ECLI:CZ:US:2009:3.US.1801.08.1
sp. zn. III. ÚS 1801/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Dr. et Ing. Z. H., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Savkem, advokátem se sídlem v Teplicích, Dlouhá 31/63, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2008, č. j. 5 As 9/2007-113, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") zrušil v záhlaví označené rozhodnutí soudu vydaného v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 8 Ca 286/2005 se podává následující.
Rozhodnutím ze dne 16. 8. 2005, č. j. O-69402, zamítl předseda Úřadu průmyslového vlastnictví rozklad stěžovatele a potvrdil napadené rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 21. 4. 2005, kterým byl zamítnut jeho návrh na prohlášení kombinované ochranné známky č. 179928 ve znění "JAN BECHER CARLSBAD BITTER" (zapsané dne 27. 9. 1994) za neplatnou.
Žalobu stěžovatele proti rozhodnutí správního orgánu Městský soud v Praze rozsudkem ze 26. 10. 2006, č. j. 8 Ca 286/2005-62, zamítl s odůvodněním, že důvody pro prohlášení napadené kombinované ochranné známky č. 179928 neplatnou shledány nebyly. Z argumentace stěžovatele je podle soudu zřejmé, že spíše než o prohlášení ochranné známky za neplatnou usiluje o změnu osoby zapsaného majitele této ochranné známky, nicméně důvody takové změny se mu doložit nezdařilo. Zakládá-li stěžovatel své žalobní důvody na tvrzení o neplatnosti smlouvy o převodu práv k průmyslovému vlastnictví uzavřené dne 12. 12. 1996 mezi národním podnikem Jan Becher, výroba lihovin, a společností Jan Becher - Karlovarská Becherovka, a. s., nelze již (z tohoto důvodu) - pro uplynutí zákonných lhůt - napadnout zápis převodu ochranné známky do rejstříku ani mimořádnými opravnými prostředky. Z data zapsání kombinované ochranné známky č. 179928 a tím vzniku její priority, jakož i z obsahu předložené darovací smlouvy sepsané dne 1. 3. 1939 mezi veřejnou obchodní společností Johann Becher jako dárcem a obdarovanými L. K. a J. H. nelze podle městského soudu usuzovat ani na to, že tímto úkonem došlo k tvrzenému převodu práv k předmětné ochranné známce na žalobce, neboť "obmýšlené darování nebylo činěno pro nehmotná práva pro futuro" a kombinovaná ochranná známka č. 179928 ve znění "JAN BECHER CARLSBAD BITTER" nemohla být tudíž předmětem darování. Podle soudu též nebylo zjištěno, že by se žalovaný dopustil porušení procesních práv stěžovatele, jež by mohlo mít za následek nezákonnost napadeného správního rozhodnutí.
Rozhodnutí městského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, již Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem (jako nedůvodnou) zamítl. Kasační soud předně konstatoval, že se stěžovateli dostalo v řízení před správním orgánem odpovídající poučovací povinnosti (ohledně stávající i předchozí právní úpravy výmazu ochranné známky, resp. prohlášení ochranné známky za neplatnou) a za podstatné pak měl, že stěžovatel namítanou neplatnost napadené obchodní známky nedovozoval z její zápisné nezpůsobilosti podle v rozhodné době platného zákona, nýbrž ji vztáhl k tvrzení nezákonného zápisu ochranné známky po jejím převodu v roce 1996. Takto uplatněné důvody však nelze zohlednit v řízení zahájeném návrhem na prohlášení napadené ochranné známky za neplatnou a proto žalovaný správní orgán, vázán v řízení stěžovatelovým návrhem, dospěl ke správnému závěru, že ochranná známka byla zapsána do rejstříku známek v souladu s (tehdy platným) zákonem č. 174/1988 Sb., o ochranným známkách.
Stěžovatel poté, co v ústavní stížnosti zopakoval zcela shodné námitky obsažené již ve výše zmíněném rozkladu, žalobě a kasační stížnosti, v obecné rovině uvádí, že postupem správního orgánu i soudu byla porušena jeho ústavně zaručená práva, neboť "žádný z těchto orgánů nezjistil řádně a úplně skutkový stav věci, věc byla z jimi zjištěného stavu nesprávně právně posouzena a ze všech těchto důvodů pak nespravedlivě rozhodnuto".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení (zde soudním řízení správním), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud.
V usnesení ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 219/04 (stejně jako později, kupříkladu v usnesení sp. zn. II. ÚS 1187/07 či v usnesení sp. zn. III. ÚS 2191/07), Ústavní soud připomenul, že stav, kdy byl "za neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu sám nucen ve věcech, které jsou projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu ... faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominul", a proto i v této oblasti platí, že "Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem". Co do "výkladu jednoduchého práva, naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. (resp. §17 a násl. s. ř. s.)", a to "v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod".
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva provedeného obecnými soudy, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory, zda ve věci byly dány zákonné důvody pro prohlášení napadené ochranné známky za neplatnou, které byly v dané věci správním orgánem a potažmo i obecnými soudy uplatněny, za protiústavní - v uvedeném smyslu - mít nelze.
O výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění zde totiž nejde zjevně. Správní orgán i oba soudy (zde zejména Nejvyšší správní soud) své právní názory adekvátně odůvodnily, a jelikož, jak bylo řečeno, kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě závěr, že jeho roviny z tvrzené námitky nedostatku spravedlivého procesu dosaženo nebylo.
Ústavní stížností stěžovatel toliko pokračuje v polemice se správním orgánem a obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním totožných námitek, jež jim adresoval již dříve. Nepřípustně očekává, že napadená rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu - přezkumu.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v posuzované věci.
Nelze proto než uzavřít, že stěžovateli se doložit porušení svých ústavně zaručených práv nezdařilo, a proto Ústavní soud jeho ústavní stížnost podle citovaného ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2009
Jan Musil
předseda senátu