ECLI:CZ:US:2014:3.US.1784.13.1
sp. zn. III. ÚS 1784/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jana Musila a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Anny Karapetyan, zastoupené JUDr. Davidem Uhlířem, advokátem se sídlem Opletalova 5, Praha 1, 110 00, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2013 č. j. 21 Cdo 4534/2011-273 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2011 č. j. 19 Co 130/2011-237, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka je arménská státní občanka žijící v České republice. Byla zaměstnána u vedlejšího účastníka (Rádio Svobodná Evropa/Rádia Svoboda, společnost RFE/RL, Inc.) na základě dvou pracovních smluv uzavřených na dobu neurčitou, v nichž byla mj. sjednána volba rozhodného práva, a to práva Spojených států amerických, District of Columbia (dále též jen "USA"). Pracovní poměr byl vedlejším účastníkem ukončen výpovědí bez udání důvodu s tím, že rozhodné právo uvedený postup umožňuje.
Stěžovatelka podala proti vedlejšímu účastníku žalobu o určení neplatnosti výpovědi a určení, že její pracovní poměr trvá. Ve věci rozhodly Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 3. 6. 2008 č. j. 27 C 44/2007-58 a Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 11. 2008, č. j. 19 Co 435/2008-103. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 15. 6. 2010 č. j. 21 Cdo 1779/2009-133 oba uvedené rozsudky zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Obvodní soud pro Prahu 1 po rozšířeném dokazování rozsudkem ze dne 30. 11. 2010 č. j. 27 C 44/2007-182 určil, že výpověď daná stěžovatelce vedlejším účastníkem je neplatná a že její pracovní poměr trvá. Důvodem byl závěr o neplatnosti volby práva. Městský soud v Praze však ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 11. 5. 2011 č. j. 19 Co 130/2011-237 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba stěžovatelky zamítá. Volbu práva Spojených států amerických posoudil jako platnou, stejně jako přípustnost výpovědi zaměstnavatele vůči zaměstnanci bez udání důvodu. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatelky zamítl ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 19. 3. 2013 č. j. 21 Cdo 4534/2011-273, přičemž volbu práva posoudil jako platnou, stejně tak výpověď podanou na základě zvoleného práva.
Argumentace stěžovatelky vychází z tvrzení, že politika zaměstnavatele (vedlejšího účastníka) je diskriminační. Dle tvrzení stěžovatelky vedlejší účastník dělí své zaměstnance v České republice pro účely pracovních vztahů do tří skupin. V první skupině jsou státní občané USA, jejichž vztahy se řídí právem USA, ve druhé skupině jsou občané České republiky, jejichž vztahy se řídí právním řádem České republiky (zákoníkem práce), a ve třetí skupině jsou občané třetích států (pozvaní novináři), jejichž vztahy se řídí právem USA. Na rozdíl od první skupiny (občanů USA) se však občané třetích států nemohou domáhat ochrany před soudy USA a Komisí Spojených států pro rovné pracovní příležitosti. Uvedené rozlišování považuje stěžovatelka za diskriminační.
Jádrem argumentace stěžovatelky je tvrzení, že v případě volby rozhodného práva nesmí být zaměstnanec zbaven ochrany, kterou mu poskytují imperativní ustanovení českého právního řádu. Je zakázáno, aby volba práva vedla k podstatnému omezení práv zaměstnance pod úroveň garantovanou právním řádem státu, ve kterém vykonává práci. Podle stěžovatelky je ujednání o volbě práva, jehož důsledkem je zásadní snížení úrovně její ochrany jako zaměstnance z důvodu její státní příslušnosti, neplatné pro rozpor s ústavně zakotveným zákazem diskriminace.
Dále namítá též nesprávnou interpretaci aplikovaného hmotného práva, jakož i porušení práva na spravedlivý proces, který dovozuje jednak z nesprávné aplikace hmotného práva, jednak v nedostatečném dokazování, zejména pokud jde o důkazní návrhy stěžovatelky.
Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy, jejichž rozhodnutí napadá, porušily její základní práva garantovaná v článku 1, článku 3 odst. 1, článku 26 odst. 1 a 3, článku 36 odst. 1 a článku 42 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Taktéž dovozuje porušení čl. 1 odst. 2 Ústavy České republiky a porušení Ústavy Spojených států amerických.
Ústavní soud si vyžádal spis a po seznámení se se spisovou dokumentací a napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z hlediska tvrzeného porušení práva na soudní ochranu Ústavní soud předesílá, že uplatňuje-li v České republice určitý zahraniční zaměstnavatel právní režim možnosti podání výpovědi v souladu s právem dobrovolně zvoleným stranami smlouvy, není tím příslušnému zaměstnanci odepřena soudní ochrana před českými soudy, pouze bude aplikováno hmotné právo, na kterém se strany dohodly. Což se ostatně v posuzovaném případě též stalo, právo na soudní ochranu stěžovatelce nijak upřeno nebylo, české soudy se jejím případem zabývaly. Pouze aplikovaly hmotné právo, které si strany sporu zvolily, nikoli právo české, nabízející vyšší standard ochrany, jak před obecnými soudy požadovala stěžovatelka. Nelze však dovozovat porušení ústavního práva na soudní ochranu tím, že na případ stěžovatelky bylo aplikováno pro ni méně výhodné smluvené právo, nikoli výhodnější právo české. Namítané porušení spravedlivého procesu v této rovině Ústavní soud neshledal.
Ústavní soud se dále zaměřil na ústavněprávní rovinu problému z pohledu tvrzeného porušení hmotných ústavních práv.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda může být českými soudy aplikováno ustanovení cizího smluvně zvoleného právního řádu umožňující jednostranné rozvázání pracovního poměru bez udání důvodu, aniž by již tímto bylo porušeno některé ústavně zaručené právo zaměstnance. V rovině podústavního práva jde o otázku aplikace §36 (v rozhodné době ještě platného a účinného) zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen "zákon 97/1963 Sb."). Podle §36 zákona č. 97/1963 Sb. nelze právní předpis cizího státu použít, pokud by se účinky tohoto použití příčily zásadám, na nichž je nutno bez výhrady trvat (tzv. "výhrada veřejného pořádku"). Ústavní soud zároveň neshledal pochybení ve zjištěních obecných soudů, které se týkaly obsahu aplikovatelného práva.
Zde Ústavní soud předesílá, že se touto otázkou ve skutkově obdobné věci (šlo o stejného zaměstnavatele a aplikaci stejného právního řádu pro jednostranné ukončení pracovního poměru) zabýval již v usnesení sp. zn. I. ÚS 491/09 ze dne 16. 3. 2009, kterým odmítl ústavní stížnost směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4196/2007 jako zjevně neopodstatněnou. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí (publikovaném ve Sb. NS 104/2009 civ.) došel k závěru, že bylo-li v důsledku volby práva aplikováno právo cizího státu, které na rozdíl od českého práva neobsahuje ochranu pracovního poměru v podobě právní úpravy skutkových podstat pro jednostranné rozvázání pracovního poměru zaměstnavatelem a v podobě požadavku, aby zrušovací písemný projev zaměstnavatele obsahoval skutkové vymezení důvodu skončení pracovního poměru, nepůsobí tato okolnost v poměrech České republiky účinky, které by ve smyslu §36 zákona č. 97/1963 Sb. představovaly rozpor s veřejným pořádkem takového stupně, který by porušoval základní principy českého právního řádu.
Na uvedený právní názor navázal Nejvyšší soud i v nyní napadeném rozhodnutí a Ústavní soud neshledává (obdobně jako ve výše uvedeném usnesení) na uvedené interpretaci jakoukoli ústavní vadu. Ústavní záruku konkrétního standardu ochrany zaměstnance při ukončení pracovního poměru nelze z ústavního pořádku dovodit. Zároveň nelze samotnou možnost jednostranně ukončit pracovní poměr zaměstnance zaměstnavatelem bez udání důvodu považovat za institut popírající podstatu a smysl některého z ústavně garantovaných základních práv. Též s ohledem na záruky uvedené v čl. 30 odst. 2 Listiny (právo na pomoc v hmotné nouzi) garantované ústavně nejen občanům, ale též cizincům (resp. "každému, kdo je v hmotné nouzi"), nelze samotnou možnost existence "nechráněného pracovního poměru" považovat bez dalšího za takové sociálně existenční ohrožení propuštěného zaměstnance, aby bylo možno považovat smluvní ujednání o volbě práva zakotvující "nechráněný pracovní poměr" za rozporné se "zásadami, na nichž je nutno bez výhrad trvat" ve smyslu §36 zákona č. 97/1963 Sb.
Z čl. 26 Listiny, jehož porušení je namítáno, nelze dovodit vyloučení aplikace takového právního řádu, který umožňuje podání výpovědi i bez uvedení důvodu. Většina sociálních práv (včetně práva zakotveného v čl. 26 Listiny) je ostatně podřízena režimu čl. 41 odst. 1 Listiny, podle kterého se lze tam vymezených práv domáhat pouze v mezích prováděcích zákonů, což se odráží též v tom, že prostor pro politické úvahy zákonodárce (např. v míře liberálního či sociálního pojetí pracovního práva), je nutně širší než u ostatních ústavně zaručených práv. Širší tak bezpochyby bude též prostor pro smluvní ujednání týkající se aplikace odlišného právního řádu. Neexistuje lidskoprávní nárok na konkrétní způsob ukončení pracovního poměru odpovídající současné (resp. v rozhodné době platné) úpravě zákoníku práce. Taková argumentace by v podstatě vylučovala jakoukoli budoucí změnu právní úpravy směřující k větší liberalizaci pracovního práva. Volbu právního řádu, který umožňuje jednostranné ukončení pracovního poměru zaměstnanci zaměstnavatelem bez udání důvodu, tak nelze považovat za protiústavní.
Z hlediska namítané diskriminace z důvodu státní příslušnosti, tedy namítaného porušení čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny, Ústavní soud uvádí, že při volbě práva se odlišnost právních řádů předpokládá (jinak by volba práva ztrácela smysl) a nelze považovat za a priori diskriminační skutečnost, že se vůči zaměstnancům jednoho a téhož zaměstnavatele uplatňují různé právní režimy, pokud byly v pracovních smlouvách sjednány. Odlišnost právních řádů a tedy logicky též odlišný právní režim pro různé zaměstnance, je tak pouze logickým důsledkem možnosti volby práva, kterou zákon č. 97/1963 Sb. předpokládá, a je věcí autonomie vůle smluvních stran, jaké rozhodné právo si zvolí. Pojistkou proti aplikaci určitého nežádoucího (např. protiústavního) ustanovení zvoleného práva je právě již zmíněná výhrada veřejného pořádku dle §36 zákona č. 97/1963 Sb. Jak však bylo shora uvedeno, o uvedený případ se zde nejedná. Dovozovat neplatnost volby práva v ústavní rovině argumentem diskriminace (tedy z titulu nižšího standardu ochrany zaměstnance), tak v daném případě nelze.
Z hlediska kritéria rozlišování, které zvolil zaměstnavatel a které obecné soudy akceptovaly, tedy státní příslušnosti stěžovatelky, Ústavní soud připomíná, že čl. 3 odst. 1 Listiny neuvádí státní příslušnost jako výslovně zakázaný důvod rozlišování (na rozdíl od pohlaví, rasy, barvy pleti apod.). Naopak státní příslušnost je běžným hraničním určovatelem v mezinárodním právu soukromém (tzv. lex patriae), tudíž nejde o takové kritérium rozlišování, které by bylo v soukromoprávních vztazích zcela zapovězeno. Zde je nutno připomenout, že odlišné pracovní režimy ve vztahu k možnosti ukončení pracovního poměru pro občany České republiky na straně jedné, a cizince na straně druhé, nejsou výsledkem aktů veřejné moci (státu), nýbrž důsledkem soukromoprávního ujednání. Česká republika tedy v kontextu možnosti ukončení pracovněprávního vztahu nezakotvuje ve svém právním řádu odlišné zacházení s cizinci, pouze respektuje autonomní vůli smluvních stran zvolit si právní režim odlišný. Obsah tohoto ujednání, jak bylo shora uvedeno, se nedotýká samotné podstaty kteréhokoli ústavně zaručeného práva, aby bylo možno autonomii vůli smluvních stran, ústavně taktéž chráněnou, s odkazem na princip nezcizitelnosti práv, nerespektovat.
Pokud tedy americký zaměstnavatel nabízel odlišné pracovní smlouvy zaměstnancům-občanům České republiky (s volbou rozhodného českého práva) a zaměstnancům cizincům (s volbou rozhodného práva USA), nelze uvedené rozlišování považovat za rozlišování nedůvodné a svévolné, tedy diskriminační. O jinou situaci by se jednalo, pokud by zaměstnavatel volil pro příslušný typ pracovní smlouvy kritéria jako barva pleti, rasa či pohlaví. Stěžovatelka však tvrdí, že jediným důvodem, na základě kterého zaměstnavatel nabízí uchazečům o zaměstnání pracovní smlouvy lišící se ustanovením o rozhodném právu, je státní příslušnost zaměstnance.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 42 odst. 2 Listiny, podle kterého požívají cizinci v České republice "lidských práv a základních svobod zaručených Listinou, pokud nejsou přiznána výslovně občanům", uvádí Ústavní soud, že Listina hovoří o ústavně zaručených právech (lidských právech a základních svobodách), nikoli o všech právech, tj. z uvedeného ustanovení nelze dovozovat lidskoprávní (ústavní) nárok na stejný standard ochrany v pracovněprávních vztazích v situacích, kdy si strany dohodnou aplikaci právního řádu zakotvujícího standard jiný. Jak již bylo řečeno, neexistuje lidskoprávní nárok na konkrétní způsob ukončení pracovního poměru (odpovídající standardu zakotveném v zákoníku práce), ke kterému by bylo možno ustanovení čl. 42 odst. 2 Listiny vztáhnout.
Z hlediska tvrzeného porušení Ústavy USA dodává Ústavní soud, že nejde o právní úpravu, kterou by byl Ústavní soud vázán a jejíž optikou by mohl posuzovat jednání českých soudů. Stejně tak nelze aplikací konkrétního ustanovení práva USA o rozvázání pracovního poměru českými soudy na území České republiky na základě dohody zaměstnance a zaměstnavatele jakkoli zasáhnout do suverenity USA, jak tvrdí stěžovatelka, a dovozovat z toho porušení čl. 1 odst. 2 Ústavy. Konečně je pro posouzení rozhodnutí obecných soudů z pohledu ústavního pořádku nerozhodné, jak by o uvedeném sporu rozhodly soudy v USA.
Ústavní soud uzavírá, že žádné ustanovení ústavního pořádku, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, postupem obecných soudů porušeno nebylo.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2014
Jan Filip, v. r.
předseda senátu