ECLI:CZ:US:2011:3.US.189.11.1
sp. zn. III. ÚS 189/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. listopadu 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. U., právně zastoupeného Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem AK se sídlem Kotlářská 51a, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. října 2008 č. j. 16 C 3/2008-84, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. června 2009 č. j. 1 Co 54/2009-117 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. září 2010 č. j. 30 Cdo 4324/2009-142, za účasti 1) Krajského soudu v Hradci Králové, 2) Vrchního soudu v Praze a 3) Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. ledna 2011 a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 19. ledna 2011, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. října 2008 č. j. 16 C 3/2008-84, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. června 2009 č. j. 1 Co 54/2009-117, jakož i usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 27. září 2010 č. j. 30 Cdo 4324/2009-142, a to pro porušení článku 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále článku 10 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. října 2008 č. j. 16 C 3/2008-84 zamítl žalobu, kterou se žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") domáhal toho, aby žalované JUDr. R. V. bylo uloženo sdělit prostřednictvím služby České tiskové kanceláře Protext, že její výrok, uvedený dne 4. listopadu 2007 v pořadu Otázky Václava Moravce, vysílaném Českou televizí na kanálu ČT 24, na výzvu televizního moderátora požadujícího vyjádření k myšlence z komentáře P. U. v deníku Právo z 3. listopadu 2007:"Já ten článek, z kterého citujete, jsem také četla. A v tom článku tak, jak bývá už v poslední době, bych řekla celkem pravidlem u pana U., jsou zveřejňovány a prezentovány nepravdy, dezinformace a lži.", je nepravdivý, že tehdejší svůj výrok považuje za neuvážený a lituje toho. Současně soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. června 2009 č. j. 1 Co 54/2009-117 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze napadl žalobce dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. září 2010 č. j. 30 Cdo 4324/2009-142 dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že výroky JUDr. R. V. na adresu stěžovatele v pořadu vyslovené, nejsou v kontextu celého jejího vystoupení tvrzením skutečnosti, ale hodnotovým soudem. Právní názor obecných soudů o povaze výroku JUDr. R. V. jako hodnotícího soudu splňujícího kritéria opodstatněnosti považuje stěžovatel za nesprávný, a to zejména s ohledem na logický výklad a zahraniční judikaturu v těchto typech sporů. Z obojího plyne závěr, že daný výrok je skutkovým tvrzením, a ani pokud by šlo o hodnotící soud, nesplňuje tento přísné požadavky judikatury na jeho podklady a účel.
Stěžovatel poukazuje na to, že pojmy "lež", "nepravda" a "dezinformace" nebyly JUDr. R. V. v kontextu pořadu použity tak, aby vyjádřily její hodnotící soud v rámci jakéhosi jejího znepokojení způsobeného veřejnou kritikou jejího postupu. Pojmy "pravda" a "lež" jsou jak ve výrokové logice, tak v právním systému (lež je například skutkovou podstatou několika trestných činů), ale i v každodenním životě chápány jako věc skutková, tedy jako stav, jehož existence se dá ověřit. Pokud by byl v rámci ustálené judikatury připuštěn názor obecných soudů, že osočení ze lži je hodnotící soud, zcela by tím došlo k eliminaci ochrany osobnosti ve vztahu k osobní cti, složce osobnosti chráněné i na ústavní úrovni, při osočení ze lhaní.
Pojem "lež" nelze podle stěžovatele považovat za "více expresivní" hodnotový soud, jak tvrdí ve svém rozhodnutí soud odvolací. Prohlášení JUDr. R. V. na adresu stěžovatele bylo jednoznačným výrokem o existenci prokazatelného jednání stěžovatele (uvádění nepravd, dezinformací a lží), nikoliv expresivním, polemickým, či kontroverzním hodnocením. Presumpcí ústavní konformity je chráněn toliko hodnotící úsudek (hodnotový soud), nikoli tvrzení faktů, která v míře, v níž sloužila za základ kritiky, musí naopak důkazně prokazovat kritik sám (sp. zn. I. ÚS 453/03). Pokud obecné soudy posuzovaly prohlášení JUDr. R. V. jako hodnotový soud, čemuž soud prvního stupně a soud odvolací uzpůsobily též prováděné dokazování, postupovaly protiústavně a porušily jak ustanovení článku 10 odst. 1 Listiny, tak ustanovení článku 10 odst. 2 Úmluvy. Pravdivost tvrzených faktů obsažených v jejím kritickém projevu měla prokazovat JUDr. R. V., přičemž jí projevený názor podléhá též testu z pohledu principu přiměřenosti.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Podle článku 10 odst. 1 Listiny má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Podle článku 17 odst. 1 Listiny je svoboda projevu zaručena. Podle odst. 2 téhož článku má každý právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem. Článek 10 i článek 17 Listiny vyjadřují základní ústavní hodnoty právního řádu České republiky jako demokratického právního státu. Ústavně zaručené právo vyjadřovat své názory je obsahově omezeno právy jiných, zejména právy uvedenými v článku 10 Listiny. Kolize obou práv se realizuje v rovině podústavní, např. při aplikaci občanského zákoníku. Při aplikaci těchto zákonných ustanovení musí mít soudce vždy na paměti ústavní dimenzi aplikace zákona, která se projevuje poměřováním obou ústavních práv (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 367/03, viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 26. dubna 2007 sp. zn. I. ÚS 255/07, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. listopadu 2007 sp. zn. III. ÚS 1158/07, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).
Při střetu svobody projevu s právem na ochranu osobnosti, tedy základních práv, která stojí na stejné úrovni, bude vždy v prvé řadě věcí nezávislých soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 154/97). Ústavní soud nemůže zasáhnout do rozhodnutí obecného soudu jen proto, že by sám provedl poměřování ústavních hodnot a základních práv jinak a dospěl tak k jinému závěru. Ústavní soud však zasáhne a bude chránit základní právo, pokud se obecné soudy zmýlily při hodnocení významu základního práva nebo svobody. Obecně čím závažnější zásah obecného soudu do určitého práva, tím důkladnější přezkum rozhodnutí obecného soudu soudem Ústavním (srov. obdobně nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 367/03, viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 26. dubna 2007 sp. zn. I. ÚS 255/07, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. listopadu 2007 sp. zn. III. ÚS 1158/07).
Ve výše citovaných rozhodnutích Ústavní soud konstatoval, že hodnotový soud a tvrzení skutečnosti se zásadním způsobem liší. Zatímco existence skutečností může být prokázána, pravdivost hodnotových soudů není dokazatelná, neboť hodnotové soudy nepopisují skutečnost, ale naopak ji více či méně volně interpretují. Zatímco tvrzení určitých nepravdivých skutečností samo o sobě lze dokonce i obecně zakázat, vyslovování názorových soudů, byť kontroverzních, zásadně požívá ústavní ochrany (srov. obdobně výše citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 367/03, dále též usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 255/07, sp. zn. III. ÚS 1158/07).
V souzené věci obecné soudy dovodily, že tvrzení, která se objevila v televizním pořadu, o který v dané věci jde, nutno hodnotit jako hodnotové soudy.
Krajský soud v Hradci Králové v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že byť byla kritika nevěcná a mohly být použity mírnější výrazy, nemůže se jednat o skutková tvrzení, jejichž pravdivost by měla žalovaná, aby se žalobě ubránila, prokázat. Krajský soud dále uvedl, že žalovaná se kriticky vyjádřila k předcházející publicistické činnosti žalobce a k článkům ze dne 3. listopadu 2007. Hodnocení vždy subjektivnímu nelze přičítat atribut pravdivosti či nepravdivosti, a proto se žalobce nemůže úspěšně domáhat, aby jej za takové žalovaná prohlásila. Vrchní soud v Praze se se závěrem krajského soudu, že předmětný výrok žalované nelze považovat za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, který by zakládal odpovědnost žalované podle ust. §13 obč. zák., ztotožnil. Nejvyšší soud dovodil, že otázku výkladu ust. §11 a §13 obč. zák., zejména pak otázku rozlišení mezi skutkovým tvrzením a hodnotícím soudem, odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Ústavní soud má za to, že obecné soudy vzaly náležitý zřetel na ústavněprávní povahu této věci. Krajský soud v Hradci Králové se ve svém rozhodnutí ústavněprávnímu aspektu věci věnoval velice podrobně.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal, že by postupem ve věci jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu