ECLI:CZ:US:2017:3.US.1706.17.1
sp. zn. III. ÚS 1706/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Hany Čorňákové, zastoupené JUDr. Jaroslavou Žákovou, advokátkou, sídlem Komenského nám. 289, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2017 č. j. 30 Cdo 4501/2016-1098 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2016 č. j. 23 Co 494/2013-1037, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, a 1) České republiky - Ministerstva obrany, sídlem Tychonova 221/1 Praha 6 - Hradčany, a 2) obchodní společnosti AIR STATION s. r. o., sídlem Žitavského 496, Praha - Zbraslav, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena ustanovení čl. 1 Ústavy a čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka je vlastnicí některých pozemků v areálu letiště Příbram. Dne 4. 11. 2011 uzavřely vedlejší účastnice kupní smlouvu, jejímž předmětem byla vzletová a přistávací dráha se živičným povrchem a další v ní specifikované nemovitosti v objektu letiště Příbram. Jelikož stěžovatelka měla za to, že prodeji předmětných nemovitostí nepředcházelo řádné výběrové řízení, domáhala se žalobou určení neplatnosti této kupní smlouvy, a současně určení, že živičný povrch na jejích pozemcích (parc. č. X1 a č. X2 v katastrálním území Suchodol) je součástí těchto pozemků, a tedy v jejím vlastnictví. Naléhavý právní závěr na předmětném určení ve smyslu §80 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") spatřovala stěžovatelka v tom, že po určení neplatnosti kupní smlouvy by bylo vyhlášeno nové výběrové řízení na prodej těchto nemovitostí, jehož by se mohla zúčastnit s cílem je od první vedlejší účastnice koupit.
3. Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 28. 5. 2013 č. j. 11 C 86/2012-497 vyhověl stěžovatelčině žalobě a určil, že kupní smlouva uzavřená mezi vedlejšími účastnicemi dne 4. 11. 2011, týkající se tam specifikovaných nemovitostí (v areálu letiště Příbram), je neplatná, když okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatelce svědčí naléhavý právní zájem na určení neplatnosti předmětné smlouvy podle §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), v rozhodném znění.
4. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") k odvolání obou vedlejších účastnic [poté co jeho předchozí rozsudek ze dne 17. 12. 2013 č. j. 23 Co 494/2013-572, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 10. 2014 č. j. 23 Co 494/2013-665, a opravného usnesení ze dne 1. 12. 2014 č. j. 23 Co 494/2013-677, byl k dovolání žalobkyně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015 č. j. 30 Cdo 2294/2015-997 (30 Cdo 2297/2015), ve znění opravného usnesení ze dne 13. 1. 2016 č. j. 30 Cdo 2294/2015-1008; důvodem zrušení předchozího rozsudku odvolacího soudu byly obsahové nedostatky odůvodnění, jakož i procesní postup odvolacího soudu v souvislosti s vydáním opravných usnesení, kdy krajský soud postupoval v rozporu s §164 o. s. ř.] rubrikovaným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu na určení neplatnosti kupní smlouvy i na určení vlastnictví první vedlejší účastnice zamítl; současně uložil stěžovatelce povinnost zaplatit druhé vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 37 808,50 Kč. Krajský soud totiž došel k závěru, že stěžovatelka naléhavý právní zájem na určení neplatnosti předmětné smlouvy, potažmo na určení, že první vedlejší účastnice je nadále vlastnicí nemovitostí, které byly předmětem napadené kupní smlouvy, neprokázala. V odůvodnění rozsudku krajský soud mimo jiné uvedl: "V daném případě žalobkyně nebyla účastnicí kupní smlouvy, jejíž platnost napadá. Dále je z obsahu předmětné kupní smlouvy, a to konkrétně z vymezení jejího předmětu převáděných věcí ..., zřejmé, že se žádného pozemku žalobkyně tato smlouva netýká. Pokud předmětná kupní smlouva vymezuje ... převod vlastnického práva k ostatním částem majetku a vypořádání kupní ceny za ostatní části majetku, pak ani v této části předmětné kupní smlouvy není konkrétně uveden žádný z pozemků žalobkyně. Obecně je v tomto bodě ... mezi účastníky smlouvy vymezeno, jakým způsobem se bude hradit kupní cena k ´ostatním částem majetku, pokud budou na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu považovány za majetek státu nebo jakým způsobem se účastníci kupní smlouvy vypořádají o bezdůvodném obohacení v případě, že Nejvyšší soud dospěje k závěru, že tyto ostatní části majetku, tedy povrch pozemku zpracovaného pro vzlety a přistávání letadel, nejsou stavbou z pohledu občanskoprávního'. Z uvedeného je tedy zřejmé, že předmětná kupní smlouva se nijak nedotýkala subjektivních soukromých práv žalobkyně, a proto žalobkyně nemá na určení neplatnosti této kupní smlouvy naléhavý právní zájem. Odvolacímu soudu ... nepřísluší ... přezkoumávat, zda výběrové řízení na prodej pozemků státu a jeho průběh odpovídaly zákonu. Žalobkyně nebyla účastnicí tohoto výběrového řízení a nemůže proto prostřednictvím dané žaloby kontrolovat stát při nakládání s majetkem. Pokud měla žalobkyně zájem o získání předmětných nemovitostí z vlastnictví 1. žalované, avšak z jakýchkoliv důvodů rezignovala na svou účast ve výběrovém řízení, není určovací žaloba prostředkem k dodatečnému zpochybňování způsobu, jakým 1. žalovaná se svým majetkem naložila. Tyto své výhrady by bývala mohla uplatňovat právě jako účastnice výběrového řízení, pokud by se ho oficiálně účastnila a nebyla-li by v něm úspěšná. Dovozování naléhavého právního zájmu žalobkyně z úvahy o tom, že kdyby se předmětné nemovitosti vrátily do majetku 1. žalované, ta by se ho zřejmě znovu snažila zbavit a vypsala nové výběrové řízení, kterého by se zúčastnila (mohla zúčastnit) i žalobkyně, pak přesahuje rámec naléhavého právního zájmu ve smyslu §80 o. s. ř., neboť je založeno na toliko hypotetické úvaze o tom, ‚co by bylo, kdyby bylo' bez reálných podkladů."
5. Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, neboť shledal napadené rozhodnutí krajského soudu za souladné se stávající judikaturou dovolacího soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka Nejvyššímu soudu vytýká, že se "projednávanou problematikou dostatečně nezabýval" a jeho rozhodnutí trpí přepjatým formalismem, přičemž je zjevné, že napadené usnesení bylo vydáno "na poslední chvíli", aby byla dodržena zákonná šestiměsíční lhůta pro odmítnutí jejího dovolání. Nejvyšší soud se navíc v napadeném usnesení vůbec nezabýval námitkami proti postupu krajského soudu v souvislosti se stěžovatelčinou námitkou, že jí vznesenou námitku podjatosti předsedy senátu JUDr. Tomáše Kučery krajský soud nepředložil svému nadřízenému soudu.
7. Přípustnost svého dovolání opřela stěžovatelka mimo jiné o závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2010 sp. zn. 28 Cdo 2037/2010, se kterými je dle jejího názoru napadený rozsudek krajského soudu v rozporu, Nejvyšší soud však případnost tohoto odkazu odmítl s tím, že ze strany stěžovatelky jde pouze o polemiku se skutkovými závěry odvolacího soudu; stěžovatelka proto zdůrazňuje, že ve svém dovolání nepolemizovala se skutkovými závěry krajského soudu, nýbrž pouze poukázala na skutečnost, že krajský soud v projednávané věci postupoval v rozporu se závěry tohoto judikátu. Pokud Nejvyšší soud v napadeném usnesení uvedl, že stěžovatelka netvrdila, že by k předmětným nemovitostem (pozemkům) měla právní vztah, a že z podaného dovolání nevyplývá, jak by její právní postavení "ve vztahu k jiným než jejím vlastním pozemkům mělo záviset na vyřešení právní otázky, zda vzletová a přistávací dráha je samostatnou věcí či součástí pozemků, na nichž se nachází", pak toto tvrzení dovolacího soudu podle mínění stěžovatelky svědčí o "absolutním nepochopení projednávané věci a je dalším důkazem toho, že Nejvyšší soud podané dovolání odmítl bez toho, aniž by se s projednávanou problematikou podrobně seznámil". V návaznosti na to stěžovatelka zdůrazňuje, že je vlastnicí některých z dotčených pozemků, Nejvyšší soud však tvrdí opak, kterážto skutečnost představuje další z indicií, že se Nejvyšší soud dostatečně neseznámil s obsahem tvrzení, jež v celém řízení - a to i v řízení před dovolacím soudem - prezentovala. V této souvislosti konečně stěžovatelka rovněž zdůrazňuje, že oproti tvrzení Nejvyššího soudu se zúčastnila všech tří kol výběrového řízení na koupi inkriminovaných nemovitostí, a pokud by bylo postaveno najisto, co je předmětem převodu (tedy kdyby byly jednoznačným způsobem definovány převáděné nemovitosti), bez problémů by složila požadovanou kauci ve výši 6 000 000 Kč.
8. Krajskému soudu potom stěžovatelka vytýká, že celý průběh odvolacího řízení byl "zmanipulován". Krajský soud poté, co stěžovatelka vznesla námitku podjatosti předsedy senátu, postupoval v rozporu s §15b o. s. ř., dle kterého měl věc předložit nadřízenému soudu, což však neučinil. Nadto stěžovatelka namítá, že členem ve věci rozhodujícího senátu neměl být dle rozvrhu práce JUDr. Filip Havrda, nýbrž JUDr. Irena Sekavová. Vedle toho stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se závěrem krajského soudu, že se jí otázka platnosti předmětné smlouvy nikterak nedotýká, resp. že v důsledku této smlouvy není nikterak dotčena na svých subjektivních právech; stěžovatelka zdůrazňuje, že se jí tato otázka dotýká zásadním způsobem, jelikož je jako vlastník pozemků vystavena do nepřijatelného postavení, kdy má bez jejího vědomí dojít k převodu vlastnictví k údajné stavbě, jež má na tomto pozemku stát. Pro přístup krajského soudu (resp. členů jeho senátu) ke stěžovatelce je konečně dle jejího názoru příznačný napadený výrok, kterým jí byla uložena povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení, přestože v původním odvolacím řízení neměl nikdo nárok na náhradu nákladů, a následně byla stěžovatelka úspěšná se svým dovoláním; nákladový výrok proto chápe stěžovatelka jako trest za to, že poukázala na nezákonné manipulace se soudním spisem v předchozím řízení před krajským soudem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario); z dále uvedených důvodů však není přípustná proti napadenému rozsudku krajského soudu.
10. V části směřující proti rozsudku krajského soudu totiž stěžovatelka vznesla - mimo jiné - námitky, že ve věci nerozhodoval zákonný soudce (člen senátu dle rozvrhu práce) a že současně rozhodoval soudce vyloučený, tedy námitky, jež je možno podřadit pod zmatečnostní důvody předvídané ustanoveními §229 odst. 1 písm. e) a f) o. s. ř.; vedle toho stěžovatelka namítá, že jí odvolací soud (po vrácení věci dovolacím soudem) fakticky neumožnil předestřít svoji právní argumentaci, odvolacímu soudu tedy jinými slovy vytýká, že jí byla odňata možnost jednat před soudem ve smyslu §229 odst. 3 o. s. ř. Z ústavní stížnosti se přitom nepodává, že by stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti směřovala proti napadenému rozhodnutí žalobu pro zmatečnost, natož aby bylo v takovém řízení (pravomocně) rozhodnuto.
11. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je přitom ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní stížnost tedy může, nestanoví-li zákon jinak, směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle kterého lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
12. Ústavní stížnost se tak vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).
13. Na nepřípustnosti ústavní stížnosti (v části směřující proti rozsudku krajského soudu) nic nemění ani okolnost, že stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatnila rovněž jiné - žalobě pro zmatečnost nepodřaditelné - námitky (srov. mutatis mutandis usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1156/08, sp. zn. IV. ÚS 2889/09, sp. zn. II. ÚS 93/12, sp. zn. III. ÚS 3368/13 či sp. zn. III. ÚS 1325/14).
14. V této souvislosti je navíc vhodné připomenout, že v době podání ústavní stížnosti byla stěžovatelce lhůta k podání žaloby pro zmatečnost zachována (viz §235 odst. 2 o. s. ř.).
15. Výše uvedená skutečnost však nemůže mít vliv - v daném procesním kontextu - na přípustnost ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, jejž by již nebylo možno podrobit ústavněprávnímu přezkumu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
17. V rámci ústavněprávního přezkumu napadeného usnesení je podstatná toliko otázka, zda Nejvyšší soud nepochybil, když odmítl stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné; v rámci řešení této otázky je pak třeba posoudit klíčové tvrzení stěžovatelky, že napadený rozsudek krajského soudu odporuje závěrům rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2037/2010.
18. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení dospěl k závěru, že rozsudek sp. zn. 28 Cdo 2037/2010, jehož závěrů se v průběhu řízení paradoxně dovolávaly obě procesní strany (srov. str. 5 a 7 rozsudku okresního soudu), do posuzované věci přímo nedopadá, resp. že napadený rozsudek krajského soudu není s jeho závěry v rozporu. Tento svůj závěr odůvodnil tím, že stěžovatelkou dovolávané rozhodnutí "vychází z odlišných skutkových a právních okolností daných dlouhodobě neuspokojenými nároky oprávněných osob podle zákona o půdě, kde oprávněné osoby disponují i právními prostředky, jak se požadovaných náhradních pozemků domoci. V nyní projednávané věci však žalobkyně jakýkoliv (natož obdobný shora uvedenému) právní vztah k předmětným pozemkům netvrdila. Z podaného dovolání nijak nevyplývá, jak by právní postavení žalobkyně ve vztahu k jiným než jejím vlastním pozemkům mělo záviset na vyřešení právní otázky, zda vzletová přistávací dráha je samostatnou věcí či součástí pozemků, na nichž se nachází. Případný zájem žalobkyně o koupi předmětných pozemků v závislosti na vyřešení této právní otázky (v jiném řízení) žádný její nárok k těmto pozemkům založit nemůže a ani dovolatelka v dovolání netvrdí (právně neargumentuje), že by založit mohl."
19. Z citované pasáže odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu tedy vyplývá, že podle názoru Nejvyššího soudu skutkové (a na ně navazující právní) okolnosti posuzované a dovolávané věci nejsou srovnatelné, pročež tvrzený nesoulad napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se závěry dovolávaného rozhodnutí Nejvyššího soudu nemůže založit přípustnost stěžovatelčina dovolání. S tímto závěrem dovolacího soudu se Ústavní soud i z dále uvedených důvodů plně ztotožňuje.
20. Podstatný rozdíl mezi posuzovanou a dovolávanou věcí totiž představuje skutečnost, že zatímco dovolatelka v odkazované věci na základě úspěchu v řízení o její určovací žalobě mohla mít (poté, co se právní vztahy vrátí do stavu ex ante) možnost ucházet se o převod předmětných pozemků, stěžovatelce takový výklad nesvědčí, neboť ani případné určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy by jí reálnou možnost ucházet se o dané pozemky neotevřelo.
21. Stěžovatelka sice v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že se zúčastnila všech dosavadních kol výběrového řízení, z jiných pasáží ústavní stížnosti nicméně vyplývá, že tomu tak ve skutečnosti nebylo (např. poslední odstavec na str. 21 ústavní stížnosti, ze kterého vyplývá, že stěžovatelka sice byla fakticky připravena se výběrového řízení zúčastnit, de iure se jej však zjevně nezúčastnila). Případné určení neplatnosti předmětné smlouvy, a tedy vrácení právních vztahů do stavu ex ante, by proto právní postavení stěžovatelky jakožto potenciálního kupce nezlepšilo, neboť - na rozdíl od dovolávané věci - by jí neotevřelo cestu k výběrovému řízení na koupi inkriminovaných pozemků, resp. staveb na nich stojících (jež ovšem navíc stěžovatelka patrně za stavby nepovažuje).
22. Obdobný závěr je pak třeba učinit rovněž ve vztahu k tvrzení stěžovatelky, že některé z dotčených pozemků jsou pozemky v jejím vlastnictví (což Nejvyšší soud údajně přehlédl). Toto své tvrzení stěžovatelka patrně odvozuje od zavádějícího znění inzerce první vedlejší účastnice, dle které tato vedlejší účastnice nabízela záložní travnaté pásy a živičný povrch drah nacházející se i na pozemcích stěžovatelky (srov. str. 4 rozsudku okresního soudu). Přes tuto skutečnost ovšem nemůže být pochyb o tom, že předmětem řízení nejsou pozemky, jež by byly ve vlastnictví stěžovatelky.
23. Namítá-li stěžovatelka, že se dovolací soud nezabýval námitkou, že odvolací soud postupoval v rozporu s §15b o. s. ř., postačí uvést, že touto námitkou by se mohl Nejvyšší soud zabývat pouze za předpokladu, že by bylo dovolání přípustné (viz §242 odst. 3 o. s. ř.).
24. V této části je ústavní stížnost z výše uvedených důvodů nepřípustná; pouze nad rozhodný rámec je proto možno uvést následující.
25. Namítá-li stěžovatelka, že nákladový výrok krajského soudu svědčí o tom, že byla soudem "potrestána" za předchozí podání dovolání, postačí připomenout, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí - ve prospěch stěžovatelky - aplikoval (byť pouze v určitém rozsahu) ustanovení §150 o. s. ř.
26. Pokud stěžovatelka namítá, že krajský soud po vznesení námitky podjatosti předsedy senátu postupoval v rozporu s §15b o. s. ř., omezí se Ústavní soud na sdělení, že odvolací soud tento svůj postup odůvodnil ve druhém odstavci na str. 5 napadeného rozsudku.
27. Pro úplnost Ústavní soud zdůrazňuje, že se nikterak nezabýval stěžovatelkou opakovaně akcentovanými (procesními) pochybeními krajského soudu, jež již byla dostatečně reflektována předchozím kasačním rozsudkem Nejvyššího soudu.
28. Je tak namístě již pouze konstatovat, že stěžovatelka porušení jí dovolávaných ustanovení Listiny a Ústavy neprokázala. Ústavní soud proto ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou, a ve zbývající části ji podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona posoudil jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu