ECLI:CZ:US:2023:3.US.1598.23.1
sp. zn. III. ÚS 1598/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti Tatiany Musil Bednárové, zastoupené Mgr. Janem Krátkým, advokátem, se sídlem náměstí Míru 14, Mladá Boleslav, proti III. výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. března 2023, č. j. 19 Co 10/2023-363, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení a Arnošta Musila, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení podstaty věci a dosavadní průběh řízení
1. Předmětem řízení před obecnými soudy bylo určení vlastnického práva k nemovitostem. Zatímco stěžovatelka (žalovaná) tvrdila, že nemovitosti patří do jejího výlučného vlastnictví, její manžel (nyní vedlejší účastník, před obecnými soudy žalobce) měl za to, že se staly součástí jejich společného jmění. Obecné soudy daly za pravdu vedlejšímu účastníkovi. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, jak bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
2. Okresní soud žalobě na určení vyhověl (I. výrok) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení. Při výpočtu výše nákladů na právní zastoupení vycházel z ceny nemovitostí - konkrétně z ceny ve výši 8 500 000 Kč uvedené ve smlouvě o realitním zprostředkování, kterou za účelem budoucího prodeje sporných nemovitostí uzavřela stěžovatelka s realitní kanceláří v prosinci roku 2020. Soud tak při výpočtu nákladů právního zastoupení vycházel z §8 odst. 1 advokátního tarifu (vyhláška č. 177/1996 Sb.), podle něhož se za tarifní hodnotu považuje cena věci v době započetí úkonu právní služby, které se právní služba týká. Za tarifní hodnotu považoval částku 4 250 000 Kč, tedy hodnotu ideální poloviny sporných nemovitostí.
3. Krajský soud k odvolání stěžovatelky I. výrok rozsudku okresního soudu ve věci samé potvrdil (I. výrok), ale změnil II. nákladový výrok. Se způsobem výpočtu výše nákladů na právní zastoupení souhlasil, ale na rozdíl od okresního soudu aplikoval §150 občanského soudního řádu, protože považoval za spravedlivé, aby si náklady řízení před soudem prvního stupně hradil každý účastník sám. Výrok II. rozsudku okresního soudu proto změnil tak, že vedlejšímu účastníkovi nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem (II. výrok). Stěžovatelce zároveň kvůli jejímu neúspěchu ohledně věci samé i v odvolacím řízení uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 104 743 Kč (III. výrok).
II. Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka podává ústavní stížnost proti III. výroku rozsudku krajského soudu z důvodů, které jsou podrobně popsány v části III tohoto rozhodnutí. Výrok napadeného rozhodnutí podle ní porušuje její právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), právo na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny) a právo na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny).
III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavnímu soudu nepřísluší všeobecný dozor nad rozhodováním obecných soudů. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad podústavního práva je v zásadě věcí obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti má Ústavní soud pravomoc zasáhnout jen tehdy, pokud jejich rozhodnutí porušuje stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svobodu. K tomu však v tomto případě nedošlo.
6. Stěžovatelka se domáhá zrušení výroku rozhodnutí pouze z nesprávného důvodu výpočtu nákladů řízení. K této otázce přitom Ústavní soud přistupuje nanejvýš zdrženlivě. Ačkoli i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může mít dopad do stěžovatelovy majetkové sféry, ve vztahu k věci samé je podružné a samo o sobě zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva či svobody. Ke zrušení výroku o nákladech řízení proto Ústavní soud přistupuje jen v krajních případech - například při svévolném výkladu a aplikaci práva či při extrémním rozporu rozhodnutí s principy spravedlnosti (např. nález sp. zn. I. ÚS 3281/22, bod 15; IV. ÚS 105/23, bod 23). Žádná takto mimořádná okolnost však v daném případě nenastala.
7. Soudy podle stěžovatelky neměly při výpočtu nákladů právního zastoupení postupovat podle §8 odst. 1 advokátního tarifu a vycházet z částky uvedené ve zprostředkovatelské smlouvě, neboť ta nebyla spolehlivým podkladem. Cenu nebylo možné zjistit bez znalecké činnosti, vypracování znaleckých posudků a jejich hodnocení by však vyvolalo nepoměrné obtíže, kvůli kterým bylo namístě vycházet z fixní tarifní hodnoty 50 000 Kč uvedené v §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu.
8. Ústavní soud k této otázce nejdříve obecně předesílá, že vztahem obou ustanovení se již v minulosti zabýval. Dospěl přitom k závěru, že v řízeních o určení vlastnictví je třeba primárně vycházet z ceny věci, která je předmětem sporu (§8 odst. 1 advokátního tarifu). Pokud by obecný soud nerespektoval příslušnou kogentní právní normu, porušil by základní právo účastníků řízení na soudní ochranu a spravedlivý (řádný) proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Použití §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu je vyhrazeno pouze pro případy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, tj. pokud není k dispozici ověřitelný údaj o ceně (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3281/22, body 26, 27).
9. Ve své judikatuře se Ústavní soud rovněž vyjádřil k tomu, že ačkoliv znalecký posudek představuje nepochybně nejpřesnější způsob stanovení hodnoty předmětu sporu, nejedná se o způsob jediný a soud může, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, vycházet i z jiných důkazů, shledá-li je hodnověrnými (nález sp. zn. IV. ÚS 2688/15, bod 24). Podle výpovědí stěžovatelky i vedlejšího účastníka před odvolacím soudem zprostředkovatelskou smlouvu uzavírali ve vzájemné shodě s úmyslem nemovitost prodat a výtěžek z prodeje si rozdělit. Krajský soud vycházel z této ceny s odkazem, že se jedná o údaj, na kterém se oba účastníci shodli, a i přes případnou nepřesnost jí dal přednost před prováděním rozsáhlého dokazování. Tento postup je zcela v souladu s výše uvedenou judikaturou Ústavního soudu, a dále se závěrem uvedeným v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2688/15, bod 23, podle něhož není žádoucí, aby docházelo "k situacím, kdy je evidentní, že předmět řízení má vysokou hodnotu, ale jen proto, že tato hodnota nebyla v řízení vyčíslena zcela pregnantně, je při určení výše nákladů řízení postupováno dle ustanovení §9 advokátního tarifu, odpovídajícího hodnotě mnohonásobně nižší".
10. Ústavní soud proto uzavírá, že stanovení tarifní hodnoty na základě zprostředkovatelské či jiné smlouvy má pochopitelně své ústavněprávní limity, ty však v daném případě překročeny nebyly. Postup krajského soudu a jeho závěry týkající se určení tarifní hodnoty podle §8 odst. 1 advokátního tarifu považuje za udržitelný a nenašel důvod ho zpochybňovat. Není totiž v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nepůsobí svévolně ani není zatížen jinými vadami, kvůli kterým Ústavní soud podobná rozhodnutí dříve zrušil.
11. Ústavní soud se neztotožňuje ani s argumentem, že k ověření ceny nemovitostí neproběhlo žádné dokazování či ověření a že se k němu stěžovatelka nemohla vyjádřit. Tarifní hodnotu podle ceny nemovitosti uvedené ve zprostředkovatelské smlouvě stanovil již okresní soud, své úvahy řádně popsal v odůvodnění rozhodnutí (bod 32 rozhodnutí okresního soudu). Tento závěr tedy pro stěžovatelku nemohl být překvapivý, ostatně ho v odvolání napadla a polemizovala s ním. Krajský soud jí poskytl v průběhu odvolacího jednání dostatečný prostor k vyjádření se (bod 16 napadeného rozhodnutí), její důkazní návrhy zaznamenal a vypořádal se s tím, proč je neprovedl a proč při stanovení tarifní hodnoty vycházel právě ze zprostředkovatelské smlouvy (bod 32 napadeného rozhodnutí). V postupu krajského soudu proto Ústavní soud nespatřuje žádné ústavněprávní pochybení.
12. Stěžovatelka dále zpochybňuje, že krajský soud neměl vedlejšímu účastníkovi přiznat právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Nejenže totiž nezapříčinila zahájení řízení, ale zároveň v něm nelze hovořit o úspěchu ve věci, nýbrž jen o úpravě majetkových vztahů.
13. Krajský soud uplatnil zásadu úspěchu ve věci v souladu se soudní praxí i ústavním pořádkem. Zaprvé, povaha daného řízení uplatnění této zásady umožňuje (k této otázce srov. stanovisko ÚS, sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23). A zadruhé, úspěch v odvolacím řízení se nepoměřuje podle toho, o čem rozhodoval prvostupňový soud, ale podle toho, čeho se účastník domáhá svým odvoláním a jaký je výsledek odvolacího řízení. Úspěch účastníka řízení se posuzuje pro každou fázi řízení zvlášť [viz nález sp. zn. I. ÚS 2890/20, bod 17 a tam uvedená rozhodnutí; Jakšič, V., In: Lavický, P., a kol.: Občanský soudní řád (§1 až 250l). Praha: Wolters Kluwer, 2016, str. 959].
14. V souladu s těmito závěry postupoval i krajský soud. Jak správně uvedl, povaha daného řízení umožňovala uplatnění zásady úspěchu. Bylo přitom jen na stěžovatelce, zda se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolá, anebo ne. Stěžovatelka svého práva podat odvolání (i do rozhodnutí o věci samé) využila, ve věci samé neuspěla, proto náleží vedlejšímu účastníkovi právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
15. Krajský soud měl podle stěžovatelky kvůli její majetkové situaci snížit náhradu nákladů řízení nebo od uložení této povinnosti upustit.
16. Krajský soud rozhodl o nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení vedlejšího účastníka vůči stěžovatelce jen ve vztahu k prvostupňovému řízení. Přesvědčivě přitom vysvětlil, proč považuje za spravedlivé, aby náklady prvostupňového řízení hradili účastníci ze svého. Důvod, proč ve vztahu k odvolacímu řízení rozhodl tak, že náklady řízení ponese jen stěžovatelka, dostatečně vysvětlil. Její majetkovou situací, kterou stěžovatelka argumentuje v ústavní stížnosti, se též zabýval, neshledal prostor pro aplikaci moderačního práva. Ústavní soud nenalezl důvod pro zpochybnění těchto závěrů, zejména i s ohledem na to, že posouzení podmínek pro využití moderačního práva přísluší zejména obecným soudům, které nejlépe znají okolnosti případu.
IV. Závěr
17. Napadený výrok neporušil stěžovatelčino základní právo či svobodu. Ústavní soud proto posoudil její ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a odmítl ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu