ECLI:CZ:US:2008:3.US.1578.07.1
sp. zn. III. ÚS 1578/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. února 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. B., právně zastoupeného Mgr. Pavlem Slabým, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova 2668/6c, proti postupu Policie ČR, Správy Jihočeského kraje, Odbor hospodářské kriminality SKPV České Budějovice ve věci domovní prohlídky konané dne 15. 5. 2007, proti dvěma usnesením téhož policejního orgánu ze dne 15. 5. 2007 sp. zn. ČTS:PJC 104/TČ-HK-2006 o zahájení trestního stíhání, proti opatření téhož policejního orgánu ze dne 29. 5. 2007, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 12. 6. 2007 sp. zn. KZV 32/2007, a proti postupu výše uvedených orgánů a dále proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 1. 6. 2007 sp. zn. 14 To 152/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí orgánů veřejné moci označených v záhlaví tohoto usnesení a ochrany proti postupu těchto orgánů, neboť jimi měla být porušena jeho práva zaručená článkem 8 odst. 2 a 5, článkem 10 odst. 2, článkem 36 odst. 1 a článkem 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále článkem 5 odst. 1, článkem 6 odst. 2 a článkem 8 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen ,,Úmluva").
Jak Ústavní soud ze spisového materiálu zjistil, byla dne 15. 5. 2007 v místě stěžovatelova současného bydliště a v místě jeho trvalého bydliště provedena domovní prohlídka, která byla zahájena v 7.30 hod. a ukončena téhož dne v odpoledních hodinách.
Téhož dne po provedení výše uvedených domovních prohlídek bylo v záhlaví uvedeným usnesením vrchního komisaře Policie ČR, Správy Jihočeského kraje, Odbor hospodářské kriminality SKPV České Budějovice zahájeno trestní stíhání stěžovatele jako obviněného ze spáchání trestných činů zneužívání informací v obchodním styku dle §128 odst. 2 a 4 tr. zákona a zpronevěry dle §248 odst. 1 a 3 písm. c) tr. zákona. Těchto trestných činů se měl stěžovatel dle citovaného usnesení (zkráceně řečeno) dopustit tak, že jako jednatel a 1% společník společnosti BOZPOL s. r. o. a jako prokurista společností SUTERA s. r. o. a LEVINS s. r. o., v úmyslu opatřit sobě prospěch velkého rozsahu, svolal na den 19. 12. 2006 valnou hromadu uvedené obchodní společnosti BOZPOL s. r. o., které se zúčastnil v minulosti do společnosti účelově uvedený 99% společník, firma AFROBIOS PHARMA Ltd. se sídlem na Kypru, zastoupená rovněž účelově jmenovaným ředitelem I. P., který tuto funkci ve skutečnosti nikdy nevykonával. Na této valné hromadě se dle skutkové věty citovaného usnesení měl stěžovatel nechat odvolat z funkce jednatele společnosti BOZPOL s. r. o. a novým jednatelem jmenovat Z. K. a poté prosadit, aby valná hromada uvedené společnosti na základě jeho podnětu schválila zrušení částí podniku (odštěpných závodů) a jejich prodej výše uvedeným společnostem LEVINS s. r. o. a SUTERA s. r. o., ve skutečnosti nepodnikajícím a bez majetku, za něž jednaly jako nastrčené osoby otec stěžovatele F. B. a nevlastní bratr D. P. a v důsledku toho došlo ke snížení hodnoty majetku společnosti BOZPOL s. r. o. v přesně nezjištěné výši, nejméně však v částce 9 milionů Kč, přičemž stěžovatel věděl, že kupní cena nebude uhrazena a společnost BOZPOL s. r. o. nedostane odpovídající protihodnotu a získal tak prostřednictvím uvedených příbuzných osob nepřímý, avšak rozhodující vliv nad zmíněnými odštěpnými závody a takto získal na úkor společnosti BOZPOL s. r. o. prospěch ve výši minimálně 9 milionů Kč.
Dle bodu 2) citovaného usnesení policejního orgánu měl stěžovatel dále jako jednatel společnosti BOZPOL s. r. o. v době od 24. 4. 2006 do 19. 12. 2006 v úmyslu obohatit se dílem sám, dílem s jinými osobami vyčerpat z pokladny uvedené společnosti částku ve výši takřka 5 milionů Kč pod záminkou hrazení účelově vzniklých závazků ke společnosti AFROBIOS PHARMA Ltd., formálně zastoupené I. P. jako ředitelem, přičemž k zakrytí svého jednání měl stěžovatel do účetnictví společnosti vložit zfalšované výdejové pokladní doklady, které sám podepsal parafou I. P.
Samostatným usnesením vydaným týmž policejním orgánem rovněž dne 15. 5. 2007 pod stejnou spisovou značkou bylo dále zahájeno trestní stíhání stěžovatele jako obviněného ze spáchání trestných činů zneužívání informací v obchodním styku dle §128 odst. 2 a 4 tr. zákona ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zákona. Těchto trestných činů se měl stěžovatel dle citovaného usnesení dopustit společně s dalším obviněným Ing. A. P., zkráceně řečeno tak, že ještě za pomoci I. P. a dalších osob jako účastníci na podnikání ve dvou a více podnicích se stejným předmětem činnosti a v úmyslu opatřit sobě prospěch velkého rozsahu dali podnět k uzavření a uzavřeli smlouvy na úkor jedné z nich s vědomím, že zboží nebude dodáno a smlouvy slouží pouze k odčerpání finančních prostředků. Ve skutkové větě citovaného usnesení jsou dále podrobně popsány jednotlivé transakce, jimiž se obvinění výše naznačeným způsobem měli obohatit na úkor poškozených společností BENTRADE spol. s r. o., ORIN s. r. o. a získat tak prospěch velkého rozsahu ve výši přesahující 78 milionů Kč.
Proti výše uvedeným usnesením policejního orgánu podal stěžovatel stížnost, jež byla v záhlaví uvedeným usnesením Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích č. j. KZV 32/2007 ze dne 12. 6. 2007 jako nedůvodná zamítnuta.
Dále byl stěžovatel usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 5. 2007 č. j. 31 Nt 21/2007 vzat do vazby podle §58 tr. řádu, z důvodů dle ust. §67 písm. b) a c) tr. řádu. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, jež však byla jako nedůvodná zamítnuta v záhlaví uvedeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře.
II.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel nejprve uváděl řadu námitek proti způsobu provedení domovních prohlídek policejním orgánem. Stěžovatel především namítal, že policejní orgán neoznačil prováděný úkon za neodkladný, popř. neopakovatelný ve smyslu ust. §158 odst. 3 písm. i) tr. řádu, a neuvedl důvody neodkladnosti a neopakovatelnosti úkonu. Dále stěžovatel zdůraznil, že dle ust. §84 tr. řádu je provedení domovní prohlídky možné pouze tehdy, když osoba, u které se má prohlídka vykonat, ani po předchozím výslechu nevydá dobrovolně hledanou věc. Dle názoru stěžovatele v jeho případě policejní orgán nadefinoval hledané věci natolik široce a obecně, že nebylo objektivně možné požadavku na vydání věcí vyhovět, resp. díky této definici si policejní orgán zajistil situaci, kdy mohl argumentovat existencí podezření o nevydání všeho, co bylo požadováno. Pokud totiž nejsou hledané věci definovány zcela konkrétně, lze vždy argumentovat podezřením, že jsou některé zadržovány. Stěžovatel podal žádost o přezkum postupu policejního orgánu, přičemž příslušný státní zástupce jej vyrozuměl o tom, že na postupu policejního orgánu neshledal žádné závažné pochybení, s čímž ovšem stěžovatel rozhodně nesouhlasí a upozorňuje na požadavek §160 odst. 4 tr. řádu, který nebyl dodržen. Stěžovatel zdůrazňuje význam práva na ochranu soukromí a nedotknutelnost obydlí a odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 298/05.
Stěžovatel dále brojí proti postupu policejního orgánu ohledně nahlížení do trestního spisu. Jak stěžovatel uvádí, dostavil se dne 29. 5. 2007 obhájce stěžovatele po předchozí telefonické domluvě na Policii ČR, odbor hospodářské kriminality SKPV, pracoviště Jindřichův Hradec, kde se domáhal nahlédnutí do trestního spisu. Toto mu bylo umožněno pouze omezeně, a nahlédnutí do části spisu obsahující úřední záznamy o podání vysvětlení bylo odmítnuto s odkazem na ust. §65 odst. 2 tr. řádu. Konkrétní důvody pro tento postup nebyly v rozporu se zákonnými požadavky uvedeny. Stěžovatel žádal v souladu s ust. §65 odst. 2 tr. řádu o přezkum tohoto postupu, tato žádost o přezkum byla odeslána nejprve faxem dne 30. 5. 2007 a následně pak i doporučenou poštou. Přestože je státní zástupce povinen tuto žádost urychleně přezkoumat, do doby podání ústavní stížnosti prý tak neučinil. V nečinnosti státního zástupce spatřuje stěžovatel porušení svého práva na spravedlivý proces.
Stěžovatel považuje dále i samo zahájení trestního stíhání své osoby za nedůvodné a náležitě neodůvodněné. Stěžovatel je toho názoru, že napadená usnesení policejního orgánu ignorují fakt, že stěžovatel ve vztahu k ust. §128 odst. 2 a 4 tr. zákona nesplňuje ve většině vytýkaných případů zákonné podmínky, aby se mohl vůbec stát pachatelem uvedeného trestného činu. V případě předmětného trestného činu, jak stěžovatel zdůrazňuje, nemůže být pachatelem kdokoli, ale pouze osoba, která splňuje zákonem uvedené podmínky, které však stěžovatel dle jeho názoru zcela zjevně nesplňoval. Další zásadní námitkou dle stěžovatele je absence konkretizace údajného protiprávního jednání ve smyslu citovaného ustanovení tr. zákona. Dle názoru stěžovatele se policejní orgán v popisu skutku toliko omezuje na údajný následek jednání. Stěžovatel zdůrazňuje význam náležitého popisu trestněprávního jednání a uvádí, že jeho absence znemožňuje, aby stěžovatel řádně realizoval své základní právo na obhajobu. Stěžovatel poukazuje i na odůvodnění rozhodnutí státního zástupce, jež připouští, že není vyloučeno kvalifikovat jednání stěžovatele jako např. účastenství k trestnému činu podle §128 odst. 2, 4 tr. zákona, aniž by blíže specifikoval, o kterou z forem účastenství dle ust. §10 tr. zákona se jedná.
Za nezákonná označuje stěžovatel i rozhodnutí obecných soudů o vazbě. Stěžovatel podotýká, že se obecný soud prvého stupně dle jeho názoru vůbec nezabýval existencí zákonných podmínek pro rozhodnutí o vazbě - zejména existencí všech zákonných znaků trestného činu a podloženým podezřením z pachatelství. Důvody vazby dle ust. §67 písm. b) a c) má stěžovatel za odůvodněné rovněž zcela nedostatečně a čistě formálně. Ani krajský soud svým usnesením, napadeným ústavní stížností, zmíněná pochybení okresního soudu nezhojil, ba naopak v odůvodnění uvedl výroky, které jsou dle stěžovatele v rozporu s presumpcí neviny. Stěžovatel zdůraznil, že krajský soud místo řádného odůvodnění toliko odkazuje na návrh státního zástupce a obsah trestního spisu, což je nepřípustné.
Ani krajský soud, jak stěžovatel zdůrazňuje, neuvedl konkrétní skutečnosti, z nichž důvody vazby ve vztahu k osobě stěžovatele dovozuje. Stěžovatel za zcela nepodložený označuje především důvod vazby předstižné dle ust. §67 písm. c) tr. řádu. Namítá, že dle popisu skutku se měl trestné činnosti dopouštět společně s dalšími osobami, které jsou nyní ve vazbě nebo mimo území naší republiky. Z toho důvodu je dle názoru stěžovatele nepředstavitelné, aby z povahy věci sám v trestné činnosti pokračoval či ji opakoval.
Za naprosto nepřípustné pak stěžovatel považuje odůvodnění vazby zájmem na ochraně cílů trestního řízení, spočívajících ,,ve výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti". V uvedené formulaci stěžovatel spatřuje hrubé porušení zásady presumpce neviny. Stěžovatel ostatně podotýká, že porušení uvedené zásady se dopustil již okresní soud, který v odůvodnění svého usnesení užíval slovní formulace, jež dávají najevo, že obecný soud považuje vinu stěžovatele za a priori prokázanou.
Stěžovatel na závěr odůvodnění svého návrhu uvádí, že postup orgánů činných v trestní věci stěžovatele působí dojmem, že se tyto orgány omezily pouze na snahu rozkrýt údajnou trestnou činnost stěžovatele, zatímco své další povinnosti, dané právním řádem, uvedené orgány soustavně ignorují.
III.
Ústavní soud přezkoumal obsah napadených rozhodnutí i vyžádaný spisový materiál a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v minulosti ve své judikatuře (např. v nálezu III. ÚS 62/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, č. 78) opakovaně vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně je však jako soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy) oprávněn, ale i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
Ústavní soud dále zdůrazňuje subsidiární charakter ústavní stížnosti a to, že chápe kasaci rozhodnutí obecných soudů jako krajní prostředek, k němuž je přípustné sáhnout jen tehdy, pokud jsou tato rozhodnutí výsledkem řízení, jež jako celek nebylo spravedlivé, tzn. odporovalo kautelám práva ústavního, vyjádřeným v příslušných článcích Listiny. Ústavní soud proto rovněž opakovaně konstatoval, že ne každé procesní pochybení či porušení jednoduchého práva ze strany orgánů veřejné moci je natolik závažné, aby opravňovalo kasační zásah Ústavního soudu. V projednávané věci sice v probíhajícím přípravném řízení k určitému pochybení došlo, ne však k takovému, jež by mělo ústavněprávní charakter a znamenalo porušení Listinou a Úmluvou garantovaných práv stěžovatele.
K provedeným domovním prohlídkám
Problematikou domovních prohlídek se Ústavní soud ve své judikatuře zabýval již opakovaně. V nálezu sp. zn. III. ÚS 287/96 (in: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, s. 123-124) a dále např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 201/01 Ústavní soud poukázal na charakter domovní svobody jako ústavně zaručeného práva plynoucího z článku 12 Listiny, jež významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť ,,spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jeho individuální integritu, jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec"(viz nález sp. zn. II. ÚS 326/06). Jestliže proto ústavní pořádek ČR připouští průlom do ochrany tohoto práva, děje se tak toliko a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a dále tím, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Přípustnost domovní prohlídky je "třeba chápat jako výjimku, která nadto vyžaduje restriktivní interpretaci zákonem stanovených podmínek její přípustnosti"( sp. zn. III. ÚS 287/96).
V projednávané věci stěžovatel především namítal, že v protokolu o domovní prohlídce absentovalo její zdůvodnění jako neodkladného, resp. neopakovatelného úkonu ve smyslu §160 odst. 4 tr. řádu. Dle tohoto ustanovení je neodkladným úkonem takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Neopakovatelným úkonem je takový úkon, který nebude možno před soudem provést. Možnost provedení určitých úkonů před zahájením trestního stíhání jako neodkladných a neopakovatelných má v právním řádu nezastupitelné místo z důvodu účinné ochrany společnosti před kriminalitou, zároveň však takový postup orgánů činných v trestním řízení výrazným způsobem limituje zejména realizaci práva na obhajobu podezřelých osob. Plyne ze zásady proporcionality zásahů státní moci do práv občanů, že k postupu ve smyslu citovaného ustanovení je nutno přistupovat se zvýšenou opatrností. Vzhledem k charakteru neodkladných a neopakovatelných úkonů je proto zapotřebí zajistit náležitou přezkoumatelnost těchto úkonů ex post. To zajišťuje právě požadavek ust. §160 odst. 4 in fine, podle nějž v protokolu o provedení neodkladného nebo neopakovatelného úkonu je třeba vždy uvést, na základě jakých skutečností byl úkon za neodkladný nebo neopakovatelný považován.
Ze spisového materiálu je zřejmé, že protokol vyhotovený policejním orgánem dne 15. 5. 2007 o domovní prohlídce v bytě stěžovatele na adrese Č. B., ani protokol o domovní prohlídce konané téhož dne pod stejnou spisovou značkou v místě jeho trvalého bydliště, neobsahuje údaj o neodkladnosti úkonu a jejích důvodech ve smyslu ust. §160 odst. 4 tr řádu. Ústavní soud však na základě vyžádaného spisového materiálu dospěl k závěru, že uvedeným pochybením policejního orgánu v daném konkrétním případě nedošlo k tak závažnému porušení základních práv stěžovatele, které by vyžadovalo zásah Ústavního soudu. Při posouzení závažnosti uvedeného pochybení policejního orgánu Ústavní soud vycházel ze smyslu a významu výše citovaného ustanovení trestního řádu. Lze především uvést, že posouzení úkonu jako neodkladného nemá povahu formálního rozhodnutí (nevydává se o něm žádné usnesení), nýbrž jde pouze o neformální procesní opatření pořádkové povahy, svým významem nesrovnatelné s meritorním rozhodováním ve věci. Tam, kde by takové opatření mohlo vést k závažnějším následkům pro obviněného, lze zpravidla zajistit ochranu jeho práv dostatečnými procesními instrumenty (žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu státním zástupcem podle §157a tr. ř., řádné opravné prostředky apod.). Požadavek odůvodnění neodkladnosti ve smyslu poslední věty výše citovaného ustanovení není obdobou náležitostí odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání či rozhodnutí o vzetí do vazby a nepředstavuje argumentaci rozhodnutí meritorního či obdobného charakteru, s níž by podezřelým osobám mělo být umožněno např. před zahájením domovní prohlídky polemizovat. Účelem uvedeného požadavku je transparentnost postupu policie, tzn. mj. možnost procesních stran, státního zástupce a soudu následně kontrolovat zákonné předpoklady zásahu do práv osob, které v době zásahu neměly ještě postavení obviněných ve smyslu trestního řádu.
V projednávaném případě byly domovní prohlídky provedeny v přípravném řízení ve fázi prověřování, tedy ve stadiu trestního řízení po zahájení úkonů trestního řízení a vydání záznamů podle §158 odst. 3 tr. řádu a před zahájením trestního stíhání. Soudní příkaz k domovním prohlídkám (č. j. 31 Nt 793/2007-11) ve smyslu §83 odst. 1 tr. řádu byl vydán na základě návrhu státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 10. 5. 2007 sp. zn. KZN 562/2006. Tento návrh státního zástupce je obsáhle odůvodněn a je v něm výslovně uvedeno, že domovní prohlídky budou provedeny jako neodkladné úkony ve smyslu §158 odst. 3 písm. i) tr. řádu. Z obsáhlého odůvodnění návrhu státního zástupce přitom logicky vyplývají důvody této neodkladnosti, k nimž patří samotný charakter projednávané závažné organizované hospodářské trestné činnosti i charakter důkazů, jež mají být při prohlídce zajištěny. Jak Ústavní soud dále zjistil z listin zaslaných příslušným státním zastupitelstvím, byl dle záznamu Policie ČR ze dne 1. 6. 2007 ČTS: PJC-104/Tč-HK-2006 stěžovatel před začátkem první domovní prohlídky vrchním komisařem mjr. . v přítomnosti dalších osob ústně poučen o tom, že prohlídka bude provedena jako úkon neodkladný ve smyslu §158 odst. 3 písm. i) tr. řádu, což však, jak policejní orgán sám přiznává, nebylo kvůli administrativnímu pochybení zaneseno do protokolu. Zároveň byl stěžovatel před počátkem domovní prohlídky zadržen jako podezřelý ve smyslu ustanovení §76 odst. 1 tr. řádu a byl mu umožněn telefonický rozhovor s Mgr. Pavlem Slabým, advokátem, který na místo posléze dorazil v průběhu domovní prohlídky. Týž den, záhy po skončení druhé domovní prohlídky v trvalém bydlišti stěžovatele, bylo usnesením zahájeno jeho trestní stíhání pro výše uvedené trestné činy.
Postup policejního orgánu ve smyslu ust. §157a odst. 1 tr. řádu přezkoumal na žádost obviněného dozorující státní zástupce. Ve svém vyrozumění adresovaném obviněnému ze dne 20. 6. 2007 o výsledku přezkoumání uznal státní zástupce administrativní pochybení policejního orgánu. K povaze domovních prohlídek státní zástupce uvedl, že v případě odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání, hrozilo nebezpečí zničení či ztráty důkazů, jejichž opatření, resp. nalezení bylo v jejich rámci očekáváno. Státní zástupce připomněl, že souběžně s domovními prohlídkami u stěžovatele byly prováděny další podobné úkony na jiných místech ve vztahu k nemovitostem užívaným dalším v té době podezřelým Ing. A. P. Státní zástupce odkazuje na výsledky prověřování, z nichž vyplývalo, že se některých skutků měli stěžovatel a uvedený Ing. P. dopouštět společně, z čehož rovněž vyplývala neodkladnost prohlídek ve smyslu §160 odst. 4 tr. řádu, neboť nebylo možno vyloučit vzájemnou informovanost mezi podezřelými či členy jejich rodin o probíhajících úkonech. Jak státní zástupce zdůraznil, vznikla důvodná obava z možného odstranění či zmaření důležitých důkazů. Státní zástupce dále připomenul, že na dalších protokolech z úkonů prováděných dalšími policisty v rámci realizace věci prakticky souběžně s domovní prohlídkou konanou v místě současného bydliště stěžovatele, je, byť stručně, vyznačeno, že jsou prováděny jako neodkladný úkon a proč. I z této skutečnosti lze dle dozorujícího státního zástupce dovodit, že obdobný údaj chybí v protokolu o domovních prohlídkách v místě současného a trvalého bydliště stěžovatele toliko z důvodu administrativního pochybení, které v konečném důsledku s přihlédnutím k naznačeným souvislostem nemůže být důvodem k označení tohoto úkonu - domovní prohlídky - jako nezákonného.
Ústavní soud konstatuje, že ačkoli v daném případě došlo k porušení jednoduchého práva, neodkladnost domovních prohlídek byla z kontextu, v němž měl být úkon proveden, zřejmá od okamžiku podání návrhu státního zástupce. Ze spisového materiálu plyne, že se v projednávané trestní věci jedná o velmi typický případ organizované trestné činnosti, kdy má důkazní materiál charakter snadno zničitelných elektronických dat a listin a kdy je tyto důkazy třeba současně zajistit domovními prohlídkami u několika podezřelých, kteří jsou spolu ve spojení a byli by v případě jen malého otálení s provedením prohlídek s to důkazní materiál ve velmi krátké době nenávratně zničit. Za takových podmínek plynula neodkladnost uvedeného úkonu v době před zahájením trestního stíhání z povahy věci. Projednávaný případ se tak výrazně odlišuje od věci, v níž Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 6. 10. 2005 sp. zn. II. ÚS 298/05, kdy Policie ČR sama prováděla tzv. prohlídku jiných prostor a pozemků podle §83a tr. řádu záměrně jako běžný úkon dle §158 odst. 3 trestního řádu. Ač opominutí policejního orgánu nedosahuje ústavněprávní relevance, přesto je třeba všem na věci zúčastněným orgánům činným v trestním řízení vytknout určité pochybení, pokud v odůvodnění jednotlivých úkonů neodkladný charakter domovní prohlídky náležitě nevysvětlily.
Státní zástupce se ve svém vyrozumění o postupu dle §157a odst. 1 tr. řádu již dostatečně vypořádal s námitkou stěžovatele, že policejní orgán při provedení domovní prohlídky v bytě stěžovatele postupoval v rozporu s ust. §84 tr. řádu. Dle citovaného ustanovení je domovní prohlídka přípustná jen tehdy, když osoba, u které se má prohlídka vykonat, po předchozím výslechu nevydá dobrovolně hledanou věc a nedosáhne se odstranění jiného důvodu, který vedl k nařízení prohlídky. Stěžovatel namítal, že policejní orgán údajně označil hledané věci natolik široce a obecně, že nebylo objektivně možné uvedenému požadavku vyhovět a policejní orgán si tak díky neurčitému a nekonkrétnímu určení hledané věci fakticky zajistil možnost provést prohlídku s odůvodněním, že stále panuje podezření, že nebylo vydáno vše, co bylo požadováno. Jak již zdůraznil dozorující státní zástupce, vyplývá z protokolů o domovních prohlídkách, že stěžovatel byl před jejich započetím vyzván, aby vydal veškeré věci, které souvisejí s trestnou činností, pro kterou je vedeno trestní řízení. Konkrétně vyzval policejní orgán stěžovatele, aby vydal veškeré účetnictví obchodních společností ORIN s. r. o., BOZPOL s. r. o., BENTRADE s. r. o., AFROBIOS PHARMA Ltd., SUTERA s. r. o. a LEVINS s. r. o. a dokumenty vztahující se k převodům majetku mezi těmito subjekty a vyjmenovanými fyzickými osobami. Dále měl stěžovatel vydat veškeré výpisy z účtů, dokumenty týkající se vzájemného vztahu a styku uvedených subjektů a technická zařízení, jež by mohla tyto informace obsahovat. Stěžovatel byl rovněž vyzván k vydání dokumentů a informací, týkajících se současného pobytu P. P., dále vyšší finanční částky v Kč i cizí měně, šperků a dalších cenností a zbraní.
Jak z protokolu vyplývá, stěžovatel po této výzvě vypověděl, že v bytě ani na jiném místě nemá žádné věci, které by souvisely s trestnou činností, ze které je podezřelý a které mu byly shora předestřeny. Uvedl, že doma má toliko částku 50.000,- Kč a výpisy z osobního účtu HVB Bank. V případě prohlídky objektu v ulici V Z. uvedl, že v domě ani na jiném místě nemá žádné věci, které by souvisely s trestnou činností, ze které je podezřelý.
Ústavní soud se ztotožňuje s názorem státního zástupce, jenž má za to, že výše uvedená výzva je natolik konkrétní, aby se osoba, která je vyzývána, mohla orientovat. Ústavní soud k tomu podotýká, že v případě tzv. předchozího výslechu ve smyslu ust. §84 tr. řádu nelze s ohledem na podstatu věci po orgánech činných v trestním řízení vyžadovat, aby a priori naprosto přesně specifikovaly všechny věci důležité z hlediska trestního řízení, jejichž existence a význam teprve vyjde najevo při faktickém provádění prohlídky. Z hlediska požadavků trestního řádu i kautel práva ústavního je dostačující, jsou-li uvedené věci konkretizovány v pořízených protokolech dle ust. 85 odst. 3 ve spojení s ust. §79 odst. 5 tr. řádu, zatímco při postupu ve smyslu §84 tr. řádu lze vyzvat vyslýchanou osobu k vydání určitých kategorií věcí, resp. důkazů. Stejně tak nelze v dané fázi řízení s naprostou jistotou určit, zda a které z nalezených věcí skutečně souvisejí s projednávanou trestnou činností a lze vyžadovat toliko pravděpodobnost, že taková věc bude pro vyšetřování potřebná.
K nahlížení do spisu
Jak Ústavní soud zjistil ze záznamu o nahlédnutí do spisu ČTS: PJC 104/TČ-HK-2006 ze dne 30. 5. 2007, bylo obhájci stěžovatele toho dne ve smyslu §65 odst. 1 tr. řádu umožněno, aby v přítomnosti policejního orgánu nahlédl do vyšetřovacího spisu. Obhájci byl předložen k nahlédnutí originál spisového materiálu vedeného pod citovanou sp. zn., vyjma protokolů o podání vysvětlení dle §158 odst. 5 tr. řádu s odvoláním na ustanovení §65 odst. 2 tr. řádu. K tomu obhájce uvedl, že s tímto postupem nesouhlasí. Postup policejního orgánu následně přezkoumal dozorující státní zástupce, jenž shledal, že policejní orgán v rozporu s dikcí ust. §65 odst. 2 tr. řádu neuvedl důvody pro odepření nahlédnutí do části spisu. Státní zástupce toto pochybení policejního orgánu konstatoval a uložil mu, aby obhájci stěžovatele umožnil nahlédnout do spisu i v té části, kde mu to bylo odepřeno. Vyrozumění o tom bylo stěžovateli doručeno dne 28. 6. 2008. Lze přisvědčit argumentaci stěžovatele uvedené v doplnění ústavní stížnosti ze dne 3. 7. 2007, že státní zástupce zřejmě nepostupoval ve vazební věci s náležitým urychlením (srov. i znění samotného ust. §65 odst. 2 tr. řádu). Přece však se nejedná o takové průtahy, jež by bylo možno kvalifikovat jako zásah do základních práv stěžovatele ve smyslu příslušných článků Listiny.
K vymezení skutku, pro nějž je vedeno trestní stíhání
S námitkami ohledně vymezení skutku, pro nějž je stěžovatel stíhán, se již přehledným a vyčerpávajícím způsobem vypořádal příslušný státní zástupce ve svém v záhlaví uvedeném rozhodnutí ze dne 12. 6. 2007 sp. zn. KZV 32/2007. Ústavní soud se se závěry a argumentací státního zástupce plně ztotožňuje. Z napadených usnesení o zahájení trestního stíhání je zřejmé, že obsahují všechny podstatné náležitosti, včetně značně obsáhlého, byť poněkud nepřehledného popisu skutku. Jak již v citovaném usnesení uvedl státní zástupce, není při zahájení trestního stíhání potřeba, aby trestná činnost byla spolehlivě prokázána. Jak vyplývá ze samotného znění ust. §160 odst. 1 tr. řádu, k závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí určitý vyšší stupeň pravděpodobnosti, což je podmínka, která je v projednávané věci bezesporu splněna. Ústavní soud k uvedenému podotýká, že z hlediska zásahu do ústavním pořádkem garantovaných základních práv osob je usnesení, kterým se podle §160 odst. 1 tr. řádu rozhoduje o zahájení trestního stíhání, úkonem se závažnými důsledky pro osobu obviněného a k jeho vydání smí dojít jedině v zákonných mezích (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 Listiny). Toto rozhodnutí má však ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem ve vztahu k obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení. Důvodnost a zákonnost trestního stíhání musí být příslušnými orgány z úřední povinnosti zkoumána po celou dobu řízení.
Pokud jde o subsumpci jednání stěžovatele popsaného v napadených usneseních policejního orgánu, lze odkázat na samu dikci ust. §128 odst. 2 a 4 tr. zákona. Trestný čin zneužívání informací v obchodním styku dle citovaného ustanovení spočívá v tom, že pachatel, v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch, neoprávněně užije informace dosud nikoli veřejně přístupné, kterou získal z důvodu svého zaměstnání, povolání, postavení nebo své funkce a jejíž zveřejnění podstatně ovlivňuje rozhodování v obchodním styku, a uskuteční nebo dá podnět k uskutečnění smlouvy nebo operace na organizovaném trhu cenných papírů nebo zboží. Druhý odstavec cit. ust. se vztahuje na jednání pachatele, který v postavení pracovníka, člena orgánu, společníka, podnikatele nebo účastníka na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací se stejným nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu uvedeném v odstavci 1 uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jedné nebo více z nich.
Jak již uvedl státní zástupce, vyplývá z usnesení, jímž se zahajuje trestní stíhání stěžovatele pro trestné činy ve smyslu §128 odst. 2 a 4 tr. zákona a §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona, že stěžovatel byl činný ve společnostech SUTERA s. r. o. a LEVINS s. r. o., v nichž v rozhodné době působil jako prokurista, což je z výroku usnesení policejního orgánu dobře patrné. Lze dále souhlasit se závěrem státního zástupce, že je z popisu skutku v uvedeném usnesení dostatečně zřejmé, k jakým smlouvám měl stěžovatel dát podnět a důvodné je i podezření, že uzavřené smlouvy byly nevýhodné pro společnost BOZPOL s. r. o. Státní zástupce dospěl ke správnému závěru, že jsou-li v popisu skutku zmiňovány i okolnosti valné hromady uvedené obchodní společnosti, nelze v tomto směru policejnímu orgánu nic vytknout, neboť tyto okolnosti popisují, jak mělo dojít k následnému uzavření smluv. Státní zástupce přehledným způsobem vyvrací i řadu dalších námitek stěžovatele skutkového charakteru, pokud jde o mechanismus způsobení škody poškozené společnosti ve smyslu citovaného ust. tr. zákona a odkazuje na příslušné důkazy, v napadeném usnesení policejního orgánu zmíněné.
Stejně tak se lze ztotožnit i se závěry státního zástupce ohledně druhého usnesení, jímž je stěžovatel stíhán společně s ing. P., rovněž pro trestný čin podle §128 odst. 2, 4 tr. zákona. Lze přisvědčit tvrzení, že skutky v tomto usnesení popsané jsou formulovány složitě, avšak tato složitost vyplývá ze samotných jednání a vztahů tam popsaných. Závěr policejního orgánu i státního zástupce o důvodném podezření, že se stěžovatel uvedeného trestného činu dopustil, lze mít na základě skutečností a důkazů v napadeném usnesení uvedených za podložený. Jak již uvedl státní zástupce, bude v dalším průběhu vyšetřování policejní orgán provádět úkony k tomu, aby prokázal skutečné postavení stěžovatele v zainteresovaných společnostech. Státní zástupce rekapituluje, že stěžovatel od února 2003 působil jako finanční ředitel a později jako výkonný ředitel ve společnosti ORIN s. r. o., přičemž tato společnost byla v rozhodných obdobích rozhodujícím vlastníkem společností BOZPOL s. r. o. a BENTRADE s. r. o. a současně z výsledků prověřování vyplývá, že stěžovatel vydával pokyny týkající se chodu všech tří uvedených společností. I Ústavní soud považuje, ve shodě s odůvodněním usnesení státního zástupce, vymezení skutku, tak jak je naznačeno výše, za odpovídající zákonným požadavkům. Nelze ani přisvědčit námitce stěžovatele, že by státní zástupce pochybil, pokud v odůvodnění svého usnesení zmínil eventualitu, že by jednání stěžovatele mohlo být trestné nikoli jako pachatelství přímé, ale jako některá z forem účastenství k trestnému činu podle §128 odst. 2 a 4 tr. zákona.
K vazebním rozhodnutím v trestní věci stěžovatele
Pokud jde o námitky stěžovatele k rozhodnutím o vazbě, Ústavní soud nejprve připomíná, že jako orgán ochrany ústavnosti je do vazebních rozhodnutí oprávněn zasáhnout tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem nebo jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zárukami plynoucími z ústavního pořádku. V projednávané věci Ústavní soud důvod ke svému zásahu neshledal.
Ústavní soud zdůrazňuje, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Vazbu je nutno chápat jako zajišťovací institut, který slouží k dosažení účelu trestního řízení. Je přirozené, že rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoli jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě, za současného zjištění (jak tomu bylo i v projednávané věci), že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutky, pro které je vedeno trestní stíhání, byly spáchány, mají znaky stíhaného trestného činu a jsou zřejmé i důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal právě obviněný.
Pokud jde dále o samotné odůvodnění vazebních rozhodnutí, Ústavní soud konstatuje, že z nich musí být zřejmé, že se soud náležitě zabýval všemi relevantními okolnostmi. Aby soud dostál ústavněprávnímu požadavku zdrženlivosti ve vazebních věcech a imperativu maximální šetrnosti k právům obviněného, musí výslovně, přehledně a logicky vysvětlit, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že se obviněný bude chovat způsobem uvedeným v ust. §67 písm. a) až c) tr. řádu, a to za podmínek stanovených v dovětku tohoto ustanovení (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 612/06, I. ÚS 585/02, II. ÚS 530/06).
Z podkladů, jež má Ústavní soud k dispozici, vyplývá, že obecné soudy při rozhodování o vazbě stěžovatele postupovaly po výše uvedené stránce ústavně konformním způsobem, a to i přes poněkud stručnější odůvodnění soudu I. stupně. Efektivita ochrany práv ze strany obecných soudů ovšem nespočívá v množství slov a vět použitých v odůvodnění rozhodnutí, nýbrž v jejich podstatě - kvalitě.
Jak Ústavní soud zjistil, vycházel soud prvého stupně při zvažování koluzního důvodu dle ust. §67 písm. b) tr. řádu ze skutečnosti, že v dosavadním trestním řízení sice byla vyslechnuta řada svědků, nicméně jde o prvotní výslechy, které byly pořízeny formou záznamu o podaném vysvětlení, přičemž takové záznamy nejsou procesně použitelné u případného hlavního líčení. Okresní soud poukázal na zřejmou skutečnost, že všichni uvedení svědci budou muset být řádně vyslechnuti, poučeni a o jejich výsleších budou muset být vyrozuměni jak obvinění tak jejich obhájci. Pokud by obviněný (tzn. stěžovatel) zůstal na svobodě, je dle obecného soudu dána důvodná obava, že by ovlivňoval dosud nevyslechnuté svědky a tím mařil trestní řízení, neboť výslechy svědků spolu se zajištěnými listinnými materiály budou stěžejními důkazy v probíhajícím trestním řízení. Toto odůvodnění existence vazebního důvodu Ústavní soud považuje za dostatečné a výstižné. Stejně lze souhlasit s odůvodněním vazby předstižné dle ust. §67 písm. c) tr. řádu, v němž obecný soud poukazuje na dlouhodobý a mimořádně závažný charakter trestné činnosti, z níž je stěžovatel podezřelý, s tím, že by stěžovatel na svobodě mohl využít svých kontaktů a pokračovat v trestné činnosti ať už sám či prostřednictvím dalších osob.
Nelze souhlasit ani s námitkou stěžovatele, že se obecný soud nezabýval otázkou důvodnosti trestního stíhání ve smyslu dovětku ust. 67 tr. řádu. Naopak, okresní soud poměrně obsáhle rekapituloval důkazy, o něž se podezření ze spáchání trestného činu opírá.
Stejně tak Ústavní soud nemá závažnějších námitek vůči navazujícímu rozhodnutí krajského soudu, jež je co do důvodnosti trestního stíhání a existence vazebních důvodů odůvodněno značně podrobně a logicky.
Pokud jde o stěžovatelem výše citovaný výrok krajského soudu, stěžovatel pravděpodobně stylisticky poněkud neobratné formulaci nerozuměl. Krajský soud ve svém usnesení na str. 4 charakterizuje účel trestního řízení ve smyslu §1 odst. 1 tr. řádu, nikoli účel konkrétního vazebního stíhání stěžovatele.
Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly neústavním způsobem. Proto návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu