ECLI:CZ:US:2020:3.US.1819.20.1
sp. zn. III. ÚS 1819/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Pavla Bartoška, Ph.D., zastoupeného JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem, sídlem Na Riviéře 123, Zbečno, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 28. dubna 2020 č. j. 18 Co 105/2020-262, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníka řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného usnesení vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud v Pardubicích (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 25. 2. 2020 č. j. 20 C 75/2019-245 nahradil projev vůle vedlejší účastnice uzavřít se stěžovatelem smlouvu o bezúplatném převodu pozemku ve vlastnictví státu podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), a uložil vedlejší účastnici nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 84 874,80 Kč dle §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť stěžovatel po částečném zpětvzetí žaloby měl plný úspěch ve věci, přičemž dle soudu by měl nárok na úhradu nákladů řízení v plné výši i ve smyslu §142 odst. 3 o. s. ř. Ohodnocení předmětných pozemků ke zjištění, zda je stále ještě nevyčerpán nárok stěžovatele, záviselo na znaleckém posudku, kterým byly předmětné pozemky oceněny na 451 353 Kč. Tuto částku soud považoval za tarifní hodnotu, z níž vycházel při stanovení odměny za úkon právní služby učiněný advokátem dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).
3. Proti výroku o nákladech řízení podala vedlejší účastnice odvolání. Napadeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném výroku změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem (I. výrok) a uložil stěžovateli nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení 300 Kč (II. výrok). Krajský soud svůj závěr odůvodnil tím, že stěžovateli bylo vyhověno v části předmětu řízení oceněné na 451 353 Kč. Žalobu stěžovatel sám částečně omezil o pozemek p. č. X v k. ú. Nemošice, jehož ocenění dle stěžovatele činí 627 139,50 Kč. Stěžovatel tedy procesně podle §146 odst. 2 o. s. ř. zavinil, že řízení muselo být v části přesahující polovinu oceněného předmětu řízení zastaveno, nelze tedy uvažovat o aplikaci §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. Procesní zavinění stěžovatele dle §146 odst. 2 věty prvé o. s. ř. přináší povinnost hradit náklady zastaveného řízení, tedy jejich náhradu v rozsahu zpětvzetí stěžovatel nemá právo požadovat. Vzhledem k tomu, že úspěch stěžovatele v řízení, v němž bylo jeho žalobě vyhověno, při porovnání s částí řízení, ohledně níž vzal žalobu zpět, nebyl (měřeno tarifní hodnotou předmětu řízení) ani poloviční, názor okresního soudu, že měl stěžovatel v řízení plný úspěch podle §142 odst. 1 o. s. ř., neobstojí. Krajský soud dodal, že omezení žaloby nemělo svůj původ ve znaleckém posudku, neboť tvrzený rozdíl v ocenění p. č. 427/2 by neznamenal, že by při ocenění předloženém vedlejší účastnicí nebylo možno žalobě vyhovět, když zůstatek nevykrytého nároku stěžovatele tento rozdíl pokryl.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení založené na poměřování úspěchu a neúspěchu ve věci podle §142 odst. 2 o. s. ř. je nepřiléhavé, neboť zcela opomíjí skutečnost, že stěžovatel byl co do základu žalovaného nároku plně úspěšný. Hodnota pozemků, které byly soudem shledány vhodnými k převodu do vlastnictví stěžovatele, pak představuje základ pro stanovení výše odměny advokáta pro účely náhrady nákladů řízení. Měl-li stěžovatel plný úspěch co do základu žaloby, nelze o nákladech řízení rozhodovat podle §142 odst. 2 o. s. ř., nýbrž je třeba o nich rozhodnout podle §142 odst. 3 o. s. ř. Omezení použití §142 odst. 3 o. s. ř. tím, že výše plnění závisela buď na znaleckém posudku anebo na úvaze soudu, neodpovídá dle stěžovatele ústavně konformní interpretaci tohoto ustanovení a nezohledňuje specifika posuzované věci. Jakkoli je otázka zavinění zastavení řízení v důsledku zpětvzetí či částečného zpětvzetí žaloby posuzována čistě z procesního hlediska, je třeba mít na zřeteli, že v daném případě se jedná o řešení restituční kauzy a žeje třeba se řídit výkladovým principem ex favore restitutionis, a to i v otázce nákladů řízení. Zásadní skutečností, která vyšla najevo až v průběhu řízení, a která vedla stěžovatele k omezení žaloby o tento pozemek, bylo zjištění, že podle sdělení Magistrátu města Pardubic je předmětný pozemek dotčen navrhovanou změnou územního plánu města Pardubice, v důsledku které se bude jako celek nacházet v zóně zeleně. V takovém případě by tento pozemek dle cenových předpisů platných ke dni účinnosti zákona o půdě byl oceněn částkami 31 300 Kč a 36 300 Kč, tedy v součtu 67 600 Kč, tato částka by představovala pouhý zlomek ocenění tohoto pozemku v době rozhodování okresního soudu, ať již by se soud prvního stupně přiklonil k ocenění tvrzenému stěžovatelem či vedlejší účastnicí. Krajský soud také v napadaném usnesení opomíjí skutečnost, že řízení o převodu náhradního pozemku je řízením o určitém způsobu vypořádání podle §153 odst. 2 o. s. ř., v němž není soud, pokud jde o určení okruhu převáděných pozemků, návrhem vázán. K tomu stěžovatel poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, např. rozsudek ze dne 2. 4. 2009 sp. zn. 28 Cdo 4265/2007, ze dne 10. 9. 2009 sp. zn. 28 Cdo 4876/2008 či ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. 28 Cdo 812/2013, přičemž prostřední z uvedených rozhodnutí bylo vydáno ve věci právního předchůdce stěžovatele a bezprostředně se tak předmětného restitučního nároku dotýká.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
7. Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo.
8. Z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností směřujících proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. 11. 1999, usnesení sp. zn. II. ÚS 130/98 ze dne 27. 5. 1998, usnesení sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. 2. 2003, usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307), usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]; opakovaně již bylo řečeno, že povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Z uvedených důvodů přistupuje Ústavní soud k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení značně rezervovaně.
9. Ústavní soud však současně připomíná, že ačkoliv se žádný z článků Listiny o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu zakotvené v čl. 36 a násl. Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy je nezbytné aplikovat i na rozhodování obecných soudů o nákladech řízení v civilních věcech. Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy. Je úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy. Navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
10. Vztáhnuv shora uvedené obecné principy na projednávaný případ, Ústavní soud nepřisvědčil stěžovateli, že by napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, neboť krajský soud svůj závěr, že nelze uvažovat o užití §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., když návrh nebyl vzat v daném rozsahu pro zavinění vedlejší účastnice, ústavně relevantně odůvodnil, a proto jej nelze označit za svévolný.
11. Krajský soud se vyslovil i ke stěžovatelem uváděné judikatuře Nejvyššího soudu, a uvedl, že tato na posuzovanou věc nedopadá, neboť nejde o řízení o náhradě škody, kde základ nároku je dán, a rozhodnutí o výši plnění závisí na znaleckém posudku. Stěžovatel zastoupen advokátem si proto musel být vědom, že se lze domáhat převodu pozemků jen do výše ocenění nevydaných pozemků, a jestliže předmět řízení nikoli pro chování vedlejší účastnice omezil, nelze u něho hovořit o plném úspěchu v řízení dle §142 odst. 1 o. s. ř. a s ohledem na rozsah zpětvzetí žaloby ani jen o nepatrném neúspěchu podle §142 odst. 3 o. s. ř.
12. K uvedenému Ústavní soud uvádí, že na danou věc nelze vztáhnout ani závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2009 sp. zn. 28 Cdo 4265/2007, na který stěžovatel poukazuje, když z něj pouze vyplývá, že v řízení o převod náhradního pozemku podle §11 odst. 2 zákona o půdě není soud plně vázán žalobním petitem. Tato skutečnost však bez dalšího neznamená, že soud při rozhodování o nákladech řízení nemůže přihlížet k zásadě úspěchu ve věci optikou poměru pozemků v žalobě vymezených a pozemků následně převedených.
13. Poukazuje-li stěžovatel na důvody, pro které vzal žalobu z části zpět, také těmito se krajský soud v odůvodnění svého usnesení zabýval a konstatoval, že vymezil-li stěžovatel předmět řízení označením pozemků v k. ú. Nemošice, které žádal na vykrytí svého restitučního nároku dle zákona o půdě převést, a tvrdil, že celkový nárok na bezúplatný převod náhradních pozemků činil 9 964 430,13 Kč (ocenění nevydaných pozemků), v průběhu řízení se účastníci shodli na tom, že dosud činí nevykrytý nárok 1 629 055,96 Kč, dle zákona o půdě lze přitom restituční nárok vykrýt jen do výše ocenění nevydaných pozemků. Stěžovatel tedy musel do řízení vstupovat již s představou ocenění pozemků, ohledně nichž požadoval nahradit projev vůle k jejich bezúplatnému převodu na vykrytí restitučního nároku s tím, že jejich převodu nebrání zákonná překážka.
14. Shora popsaným závěrům krajského soudu nemá Ústavní soud z pohledu ústavnosti čeho vytknout. Krajský soud se danou věcí podrobně zabýval, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svého rozhodnutí ústavně souladným způsobem uvedl, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěl. Ústavní soud si je vědom své judikatury, z níž vyplývá, že k restitučním nárokům je třeba přistupovat zvlášť citlivě, aby v soudním řízení případně nedošlo k další křivdě, když restituční zákony mají zajistit, aby demokratická společnost přistoupila alespoň k částečnému zmírnění následků minulých majetkových a jiných křivd spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv a svobod státem. Stát a jeho orgány jsou tedy povinny postupovat - zvláště v řízení podle těchto zákonů - v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na základních lidských právech či svobodách má být alespoň částečně kompenzována. Ani s přihlédnutím k výše uvedenému však Ústavní soud nemůže dospět k jinému závěru, než že krajský soud při rozhodování o nákladech řízení nepostupoval způsobem vybočujícím z mezí ústavnosti.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu