ECLI:CZ:US:2014:3.US.1815.14.1
sp. zn. III. ÚS 1815/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele T. M., zastoupeného JUDr. Zbyňkem Dvořákem, advokátem se sídlem v Táboře, Jeronýmova 1894/26, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2014 č. j. 3 Tdo 233/2014-28 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 10. října 2013 č. j. 14 To 247/2013-753, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 26. května 2014 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími došlo k neoprávněnému zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na zákonného soudce garantované v čl. 38 odst. 1 Listiny a následným uložením trestu odnětí svobody také do práva na osobní svobodu, které je zakotveno v čl. 8 Listiny.
2. Výše uvedeným usnesením Nejvyššího soudu bylo pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuto dovolání stěžovatele, podané proti v záhlaví uvedenému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dále jen "krajský soud"), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Okresního soudu v Táboře (dále jen "okresní soud"). Tím byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu pojistného podvodu ve smyslu ustanovení §210 odst. 1 písm. c) a odst. 5 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") ve stadiu pokusu ve smyslu ustanovení §21 odst. 1 trestního zákoníku, za který byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v délce dva roky, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Stěžovateli byla dále uložena povinnost v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradit škodu způsobenou trestným činem a povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené pojišťovně částku 30 000 Kč. Uvedeného zločinu se měl stěžovatel dopustit tím, že dne 2. května 2012, prostřednictvím pojišťovací makléřky na základě pojistné smlouvy, kterou měl uzavřenou s poškozenou pojišťovnou, nahlásil jako pojistnou událost požár rodinného domu a přitom zamlčel, že požár, ke kterému došlo v půdním prostoru domu, založil sám. Pojišťovně škoda nevznikla, neboť k vyplacení pojistného plnění do současné doby nedošlo.
II.
Argumentace stěžovatele a vyjádření ostatních účastníků řízení
3. Dokazovaní, prováděné před obecnými soudy, nebylo dle stěžovatele vedeno řádným způsobem. Stěžovatel má za to, že v průběhu řízení se soudy dostatečně nevypořádaly se všemi důkazními návrhy, zejména dostatečně neodůvodnily neprovedení revizního znaleckého posudku a také zcela opomenuly dle obhajoby stěžejní důkazy, především odborné vyjádření a výslech svědka Bc. Radka Kislingera. Odvolací soud ani dovolací soud se dle názoru stěžovatele ve svých odůvodněních také vůbec nevypořádaly s jeho námitkou podjatosti vůči osobě znalce Černého. Ten navíc místo údajného činu zkoumal až se značným zpožděním, a tedy pozměněné. Stěžovatel soudům dále vytýká nedostatečné odůvodnění skutkových závěrů, ke kterým dospěly. Poukazuje na absenci odůvodnění skutečnosti, že pachatelem daného trestného činu je právě stěžovatel a nikdo jiný. Také má za to, že se soudy řádně nevypořádaly se skutečností, že v samotném znaleckém posudku, z jehož obsahu vycházely, se uvádí úmyslné založení jako důvod vzniku požáru s "90% jistotou". Přesto soudy vzaly tuto skutečnost za prokázanou a nedoplnily dokazování o další vhodné důkazy. Z tohoto důvodu stěžovatel soudům vytýká nerespektování základní ústavní zásady in dubio pro reo. Další pochybení je ústavní stížností spatřováno v extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, které z nich soudy vyvodily. Stěžovatel má za to, že proces hodnocení důkazů byl v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, kdy je třeba hodnotit každý důkaz zvlášť a poté všechny v jejich vzájemné souvislosti. Stěžovatel zde namítá svévolné hodnocení důkazů, zejména potom nekritický přístup k obsahu a průběhu zpracování znaleckých posudků. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel také ve zjevném formalismu při následném přezkumném rozhodování odvolacího a dovolacího soudu, jež pouze formálně potvrdily závěry okresního soudu, aniž by se řádně vypořádaly s námitkami, které stěžovatel v rámci podaných opravných prostředků uplatňoval. Stěžovatel se domnívá, že tímto došlo ze strany těchto soudů k odepření spravedlnosti. K porušení práva na zákonného soudce stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že nebyl předem žádným způsobem informován o totožnosti soudců rozhodujících v dovolacím řízení a nemohl tak posoudit jejich nestrannost, případně podat proti některé z rozhodujících osob námitky, neboť byl prostřednictvím svého právního zástupce seznámen až se samotným rozhodnutím Nejvyššího soudu. Žádný jiný přípis jeho právní zástupce neobdržel. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.
4. Na výzvu Ústavního soudu zaslaly krajský a Nejvyšší soud svá vyjádření, v nichž plně odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí.
5. Stěžovatel svého práva repliky nevyužil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
6. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení důvodnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Při přezkumu ústavní stížností napadených rozhodnutí se Ústavní soud nejprve zabýval aplikovanými ustanoveními trestního zákoníku a neshledal, že by byly v rozporu s ústavním pořádkem, přičemž ani stěžovatel v tomto směru žádnou námitku nevznesl. Dále bylo přistoupeno k přezkoumání námitek, týkajících se porušení stěžovatelových procesních práv, zejména v otázce, zda došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na zákonného soudce a práva na spravedlivý proces.
9. Porušením ústavně zaručeného práva na zákonného soudce se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již dříve obsáhle zabýval, když v jednom za svých nálezů uvedl, že "ústavně zaručené základní právo na zákonného soudce v sobě obsahuje požadavek, aby jeho adresát měl možnost seznámit se se složením soudu, který v jeho věci rozhoduje, a to za účelem potencionální možnosti realizace svého práva na vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti formou vznesení námitky podjatosti" [srov. nález sp. zn. I. ÚS 182/05 ze dne 6. 4. 2006 (N 79/41 SbNU 39)]. Stěžovatel spatřuje porušení tohoto práva ve skutečnosti, že jeho právnímu zástupci nebyl Nejvyšším soudem doručen tzv. akceptační dopis, obsahující informace o personálním složení rozhodujícího senátu. Tento dokument však Ústavní soud považuje za určitý nadstandard, který souvisí s možností soudu rozhodnout bez nařízení ústního jednání. Jeho zaslání však není povinností, kterou by zákon či ústavní pořádek bezpodmínečně vyžadoval. Porušení práva na zákonného soudce spočívá v rozhodování věci soudem, jehož složení není a nemůže být předem známo (obdobně nález sp. zn. III. ÚS 1570/13 ze dne 27. 3. 2014, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že v projednávaném případě k porušení uvedeného ústavního práva nedošlo. Nejvyšší soud jednal v souladu s vlastní ustálenou praxí, neboť zasílání akceptačního dopisu není z jeho strany v obdobných případech běžné. Stěžovatel byl v celém řízení zastoupen advokátem, který by měl být s touto praxí obeznámen. Nic mu navíc nebránilo vyvinout nikoliv nepřiměřené úsilí ke zjištění složení rozhodujícího senátu např. návštěvou Nejvyššího soudu, přípisem, telefonátem, apod. Stěžovatelovo ústavně zaručené právo na zákonného soudce tedy porušeno nebylo.
10. K ostatním námitkám, představujícím zpochybňování správnosti hodnocení a provádění důkazů, Ústavní soud předně uvádí, že není soudem působícím v soustavě obecných soudů, a proto mu v zásadě nepřísluší posuzovat zákonnost nebo dokonce správnost jejich rozhodnutí. Jeho úkolem je posoudit, zda napadeným rozhodnutím nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a zpravidla mu proto ani nepřísluší přehodnocovat dokazování před obecnými soudy prováděné. V tomto směru může k porušení ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, a tedy k situaci, kdy Ústavní soud zruší rozhodnutí orgánu veřejné moci, v zásadě dojít pouze tehdy, jestliže jsou právní závěry těchto orgánů v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, tedy z nich v žádné logické interpretaci nevyplývají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
11. V souzené věci se však o takový případ nejedná. Pokud jde o proces dokazování, Ústavní soud po pečlivém přezkoumání námitek stěžovatele dospěl k závěru, že již obecné soudy (zejména soud odvolací a dovolací) se v odůvodnění svých rozhodnutí se všemi v ústavní stížnosti namítanými skutečnostmi řádně vypořádaly. Z odůvodnění je zřejmé, jakým způsobem obecné soudy jednotlivé důkazy, včetně vyhotovených znaleckých posudků, hodnotily, jakou váhu jim přikládaly, z jakého důvodu nepovažovaly za nutné provádět další důkazy a jak z celkového hodnocení všech důkazů dospěly k závěru o stěžovatelově vině.
12. Nejproblematičtější se v aspektu hodnocení důkazů stěžovateli jeví posouzení obsahu jednotlivých znaleckých posudků a odborných vyjádření. V předmětném řízení byly vypracovány tři znalecké posudky, a také odborné vyjádření k požáru Hasičského záchranného sboru Jihočeského kraje, které se ve svých závěrech shoduje se závěry znalce Černého, a tyto závěry, tedy úmyslné založení požáru, byly podloženy dalšími nepřímými důkazy, zejména záznamem o použití služebního psa, a jednotlivými svědeckými výpověďmi. Ostatní posudky pak závěry těchto důkazů nevyvracely a zpochybňovaly z větší části toliko formální správnost postupu při jejich získávání. V takové situaci nelze z ústavněprávního hlediska vytýkat obecným soudům nevyhotovení dalšího znaleckého posudku za účelem objasnění příčiny požáru, neboť v celkovém hodnocení všech důkazů se nezdá být prostor pro rozumné pochybnosti nad skutkovým stavem. Navíc soudy také logicky uvedly důvody, na základě kterých hodnotily určité posudky a znalecká vyjádření jako spolehlivější a věrohodnější než jiné. Dokonce ani situace dvou zcela protichůdných znaleckých posudků nezakládá při existenci řady dalších, byť nepřímých, důkazů zásadně (a už vůbec nikoliv nezbytně) takovou míru pochybností, která by vyvolávala nutnost protahovat řízení vypracováním dalších znaleckých posudků či odborných vyjádření. Pokud jde o pochybnosti týkající se skutečnosti, zda stěžovatel je skutečně pachatelem předmětného trestného činu, obecné soudy se i touto otázkou zabývaly a její prokázání dostatečně odůvodnily zejména odkazy na výpovědi svědků i samotného stěžovatele v tom směru, že v kritickém časovém horizontu nelze uvnitř vyhořelé nemovitosti předpokládat přítomnost kohokoliv jiného než stěžovatele. Ve zbytku námitek lze odkázat na napadené rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu.
13. Z výše uvedeného pak vyplývá, že neobstojí ani námitka pouhého formálního přezkumu rozhodnutí nalézacího soudu. Z odůvodnění usnesení krajského soudu je zjevné, že se veškerými námitkami uvedenými v odvolání důkladně zabýval a provedl řádný přezkum rozhodnutí okresního soudu, a po náležitém vyhodnocení veškerých skutečností dospěl k závěru, že skutkový stav byl tímto soudem zjištěn úplně a správně. Stejně tak Nejvyšší soud řádně odůvodňuje, na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že stěžovatelem podané dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem a bylo tedy nutné jej odmítnout.
14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu