Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18.10.2001, sp. zn. III. ÚS 17/01 [ nález / JURKA / výz-2 ], paralelní citace: N 152/24 SbNU 117 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:3.US.17.01

sp. zn. III. ÚS 17/01 Nález Ústavní soud ČR rozhodl v senátě, o ústavní stížnosti navrhovatelky L. P-ové, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, č.j. 29 Ca 104/99-29, ze dne 24. 10. 2000, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně, č.j. 29 Ca 104/99-29, ze dne 24. 10. 2000, jakož i rozhodnutí Magistrátu města Brna, pozemkového úřadu, č.j. 774/91/9-RBD, ze dne 2. 3. 1999, se zrušují. Odůvodnění: Navrhovatelka osobně dne 9. 1. 2001 podala ústavní stížnost, která směřovala proti rozsudku Krajského soudu v Brně, č.j. 29 Ca 104/99-29, ze dne 24. 10. 2000. Uvedeným rozsudkem bylo potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Brna, pozemkového úřadu, č.j. 774/91/9-RBP, ze dne 2. 3. 1999, jímž bylo vysloveno, že navrhovatelka není vlastníkem nemovitostí v rozhodnutí specifikovaných. Podle názoru navrhovatelky byla napadeným rozsudkem porušena její základní práva zakotvená v čl. 1, 11 odst. 1, čl. 36 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a tím došlo i k porušení čl. 90 Ústavy ČR. Návrh byl podán včas. K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 29 Ca 104/99, vedený u Krajského soudu v Brně a další předcházející spisy, sp. zn. 29 Ca 7/93, 29 Ca 123/94, 29 Ca 163/96 a 29 Ca 62/98, vedené u téhož soudu. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka uplatnila podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") vůči povinné osobě (Č. Brno - město, st.p.) dne 4. 12. 1991 a vůči Magistrátu města Brna, pozemkovému úřadu (dále jen "pozemkový úřad") dne 5. 12. 1991 nárok na vydání označených nemovitostí, které zdědila po své matce, jíž tyto nemovitosti propadly ve prospěch státu na základě rozsudku Lidového soudu trestního v Brně, sp. zn. 4 T 268/53, ze dne 27. 8. 1953. Rozsudek Lidového soudu byl zrušen usnesením Městského soudu v Brně, sp. zn. 1 Rt 143/90, ze dne 22. 10. 1990, v plném rozsahu včetně vysloveného propadnutí majetku. Pozemkový úřad rozhodnutím, č.j. 774/91/3, ze dne 5. 8. 1992, rozhodl ve prospěch navrhovatelky. Na základě opravného prostředku rozhodoval ve věci Krajský soud v Brně, který rozsudkem, č.j. 29 Ca 7/93-10, ze dne 15. 2. 1993, zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení s tím, že uznal za důvodnou námitku povinné osoby o zastavěnosti pozemku a doporučil pozemkovému úřadu provést další dokazování. Pozemkový úřad na základě dalšího šetření dospěl k závěru, že pozemky nelze považovat za zastavěné a rozhodnutím, č.j. 774/91/4-RBD, ze dne 22. 2. 1994, opět rozhodl ve prospěch navrhovatelky. Na základě opravného prostředku povinné osoby Krajský soud v Brně rozsudkem, č.j. 29 Ca 123/94-19, ze dne 20. 3. 1995, zrušil rozhodnutí pozemkového úřadu, věc vrátil k dalšímu řízení s tím, že neuznal námitku zastavěnosti pozemků, nedostatku restitučního titulu, ale doporučil přezkoumat námitku nedostatku pasivní legitimace povinné osoby. Po podrobném šetření pozemkový úřad dospěl k závěru, že povinná osoba je pasivně legitimována k danému restitučnímu titulu, a proto rozhodnutím, č.j. 774/91/6-RBD, ze dne 28. 2. 1996, rozhodl ve prospěch navrhovatelky. K opravnému prostředku povinné osoby Krajský soud v Brně rozsudkem, č.j. 29 Ca 163/96-29, ze dne 7. 10. 1997, zrušil rozhodnutí pozemkového úřadu a věc vrátil k dalšímu řízení s tím, že potvrdil právní názor pozemkového úřadu o pasivní legitimaci povinné osoby, ale akceptoval námitku povinné osoby týkající se nedostatku výroku správního rozhodnutí, pokud jde o specifikaci pozemků. Na základě závazného závěru Krajského soudu v Brně pozemkový úřad nechal zpracovat nový geometrický plán k přesnější specifikaci předmětných nemovitostí, na jeho základě potom novým rozhodnutí, č.j. 774/91/7-RBD, ze dne 28. 1. 1998, opět rozhodl ve prospěch navrhovatelky. K opravnému prostředku povinné osoby Krajský soud v Brně rozsudkem, č.j. 29 Ca 62/98-26, ze dne 1. 12. 1998, zrušil rozhodnutí pozemkového úřadu a věc vrátil k novému rozhodnutí. V odůvodnění Krajský soud uvedl, že podle §14a) zákona o půdě věc nelze vydat, byla-li po 1. 9. 1993 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu nebo byl-li schválen ohledně této věci privatizační projekt nebo vydáno rozhodnutí o její privatizaci. Oprávněná osoba podle §13 odst. 5 zákona o půdě má nárok na náhradu, která se poskytne podle §18a) odst. 2 citovaného zákona. Uvedená ustanovení reagují na nové změny vlastnických poměrů, vzniklé na základě zákonů o privatizaci majetku, zejména zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 92/1991 Sb."). Krajský soud v Brně konstatoval, že přijetím této právní úpravy nedošlo k zániku trvajících restitučních nároků, ale k nemožnosti nemovitost vydat in natura, přičemž oprávněné osobě se po právu uplatněný restituční nárok uspokojí formou finančních náhrad. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně podala navrhovatelka ústavní stížnost, která však byla usnesením Ústavního soudu, č.j. I. ÚS 82/99-17, ze dne 11. 1. 2000 odmítnuta proto, že nesměřovala proti pravomocnému rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Na základě uvedeného závazného právního názoru pozemkový úřad rozhodnutím, č.j. 774/91/9-RBD, ze dne 2. 3. 1999 rozhodl tak, že navrhovatelka není vlastníkem specifikovaných nemovitostí a současně ve výroku uvedl, že nárok oprávněné osoby byl ve správním řízení prokázán. Podle §18a odst. 2 zákona o půdě spočívá náhrada v poskytnutí nemovitostí ve správě pozemkového fondu nebo v poskytnutí hotovosti ve výši stanovené zvláštním předpisem, popřípadě v cenných papírech, které nemají povahu státních dluhopisů. K opravnému prostředku navrhovatelky rozhodoval Krajský soud v Brně, který rozsudkem, č.j. 29 Ca 104/99-29, ze dne 24. 10. 2000, potvrdil rozhodnutí pozemkového úřadu. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně, č.j. 29 Ca 104/99-29, ze dne 24. 10. 2000, podala navrhovatelka ústavní stížnost, protože podle jejího názoru byla napadeným rozsudkem porušena její základní práva zakotvená v čl. 1, 11 odst. 1, čl. 36 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a tím došlo i k porušení čl. 90 Ústavy ČR. Porušení uvedených práv spatřovala navrhovatelka v následujících skutečnostech: Porušení práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 Listiny bylo způsobeno tím, že soud vyslovil právní názor, že schválení privatizačního projektu není způsobilé být přezkoumáváno soudem, a tím, že v řízení u soudu docházelo k neodůvodněným průtahům. Porušení rovnosti v právech podle čl. 1 Listiny bylo způsobeno tím, že soud preferoval práva akcionářů stávající obchodní společnosti Č. holding Brno, a.s., ačkoliv právním předchůdcem tohoto subjektu uváděný důvod nevydání pozemku pro jeho zastavěnost byl vědomě nepravdivý a majetek, na který byl uplatněn restituční nárok, neměl být zahrnut do privatizačního projektu. Soud tak preferoval vlastnické právo získané způsobem nečestným a protiprávním před vlastnickým právem původního vlastníka. Porušení práva na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny bylo způsobeno tím, že soud svůj právní názor na nemožnost vydat nemovitost in natura vyvodil z ustanovení §14a zákona o půdě. Citované ustanovení výslovně uvádí datum 1. 9. 1993 jako mez, po níž nabyté vlastnictví či schválení privatizačního projektu nelze vydat, přičemž privatizační projekt byl schválen 10. 3. 1992, majetek byl vložen do zakládané akciové společnosti k 30. 4. 1992. Současně však toto ustanovení nemělo být vůbec použito v případě navrhovatelky, protože celá novela č. 30/1996 Sb., jíž bylo předmětné ustanovení vloženo do zákona o půdě, měla být aplikována na případ skupiny osob, jímž je umožněno novelou vznést restituční požadavek v souvislosti se zrušením podmínky trvalého pobytu na území republiky. Porušení čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy spatřovala navrhovatelka v tom, že řízení o jejím nároku trvá neúměrně dlouhou dobu. Konečně navrhovatelka odkazovala na některé nálezy Ústavního soudu, které konstatovaly, že v případě zrušení trestu propadnutí majetku se obnovuje vlastnické právo ex tunc a že restituční zákony nejsou v rozporu se zákonem č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, upravují postup, jakým se má oprávněná osoba domáhat svého majetku. Navrhovatelka proto žádala, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí soudu. K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Krajský soud v Brně jako účastník řízení. Ve vyjádření uvedl, že námitky navrhovatelky považuje za neopodstatněné. Především uvedl, že nebylo úkolem soudu v přezkumném řízení zabývat se důvody, resp. zákonností postupu a rozhodování při schvalování privatizačního projektu a vyslovil-li soud, že schválení privatizačního projektu není způsobilé být přezkoumáno soudem, pak jde o skutečnost vyplývající ze zákona. Dále se Krajský soud podrobně zabýval ustanoveními zákona č. 92/1991 Sb. a jejich vazbou na zákon o půdě. K této věci soud uvedl, že zákon č. 92/1991 Sb. výslovně odkazuje na nároky oprávněných osob pouze podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudní rehabilitaci"). I přes tuto skutečnost má soud za to, že nelze s ohledem na širší vymezení vyloučit dopad těchto ustanovení na případy restitučních nároků uplatněných osobami oprávněnými podle zákona o půdě. Otázkou však je, kdy a jakým způsobem měl být restituční nárok podle zákona o půdě na privatizovaný majetek uplatněn, když zákon o mimosoudní rehabilitaci zakotvuje jiný režim pro způsob uplatnění nároku než zákon o půdě. Logika věci pak napovídá, že osoba uplatňující restituční nárok podle zákona o půdě měla svůj nárok uplatnit podle zákona č. 92/1991 Sb. způsobem zakotveným v §47 odst. 2 tohoto zákona. Zda došlo v případě navrhovatelky k postupu ve shodě s citovanými právními normami, může zodpovědět pouze orgán příslušný k rozhodování v procesu privatizace národního majetku. Dále obecný soud uvedl, že jeho právní názor podporuje i dikce §10a odst. 6 zákona č. 92/1991 Sb., podle něhož při privatizaci majetkové účasti státu lze rozhodnutím o privatizaci uložit Fondu zajistit prodej, případně vydání majetku "osobě oprávněné podle zvláštních předpisů", přičemž nepochybně osobou oprávněnou je nejen oprávněná osoba podle zákona o mimosoudní rehabilitaci, ale i oprávněná osoba podle zákona o půdě, popř. podle jiných restitučních předpisů. Zákon o půdě sám podrobil právní režim majetku uvedeného v §17 odst. 1 zákonu č. 92/1991 Sb., když v ustanovení §17 odst. 2 zakotvil, že pozemkové fondy postupují při převodech nemovitého majetku podle zvláštních předpisů s odkazem právě na zákon č. 92/1991 Sb. Konečně obecný soud uvedl, že §14a zákona o půdě zakotvil, že věc nelze vydat, byla-li po 1.9.1993 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu nebo byl-li schválen ohledně této věci privatizační projekt nebo vydáno rozhodnutí o její privatizaci. Z dikce tohoto ustanovení plyne, že se vztahuje na nemovitosti nabyté do vlastnictví jiné osoby než státu po datu 1. 9. 1993, ale brání také vydání věci v případech, kdy došlo ke schválení privatizačního projektu nebo vydání rozhodnutí o privatizaci. Neznamená to, že oprávněné nároky osob uvedených v §4 zákona o půdě nemohou být uspokojeny ve smyslu části druhé tohoto zákona, nemůže však dojít k obnovení vlastnického práva k takové věci a jejímu vydání oprávněné osobě. Tak bylo postupováno v případě navrhovatelky, oprávněný restituční nárok byl stvrzen, uspokojen může být formou náhrady. Krajský soud v Brně proto navrhoval, aby Ústavní soud podaný návrh svým nálezem zamítl. Vedlejší účastník, Magistrát města Brna, pozemkový úřad se přípisem ze dne 24. 7. 2001 svého postavení v řízení před Ústavním soudem vzdal. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutím konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka se domáhala právě ochrany svých základních práv zakotvených Listinou, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je opodstatněný. Navrhovatelka založila svůj návrh na několika námitkách, jimiž se Ústavní soud postupně zabýval. Pokud jde o průtahy v řízení (čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), nutno konstatovat, že řízení probíhalo po značnou dobu, nelze však soudu vyčítat (kromě úvah o koncentraci řízení před správním soudem), že by byl v řízení nečinný, a v současné době, kdy je již pravomocně rozhodnuto, nelze na základě tohoto důvodu rozhodovat o zrušení rozhodnutí obecného soudu, protože výrokem na základě tohoto důvodu může Ústavní soud jen rozhodnout, aby orgán veřejné moci nepokračoval v průtazích a ve věci jednal. Pokud jde o námitku ve vztahu k čl. 1 Listiny, Ústavní soud nepřisvědčil tvrzení navrhovatelky. Obecný soud musel rozhodnutí pozemkového úřadu vždy přezkoumávat jen z hlediska námitek uplatněných v opravném prostředku a pokud v postupu a rozhodnutí správního orgánu neshledal dostatek podkladů pro potvrzení rozhodnutí, nezbylo než napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit zpět k dalšímu řízení. K čl. 11 odst. 1 Listiny v daném případě lze stručně zopakovat, že v dané věci šlo o vlastnictví tvrzené, které nemůže (není schopno) požívat ústavní ochrany jak Ústavní soud vícekrát v tomto směru judikoval. Pokud jde o námitku, že majetek neměl být zahrnut do privatizace, a námitku, že obecný soud měl přezkoumat rozhodnutí o privatizaci, Ústavní soud se částečně přiklonil k názoru navrhovatelky. Obecný soud ve smyslu §10 zákona č. 92/1991 Sb. není opravdu oprávněn přezkoumávat samo rozhodnutí o privatizaci. Podle názoru Ústavního soudu však ze soudního přezkumu není vyloučeno přezkoumávání podmínek, za nichž je možno rozhodnutí o privatizaci přijmout. S ohledem na to, že restituční procesy ve smyslu zákona o půdě jsou také pod soudní ochranou, je z hlediska možných dopadů do ústavně zaručených práv navrhovatelky třeba akceptovat, že je věcí ústavního soudnictví posoudit, nakolik byla v rozhodovací praxi správního orgánu a obecného soudu při aplikaci a interpretaci ustanovení, řešících eventuální kolize restitučního a privatizačního zákonodárství, šetřena ústavně zaručená práva navrhovatelky, zejména právo na spravedlivý proces, princip právní jistoty a důvěry v právo. Ústavní soud je toho názoru, že v daném případě je třeba se přidržet dosavadní rozhodovací praxe v obdobných situacích jak ve vztahu k zákonu č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, tak i ve vztahu k zákonu o půdě, která je obsažena v řadě rozhodnutí tohoto soudu (např. sp. IV. ÚS 536/98, III. ÚS 269/96, II. ÚS 11/97 a dalších), a z níž vyplývá, že jsou-li řádně a včas podle příslušných restitučních předpisů uplatněny restituční nároky tak do doby než je o nich rozhodnuto nebo byly zamítnuty, platí blokace privatizačních procesů podle §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. Z uvedeného vyplývá, že byla-li uplatněna výzva podle zákona o půdě a nárok uplatněn u pozemkového úřadu a o uplatněném restitučním nároku nebylo negativně rozhodnuto, nemělo vůbec k privatizaci takového majetku dojít. V předmětné věci je jednoznačně dáno, že navrhovatelka uplatnila svůj nárok řádně a postupem upraveným v zákoně o půdě vůči povinné osobě dne 4. 12. 1991 a vůči pozemkovému úřadu dne 5. 12. 1991, kdežto o privatizačním projektu bylo rozhodováno až 10. 3. 1992 tedy v době, kdy již musely být vzaty v úvahu skutečnosti plynoucí z ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. (tzv. blokace). Z uvedeného vyplývá, že pokud v době probíhajícího schvalování privatizačního projektu nebylo pravomocně rozhodnuto o restitučních nárocích ani nebyly zamítnuty, nebylo možné restitučním nárokem dotčený majetek do privatizace zahrnout. Pokud tedy předmětné nemovitosti byly zahrnuty do privatizačního projektu a privatizovány za situace, kdy restituční nárok byl uplatněn a nebyl zamítnut, odporoval takový právní úkon ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., a je proto neplatný. Ve zkoumané věci je navíc zřejmé, že povinná osoba svým jednáním vytvořila faktický stav odporující již samotnému zákonu, a to navíc jednání s nepominutelnými rysy svévole, a je proto z ústavního hlediska vyloučeno, aby takto: contra legem vytvořenému stavu byla poskytnuta ústavní ochrana. Na základě výše uvedeného dospěl proto Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo navrhovatelky na soudní ochranu (stanovené zejména čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), a proto rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno. Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat. V Brně dne 18. října 2001