ECLI:CZ:US:2007:3.US.1602.07.1
sp. zn. III. ÚS 1602/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 16. srpna 2007 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické, o ústavní stížnosti města Žamberk, se sídlem Žamberk, Masarykovo náměstí 166, zastoupeného prof. JUDr. Milan Bakešem, DrSc., advokátem se sídlem 110 00 Praha 1, Na Příkopě 23, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 19 Co 2/2006 ze dne 26. 10. 2006 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí sp. zn. 11 C 159/2005 ze dne 18. 10. 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 101 odst. 3 Ústavy ČR.
Tato rozhodnutí, jak je patrno z obsahu připojených příloh - napadených rozsudků a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 885/2007 ze dne 30. 3. 2007 - byla vydána v řízení zahájeném k žalobě České republiky, Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, směřující proti stěžovateli jako žalovanému, o určení vlastnictví k nemovitostem v žalobě označeným. Okresní soud v Ústí nad Orlicí shora označeným rozsudkem jako soud I. stupně vyhověl žalobě a určil, že žalobce je výlučným vlastníkem označených nemovitostí, včetně domu č. p. 60 na jednom z pozemků na místě původního zbořeného domu nově vystavěného po roce 1968. Po provedeném dokazování dospěl totiž k závěru, že na stěžovatele nemohlo podle zák. č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, přejít vlastnické právo k předmětným nemovitostem - a to ani k uvedenému domu - neboť takovému přechodu vlastnictví brání ust. §4 odst. 2 tohoto zákona, podle něhož do vlastnictví obcí nepřecházejí věci z vlastnictví České republiky, k jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního předpisu, k čemuž v posuzovaném případě došlo, přitom účinky uvedeného ustanovení jsou podle názoru soudu spojeny již s podáním restituční žádosti. Odvolací soud, který se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně, jeho rozsudek shora označeným rozhodnutím jako věcně správný potvrdil.
Stěžovatel proti rozhodnutí odvolacího soudu podal i dovolání, které však bylo dovolacím soudem - jeho usnesením ze dne 30. 3. 2007 (ústavní stížností nenapadeným) - odmítnuto s podrobným zdůvodněním závěru, že v posuzované věci uplatněné dovolací námitky nebyly způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Výklad ust. §4 odst. 2 zák. č. 172/1991 Sb. se totiž v rozhodovací praxi dovolacího soudu ustálil v tom smyslu, že z formulace "uplatnění nároku oprávněnou osobou podle zvláštního předpisu" nelze dovodit, že pouze oprávněný nárok mohl vyloučit přechod věcí z majetku státu do vlastnictví obce. Výklad tohoto ustanovení podaný soudy I. a II. stupně odpovídá publikované soudní judikatuře, podle níž platí, že z přechodu majetku státu do vlastnictví obce jsou vyloučeny věci dotčené restitučním nárokem uplatněným před účinností zákona č. 172/1991 Sb., lhostejno, zda šlo o nárok oprávněný či nikoliv. Z toho důvodu nepovažoval dovolací soud námitky stěžovatele zpochybňující správnost výkladu termínu "oprávněná osoba" a následnou aplikaci ust. §4 odst. zák. č. 172/1991 Sb. odvolacím soudem za způsobilé založit přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Proti rozhodnutím soudů I. a II. stupně směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel po shrnutí průběhu sporu i jeho skutkových okolností oponuje - i s odvoláním na historický a logický výklad ustanovení §3 cit. zák. a vývoj systému místní samosprávy od roku 1990, včetně odkazu na Ústavou zakotvené oprávnění obcí vlastnit majetek, jakožto ekonomický základ samosprávy obcí - právnímu názoru obecných soudů v nich zaujatému, pokud do něj zahrnuly i dům na pozemcích nově vystavěný v letech 1968-1972. Činí tak s důrazem na originární způsob nabytí vlastnictví budovy státem a je toho názoru, že právě s ohledem na tuto mezi účastníky nespornou skutečnost nemohlo dojít v případě nově vystavěné budovy č. p. 60 ze strany oprávněných osob k uplatnění nároku dle zvláštního právního předpisu a tedy nemohla být naplněna hypotéza ustanovení §4 odst. 2 zák. č. 172/1991 Sb. Obecné soudy (které jinak ve svých rozhodnutích nepopírají skutečnost, že stěžovatel splnil podmínky dané ust. §3 zák. č. 172/1991 Sb.) tak nemohly zmiňované ustanovení v případě nově vystavěného domu aplikovat. Uzavírá, že pokud tak ve svých rozhodnutích učinily, dostala se jejich rozhodnutí do rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny - v této souvislosti uvádí, že byl minimálně v legitimním očekávání majetku ve smyslu judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva k článku 1 Protokolu č. 1 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod - a čl. 101 odst. 3 Ústavy ČR a navrhuje proto zrušení napadených rozhodnutí.
Ústavní soud poté, co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti i obsahem napadených rozhodnutí, jakož i obsahem rozhodnutí dovolacího soudu v této věci vydaného, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Nejprve třeba uvést, že ač se stěžovatel nedovolával práva na soudní ochranu, Ústavní soud se věcí nejprve zabýval z pohledu dodržení tohoto základního práva, neboť teprve v případě, že by obecné soudy, které jsou především Ústavou povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům, uvedené právo porušily, bylo by možno uvažovat o porušení práv zaručovaných shora označenými články Listiny a Ústavy ČR, jichž se stěžovatel výslovně dovolává. Porušení práva na soudní ochranu však Ústavní soud v daném případě neshledal.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti stojí mimo soustavu obecných soudů, a proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost (srov. např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 45/94, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve sv. 3, nález č. 5) a pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, staví Ústavní soud do role další instance, která mu s odvoláním na čl. 83 Ústavy zjevně nepřísluší. Ke kasaci rozhodnutí obecných soudů jeho nálezem pro porušení práva na soudní ochranu pak zpravidla dochází v takových případech, kdy právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 a řada dalších) a kdy jde o aplikační postup, který je v rozporu s ústavním zákazem libovůle (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 170/99). Takový stav však v dané věci zjištěn nebyl.
Ústavní stížnost je vystavěna na polemice s právními závěry doposud zastávanými obecnými soudy a její argumentace je obsahově ve své podstatě shodná s námitkami stěžovatelem uváděnými v jeho dovolání, na něž však již v zásadě Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí - byť se jednalo o rozhodnutí nemeritorní - reagoval. Třeba přitom uvést, že z hlediska již zmíněné pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť ve smyslu ust. §14 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu ČR, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva.
V posuzovaném případě soudy I. a II. stupně vyložily z jakých důvodů a na základě jakých úvah a zákonných ustanovení dospěly k závěru o tom, že vlastnictví k předmětné budově ze státu na obec Žamberk nepřešlo. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí, na něž lze odkázat, pak uvedl, že pojem "oprávněná osoba" v zákoně č. 172/1991 Sb. zde byl použit v jiném kontextu, než v jakém ho používají restituční předpisy. Vysvětlil, že otázka, zda osoba, která uplatnila restituční nárok, byla ve smyslu příslušného restitučního zákona osobou oprávněnou a zda šlo o nárok oprávněný, nebyla pro svou právní složitost jednoznačná a že formulaci použitou v ust. §4 odst. 2 zák. č. 172/1991 Sb. třeba vyložit tak, že z přechodu věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí jsou vyloučeny ty věci, k nimž uplatnila nárok fyzická osoba s odkazem na zvláštní předpisy (zák. č. 403/1990 Sb. a zák. č. 87/1991 Sb.), bez zřetele na to, zda splňovala kriteria osoby oprávněné podle zvláštních předpisů a zda šlo o nárok podle těchto předpisů oprávněný. Vázat blokaci přechodu věcí z majetku státu do vlastnictví obcí též na splnění této podmínky by totiž fakticky znamenalo vyloučení možnosti postavit najisto skutečnost, kdo je vlastníkem předmětného majetku ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Naproti tomu okolnost, že nárok uplatnila fyzická osoba, že tak učinila s odkazem na zvláštní předpis a kdy se tak stalo bylo zřejmé bezprostředně po uplatnění nároku a tato okolnost umožňuje s jistotou určit, zda k vyloučení přechodu vlastnictví došlo či nikoliv. Uvedený výklad, z něhož v zásadě vycházely i obecné soudy v napadených rozhodnutích, Ústavní soud považuje za ústavně konformní, přitom zároveň poukazuje i na poznámku soudu I. stupně, který na podporu své argumentace v souzené věci v odůvodnění svého rozhodnutí přisvědčil názoru žalobce, že dle uvedených restitučních předpisů poskytuje náhradu oprávněným osobám stát a nikoliv obec a bylo by tak nelogické, pokud by majetek, za který stát poskytne peněžní náhradu - jak by tomu mělo být i v daném případě - nezískal stát, nýbrž obec.
Ústavní soud tak uzavírá, že v posuzovaném případě nezjistil porušení práva stěžovatele na soudní ochranu, a tudíž nebylo možno dovodit ani porušení čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 101 odst. 3 Ústavy ČR. Z uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2007
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu