ECLI:CZ:US:2009:3.US.179.09.1
sp. zn. III. ÚS 179/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. února 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Ing. P. F. K., právně zastoupeného JUDr. Alenou Lasotovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Přívozská 10, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. 9 T 103/2007, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 2. 2008 sp. zn. 3 To 26/2008 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 10. 2008 sp. zn. 5 Tdo 1096/2008, za účasti Okresního soudu v Ostravě, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu ČR jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, splňující všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení základních práv, garantovaných článkem 8, článkem 10, článkem 36 a článkem 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina"). Napadená rozhodnutí údajně kolidují rovněž s článkem 2 a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a odporují i článku 90 a článku 95 Ústavy ČR.
Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění projednávaného návrhu a jeho příloh, byl stěžovatel v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. 9 T 103/2007 uznán vinným pod body 1) - 2) a pod body 3) - 4) výroku o vině dvěma pokračujícími trestnými činy útisku podle §237 tr. zákona, a to při nezměněném výroku o vině za jednání pod bodem 1 a 2 z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2003 sp. zn. 10 T 104/99, který v těchto bodech nabyl právní moci dne 30. 9. 2004.
Trestné činnosti se měl stěžovatel dopustit (zkráceně řečeno) tak, že v postavení jednatele obchodní společnosti dal nejprve při přijímacím pohovoru v rámci sjednávání pracovního poměru podepsat postupně čtyřem ženám směnku na částku 150.000,- Kč, která nereflektovala žádný reálně existující závazek, jakož i prohlášení, že poškozené jsou ochotny pro firmu učinit cokoli, přičemž závazky tam konkretizované byly značně ponižující. Následně, když se poškozené ocitly samy v přítomnosti stěžovatele na pracovišti nebo mimo něj, snažil se je nátlakem přimět k plnění závazků z uvedeného prohlášení a požadoval po nich sexuální vstřícnost. Stěžovateli byl nalézacím soudem uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 13 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
Citovaný rozsudek okresního soudu napadl stěžovatel odvoláním, o kterém Krajský soud v Ostravě rozhodl v záhlaví uvedeným usnesením ze dne 22. 2. 2008 sp. zn. 3 To 26/2008 tak, že podle §256 tr. ř. odvolání stěžovatele jako nedůvodné zamítl. Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel ještě dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud odmítl ve smyslu ustanovení §265 i) odst.1, písm. e) tr. řádu.
V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel trval na tom, že provedené důkazy byly nesprávně hodnoceny a napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutků. Stěžovatel je přesvědčen, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu útisku dle §237 tr. zákona v jeho případě dojít nemohlo, neboť u žádné z poškozených neexistovala tíseň ani závislost na jeho osobě tak, aby mohlo dojít k naplnění skutkové podstaty uvedeného trestného činu. Stěžovatel sice uznává, že byl v předmětné době již zaměstnavatelem poškozených, přesto zde závislost, jak ji má trestní zákoník na mysli, neexistovala. U všech zaměstnankyň byla totiž v pracovní smlouvě sjednána zákonná tříměsíční zkušební lhůta a poškozené tudíž mohly zaměstnání kdykoli svobodně opustit, pokud se jim chování stěžovatele nelíbilo.
Ačkoli stěžovatel na tyto skutečnosti po dobu celého řízení poukazoval, soudy prvního ani druhého stupně se prý s těmito námitkami relevantním způsobem nevypořádaly. Dále stěžovatel poukazuje na skutečnost, že zmíněné svědkyně byly v dané věci vyslechnuty již po několikáté, nejen v přípravném řízení, ale rovněž v řízení před soudem (v řízení pod sp. zn. 10 T 104/99). Jejich výpovědi se v jednotlivých stadiích liší, je zde dle názoru stěžovatele možno vypozorovat jakousi zesilující tvrdost ve zpětném hodnocení jeho údajného jednání. Stěžovatel má za to, že tato tendence se odvíjí od změny společenského klimatu ve vnímání posuzovaného jednání. Soudy by však dle stěžovatelova názoru měly vycházet ze společenského klimatu vládnoucího v době páchání jeho údajné trestné činnosti.
Stěžovatel dále upozorňuje na případ poškozené Šlosárkové, k jejímuž obtěžování mělo dojít v den podepsání pracovní smlouvy. Stěžovatel má za to, že dle pracovněprávních předpisů ke vzniku pracovní smlouvy dochází až skutečným nástupem do zaměstnání, tedy v daném případě až následujícího dne. Dne, kdy došlo k podpisu pracovní smlouvy a prohlášení, zde dle názoru stěžovatele nebyl dán ani stav závislosti a již vůbec ne stav tísně.
Stěžovatel dále zdůrazňuje, že ani v jednom z daných čtyř případů nenaléhal neodbytně, ve všech případech svého jednání zanechal po otevřeném vyjádření nesouhlasu, ani v jednom případě nemělo odmítnutí poškozených za následek postih v zaměstnání. Poškozené dokonce od svých spoluzaměstnankyň věděly, že odmítnutí stěžovatelových návrhů pro ně nebude mír žádných následků. Stěžovatel sám prý neměl v úmyslu požadovat splnění podepsaných prohlášení, šlo toliko o jakýsi test životních hodnot nově přijímaných zaměstnankyň. Stěžovatel nadále trvá na tom, že intenzita jeho jednání nepostačuje k naplnění materiální stránky skutkové podstaty trestného činu dle užité právní kvalifikace.
II.
Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví a v řízení o individuálních ústavních stížnostech se soustředí pouze na ty aspekty napadených rozhodnutí, jež jsou relevantní z hlediska respektování základních práv stěžovatele. Vzhledem k povaze projednávané věci považoval Ústavní soud za nadbytečné vyžadovat vyjádření účastníků řízení a další spisový materiál. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti je zřejmá již z jejího odůvodnění a z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Jak plyne z odůvodnění rozhodnutí o dovolání stěžovatele, představuje argumentace ústavní stížnosti doslovnou citaci námitek uplatněných již v mimořádném opravném prostředku. S touto argumentací se již Nejvyšší soud vypořádal natolik podrobně, že Ústavnímu soudu zbývá nad rámec napadeného usnesení sotva co dodat. S právními závěry Nejvyššího soudu se Ústavní soud ztotožňuje a v plném rozsahu na ně odkazuje.
Trestného činu útisku dle ust. §237 tr. zákona se dopustí ten, kdo jiného nutí, zneužívaje jeho tísně nebo závislosti, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Tíseň, ve smyslu citovaného ustanovení, je stav, byť přechodný, vyvolaný nepříznivými okolnostmi, které vedou k omezení volnosti v rozhodování. Tyto nepříznivé poměry se mohou týkat osobních, rodinných, majetkových či jiných poměrů, pro něž se utiskovaná osoba ocitá v těžkostech a nesnázích. Závislostí se rozumí stav, v němž se osoba nemůže svobodně rozhodovat vzhledem k tomu, že je v určitém směru odkázána na pachatele. Nemusí jít přitom o závislost vyplývající z právního poměru určeného zákonem, ale stačí faktický poměr závislosti (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1396).
Z uvedeného plyne, že z hlediska naplnění skutkové podstaty trestného činu útisku není významná formální existence pracovněprávního vztahu ve smyslu zákoníku práce mezi poškozenými a stěžovatelem. Rozhodující je faktický stav tísně, resp. závislosti, který stěžovatel zneužíval, aby poškozené přinutil podepsat nejprve směnku na vysokou finanční částku a ponižující písemný závazek a aby je posléze nutil k sexuálním praktikám. Ústavní soud zde pro stručnost odkazuje na str. 9 až 10 rozhodnutí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud správně zdůraznil absurdní charakter stěžovatelových námitek, poukazujících na existenci zkušební doby u poškozených. Zaměstnanec je na zaměstnavatele vždy do určité míry odkázán, neboť na zachování pracovního poměru zpravidla závisí jeho materiální životní úroveň i sociální status. Každé rozvázání pracovního poměru, byť k němu může dojít v rámci zkušební doby, vystavuje zaměstnance značné existenční nejistotě, neboť ztrácí pravidelný příjem a musí si najít jiné zaměstnání nebo jiný zdroj obživy. Stav závislosti zaměstnance na zaměstnavateli může být umocněn konkrétní situací na trhu práce v daném hospodářském odvětví či regionu, popř. osobními dispozicemi zaměstnance (zdravotní stav či postižení, apod.). Faktický stav závislosti či tísně ve smyslu ust. §237 tr. zák. tak může v konkrétním případě vzniknout i mezi uchazečem o zaměstnání a potenciálním zaměstnavatelem, zneužívá-li zaměstnavatel toho, že uchazeč nutně potřebuje získat prostředky k obživě. Jak plyne ze skutkových zjištění obecných soudů v trestní věci stěžovatele, nemůže být o naplnění znaků trestného činu útisku v jeho případě žádných pochyb.
Za naprosto nedůvodnou je rovněž třeba považovat námitku stěžovatele týkající se nedostatku naplnění materiálního znaku předmětného trestného činu. Absence materiální podmínky připadá v úvahu jen v těch případech, které i přes naplnění formálních znaků určité skutkové podstaty nedosahují závažnosti ani nejlehčích běžně se vyskytujících případů daného trestného činu.
Ze skutkových zjištění obecných soudů je zřejmé, že se v projednávané věci o výše naznačenou absenci materiálního znaku rozhodně nejedná, ba právě naopak. Obecné soudy v uvedeném ohledu správně poukázaly na to, že stěžovatel se trestného jednání dopustil vůči několika poškozeným, že jednal promyšleně, zneužívaje své převahy. Ústavní soud navíc dodává, že chování stěžovatele nemělo charakter toliko sexuálního obtěžování zaměstnankyň, ale že stěžovatel poškozené rovněž přinutil podepsat směnky na částku 150.000,- Kč. Právě tato kombinace nátlaku ekonomického a zneužití převahy v rámci pracovněprávního vztahu k útisku sexuálního rázu činí jednání pachatele zvláště zavrženíhodným a tudíž i nebezpečnějším ve smyslu ust. §3 odst. 4 tr. zákona.
S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu