ECLI:CZ:US:1997:3.US.171.96
sp. zn. III. ÚS 171/96
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti navrhovatele JUDr. K. D. F. W. proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, ze dne 16. 4. 1996, sp. zn. 28 Ca 90/95, takto:
Návrh se zamítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu
doručena dne 25. 6. 1996 a doplněna dodatkem č. I dne 2. 10.
1996, a dodatkem č. II. dne 12. 11. 1996, se stěžovatel domáhal
zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 90/95, ze
dne 16.4.1996, s tím, že uvedeným rozsudkem byla dle jeho názoru
porušena jeho základní práva, uvedená v čl. 1, čl. 3, čl. 4 odst.
3 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zároveň
požadoval:
- zrušení čl. II, bod 2 zákona č. 30/1996 Sb. a §2 odst. 3
zákona č. 243/1992 Sb., jako protiústavních,
- změnu §9 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. a §3 odst. 2
zákona č. 243/1992 Sb. tak, že se umožňuje opravný prostředek
proti rozsudku soudu I. stupně,
- doplnění zákona č. 243/1992 Sb. v tom smyslu, že obdobně
k §6 odst. 1 písmena o), p) a r) zákona č. 229/1991 Sb. se musí
vyvlastnění s odvoláním na dekrety prezidenta republiky č.
12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. subsumovat pod zákon č. 243/1992 Sb.
Zmíněným rozsudkem Městského soudu v Praze bylo totiž
potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Jablonci nad Nisou,
pozemkového úřadu, čj. poz/5220/262/95, ze dne 6. 2. 1995, kterým
bylo určeno, že stěžovatel není vlastníkem v tomto rozhodnutí
označených nemovitostí.
Při svém rozhodování vycházel pozemkový úřad ze zjištění, že
podle provedených důkazů byli posledními majiteli uvedených
nemovitostí před konfiskací nevlastní matka stěžovatele
G. D. F. W. (zemřela 22. 10. 1955 ve V.) z jedné poloviny
a nevlastní bratři stěžovatele M. D. F. W. (zemřel 16. 5. 1945
v J. D.) z jedné čtvrtiny a L. D. F. W. (prohlášen soudem v S. dne
27. 5. 1992 za mrtvého dnem 30. 6. 1944) rovněž z jedné čtvrtiny.
Označené nemovitosti byly konfiskovány na základě dekretu
prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a v roce 1945 na ně byla
uvalena národní správa. Podle §2 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění
platném v době rozhodování pozemkového úřadu, byl oprávněnou
osobou státní občan ČSFR, trvale žijící na území ČR, který ztratil
majetek podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č.
108/1945 Sb. a nabyl zpět československé občanství v zákoně
uvedeným způsobem. Zemřela-li oprávněná osoba, jsou oprávněnými
osobami státní občané ČR, trvale žijící v ČR, uvedení rovněž
v tomto zákoně. Stěžovatel sice prokázal, že některé z předmětných
nemovitostí přešly na stát způsobem uvedeným v §2 odst. 1 zákona
č. 243/1992 Sb., avšak následující podmínky k vydání nemovitostí
splněny nebyly. Nevlastní bratři stěžovatele nenabyli po válce
zpět čs. občanství a rovněž nevlastní matka stěžovatele zemřela
v roce 1955 v R. r. jako rakouská státní občanka. V restitučním
řízení je nutno prokázat, že se původní vlastníci neprovinili
v letech 1938 až 1945 proti čs. státu. Správní orgán v této
souvislosti konstatoval, že G. D. F. W. se chovala jako pravá
nacistka a po revoluci byla zajištěna, podmínky pro vynětí osob
německé národnosti z konfiskace zjištěny nebyly. Její dva synové
M. a L. byli příslušníky zbraní SS a jeden z nich padl na frontě.
Neprovinění původních vlastníků (z hlediska dekretu prezidenta
republiky č. 12/1945 Sb.) proti čs. státu tedy nebylo prokázáno.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel opravný prostředek.
V něm poukazoval na to, že pozemkový úřad vydal rozhodnutí na
základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a tím v rozporu
s příslušnými ustanoveními správního řádu. Měl vzít v úvahu to, že
dekret č. 12/1945 Sb. nabyl účinnosti dne 21. 6. 1945, tedy
v době, kdy nevlastní bratři stěžovatele již byli mrtvi, a proto
nemohl být uplatněn vůči jejich osobám. V případě bratra L. je
třeba vzít v úvahu, že na území ČSR, okupovaném Němci, platil
německý právní řád a tedy také jeho ustanovení o tom, že dědictví
přechází na dědice okamžikem smrti zůstavitele. Stěžovatel se tedy
okamžikem smrti bratra L. stal vlastníkem jedné čtvrtiny
předmětného majetku ke dni 30. 6. 1944. V případě bratra M., který
zemřel 16.5.1945, tedy rovněž před účinností dekretu č. 12/1945
Sb., nastal stav, kdy dědictví nebylo vypořádáno a mělo charakter
hereditas iacens. Ležícímu dědictví nelze přisoudit národnost,
a proto se oprávněnými dědici stali matka G. D. F. W.
a stěžovatel. Protože nevlastní matka G. se v obou případech smrti
svých synů vzdala dědictví, přešel její podíl na stěžovatele.
Stěžovatel dále namítá, že jeho nevlastní matka se nechovala jako
pravá nacistka a že jeho bratři nebyli příslušníky SS, ale jen
řadovými vojáky německé armády.
O opravném prostředku rozhodoval Městský soud v Praze, který
svým rozsudkem, sp. zn. 28 Ca 90/95, ze dne 16. 4. 1996 rozhodnutí
pozemkového úřadu v Jablonci nad Nisou potvrdil. Podle Městského
soudu v Praze nebylo prokázáno, že stěžovatel byl vlastníkem
sporného majetku, který byl konfiskován podle dekretu č. 12/1945
Sb. a byl v době konfiskace zapsán jako majetek
L. D. F. W. a M. D. F. W. Soud vycházel ze skutečnosti, že ústavní
dekret prezidenta republiky č. 11/1944 Úř. věst. čsl., o obnovení
právního pořádku, stanovil, že ústavní a jiné právní předpisy
československého státu, vydané do 29. září 1938 včetně,
představují československý právní řád. Na dědictví nevlastních
bratrů stěžovatele tedy nebylo možné aplikovat právo německé, jak
tvrdí navrhovatel, nýbrž právo československé, protože majetek se
nacházel na území Československa. Předpisy vydané v době nesvobody
nebyly a nejsou součástí československého právního řádu. Předpisem
z doby nesvobody je i Nařízení o nabývání německé státní
příslušnosti dřívějšími česko-slovenskými státními příslušníky
německé národní příslušnosti ze dne 20. 4. 1939, č. 8 Věstníku
nařízení Reichsprotektora in Böhmen und Mähren. Pro posouzení
státní příslušnosti bratrů a nevlastní matky stěžovatele je
rozhodující ústavní dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb.,
o úpravě československého státního občanství osob národnosti
německé a maďarské, který stanovil, že čsl. státní občané
národnosti německé nebo maďarské, kteří podle předpisů cizí
okupační moci nabyli státní příslušnosti německé nebo maďarské,
pozbyli dnem nabytí takové státní příslušnosti československé
státní občanství. Z toho vyplývá, že oba nevlastní bratři
stěžovatele, stejně jako jeho nevlastní matka, nabyli nejpozději
16. března 1939 německé státní občanství. Na oba nevlastní bratry
dopadal Obecný zákoník občanský pro veškeré německé země dědičné,
vyhlášený patentem z 1. června 1811, č. 946 Sb.z.s., s účinností
od 1. 1. 1812 (dále jen "OZO"), který platil na území ČSR až do
roku 1950. Podle tohoto zákoníku dědic nabýval dědictví a stal se
jeho vlastníkem teprve odevzdáním dědictví. Okamžik smrti
zůstavitele a okamžik nabytí dědictví tedy nespadal vjedno. Soud
uvedl, že OZO znal hereditas iacens, které mělo charakter
účelového jmění s vlastní právní subjektivitou. Před přijetím
dědictví se hledělo na pozůstalost tak, jako by ji zemřelý dosud
držel. Pro posouzení, komu majetek patřil v době konfiskace, je
tedy rozhodující, ve které fázi dědického řízení ke konfiskaci
došlo. Ve sporné věci došlo ke konfiskaci v době, kdy sice
zůstavitelé již nežili, avšak byli ještě fiktivními držiteli
pozůstalosti, neboť k přijetí pozůstalosti nedošlo. Řízení
o projednání pozůstalosti po žádném z nevlastních bratrů
stěžovatele neproběhlo. Pokud by dnes byla projednána pozůstalost,
muselo by projednávání proběhnout podle předpisů platných v době
smrti zůstavitele, tedy podle již zmíněného OZO. Protože původní
vlastníci nemovitostí nesplňovali podmínky ust. §2 odst. 1 zákona
č. 243/1992 Sb., nelze stěžovateli přiznat postavení oprávněné
osoby. Rozsudek nabyl právní moci doručením dne 2. 5. 1996.
Proti těmto rozhodnutím podal stěžovatel včas ústavní
stížnost dne 25. 6. 1996, doplněnou dne 2. 10. 1996 a dne 12. 11.
1996. V ní především poukazuje na to, že předmětem rozhodování
pozemkového úřadu byly nemovitosti dvou bývalých velkostatků,
respekt. velkostatku Smržovka celého a části velkostatku H. R.
(zbývající části tohoto velkostatku leží na území okresů S. a L.).
Uvedl, že velkostatek S. byl původně ve vlastnictví otce
stěžovatele Dr. M. D. F. W. Ten zemřel v roce 1941 v P. a odkázal
předmětný velkostatek svou závětí z 1/2 své druhé manželce
(nevlastní matce stěžovatele) G. D. F. W. a z 1/4 svým dvěma synům
z druhého manželství (nevlastním bratrům stěžovatele) M. a L.
G. D. F. W. byl usnesením Ústředního národního výboru
hlavního města Prahy, čj. 59634-NS-48-K-B, ze dne 22.9.1948,
konfiskován veškerý majetek podle dekretu prezidenta republiky č.
108/1945 Sb. Pokud se týká podílů nevlastních bratrů stěžovatele
na velkostatku S., neexistuje příslušné správní rozhodnutí. Jen
u některých pozemků je v pozemkové knize uvedeno vyvlastnění pod
čísly z roku 1962. G. D. F. W. zemřela dne 22. 10. 1955 ve V. jako
rakouská státní občanka. V závěti ustanovila testamentárním
dědicem svého nevlastního syna - stěžovatele a zároveň se vzdala
svých dědických práv po zemřelých synech M. a L. ve prospěch
stěžovatele.
L. D. F. W. byl prohlášen za mrtvého ke dni 30. 6. 1944
a nezanechal závěť. M. D. F. W. zemřel dne 16.5.1945 a rovněž
nezanechal závěť.
Velkostatek H. R. přešel po smrti Dr. M. D. F. W. na základě
zákona č. 179/1924 Sb., o zrušení svěřenství, na stěžovatele,
který byl zaknihován jako vlastník. Tento velkostatek byl
rozhodnutím ONV v T. č. 10177/45 na základě dekretu prezidenta
republiky č. 12/1945 Sb. vyvlastněn.
Dále stěžovatel uvádí, že dne 16. 12. 1947 mu bylo vydáno
osvědčení o zachování čsl. státní příslušnosti podle §2 dekretu
č. 33/1945 Sb. Následně byl přinucen opustit území republiky. Dne
16.4.1991 potvrdilo tehdejší Federální ministerstvo vnitra, že je
stále československým občanem. K trvalému pobytu se přihlásil
v Praze. V roce 1992 dostalo FMV dokument, ze kterého vyplývalo,
že v roce 1949 stěžovatel čsl. státního občanství pozbyl. Dne 25.
8. 1992 mu bylo proto čs. státní občanství uděleno znovu.
Stěžovatel řádně a včas uplatnil svůj restituční nárok
u pozemkového úřadu v Jablonci nad Nisou, který však rozhodl pouze
o nároku na bývalý velkostatek S. tak, že tento nárok odmítl.
O bývalém velkostatku H. R. nerozhodl.
S ohledem na uvedené proto vůči rozhodnutí Okresního úřadu
v Jablonci nad Nisou, pozemkového úřadu, podal stěžovatel opravný
prostředek, o kterém rozhodoval Městský soud v Praze. Ten se
neztotožnil s námitkou stěžovatele, že o dědictví se mělo
rozhodovat podle německého práva, přičemž vycházel z ústavního
dekretu prezidenta republiky č. 11/1944 Úř. věst. čsl. Stěžovatel
dále rozsáhle polemizuje s právními závěry Městského soudu v Praze
a navrhuje, aby rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca
90/95, ze dne 16. 4. 1996, byl zrušen, protože jím byly porušeny
čl. 1, čl. 3, čl. 4 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod, jakož i §1 odst. 1 a odst. 2 dekretu č. 12/1945
Sb. a §1 odst. 2 dekretu č. 108/1945 Sb. Protože k porušení
základních práv mělo dojít aplikací některých zákonů, navrhl
stěžovatel zároveň zrušení čl. II, bod 2 zákona č. 30/1996 Sb.,
§2 odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb., změnu §9 odst. 3 zákona č.
229/1991 Sb. a §3 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. tak, že se
umožňuje opravný prostředek proti rozsudku soudu I. stupně
a doplnění zákona č. 243/1992 Sb. v tom smyslu, že obdobně k §6
odst. 1 písmena o), p) a r) se musí vyvlastnění s odvoláním na
dekrety prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., ale
v rozporu s těmito dekrety, subsumovat pod zákon č. 243/1992 Sb.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření
ze dne 1. 8. 1996, podepsaném JUDr. E. P., předsedkyní senátu 28
Ca, uvádí, že ústavní stížnost není důvodná, obsahuje nepravdivá
tvrzení a jsou v ní účelově vykládány právní předpisy. Dále
polemizuje s vývody, uvedenými v ústavní stížnosti, blíže
vysvětluje své úvahy, uvedené v odůvodnění rozsudku a navrhuje
zamítnutí ústavní stížnosti.
Okresní úřad v Jablonci nad Nisou, pozemkový úřad, ve svém
vyjádření ze dne 23. 7. 1996, podepsaném vedoucím pozemkového
úřadu Ing. F. N., odkazuje na napadené rozhodnutí ze dne 6. 2.
1995, čj. poz/5220/262/95.
Ústavní soud si v projednávané věci vyžádal spis Městského
soudu v Praze, sp.zn. 28 Ca 90/95. Ze spisu potom k námitce
stěžovatele stran skutečnosti, že nebylo rozhodováno o bývalém
velkostatku H. R., Ústavní soud poukazuje na rozhodnutí Okresního
úřadu v Jablonci nad Nisou, pozemkového úřadu, čj.
poz/5220/262/95, ze dne 6.2.1995. Z něj totiž plyne, že pozemkový
úřad s ohledem na složitost případu vydal rozhodnutí týkající se
pouze bývalého velkostatku S. Ve stejném rozsahu přirozeně potom
rozhodoval i Městský soud v Praze.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud si je vědom
skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl.
90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného
dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy
ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny
základních práv a svobod (čl. 38) a pokud napadeným rozhodnutím
nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním
zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Stěžovatel ve stížnosti také namítá, že soud porušil při svém
jednání čl. 1, čl. 3, čl. 4 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod, Ústavní soud se proto podanou stížností
zabýval právě z uvedených hledisek.
Po zvážení všech uvedených skutečností a i s poukazem na
obsah napadeného rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že
podaná ústavní stížnost není důvodná.
- Čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")
nebyl napadenými rozhodnutími pozemkového úřadu a soudu porušen.
Rozhodnutí soudu o tom, zda někdo má nebo nemá určitá práva, nelze
považovat za omezení základního práva vlastnit majetek.
- Čl. 3 Listiny rovněž nemohl být napadenými rozhodnutími
pozemkového úřadu a soudu porušen. Stěžovatel nebyl žádným
způsobem diskriminován oproti jiným osobám. Za porušení tohoto
článku Listiny není možno považovat skutečnost, že příslušné
orgány dospěly, zákonem stanoveným postupem, k závěru, že jeho
tvrzené právo neexistuje.
- Čl. 4 odst. 3 Listiny je především poukazem zákonodárce
ústavního pro zákonodárce "obyčejného", jak má postupovat
v případě, že z nějakých důvodů zákonem omezuje základní práva
a svobody, nemohl tedy být rozhodnutím obecného soudu porušen.
- Čl. 11 odst. 1 Listiny rovněž nebyl rozhodnutím soudu porušen.
Nebylo zpochybněno právo stěžovatele vlastnit majetek, ani nebyl
dán tomuto právu nějaký zvláštní zákonný obsah. Soud pouze
konstatoval, zda postupem správního orgánu, který ve věci
rozhodoval v prvém stupni, bylo nebo nebylo porušeno právo, což je
koneckonců jeho povinností.
Ústavní soud dospěl k závěru, že pozemkový úřad ani obecný
soud svým postupem, ani rozhodnutími neporušily žádné
stěžovatelovo základní právo nebo svobodu, dané mu ústavními
zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, které
namítal navrhovatel.
Při právním posouzení věci je třeba vycházet z ústavního
dekretu prezidenta republiky č. 11/1944 Úř. věst. čsl., o obnovení
právního pořádku (publikován pod č. 30/1945 Sb. z. a n.), který
právní formou vyjadřuje kontinuitu československého právního řádu.
Tento dekret mimo jiné stanovil, že právní předpisy pocházející
z doby nesvobody (tj. z doby od 30. září 1938 do 4. května 1945)
nejsou součástí československého právního řádu. Jen na zcela
přechodnou dobu umožnil tento dekret použití předpisů vydaných na
území ČSR v době nesvobody, pokud se nepříčily svým obsahem znění
nebo demokratickým zásadám ústavy ČSR. Zcela byly vyloučeny
z použití předpisy z oboru soudního práva trestního, soudního
řízení trestního, práva osobního a práva rodinného. Následný zákon
č. 195/1946 Sb., o použitelnosti předpisů z doby nesvobody, zrušil
použitelnost všech předpisů, které byly v době nesvobody vydány
pro území zemí českých. Takovým předpisem byl i Výnos Vůdce
a říšského kancléře o Protektorátu Čechy a Morava, ze dne
16.3.1939, na který odkázal navrhovatel. Podle čl. 2 tohoto výnosu
se obyvatelé protektorátu, kteří byli příslušníky německého
národa, stali německými státními příslušníky a podléhali německé
soudní pravomoci. Předpisem z doby nesvobody je nepochybně
i Nařízení o nabývání německé státní příslušnosti dřívějšími
česko-slovenskými státními příslušníky německé národní
příslušnosti č. 8 Věstníku nařízení Reichsprotektora in Böhmen und
Mähren. Oba tyto předpisy se příčí svým obsahem znění
československé ústavy, a proto nemohly ve smyslu ustanovení
ústavního dekretu prezidenta republiky č. 11/1944 Úř. věst. čsl.
nikdy na území ČSR působit. Námitka navrhovatele, že
občanskoprávní záležitosti německých občanů trvale žijících na
území bývalých tzv. Sudet byly až do účinnosti zákona č. 195/1946
Sb. posuzovány podle německého práva, je irelevantní. Území tzv.
Sudet bylo Československem Velkoněmecké říši postoupeno na základě
od počátku neplatné Mnichovské dohody. Z hlediska
mezinárodněprávního tato území nikdy nepřestala být územím
Československé republiky. Zákon č. 195/1946 Sb. pouze zrušil
dočasnou možnost používat některé předpisy z doby nesvobody, které
se nepříčily znění nebo demokratickým zásadám československé
ústavy. Právní vztahy na území celé ČSR se tedy musely řídit
platným právem ČSR. Pro oblast občanskoprávní to mimo jiné byl
i OZO.
Podle §33 a dalších OZO L. D. F. W. i M. D. F. W. byli
podrobeni v době své smrti právu československému. Tyto
skutečnosti ostatně již ve svém rozhodnutí uvedl Městský soud
v Praze a Ústavní soud nenalezl důvod, který by ho vedl v této
části k jinému názoru.
Poněkud jiný závěr však nutno vyvodit z ustanovení OZO
i patentu č. 208/1854 ř.z., které se vztahují k již zmíněné ležící
pozůstalosti. Podle OZO dědic nabýval dědictví a stal se jeho
vlastníkem teprve odevzdáním dědictví. Okamžik smrti zůstavitele
a okamžik nabytí dědictví tedy nespadal v jedno. Podle OZO bylo
třeba k přechodu vlastnického práva zvláštního řízení. Toto řízení
o projednání pozůstalosti se zahajovalo ex offo, příslušný byl
okresní soud. Soudní řízení probíhalo podle patentu č. 208/1854
ř.z., o řízení nesporném, a zákona č. 100/1931 Sb., o základních
ustanoveních soudního řízení nesporného, (oba byly zrušeny v roce
1950). Pokud soud o dědictví nerozhodl, mělo právní status
hereditas iacens. Dědicové, kteří chtěli napadlé dědictví nabýt,
museli v rámci tohoto řízení podat dědickou přihlášku. Před
přijetím dědictví dědicem se tedy hledělo k pozůstalosti tak, jako
by ji dosud zemřelý držel.
Pro posouzení otázky, kdo byl vlastníkem majetku v době
konfiskace, je proto rozhodující, ve které fázi dědického řízení
ke konfiskaci došlo. Ve sporné věci došlo ke konfiskaci v době,
kdy zůstavitelé M. D. F. W. a L. D. F. W. již nežili,
o pozůstalosti však doposud nebylo rozhodnuto. Z dostupných
dokladů i tvrzení stěžovatele vyplývá, že dědické řízení ve smyslu
hlavy osmé, §531 a dalších OZO, podle tehdy platného práva
k přechodu vlastnictví na stěžovatele nikdy nedošlo.
G. D. F. W. byla německé národnosti, nikdy nenabyla zpět čsl.
státní občanství a zemřela jako rakouská státní občanka. Německé
národnosti (a v důsledku toho konečně i německými státními občany)
byli i její synové M. a L., kteří také v době války sloužili
v německé armádě. Správní řízení bylo vedeno pouze v souvislosti
s majetkem G. D. F. W. a bylo završeno již shora citovanými
rozhodnutími Ústředního národního výboru hlavního města Prahy.
V případě M. a L. D. F. W. nebylo zjištěno, že by správní řízení
v rámci konfiskace ve vztahu k nim bylo vůbec vyvoláno.
Podle úmrtního listu Ústavní soud zjistil, že je nepochybné,
že M. D. F. W. zemřel dne 16. května 1945. L. D. F. W. byl
rozhodnutím soudu v S., čj. 72 II 6/91, ze dne 27. května 1992,
které nabylo právní moci dne 28. 7. 1992, prohlášen za mrtvého
dnem 30. června 1994. Soud tento důkaz akceptoval ve smyslu ust.
§63 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém
a procesním. S ohledem na uvedené je nepochybné, že M. D. F. W.
i L. D. F. W. zemřeli před účinností dekretu prezidenta republiky
č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského
majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého
a slovenského národa (nabyl účinnosti dne 23.6.1945) a dekretu č.
108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní
obnovy (nabyl účinnosti od 30.10.1945). Je proto nutno uzavřít, že
jak M. D. F. W., tak L. D. F. W. nejsou ve smyslu ust. §4 zákona
č. 229/1991 Sb. oprávněnými osobami. Za této situace přirozeně
nemůže být oprávněnou osobou ve smyslu téhož ustanovení ani
stěžovatel. Zvláštním způsobem upravené právo domáhat se, aby soud
rozhodl, že na oprávněnou osobu přechází vlastnické právo
k nemovitosti, přichází v úvahu jen v těch případech, v nichž je
splněn zákonný předpoklad předchozího přechodu nemovitosti na stát
nebo na jinou právnickou osobu podle ust. §6 odst. 1 zákona č.
229/1991 Sb.
Ústavní soud zkoumal i okolnost, zda obecný soud neporušil
principy spravedlivého procesu, zakotvené v hlavě páté Listiny.
V tomto směru rovněž nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že by
v průběhu řízení došlo k porušení práv v uvedené hlavě
zakotvených. Provádění dokazování probíhalo způsobem zákonem
předpokládaným a pokud jde o samotné hodnocení důkazů, pak ani
jejich hodnocení nevybočilo, podle přesvědčení Ústavního soudu,
z rámce §132 o.s.ř., i když, jak již bylo řečeno, Ústavní soud
rozhodl i na podkladě úvah, kterými se Městský soud v Praze zřejmě
nezabýval.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu
nezbylo než návrh jako zjevně neopodstatněný ust. §82 odst. 1
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zamítnout.
K dalším návrhům stěžovatele na zrušení či změny právních
předpisů je třeba uvést, že Ústavní soud není orgánem
zákonodárným, nýbrž ve smyslu čl. 83 Ústavy soudním orgánem
ochrany ústavnosti. Nemůže tedy zákony vydávat, ani je měnit či
doplňovat. Zákonodárná moc v České republice náleží Parlamentu
(čl. 15 Ústavy). Z tohoto hlediska jsou zmatečné návrhy
stěžovatele na změnu §9 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. a §3
odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. a doplnění zákona č. 243/1992 Sb.
Pokud jde o návrh na zrušení čl. II, bod 2 zákona č. 30/1996
Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 229/1991 Sb., a §2 odst.
3 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky
související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č.
93/1992 Sb., s tím, že jsou protiústavní, konstatuje Ústavní soud,
že opakovaně judikoval, že aktivně legitimován k podání návrhu na
zrušení zákona nebo jeho části ve smyslu §64 odst. 2 písmeno d)
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je pouze ten, kdo podal
ústavní stížnost za podmínek uvedených v §74 tohoto zákona, a to
tehdy, je-li stížnost shledána jako oprávněná. V daném případě
zůstává podstatným to, že navrhované zrušení části zák. č.
30/1996 Sb., jak uvedeno shora, nebylo v projednávané věci
uplatněno (a tedy soudem aplikováno) a tedy ani nenastala
skutečnost, která musí být předmětem ústavní stížnosti.
V posuzované věci tomu tak není (občanstvím stěžovatele se žádné
rozhodnutí ve věci nezabývá), a proto ani senát Ústavního soudu
nenalezl důvod k postupu podle ust. §78 zák. č. 182/1993 Sb.,
když navrhované zrušení čl. II., bod 2 zákona č. 30/1996 Sb. a §2 odst. 3 zák. č. 243/1992 Sb., souvislost s napadenými
rozhodnutími (nastalou skutečností, která je předmětem ústavní
stížností) zjevně postrádá.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 5. června 1997