ECLI:CZ:US:2013:3.US.1684.13.1
sp. zn. III. ÚS 1684/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Čižinského, zastoupeného JUDr. Radkem Bechyněm, advokátem se sídlem Legerova 148, Kolín, proti výroku II rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 11. dubna 2013 č. j. 127 EC 30/2012-78, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 22. 5. 2013, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 5. 2013, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označeného soudního rozhodnutí, a to pro jeho rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta (proti stěžovateli směřující) žaloba České kanceláře pojistitelů na zaplacení částky 5 314 Kč s příslušenstvím (výrok I), a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení okresní soud opřel o §150 občanského soudního řádu (dále jen
"o. s. ř."); důvodem aplikace tohoto ustanovení měla být skutečnost, že stěžovatel mohl zamezit vzniku nákladů řízení, neboť mohl předložit kupní smlouvu, ze které by vyplynulo, že v rozhodné době nebyl majitelem motorového vozidla, a nebyl proto povinen zaplatit žalovanou částku coby příspěvek ve smyslu §24c zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, již na výzvu žalobkyně, a ne až v průběhu soudního řízení, přičemž žalobkyně neměla žádný důkaz o změně vlastníka předmětného vozidla, a nezbylo jí nic jiného, než soudní řízení zahájit.
II.
Argumentace stěžovatele
3. V ústavní stížnosti, směřující jen proti nákladovému výroku soudu, stěžovatel namítá, že okresní soud pominul, že v době podání žaloby žalobkyně již danou skutečnost znala a měla kupní smlouvu v držení, přičemž poukazuje na dopis - potvrzení o ukončení případu ze dne 17. 4. 2012. Dále upozorňuje, že jeho advokát musel vykonat odbornou činnost, nikoliv jen činnost administrativní či jednoduchou, a právní zastoupení nebylo - i vzhledem k výsledku daného sporu - zbytečné ani nebylo zvoleno s úmyslem způsobit žalobkyni újmu. S žalobkyní prý vždy komunikoval, naopak podanou žalobu nutno považovat za zbytečnou a pomýlenou, resp. za snahu o bezdůvodný zisk. Okresní soud stěžovatele také svým rozhodnutím do budoucna odrazuje od toho, aby se účinně bránil, a raději uznal protizákonné požadavky. V této souvislosti stěžovatel upozorňuje, že svému právnímu zástupci uhradil částku 5 000 Kč. Ústavněprávního rozměru jeho spor o náhradu nákladů řízení dosahuje z toho důvodu, že rozhodnutí okresního soudu je projevem interpretační libovůle, resp. necitlivým a neadekvátním využitím ustanovení §150 o. s. ř.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Tyto okolnosti jsou přítomny i v projednávané věci, kde stěžovatel
brojí - v konečném důsledku - proti tomu, že postupem soudu byl zkrácen na částce cca 5 000 Kč. Z uvedeného plyne, že jde o věc zjevně bagatelní, která zpravidla pro nikoliv významné faktické dopady na osobu stěžovatele, resp. jeho majetkové poměry, ústavněprávní roviny nedosahuje; výjimkou jsou případy, kdy s ohledem na konkrétní okolnosti (jako je např. majetková situace dotčeného subjektu) bude možno usoudit jinak, popřípadě dopustí-li se orgány veřejné moci natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastává kolize se samotnou esencí určitého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011 sp. zn. III. ÚS 1975/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Žádné takové důvody v projednávané věci nebyly Ústavnímu soudu předestřeny, ani nevyplývají jinak z předložených rozhodnutí či z návrhu.
7. Dále je třeba zdůraznit, že stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas se závěrem okresního soudu, že zde existují "důvody zvláštního zřetele hodné" pro to, aby mu jako procesně úspěšnému účastníkovi (výjimečně) nebyla náhrada nákladů řízení přiznána. V této souvislosti namítá, že dané rozhodnutí je zatíženo libovůlí, protože došlo k zjevnému a neodůvodněnému vybočení z interpretačních standardů, které jsou soudní praxí respektovány. Projevem (dokladem) libovůle v soudním rozhodování, neslučitelným s principy spravedlivého procesu, je především situace, kdy napadené rozhodnutí postrádá odůvodnění buď zcela, nebo je nelze považovat za řádné, tj. postrádá-li elementární srozumitelnost nebo stojí-li ve zjevném rozporu s pravidly logického myšlení. Již z výše uvedeného však plyne, že se okresní soud otázkou náhrady nákladů (poměrně podrobně) zabýval, přičemž uvedl, na základě jakých konkrétních skutečností shledal, že podmínky pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. na danou věc byly naplněny. Vytýká-li stěžovatel okresnímu soudu vybočení z běžných interpretačních standardů, základní myšlenkou, na níž rozhodnutí o nákladech řízení stojí, je, že z hlediska "důvodů hodných zvláštního zřetele" lze posuzovat i příčiny vzniku soudního sporu, resp. zda (procesně úspěšný) žalovaný svým jednáním (či opomenutím) nevyvolal soudní spor (a tím i vznik nákladů s tím spojených) zbytečně. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že v případě citovaného ustanovení jde o normu s relativně neurčitou hypotézou, přičemž řešení otázky, co je - v souvislosti s konkrétními okolnostmi toho kterého případu - jejím obsahem, je věcí soudů obecných, a nikoliv Ústavního soudu. Stěžovatel sice tvrdí, že zde jde o vybočení z běžných interpretačních standardů, jak ovšem k takovému závěru dospěl, z ústavní stížnosti patrno není, a ani jinak to není zřejmé Ústavnímu soudu.
8. Jde-li zhodnocení konkrétních okolností případu okresním soudem, Ústavnímu soudu je nepřísluší přezkoumávat z hlediska věcné správnosti (a v tomto ohledu stěžovatele odkazuje na svou konstantní judikaturu ve věci moderačního práva soudů). Důvodem zásahu Ústavního soudu by v této souvislosti mohla být skutečnost, že rozhodnutí soudu stojí na zjevně irelevantních důvodech, kdy by se věcné posouzení jevilo jako skutečně "extrémní". Nic takového však Ústavní soud nezjistil. Stěžovatel argumentuje jen tím, že žalobkyně o skutečnosti, že (stěžovatel) není vlastníkem vozidla, věděla, což má plynout z dopisu ze dne 17. 4. 2012. Z tohoto tvrzení však jednak neplyne, že by žalobkyně danou skutečnost věděla v okamžiku podání žaloby (v této souvislosti možno zmínit, že návrh na vydání elektronického platebního rozkazu byl v dané věci podán hned na počátku roku 2012), a především to nic nemění na faktu, že pokud by stěžovatel vyhověl (oprávněné) výzvě žalované, ke sporu by vůbec nedošlo. Jak ostatně plyne ze skutkových zjištění okresního soudu, stěžovatel v odpovědi na výzvu žalobkyně nenamítal, že by danou smlouvu již předložil. Naopak ale uvedl, že ji předloží až v případě soudního sporu; možno dodat, že s ohledem na tuto skutečnost lze stěžovatelovu tvrzení o tom, že nechtěl žalobkyni způsobit žádnou újmu, uvěřit jen stěží. Vyvodil-li obecný soud z jeho chování závěry, které se účelu §150 o. s. ř. extrémně nepříčí, a naopak z něj vycházejí, není pro zásah Ústavního soudu místo.
9. Pro důvody výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu