Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.09.1996, sp. zn. III. ÚS 18/96 [ nález / ŠEVČÍK / výz-2 ], paralelní citace: N 88/6 SbNU 145 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:3.US.18.96

sp. zn. III. ÚS 18/96 Nález Ústavní soud ČR rozhodl v senátě dne 26. 9. 1996 ve věci ústavní stížnosti navrhovatele M. T., zastoupeného JUDr. V. Š., proti usnesení Krajského soudu v Praze, takto: Ústavní stížnost se zamítá . Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.), která i co do formální stránky vyhovovala zákonným podmínkám (§§30 odst. 1, 34 odst. 1, 2, 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.), napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů (usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 27. 11. 1995, sp. zn. 1 Nt 469/95, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 12. 1995, sp. zn. 27 To 253/95), jimiž byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby (do níž byl vzat pravomocným usnesením Okresního soudu v Benešově ze dne 27. 9. 1995, sp. zn. Nt 442/95), a tvrdil - shrnuto do podstatných závěrů -, že tvrzené vazební důvody (§67 písm. b) tr. ř.) nemají v zákoně oporu, neboť na základě do té doby zjištěných skutečností nic nenasvědčuje tomu, že by měl záměr svým jednáním jakkoli ovlivňovat probíhající vyšetřování, zejména pak ne tím, že by se snažil ovlivňovat svědky, kteří v jeho věci mají být vyslechnuti. S odkazem na to, že obecné soudy obou stupňů v napadených rozhodnutích "nepřípustně rozšířily možnost omezení jeho osobní svobody", což ve svých důsledcích znamená "pokus o stanovení obecného pravidla umožňujícího držení obviněné osoby ve vazbě nad stanovený rozsah", dovozuje, že obě jím napadená rozhodnutí jsou ve výrazném rozporu s ústavními kautelami, jmenovitě pak s ustanovením čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, resp. s korespondujícími ustanoveními čl. 4 odst. 1 a 4 Mezinárodního paktu o občanských a lidských právech, pokud se týká též ustanovení čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o lidských právech. Krajský soud v Praze jako účastník řízení o ústavní stížnosti k výzvě Ústavního soudu (§42 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.) podáním předsedkyně senátu, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§30 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.), se k věci vyjádřil tak, že vývody ústavní stížnosti odmítl, odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a nadto zdůraznil, že všichni rozhodní svědci, kteří v době rozhodování obecných soudů (listopad, prosinec 1995) nebyli ještě vyslechnuti, mají úzký vztah ke stěžovateli, což - mimo jiné - platí zejména o spoluobviněné Renatě Majerové, majitelce firmy, v níž stěžovatel pracoval ve funkci ředitele, případně též ještě o dalších svědcích, jakými jsou P. H., M. D., J. T. apod.; všichni tito svědci, pokud by stěžovatel měl možnost je pro své úzké osobní vztahy k nim ovlivnit (kupř. R. M. byla nejen blízkou spolupracovnicí a obchodní partnerkou stěžovatele, ale "podle vlastního vyjádření měla k němu úzké osobní vztahy"), hrozilo reálné nebezpečí, že by tak "dosavadní výsledky řízení mohly být zvráceny" a další objasnění věci by bylo podstatně ztíženo, ne-li zmařeno vůbec; krajský soud proto navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Obdobné stanovisko v písemném vyjádření - jako vedlejší účastník (§76 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.) - zaujal krajský státní zástupce, který předně podtrhl stupeň nebezpečnosti trestného činu, z něhož byl stěžovatel obviněn (šlo o pojišťovací podvod s vysokou právní kvalifikací a škodou vyčíslenou částkou přesahující 6 milionů korun), poukázal na to, že trestní stíhání stěžovatele je skutkově založeno na předstíraném vloupání do skladu včetně fingování určitých stop, což vše svědčí o vysokém stupni promyšlenosti inkriminovaného útoku, jehož objasnění - též pro nezbytnost obtížného účetního zkoumání dotčeného podniku - již samo o sobě je podstatně ztíženo, a to natolik, že účel trestního řízení (§1 tr. z., §1 odst. 1 tr. ř.) propuštěním stěžovatele z vazby na svobodu by mohl být zmařen. Ústavní stížnost není důvodná. Ze zpráv, které si Ústavní soud jak od státního zastupitelství, tak od vyšetřovatele vyžádal (§42 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.), vyplynulo, že mimo skutku, pro který byl stěžovatel vzat do vazby (pokus pojišťovacího podvodu), vyvstalo podezření z dalších trestných útoků vůči České spořitelně (vylákání úvěru ve výši přes 106 milionů korun), Investiční průmyslové bance (dtto s úvěrem ca 80 milionů korun), případně vůči státu pro daňový únik (pokus o vyplacení daně z přidané hodnoty na neexistující firmu), kteréžto inkriminované útoky, i když jsou (v době podání zprávy, tj. v březnu 1996) šetřeny odděleně, vytváří "složitou podstatu v podvodných praktikách" stěžovatele, odhlédnuto již od toho, že objasňování stran neexistujících firem, tvrzené obchodní či jiné spojení s nimi, prodej zcizeného zboží (což vše tvoří součást stíhaných útoků v posuzované věci) apod., vytváří krajně obtížnou a - zejména v počátcích trestního stíhání - nepřehlednou síť vztahů a vazeb, do nichž by stěžovatel, jestliže by byl z vazby propuštěn, mohl lehce zasáhnout natolik, že objasnění rozhodných okolností by bylo podstatně ztíženo, ne-li zmařeno vůbec. Za této skutkové a důkazně složité situace dospěly orgány činné v trestním řízení k závěru, že bez alespoň dočasného vytržení stěžovatele z těchto očividně početných vztahů by vyšetřování jinak zřejmě důvodného podezření ze spáchání trestného činu bylo výrazně ztíženo, ne-li zmařeno vůbec; z nich posléze, též s přihlédnutím k osobním vztahům stěžovatele k osobám v té době dosud nevyslechnutých svědků, dovozují obecné soudy obou stupňů reálnost obav z výrazného ztížení, případně zmaření vyšetřování, tedy naplnění podmínek daných ustanovením §67 písm. b) tr. ř. jako zákonného podkladu pro ústavně přípustné omezení osobní svobody (čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Podle přesvědčení Ústavního soudu výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" (ve vztahu k důvodům koluzní vazby, o kterou v této věci jde) je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci, musí svědomitě posoudit (v kterémkoli stádiu řízení), zda další trvání vyšetřovací vazby, případně zda vazba vůbec je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak; pro výklad toho znaku, resp. pro aplikaci již citovaného zákonného ustanovení, proto nejsou (a ani nemohou být) dána objektivní a neměnná kritéria, která je naopak třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní a individualizované věci včetně osoby obviněného, jeho osobních poměrů, rozsahu potřebného dokazování apod.; do těchto úvah (a rozhodnutí jimi podložených) plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých, Ústavní soud ve smyslu své, dnes již ustálené, judikatury, se cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 al. 1 Listiny základních práv a svobod) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku republiky, příp. s mezinárodními smlouvami ve smyslu čl. 10 Ústavy (úst. zákon č. 1/1993 Sb.). Tyto podmínky však v posuzované věci v době rozhodování obecných soudů splněny nebyly. Odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatele, případně právní vývody jím podložené, jsou ve své podstatě opakovanou polemikou s rozhodnutími obecných soudů, na kterou však obecné soudy ve svých odůvodněních přiměřeně reagovaly (kupř. v usnesení odvolacího soudu ze dne 20. února 1996 in fine), a proto z důvodů vyložených shora, Ústavní soud neshledal - z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) - splněny podmínky, za nichž by v této věci do jurisdikce obecných soudů měl důvod zasáhnout, a to tím spíše, jestliže stěžovatel byl v mezidobí (usnesením Okresního soudu v Benešově u Prahy ze dne 19. března 1996 - č. l. 25, příloha E spisu) z vazby bez omezení propuštěn. Posléze zmíněná okolnost, totiž propuštění stěžovatele z vyšetřovací vazby, nemohl Ústavní soud přehlédnout ani v souvislosti s důkazním návrhem, který stěžovatel u ústního jednání před Ústavním soudem vznesl; podle tohoto návrhu a přednesu s ním spojeného měl být vyšetřovatel v souvislosti s vyšetřováním trestní věci stěžovatele (z podnětu orgánů příslušné inspekce) vzat do vazby, když mu bylo sděleno obvinění (patrně pro trestný čin ve smyslu §158 tr. z.); tato okolnost, která v průběhu dalšího vyšetřování proti stěžovateli nepochybně může sehrát svou roli, avšak přes svou případnou procesní závažnost je pro posouzení samotné ústavní stížnosti nerozhodná. Ústavní soud totiž (stejně jako obecné soudy) své úvahy musel zaměřit k době, kdy o vazbě stěžovatele, resp. o jeho návrhu na propuštění z ní, bylo rozhodováno (prosinec 1995); ukáže-li se v průběhu doby ex post, že jak důvody obvinění vůči stěžovateli, tak i důvody jeho vyšetřovací vazby byly údajně dnes stíhaným vyšetřovatelem záměrně zveličeny či dokonce vymyšleny, zůstává stěžovateli k dispozici přiměřená obrana plynoucí z obecných předpisů; z tohoto důvodu také Ústavní soud návrhům na doplnění řízení o ústavní stížnosti nevyhověl. Pro důvody takto vyložené proto nezbylo než o ústavní stížnosti stěžovatele rozhodnout způsobem, jak z výroku tohoto nálezu je patrno (§82 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.). V Brně dne 26. 9. 1996