ECLI:CZ:US:2012:3.US.1747.12.1
sp. zn. III. ÚS 1747/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou o ústavní stížnosti stěžovatelky E. S., zastoupené JUDr. Ing. Janem Kopřivou, advokátem se sídlem v Brně, Zahradnická 6, proti usnesení Zastupitelstva kraje Vysočina ze dne 10. 5. 2011 č. 0621/03/2011/ZK, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Zastupitelstva kraje Vysočina, neboť je přesvědčena, že jím byla dotčena práva, jež jí svědčí podle čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 17 odst. 1 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
K porušení stěžovatelčiných práv mělo dojít tím, že Zastupitelstvo kraje Vysočina na zasedání ze dne 10. 5. 2011 napadeným usnesením vzalo na vědomí "materiál ZK-03-2011-86", prohlásilo záležitost popisovanou v opakovaných stížnostech z hlediska kraje Vysočina za vyřízenou, a uložilo hejtmanovi kraje Vysočina odpovědět na stížnost pisatelky v termínu stanoveném Pravidly Rady kraje Vysočina pro přijímání a vyřizování stížností č. 2/09, tj. do dne 31. 5. 2011.
Jedním z východisek stěžovatelčiny argumentace je úvaha, že ústavní stížnost podala včas, neboť tak učinila v souladu s ustanovením §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tedy v jednoroční lhůtě ode dne, kdy "došlo k poslední skutečnosti, kterou byly porušeny ústavní principy a základní práva a svobody", jíž bylo právě "zasedání Zastupitelstva kraje Vysočina ze dne 10. 5. 2011", na kterém "byl projednáván bod č. 86 týkající se dořešení situace v příspěvkové organizaci Dětský domov Senožaty, v němž vykonávala funkci ředitelky do doby, kdy postupným jednáním pracovníků krajských orgánů Kraje Vysočin odporujícím ústavnímu zákonu došlo k nezákonnému odvolání stěžovatelky z funkce ředitelky".
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu může ústavní stížnost směřovat proti "pravomocnému rozhodnutí", vydanému v řízení, jehož účastníkem byl stěžovatel, anebo proti "opatření nebo jinému zásahu orgánu veřejné moci", jimiž bylo porušeno jeho základní právo zaručené ústavním pořádkem.
Z ústavní stížnosti není spolehlivě dovoditelné, kterou z uvedených alternativ měla stěžovatelka na mysli; petitem směřuje proti "rozhodnutí" s následky jeho zrušení (srov. §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu), obsahově se spíše obrací proti déletrvajícímu "stížnostnímu" procesu, završenému napadeným usnesením Zastupitelstva kraje Vysočina ze dne 10. 5. 2011, který zahrnoval i některé dřívější akty pracovněprávní (založené především kritizovanými postupy "Krajského úřadu Kraje Vysočina a Ministerstva vnitra České republiky").
Aniž by bylo nezbytné otevřít prostor pro odstranění této neurčitosti stěžovatelčiny ústavní stížnosti, spolehlivě naopak dovoditelné je, že v obou myslitelných eventualitách je návrhem podaným opožděně.
Z příloh ústavní stížnosti, např. dopisů ze dne 27. 5. 2011 a 1. 11. 2011 adresovaných ministru vnitra, je patrné, že s obsahem předmětného usnesení Zastupitelstva kraje Vysočina, napadeného nyní projednávanou ústavní stížností, byla již tehdy obeznámena (srov. kupř. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2962/07 ze dne 17. 7. 2008 a sp. zn. III. ÚS 1506/08 ze dne 19. 2. 2009), a jestliže ústavní stížnost byla podána až dne 10. 5. 2012, stalo se tak zjevně po uplynutí 60denní lhůty podle ustanovení §72 odst. 3, resp. §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu, tj. ať by mělo jít o ústavní stížnost proti "rozhodnutí" nebo proti "jinému zásahu orgánu veřejné moci".
Dovozovat opak (že ústavní stížnost je včasná) z ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je nepřípadné očividně. Dovolávané ustanovení míří na zcela jiné situace; typicky na ty, kdy zde bylo rozhodnutí, proti kterému zákon připouští opravný prostředek, který stěžovatel "nevyčerpal", avšak ze zvláštních důvodů je namístě splnění této podmínky "prominout". Nikoli však pro potřeby úvahy o včasnosti ústavní stížnosti, jak si stěžovatelka představuje, nýbrž její přípustnosti, a lhůta "jednoho roku", již zde zákon stanoví, je inherentním prvkem právě této podmínky.
Řečenému odpovídá závěr, že ústavní stížnost je návrhem podaným po lhůtě stanovené tímto zákonem, který nezbývá než soudcem zpravodajem podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2012
Vladimír Kůrka v. r.
soudce zpravodaj