ECLI:CZ:US:2013:3.US.1772.13.1
sp. zn. III. ÚS 1772/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Jindry Vlasákové, zastoupené JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Sokolovská 32/22, 186 00 Praha 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2013 č. j. 21 Co 21/2013-119 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 9. 2012 č. j. 26 C 197/2011-91, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, přihlásila se stěžovatelka do společnosti Joint Invest Action, k. s., s úmyslem být zapsána jako její komanditistka a poskytla vklad 30 000 Kč a emisní ážio 1 500 Kč. Dne 19. března 1997 bylo zahájeno trestní stíhání komplementářů této společnosti pro podezření ze spáchání trestného činu zpronevěry ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 ve spojení s §248 odst. 1 tehdy účinného trestního zákona. Stěžovatelka v rámci tohoto řízení uplatnila svůj nárok na náhradu škody. Trestní stíhání bylo usnesením ze dne 31. března 2008 podle §159a odst. 2 trestního řádu odloženo, jelikož sdělení obvinění odporovalo §160 odst. 1 trestního řádu, přičemž mezitím došlo k promlčení trestního stíhání. V roce 2002 byl na majetek společnosti Joint Invest Action, k. s., prohlášen konkurs, do nějž svou pohledávku přihlásila také stěžovatelka. Konkursní řízení v době podání ústavní stížnosti stále probíhalo.
Stěžovatelka se posléze obrátila na Ministerstvo spravedlnosti s nárokem na náhradu škody ve výši 30 000 Kč způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem. Žádosti však Ministerstvo spravedlnosti nevyhovělo, a stěžovatelka proto podala žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Ten napadeným rozsudkem žalobu zamítl, jelikož neshledal, že by mezi škodou vzniklou stěžovatelce a nesprávným úředním postupem byla příčinná souvislost. Stěžovatelka prý měla možnost uplatit tvrzený nárok na náhradu škody proti konkrétním podezřelým v občanskoprávním řízení.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Jak odvolací soud uvedl, §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), zakládá odpovědnost státu za současného splnění tří podmínek: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Podle odvolacího soudu přitom samotným nesprávným úředním postupem stěžovatelce žádná škoda nevznikla. Stěžovatelce nic nebránilo, aby se po skončení trestního stíhání svého nároku domáhala proti podezřelým občanskoprávní cestou, jelikož podle §112 občanského zákoníku promlčecí doba po dobu trestního stíhání neběžela. Pokud tak neučinila, nelze za daných okolností dovodit vznik škody a příčinnou souvislost mezi škodou a nesprávným úředním postupem. Nelze přehlédnout ani skutečnost, že konkurs proti společnosti Joint Invest Action, k. s. nebyl dosud ukončen. Pohledávka uplatněna v konkursním řízení má přitom podle soudu stejný základ jako pohledávka uplatněna v rámci řízení o náhrady škody, tj. vklad finančních prostředků do komanditní společnosti.
Stěžovatelka následně podala ústavní stížnost. V ní především upozorňuje, že trestní stíhání bylo nicotné, a tudíž nemohlo způsobovat právní následek v podobě stavění promlčecích lhůt podle §112 občanského zákoníku. Nárok na náhradu škody je z tohoto důvodu promlčený a stěžovatelka se jej již nemůže domáhat vůči škůdcům v občanskoprávním řízení. Je zároveň zcela zřejmé, že by stěžovatelčina pohledávka byla v trestním řízení nebo v řízení občanskoprávním přiznána. Stěžovatelce tedy nepochybně vznikla škoda, která byla přímo způsobena nesprávným úředním postupem. Pokud jde o konkursní řízení, stěžovatelka upozorňuje, že se jedná o pohledávku odlišnou od té, které se domáhala vůči škůdcům v adhézním řízení. Stěžovatelka dále odkazuje na judikaturu Ústavního soudu stran ústavně zaručeného práva jednotlivce na náhradu škody způsobené nezákonným úředním postupem a uvádí, že obecné soudy pochybily, pokud relevantní zákonná ustanovení neinterpretovaly ústavně konformním způsobem. Stěžovatelka soudům vyčítá také řadu procesních pochybení.
Z výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především podotýká, že argumentace stěžovatelky se prakticky shoduje s argumentací dalších komanditistů společnosti Joint Invest Action, k. s., o jejichž ústavních stížnostech ohledně stejné věci již Ústavní soud v minulosti rozhodoval (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. března. 2013 sp. zn. III. ÚS 376/13, usnesení ze dne 28. srpna 2012 sp. zn. I. ÚS 2695/12, usnesení ze dne 21. června 2012 sp. zn. III. ÚS 1950/12, usnesení ze dne 31. ledna 2013 sp. zn. II. ÚS 4245/12 a II. ÚS 4484/12 a usnesení ze dne 28. února 2013 sp. zn. III. ÚS 4074/12). To je nepochybně dáno také tím, že všichni stěžovatelé byli zastoupeni stejným advokátem. Je proto s podivem, že předmětná ústavní stížnost závěry Ústavního soudu prezentované v uvedených usneseních zcela ignoruje a nijak se s nimi nevypořádává. Ústavní soud přitom nemá důvod se od těchto závěrů jakkoli odchylovat a na zmiňovaná usnesení tímto odkazuje.
V dané věci se obecné soudy vypořádaly se všemi relevantními námitkami a podrobně stěžovatelce vysvětlily, z jakého důvodu nelze dojít k závěru o odpovědnosti státu za škodu. Soudy na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu usoudily, že mezi údajnou škodou a nesprávným úředním postupem neexistuje příčinná souvislost, pročež nebyla naplněna jedna z podmínek odpovědnosti státu. Stěžovatelka měla i přes ukončení trestního řízení nadále možnost domáhat se náhrady škody proti škůdcům v občanskoprávním řízení, čehož nevyužila, jelikož podle jejího názoru došlo k promlčení tohoto nároku. Jak ale odvolací soud správně podotkl, promlčecí lhůta během probíhající trestního řízení neběžela. Ústavní soud v této souvislosti znovu připomíná usnesení ze dne 27. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 376/13, v němž uvedl, že odložení předmětné trestní věci nemůže ve vztahu ke stěžovatelům působit retroaktivně v tom smyslu, že by uplatněním práva v rámci trestního řízení nedošlo ke stavění promlčecí doby, a že "[u]stanovení §112 občanského zákoníku zde působí bez ohledu na dodatečné zjištění, že trestní stíhání vlastně z právního hlediska vůbec nebylo zahájeno, neboť předmětné trestní řízení v letech 1997 až 2008 fakticky probíhalo." Relevantní je i poznámka odvolacího soudu, že konkursní řízení společnosti Joint Invest, k. s., nebylo dosud ukončeno (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 4074/12 a usnesení ze dne 30. 7. 2008 sp. zn. III. ÚS 1649/07).
Ztotožnit se pak nelze ani s námitkami stěžovatelky stran procesních pochybení obecných soudů. Skutkový stav byl zjištěn v dostatečném rozsahu, přičemž lze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že ve skutečnosti ani nebyl mezi účastníky sporný. Ústavně konformní je také závěr nalézacího soudu, že za daných okolností již nebylo předkládání dalších důkazů potřebné.
Ústavní soud uzavírá, že obecně soudy logickým a ústavně konformním způsobem aplikovaly relevantní zákonná ustanovení a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Ústavní soud pak nemá žádný důvod odchýlit se od vlastních názorů prezentovaných ve výše citovaných usneseních.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2013
Jan Musil, v. r.
předseda senátu