ECLI:CZ:US:2013:3.US.1618.13.1
sp. zn. III. ÚS 1618/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatelky Moniky Soukupové, zastoupené Mgr. Sylvou Sedláčkovou, advokátkou, AK se sídlem v Praze 3, Korunní 79, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2013 č. j. 54 Co 444/2012-130 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. dubna 2012 č. j. 16 C 81/2010-69, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Návrhem, doručeným elektronicky dne 20. 5. 2013 a doplněným dne 21. 5. 2013, se Monika Soukupová (dále jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o zaplacení částky 19 900 Kč proti povinnosti vydat věc.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti (na str. 4) upozornila, že v souvislosti s usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 spolu s ústavní stížností podala dne 20. 5. 2013 rovněž dovolání k Nejvyššímu soudu a že takto postupovala z důvodu procesní opatrnosti.
3. Další obsah ústavní stížnosti, jakož i rozhodnutí jí napadených, blíže reprodukovat netřeba, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno návrh odmítnout.
II.
4. Jednou z podmínek věcného projednání ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., přitom nerozlišuje ("...to platí i pro") mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky; stěžovatelka je tedy povinna vyčerpat oba druhy procesních prostředků, s výjimkou žaloby na obnovu řízení, která je ustanovením §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu výslovně vyloučena.
6. Pokud stěžovatelka svého práva podat mimořádný opravný prostředek využila, je nezbytné jí podané dovolání považovat za poslední procesní prostředek, které zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Z této skutečnosti pak nelze než dovodit, že ústavní stížnost stěžovatelky byla podána předčasně; jedná se tudíž o návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
7. Obdobný závěr vyplývá mj. i z usnesení ze dne 18. 1. 2007 sp. zn. IV. ÚS 393/06 [U 2/44 SbNU 755 (757)], kterým byla jako nepřípustná odmítnuta ústavní stížnost podaná souběžně s dovoláním; v odůvodnění tohoto usnesení se kromě jiného výslovně uvádí:
"Stěžovatel napadl naříkaná rozhodnutí před podáním ústavní stížnosti i dovoláním, o němž dosud rozhodnuto nebylo. ...... Přezkum těchto rozhodnutí Ústavním soudem ještě předtím, než by o podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud, znamenal by faktické nahrazení rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu rozhodnutím Ústavního soudu, jenž by tímto nepřijatelně vstoupil do soustavy soudů obecných; takový postup Ústavního soudu by ovšem byl nejen v rozporu s ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ale popíral by i samu podstatu postavení Ústavního soudu i podstatu řízení před ním vedeného. ...... Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu."
8. Současné podání dovolání a ústavní stížnosti navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci. Nadto opačný postup ze strany soudce zpravodaje (spočívající např. ve vyčkávání na rozhodnutí dovolacího soudu) mohl by být považován za zásah do ústavního práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); neodmítnutím ústavní stížnosti pro nepřípustnost by si totiž soudce zpravodaj ponechával ve své agendě i případ, který by rozvrhem práce při podání ústavní stížnosti až po rozhodnutí dovolacího soudu (tedy dle pravidelného chodu událostí) mohl být (a se značnou pravděpodobností by také byl) přidělen jinému soudci zpravodaji, ba mohl by být rozhodován i v jiném senátu (srov. §16, §40 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; rozvrh práce Ústavního soudu - dostupný na www.usoud.cz). Ústavní soud již nepotřebuje rekapitulovat závěry z usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13, kterým se stěžovatelka řídila, a to ani v souvislosti s výkladem §239 o. s. ř. ve znění zákona č. 404/2012 Sb., kterým zákonodárce posouzení přípustnosti dovolání svěřil do výlučné působnosti Nejvyššího soudu.
9. Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, musel, vzhledem k doktríně minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, předložený návrh odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2013
Jan Filip v. r.
soudce Ústavního soudu