakovat to, co již správně bylo tímto rozsudkem řečeno, považoval by Ústavní soud za formalistické.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Pokud jde o zjištění, že Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem rozhodoval o stěžovatelce s neplatnou firmou, nepovažoval Ústavní soud tuto skutečnost za důvod pro kasaci napadeného rozsudku; ostatně stěžovatelka tuto námitku v ústavní stížnosti vůbec nevznesla. Případná náprava této vady je tak věcí správních soudů. V kontextu této vady, vyvolané opomenutím ze strany stěžovatelky, resp. jejího právního zástupce, kteří změnu firmy v průběhu řízení o kasační stížnosti Nejvyššímu správnímu soudu neintimovali, se Ústavnímu soudu jeví jako malicherná výtka adresovaná Nejvyššímu správnímu soudu, který v jednom místě odůvodnění zaměnil slova "rozsudek" a "usnesení". Skutečnost, že tuto zcela zjevnou chybu v psaní učinila stěžovatelka předmětem jedné ze stížnostních námitek porušení ústavou zaručených základních práv a svobod, svědčí o nepochopení významu a smyslu řízení o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 21. října 2008
Jan Musil v. r.
předseda senátu